Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 23.

19.09.2010 (18:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2754×

23. Edwardova reakce

Holky

Bella:

Doposlechl si příběh a nehnutý seděl na posteli. Představovala jsem si mnoho scén, kde na mě bude křičet, co jsem to provedla. Ale on se po dvou minutách na mě bezmocně podíval. Vypustil moje ruce z těch svých a jednoduše odešel. Odešel rychle a neslyšitelně.

Já se zhluboka nadechla a položila jsem se na jednu stranu. Dívala jsem se z okna. Pršelo… Už dlouho jsem neviděla déšť… Ten, který mi připomínal ty dny štěstí a smutku zároveň.

Byla jsem ráda, že si vyslechl můj příběh. Zase na druhou stranu jsem si mohla jít chystat kufry, co kdyby to někomu řekl. Nemohla jsem počítat už s ničím.

Šla jsem si tedy sbalit své věci, které jsem si přichystala do chodby. Nevěděla jsem, kdy přesně odejdu, ale věděla jsem, že odejdu. Ulehla jsem znovu do postele a sledovala jsem hladinu bazénu, na kterou dopadaly kapičky deště.

Pořád jsem si říkala, že jsem ráda aspoň za těch pár polibků, těch krásných slov z těch jeho úst a dotyků, které patřily jen mně. Litovala jsem toho, že jsem si to víc neužívala. Avšak bylo pozdě litovat. Zhřešila jsem a musela jsem za to zaplatit.

Tolik bych si přála, aby mě někdo dokázal zabít a zbavit mě té vnitřní bolesti, na kterou nikdy nezapomenu. Nevěděla jsem, jaký úkol musím splnit, abych se vůbec mohla vytratit ze zdejšího zemského povrchu.

Ležela jsem tam pod dekou hodinu, dvě… Všude bylo ticho a klid. Jen sem slyšela vytí vlků a houkání sov. Byla jasná noc. Neustále pršelo, takže šel slyšet bubnující déšť, který dopadal na okno.

Na posteli jsem ležela ve smutku. Přemýšlela jsem nad tím, kam se odstěhuji. Třeba holky půjdou se mnou. Třeba kluci byli jen další zastávkou v mém bohužel nekonečném životě, který si na mě neustále chystal nějaké podrazy.

Snažila jsem se usnout, i když jsem věděla, že já už nikdy neusnu. To mi ale někdo pohladil odhalené rameno. Plně jsem se nadechla… Ucítila jsem Edwardovu vůni a lilii.

„Miláčku?“ promluvil ke mně Edward. Otočila jsem se na něho. Seděl hned vedle mě. Posadila jsem se, abych mu lépe viděla do očí.

„Ty se na mě za to nezlobíš?“ udiveně jsem se ho zeptala. Vzal květinu a podal mi ji. Ochotně jsem si ji od něho vzala.

„Nezlobím, sám vím, že jsem ti ublížil. Neměl jsem to dělat. Kdybych jen věděl, co jsi prožila, tak bych se choval úplně jinak. Opravdu mě to mrzí,“ omluvil se mi za to všechno, co mi provedl.

„Děkuji, za co mám ty květiny?“ optala jsem se udiveněji, protože s ní bych měla dostat namláceno.

„Říkala jsi, že je máš ráda. Navíc jsi vypadala hrozně smutně, za to tě chápu. Tak jsem ti chtěl pozvednout náladu. Moc mě mrzí, že sis na to kvůli mně musela znovu vzpomenout. Kdybych jen věděl, co se ti stalo. Opravdu bych se k tobě nikdy nechoval jako na začátku. Bylo by něco, jak ti to všechno vynahradit? Tedy jestli se nestěhuješ, protože jsem dole zahlédl kufry, tak jen…“ Nestihl to doříct, protože jsem mu dala na ústa prst.

„Mně se nemusíš omlouvat… Mně ne. Nemusíš to nijak napravovat, ale ty budeš neustále něco vyžadovat… Tak… Neopouštěj mě za to, co jsem udělala. Sama toho lituji a dala bych všechno za to, abych byla místo Liama já a matka by mě musela… Třeba by to jako vždycky nevyšlo. Je to divný, žít s pocitem, že nikdy neumřeš… Ty máš stále naději, ale co já? Já nemůžu nic. Snad jen žít a čekat, co bylo mým úkolem, abych zde zůstala déle. Navíc… Chtěla jsem se stěhovat, myslela jsem si, že odcházíš kvůli tomu, co jsem zač. Tak jsem si preventivně sbalila kufry a čekala, kdo sem přijde a bude mi všechno vyčítat,“ pověděla jsem mu pomalu a potichu.

„Ty mi nevěříš?“ zeptal se jen jedinou otázkou a já už měla pochybnosti.

„Ne že bych ti nevěřila, ale… Nevím, co od koho mohu očekávat. Ty umíš číst myšlenky, víš, co se komu honí hlavou, kdežto já… Po svých zkušenostech musím být opatrná. Prosím tě, vezmi si to z mé strany. Mám tě ráda, začínám ti trochu víc věřit… Omlouvám se ti, jestli sis myslel něco jiného. Se mnou musíš mít chvíli strpení… Mrzí mě to,“ odpověděla jsem mu zdlouhavě na jeho krátkou odpověď.

„Dobře, ale musíš vědět, že já tě mám víc než rád… Já tě asi miluju. Tohle jsem neřekl od doby, co mi zemřela mamka. Možná, že vím, jak se cítíš. Nebudu ti do ničeho nutit a tak dále. Mohu být rád, že se mnou po tom všem chceš být,“ dořekl a dotkl se mé ruky. Vložil si ji do těch svých a lítostivě se na mě podíval. Mírně jsem se zamračila. Palcem mi vyhladil na čele vrásku, která se tam vytvořila. Věděla jsem, že k němu cítím něco daleko většího, ale nedokázala jsem to pojmenovat.

Smutně jsem se na něho podívala. Pohleděl do mých očí. Pomalu se ke mně přibližoval. Po chvilce spojil naše rty. Zlehka tlačil na ty mé. Ty polibky jsem mu ihned oplácela. Já do nich vkládala tu bolest, kterou jsem prožila za těch pár let mého života. Moje nálada se z bodu nula dostala do bodu padesát. Nebylo to nejlepší, ale zvládala jsem to.

Edward se ke mně blíže přisunul. Líbal tak krásně, že mu nešlo uvěřit, že se nikdy s nikým nelíbal. Třeba chodil do školy, kde ho učili líbat… Jeho ruce se přesunuly na můj obličej. Každá chytla jednu tvář a umístila se tam. Já si dala jednu ruku za jeho krk a druhou jsem ho držela za deltový sval. Ty se mi vždycky na mužích líbily. Líbali jsme se celkem dlouho. Pak jsem si vzpomněla, že bychom se mohli spolu podívat na nějaký film. Odtrhla jsem se od něho.

Podíval se na mě s otázkou v obličeji, proč jsem se tak rychle odtáhla. Nechtěla jsem hned odejít, tak jsem se mu schoulila do košile. Hladil mě po zádech a mně se to moc líbilo.

„Edwarde?“ optala jsem se ho nenápadně.

„Co se děje lásko?“ zeptal se mě zas on naopak. Sedla jsem si a objala ho. Jelikož jsem byla i menší, tak měl na moji hlavě bradu.

„Kouknul by ses se mnou na nějaký film?“ vyptávala jsem se ho.

„Jen pod jednou podmínkou,“ určoval pravidla. Nezbývalo mi tedy nic jiného než souhlasit.

„Pod jakou?“

„Že film vyberu já a ty se na něj budeš dívat.“ Souhlasila jsem tedy. Vybral film Evil Dead (Zlý mrtvý.) Byl to celkem zvláštní horor, kord když si představíte, že taktéž žijete v lese a jste tu jen s osobou, na které vám záleží. Ten film ve mně nechal smíšené pocity. Být člověk, tak ani nejdu do přízemí na záchod.

„Edwarde, napadlo mě. Že bychom se mohli podívat k nám do bytu,“ navrhovala jsem další činnost, která se měla odehrávat po půlnoci.

„Víš, nevím jak ty. Ale já si myslím, že tě Alice určitě hledá. Mobil tu taktéž nemáš… Tak já jen… Za čas bych se tam objevila,“ vyjasnila jsem mu to, ale nevypadalo to, že se mu to líbí.

„Proč bys nemohla přijít se mnou. Řekli bychom jim pravdu. O tom, že jsem byl v kavárně, a našel jsem tě tam. Utekla jsi mi před očima, já tě musel hledat, protože jsem nechtěl, abys mi někdy zmizela z očí. Potřebuji tě vidět každý den aspoň jednou. Pojď se mnou… Lásko.“ Sklonila jsem hlavu a přemýšlela nad tím, proč bych vlastně neměla chodit.

Chtěla jsem ho potrápit? Chtěla jsem si rozmyslet moje rozhodnutí být s ním? Chtěla jsem se opravdu zdejchnout a nevrátit se už nikdy? Tak nebo tak… Kostky byly vrženy a já byla hlavní hráč na seznamu.

„Dobře. Půjdu tedy s tebou, ale nesmíš s ničím spěchat. Alice nejdřív bude šrotovat a bude toho chtít mnoho vědět. A teď si vyber. Buď přijdeme spolu a každý si to s něčím spojí. Nebo ty přijdeš dříve a pak já. Nebo já přijdu první, Alice mě bude vyzvídat a pak ty přijdeš a bude vyzvídat tebe. Museli bychom se při těch posledních dvou tajně scházet. Nebo se dávat pomalu před jejich zraky dohromady. Je to jen na tobě,“ dávala jsem mu na výběr. Začal šrotovat.

„Už vím. Přišli bychom normálně jako kamarádi. Povídali bychom si a šli bychom k Alici do bytu. Dělali bychom, jako by se nic nedělo… Co ty na to?“ optal se mě. Ten nápad se mi sakra líbil. Políbila jsem ho na rty.

„Souhlasím, třeba se nám povede ji vykolejit. To se jen tak nevidí… Vykolejená Alice, to by byl gól dne. Ale zase aby nám nevynadala,“ strachovala jsem se. Věděla jsem, že zbytečně, ale strachovala. Edward mi trochu rozcuchal účes.

Hans Zimmer – The Ring (Ending Credits)

„Půjdeme za ní teď v noci?“ zeptal se mě. Byl úplněk… vlkodlaci… Bojim, bojim. Edward zahlédl na mém obličeji strach. Konejšivě mě pohladil po zádech.

„Není se čeho bát,“ utěšoval mě.

„Je úplněk, copak si se zbláznil? Tohle nejde. Nejsem sebev… To by šlo, jdem, tak pojď,“ rychle jsem měnila svoje názory, protože mě něco napadlo. Třeba by to byla jediná šance.

„Takže ty se nejdříve bojíš a pak přijdeš na to, že by ses chtěla sprovodit ze světa? Tak tohle není normální. To mě nemáš ani trochu ráda?“ zeptal se mě o pár tónů sklesle.

„Mám, ale ani nevíš, jaké to je, když přijdeš na něco, co by to mohlo pomoct od vnitřní bolesti,“ vysvětlila jsem mu. Jen se plně nadechl a raději nic neříkal, protože věděl, že bych toho nenechala a on potom také ne.

„Tak jdeme?“ zeptal se odvážně. Přikývla jsem. Všude jsme pozhasínali světla. Vyšli jsme z vily. Měsíc ji ozařoval tak, že jsme viděli jen její neosvícený obrys. Připadalo mi to jako dům hrůzy. Skleněným oknem se snadno dostával měsíční svit do vily. Jak hrůzostrašné. Byli jsme na okraji listnatého lesa. Vítr zlehka šuměl. Listy do sebe narážely a vytvářely tak šum. Nebýt upír, tak jsem nejspíš zpět v neosvíceném domě… A možná, že ani to ne.

Šli jsme kus cesty a za námi se ozývalo křupání větviček. Z toho filmu jsem měla naběhlou husí kůži. Dříve jsem se na něho dívala sama. Divím se, že to se mnou neseklo. Když jsem ho viděla dneska, byla jsem ráda, že vůbec mám u sebe Edwarda. Něco prostě do mě vjelo.

Ucházeli jsme další a další kus v tom listnatém lese. Pořád něco za námi šlo, věděla jsem to a i cítila ten zabijácký pohled v našich zádech. Nejspíš to nebylo ani zvíře, protože ty se nás bály. Měsíc byl nejvýše na obloze. Nějací vlci začali výt. Tohle i na mě jako na upírku bylo moc. To ťapkání za námi mě natolik rozrušilo, že když praskla větvička a více byla slyšet za námi, tak jsem se strachem přiblížila Edwardovi a objala jsem ho. Hlavu jsem měla na jeho hruď.

„Copak se děje miláčku?“ zeptal se mě celkem nahlas a neustále šel pomalu kupředu. Jenže to co bylo za námi, se pozastavila a pak jsem se pozastavila i já.

„Já… Se bojím,“ přiznala jsem šeptem popravdě Edwardovi a víc se na něho přitiskla. Objal mě a vyhoupl si mě do jeho náruče.

„Není čeho. Příště s tebou v tuhle dobu nebudu na nic koukat. Jak tak vidím, tak to na tobě něco zanechalo,“ konejšil mě, ale moc se mu to nepovedlo.

„Všechno to něčemu nasvědčuje. Úplněk, tys vybral ten horor, který se odehrává taktéž ve tmě a v listnatém lese. Navíc ten šum, a to, co se vleče za námi.“ Když jsem dořekla potichounku tu poslední větu, tak něco velice slabě zavrčelo. Edward to uslyšel a otočil se i se mnou v náruči.

Před námi stálo chlupaté zvíře. Kožich mělo jako by do zlatava. Nejraději bych si pár jeho chloupků vytrhla, ale měla jsem z něho respekt. Edward zahlédl, jak se tomu zvířeti krčí zlostně čumák. Poodstoupil o jeden krok dozadu. I když byl upír, nevšiml si klády, která byla hned za ním. Stoupl na ni, ale podjelo mu to. Ani já nestačila vyskočit z jeho sevření a tak jsme velice rychle dopadli na zem. Kláda se rozlomila.

Neznámé zvíře to vylekalo, nebo nabudilo, proto zlostně zavrčelo a odrazilo se od země. Jak se vzneslo, jeho obrys osvítil měsíc. Šlo vidět, jak je mohutné. Nebyl to vlkodlak, ale něco mnohem horšího. Tohle jsem nedokázala identifikovat se svými biologickými znalostmi, a že jsem toho znala hodně.

Zvíře letělo přímo na nás. Ve vzduchu vrčelo.

„Bello, uteč,“ zakřičel zoufale a velice nahlas Edward. Nemohla jsem ho tam nechat, proto jsem se dala do obrané pozice a čekala, kdy ten přerostlý a zlý chlupáč dopadne nohama na pevnou zem.

Shrnutí
Kapitola 22. ζ Kapitola 24.