Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Face to face - 1. kapitola

14.06.2011 (20:00) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1742×

Face to face – 1.kapitola

Ashley

Seděla jsem na břehu jezera poblíž Seatlu a vzpomínala nato co se tady dělo přesně před 20-ti lety. Právě tady se ze mě stal upír. Byly to 2 dny po mých sedmnáctých narozeninách a den po mé velkolepé oslavě.

Ráno po oslavě jsem se probudila kolem 14:00. Venku bylo krásně, tak jsem si řekla, že se půjdu vykoupat. Paul – můj táta – nebyl doma, takže jsem se nasnídala, naobědvala, navlékla pod šortky a tílko plavky a šla na svoje oblíbené místo… ke svému jezeru.

Bylo neuvěřitelné vedro, takže jsem si už při cestě plánovala, že hned, jak tam dorazím, skočím do vody. Asi za pět minut, jak jsem se začala přibližovat ke konci lesu, jsem uslyšela smích. Udivilo mě to, protože jsem tady nikdy nikoho neviděla. Jakmile jsem vystoupila z lesa, spočinuly na mě tři páry očí. Byly to tři dívky, asi stejně staré jako já a byly neuvěřitelně krásné. Ta uprostřed promluvila první:

„Ahoj, já jsem Sabrina, tohle je Annie.“ Ukázala na pravou stranu a ta dívka mi zamávala. „A tohle je Irma,“ řekla, když ukázala na levou stranu a Irma se na mě usmála. „A ty jsi kdo?“

Sabrina měla čistě blonďaté rovnější vlasy zapletené do dvou culíčků, které jí spadaly na ramena. Byla z nich asi nejvyšší.

Annie měla kaštanově hnědé a vlnité vlasy, které nechala rozpuštěné a byly dlouhé až po prsa.

Ta poslední Irma měla zrzavé opravdu krátké vlasy. Všechny byly překrásné, měly světlou mramorovou kůži, černé oči a všechny se na mě usmívaly. Připadala jsem si vedle nich zašle se svými uhlově černými, dlouhými a trošku kudrnatými vlasy.

„Já jsem Ashley,“ řekla jsem nejistě. Ty holky se mi moc líbily, ale měla jsem se trochu na pozoru.

„Pojď se s námi vykoupat, jestli chceš. My tě neukousneme,“ řekla Annie a při poslední větě se zasmála na kamarádky…

„Tak jo stejně jsem si chtěla jít zaplavat,“ odpověděla jsem. Převlékla jsem se do plavek a vydala se za nimi do jezera.

Všechny šly po kraji lesa až na konec jezera, který byl ve stínu. Celé dopoledne jsme tam blbly, cákaly se a povídaly si. Chtěla jsem se opalovat, ale říkaly, že mají moc citlivou kůži, takže se nemůžou vystavovat slunci.

Uvědomila jsem si, že se pomalu stmívá. Bylo mi s nimi tak příjemně, že jsem úplně ztratila pojem o čase. Když jsem zjistila, že je už 18:00, vystřelila jsem se obléct.

„My taky už musíme jít, že jo holky,“ řekla Sabrina ostatním. Obě dvě na chvilku ztuhly, ale pak přikývly: „No jo, musíme."

„Hele nechtěla bys být v naší partě?“ zeptala se Sabrina.

„No jestli to nemá nějaký příšerný podmínky, tak jo,“ řekla jsem a Sabrina se zasmála. „Super abys byla naše „sestra“, musíme na to udělat speciální obřad. Co třeba dneska v noci? Kolem 2:00?“

„Proč večer?“ zeptala jsem se.

„No bude to víc tajemný, ne?“ mrkla na mě Annie.

Tak jsme se domluvily na dvě v noci u jezera. Večer jsem si musela nařídit budík, abych nezaspala, i když jsem myslela, že neusnu, jak jsem byla nervózní. Nakonec jsem usnula a budík mě musel probudit. Honem jsem se převlékla a šla.

Když jsem došla, byla jsem ohromená. Vedle jezera na malé mýtince byla ze svíček vyznačená cesta.

„Ahoj,“ uslyšela jsem za sebou. Ohlédla jsem se a tam stály všechny tři holky. Měly na sobě překrásné šaty. Sabrina měla bílé šaty s úzkými ramínky nad kolena.

Annie měla fialové mini šaty bez ramínek. A Irma měla žluté šaty po kolena na úzkých ramínkách. Jen já jsem byla v džínech a v obyčejném tričku.

„Páni vám to sluší,“ řekla jsem, když jsem si je jednu po druhé prohlížela. „To jste měly říct, abych se oblékla nějak slušněji.“ Jen se zasmály.

Došly jsme ke čtyřem polštářkům, které byly rozestavěny do menšího kroužku a uprostřed polštářků byly jedny chipsy. Celý večer až do tří jsme se bavily a smály. Docela mě zarazilo, že si ani jedna nevzala chipsy, ale pak jsem si řekla, že asi drží dietu a neřešila jsem to.

„Pozor přichází zlatý hřeb večera,“ řekla Sabrina. Znervózněla jsem, protože jsem nevěděla, co pro mě přichystaly.

„Tak Ashley lehni si sem a zavři oči,“ řekla Irma. Poslechla jsem je a zavřela oči.

Sabrina začala říkat:

„Tímto tě prohlašujeme za právoplatnou sestru naší rodiny. Zůstaneš s námi do té doby, než budeš na tolik vyspělá a budeš moct jít vlastní cestou. Jsi pod našimi ochrannými křídly.“ Najednou jsem něco ucítila na mém krku. Nejprve to lechtalo, ale pak jsem zjistila, že to jsou zuby. Ve stejný okamžik, zuby sklaply.

Najednou mnou začala projíždět nesnesitelná bolest. Cítila jsem se, jako by mi někdo řezal žiletkami kotníky, jako by moje tělo hodily do ohně.

„Pomoc,“ vřískala jsem. „Prosím zabijte mě. Prosím,“ křičela jsem dál do ochraptění. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale bylo to strašné. Na tuto část vždy nerada vzpomínám. Po té co bolest konečně přestala, otevřela jsem oči.

Všechno bylo tak jiné, viděla jsem každé smítko, co se vznášelo ve vzduchu, viděla jsem každý záhyb stromů. Posadila jsem se tak prudce, že by se mi všechno mělo rozmazat, ale já přesto viděla všechno pěkně ostře. Údivem jsem otevřela pusu.

„Ahoj Ashley,“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem se a tam stála Sabrina s Annie a s Irmou, byly takové, jak jsem si je pamatovala, jen měly všechny červené oči. Lekla jsem se jich, skrčila se do obranného postoje a zavrčela.

„V pohodě, Ashley, my ti nic neuděláme,“ promluvila na mě klidně Irma.

„Jestli tě vylekaly naše oči, tak to se neboj, ty máš taky takový,“ řekla Annie lhostejným hlasem

„Annie,“ sykla Sabrina. Annie jen pokrčila rameny.

Vylekala jsem se. „Ashley ty ses teď stala upírem, jako jsme my,“ řekla Sabrina a ukázala na holky.

„Cože? Vy jste upírky?“ A já jsem upírka? pomyslela jsem si. Přikývly. „Ale upíři neexistují,“ namítla jsem ve strachu. A jak si chceš vysvětlit tohle všechno okolo? „Jsem jako Drákula?“ zeptala jsem se tiše.

Mé otázce se holky smály ještě hodně dlouho a vytahovaly to na mě i za pár let.

Pak mi nevím, jak dlouho vysvětlovaly, co musím dělat, jaké mám schopnosti a že se živíme krví… lidskou krví. Na mou otázku jak to, že když byly se mnou, měly oči černé, mi odpověděly, že se mění podle toho, jestli jsme žíznivé nebo ne, a že na slunci se naše pokožka třpytí, jako kdyby byla posetá diamanty a právě proto se musí lovit v noci. Pak jsme vyrazily na lov, protože jsem měla krk jako v ohni.

Běžely jsme až do Portlandu, a jelikož byla noc, nemusely jsme s lovem čekat. Myslím, že bych to ani nevydržela. V krku jsem měla vyschlo a nesnesitelně mě tam pálilo. Stály jsme na ulici před nějakým barem, když vyšli čtyři opilí kluci.

„Ále holky, co vy krasavice tady děláte? Nechcete si trošku užít?“ zamumlal ten první. Holky se zasmály a řekly, že s nimi klidně. Táhly je za roh, tak jsem šla s nimi. Tam se na ně vrhly.

Nečekala jsem dlouho a vrhla jsem se na toho jediného volného, který na všechno s hrůzou koukat. Byl to instinkt, na nic jsem nemyslela a prostě jsem po něm skočila. Jak jsem se do jeho krku zakousla, do mého krku se mi dostávala příjemná teplá a sladká tekutina. Když jsem skončila, byla jsem celá pokapaná od krve. Podívala jsem se na holky, které mně sledovaly. Nikde neměly ani kapičku.

„Jak to že nejste pokapané a ušpiněné jako já?“ zeptala jsem se trochu ufňukaným tónem.

„To víš léta praxe,“ zasmála se Annie.

„Máš už dost, Ashley?“ zeptala se Irma.

„No abych pravdu řekla, ještě ne,“ odpověděla jsem, měla jsem v krku ještě podivně vyschlo. Ten večer jsme ulovily asi každá tak tři lidi, bylo mi jich moc líto, ale já musela. Když jsem si asi o týden později přečetla noviny, zjistila jsem, že jsem pohřešovaná. Ihned jsem si vzpomněla na mého tátu a na moji mámu. Chtělo se mi brečet. Jak se mi po nich stýskalo…

***

Za devatenáct let jsme bojovaly o jedno město a přežila jsem jen já. Stihla jsem utéct. Viděla jsem zoufalý pohled Sabriny, která bojovala s jedním upírem. Měli převahu.

***

Teď tu sedím a vzpomínám na moje „kamarádky“, které zahynuly. Kdybych mohla brečet, už bych naplnila jezero po okraj. Nesnášela jsem je a nesnášela jsem obecně to, co jsem, ale nechtěla jsem být sama.

Bylo mi proti srsti zabíjet nevinné lidi, ale jinak to nešlo.

Co asi tak dělají rodiče? Žijí ještě? pomyslela jsem si najednou. Zatřepala jsem hlavou, nechci na to myslet, ještě to pořád bolí. Stoupla jsem si a řekla, že je čas zajít si na lov. Musela jsem pryč od Seattlu, abych náhodou nezabila mého tátu nebo mé přátelé. Rozběhla jsem směrem k Portlandu přesně jako před dvaceti lety…

Opravdu doufám, že jsem vás neunudila k smrti... První kapitoly jsou na to, aby jste se zorientovali v postavách atd... jestli bude číst dál máte můj vděk. ;)

Amicale

... a konec! (můžete brát jako prolog) - SHRNUTÍ - 2. kapitola

Autor: Amicale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Face to face - 1. kapitola: