Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 6.

01.07.2010 (12:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2917×

6.  Drazí…

Holky

Bella:

Na lavičce jsem odpočívala dost dlouho do noci. Z pochodu mých myšlenek mě vyrušila střelba. Neochotně jsem otevřela oči a dívala se do prázdna. Nikde poblíž nebyl člověk, jen tři hejna ptáků. Zase se ozvala střelba. Šla jsem za zdrojem toho zvuku, a co jsem uviděla, mě naprosto dostalo do kolen.

Emmett třímající v rukou pušku a střílecí do hejn ptáčků. Pár jich tu bylo okolo v menší kaluži krve. Když Emmett má svoji náladu, tak to tedy stojí za to. Přitom dost hlasitě nadával na celý park.

„Ta jedna potvora. Nekoupila si los a ještě si pochutnala na mém méďovi, ale že tohle jí nedaruju. Ba to nedaruju těm třem sousedkám. Proč zrovna tyhle jedny zpropadený cucht…“

„Ehm, ehm,“ přerušila jsem Emmetta v povídání. On se otočil a zdálo se, že se dokonce lekl. Pušku měl nabitou a ta mu spadla na zem. Nevím jak, ale z ničeho nic vystřelila. Hlavice byla u mé nohy a samozřejmě mi prostřelila nohu. Z nečekané situace jsem spadla na zem. Díra se docela rychle hojila.

„Eee, no, promiň,“ omlouval se mi Emmett a zadržoval smích. Ze křovíčka vyběhl rozcuchaný Edward a měl rozepnutý poklopec. Přišel o hodně blíž a já se mu začala na zemi smát. Ale problém byl v tom, že on mě taky.

„Čemu se směješ?“ vyhrkla jsem s Edwardem unisimo. Nelenil a hned se ujal slova.

„Protože jsi hrozný tele a válíš se ve psím výkalu.“ Tohle mě dostalo a já začala mlít svou.

„Ty máš tak, co řikat. Jen se na sebe podívej. Rozcuchaný vlasy a otevřenej poklopec… Počkat, ne. To jsou natrhlý kalhoty. A jak se tak lépe dívám, dokonce od psa. Nevim, kdo je tady směšnější,“ odpálkovala jsem ho. Podíval se na sebe a jen se zmohl na vzdech.

Pořád se tam dolu tak divně koukal, tak jsem využila situace a odběhla domů.

Kluci

Emmett:

Seděli jsme doma na pohovce a po tom menším incidentu v parku, jsme přemýšleli nad pomstou. Nadskočil jsem, protože mě osvítil nápad.

„Kluci už to mám. Naplníme balonky vodou nebo inkoustem a ráno jim zaklepeme na dveře. A mám dvě varianty, jak to provést. Tak za A: Omluvíme se jim a za zády budeme mít ty balonky přichystané. Až nám nastaví ruku tak ten otevřený balonek v rychlosti vložíme do jejich rukou a co nejrychleji utečeme. A za B: Otevřou a my si přichystáme do každé ruky aspoň tři balonky, a pak uděláme mega palbu přes chodbu. Tak se kluci rozhodněte,“ pobízel jsem je. Já byl pro B.

„Jednoznačně B, ať mají, co uklízet,“ vyhrkl Edward. Jasper jen pokýval hlavou a já šel připravit střelivo. Až bylo hotovo, tak jsem vše potřebné řekl a předal klukům.

Vyšli jsme na chodbu a já ochotně zaklepal na dveře. Slyšel jsem tři páry nohou, jak dupou na podlahu. Bylo to velice dobré znamení. Otevřela Rosalie a za ní stály holky jen obmotané v ručníku a prohlížely si nás.

„Teď,“ křiknul jsem a hodil tak šest balonků naráz. Kluci taktéž nelenili. Edward se strefil, tak čtyřikrát z pěti ran do Belly. Byla celá modrá. Jasper neměl moc štěstí a tak jeho balonek zasáhl Alice jen dvakrát ze šesti. Abych řekl pravdu, tak nejvíce to schytala Rose… Plnej počet stref.

Co nejrychleji jsme zalezli do našeho bytečku a už jsme se řehtali, jak pominutí. Jenže to někdo zazvonil a všichni tři jsme se narvali do dveří. Holky by to být neměly, protože to jsou holky a na sobě nesmí mít ani smítko prachu. Prostě nevylezou ven, když jsou špinavé.

Otevřel jsem tedy dveře a tam stála rozzuřená Rose. V rukou třímala veliký kýbl, ve kterém bylo… bahno? Ano, bahno. Vyhodila na nás celý obsah toho kýblu a my jsme byli na tom možná o něco hůř než holky.

Měl jsem další ztřeštěný nápad. Vzal jsem asi tak patnáct šipek a rozdělil je mezi nás. Chtěl jsem je hodit po holkách. Opět jsem zaklepal a už jsme se chystali je po nich hodit. Holky vyběhly před dveře a nám se naskytl pohled na nově nabroušené sekyrky a jeden kanistr s benzínem. Už všechno bylo připraveno na boj, ale to nás někdo přerušil.

„Drazí… Prosím zanechte těch šarvátek, zalezte si, odkud jste přišli. Tedy pokud někdo z vás není Cullen a Cullenová,“ pověděl pro mě neznámý blonďák s jeho zrzatou ženou.

„Edwarde. Zlatíčko jsi to ty?“ zeptala se ta zrzka Edwarda. Očkem jsem se podíval na Alice a ta mohla puknout zlostí.

„Jasně, jako za starejch časů. Bájo rodiče, tohle mi příště nedělejte. Jestli jste zapomněli na svou adoptovanou dceru, tak nevím jak dál,“ rozkřičela se ta mrňavá postava, do které by to nikdo neřekl, na svoje adoptivní rodiče. Až po tomhle náznaku na pozornost se na ni otočili.

„Alice, si to vůbec ty dceruško?“

„Jasně, že jsem. To ani nepoznáte osobu, která s váma docela dlouho žila?“

„Promiň, dceruško. Jestli tě to teď nenaštve, tak půjdeme navštívit tvého bratra a potom tebe.“ Alice hodila hlavu do strany a s děvčaty odcházela do bytu. A já jen čekal zase to nudné seznamování a všechno okolo toho.

Všichni se usadili a Edward začal seznamovat.

Poukázal na mě a Jaspera.

„Mami, tati, tohle je Emmett a Jasper. Moji nejlepší kamarádi. Emme, Jazzy, tohle jsou mí adoptivní rodiče Carlisle a Esmé.“ Konečně to bylo tak z poloviny odbyté.

Podali jsme si navzájem ruce a potřásli si jimi.

„Říkej mi Carlisle,“ požádal blonďák… teda Carlisle.

„A mě prosím Esmé, na paní se cítím až moc mladá,“ odříkávala Esmé.

Jeho rodiče byli celkem normální. Jen Carlisle dělal do zdravotnictví. To jediné jsem nemohl pochopit. Protože upír a zdravotnictví, nikdy nešlo dohromady. To jako kdyby žena dělala box… Taktéž něco nereálného.

Esmé nám okoukla celý byt a dokonce nás pochválila. Ona… víte, byla architektkou exteriérů i interiérů domů a bytů. Občas prý do toho zamíchala i zahradní architekturu. Hrozně krásně mluvila o své nevlastní dceři Alice.

Nechápal jsem, jak se Alice mohla chovat takhle k rodičům, když se oni chovali celkem normálně.

Z ničeho nic Carlisle máknul na ovladač a chtěl zapnout televizi.

„Ona vám nejde televize?“ zeptal se hrozně udiveně.

„Ne, tvoje dceruška nám jí rozbila, nebo ani ne tak rozbila, jako ustřihla kabel a při tom se jí povedlo přestřihnout i od hi-fi věže,“ odříkával jsem smutně.

„Cože vám? Vždyť mi dávají Pobřežní hlídku. Že já tu holku přetrhnu. No nic, pro tuhle chvíli se budeme muset odloučit. Ač nerad, tak půjdu do toho babince. Esmé… za mnou,“ přikazoval Carlisle naštvaně.

„Ale miláčku, neber si to tak. Tak to neuvidíš, co se stane? Vždyť to stejně jednou skončí. Vem si to, třeba nyní dávají sitcom FRIENDS. Počítám, že natočí tak pět sezon a je konec. Víš to? Konec. Já být tebou, tak bych se tak zbytečně neomezovala. Vždycky, když jsi něco neviděl, tak to schytala Alice. Do dnes nevím proč, ale pokaždé to byla ona.“ Pomaloučku k němu přicupitala a políbila ho.

Asi to dělala ta jeho přepracovanost nebo co.

Holky

Rosalie:

Někdo zaklepal naléhavě na dveře a já je šla ochotně otevřít. V nich stáli nejspíš rodiče Alice.

„Dobrý den, pojďte prosím dál,“ pozvala jsem nečekané hosty slušně do našeho bytu.

„Alice si tu někde?“ zavolala zrzatá dáma. Alice vyběhla ze svého pokoje a hned šla zapnout televizi na seriál Pobřežní hlídka.

„Ahoj, dovolte mi představit mé rodiče,“ začala řeč a Bella mezitím k nám došla.

„Esmé, Carlisle, tohle jsou mé skoro sestry Rose,“ poukázala na mou osobu, „a tohle Bella.“

„Rose, Bello, tohle je Esmé, má adoptivní mamka,“ naznačila směrem k vyšší zrzaté dámě, „a zde adoptivní táta Carlisle.“ Představovala vysokého statného blonďáka.

„Těší nás,“ řekly jsme s Bellou unisimo a podávaly jsme jim ruce. Oni přijali a potřásli si s nimi.

„Prosím omluvte mě, ale dávají mi Pobřežní hlídku,“ omluvil se Carlisle a odešel se usadit do měkké kožené pohovky.

„Děvčata, prosím říkejte mi Esmé a mému muži Carlisle. Bude to tak lepší,“ požádala nás o laskavost Esmé.

„Díky mami za ten leták na tenhle byt. Ani nevíš, jak jsem se sem těšila. Po takové době velká změna vždycky prospěje.“ Esmé se na svou dceru krásně usmála a já si uvědomila, že tohle mi chybí. To opravdové zázemí rodiny.

„A jak se tu dlouho zdržíte?“ vyptávala se zvědavě Alice Esmé.

„Carlisle to dokouká a potom půjdeme. Ještě něco máme na práci.“ Alice kývla hlavou a pokynula nám, abychom se posadili ke stolu. Tam jsme si povídaly o životě a ovšem možném. Když to Carlisle dokoukal, opravdu odešli pryč s Ahoj.

Shrnutí

Kapitola 5. ζ Kapitola 7.