Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 22.

09.09.2010 (18:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2613×

22. Moje minulost

Holky

Bella:

Pohleděla jsem do jeho očí. Nadechla jsem se a začala vyprávět.

„Víš, jsi druhý, komu to říkám. Poprvé jsem to řekla svému příteli a on mě tvrdě odkopl od sebe. Řekla jsem mu to až po dvou měsících našeho chození. Byla to chyba, kdybych mu to řekla dříve, nic by se nestalo a já bych možná s ním byla. Od té doby se snažím všech mužům aspoň stranit a nevšímat si jich, protože se bojím, aby mě opět neodhodili. Ráda bych, aby to nikdo nevěděl. Za svoji lidskou minulost se stydím… Jsem zrůda…“ zadrhla se mi slova v půli věty. Přikryla jsem si oči svými prsty. Styděla jsem se za to.

„Bell… Miláčku, nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Můžeš až někdy jindy, já si klidně na to počkám, až budeš mít na to náladu,“ utěšoval mě jeho krásným hláskem a pozvedl mou hlavu a donutil mě otevřít oči.

„Na to nikdy nebude nálada. Musím ti to říct ihned, jinak s tebou nemohu být, protože by to bylo vůči tobě nefér. Potom až to uslyšíš, tak raději odejdi a nevracej se. Uvidíš, že s takovouhle zrůdou být nemůžeš…“ Kéž bych byla v devatenáctém století, povzdechla jsem si nahlas. Edward nesouhlasně zamručel.

„Prosím, pokračuj, nebudu tě rušit v povídání,“ vybídl mě, abych už konečně začala.

„Ale pak na mě, prosím, řekni svůj názor a chovej se klidně tak, jak ses choval, než jsme se dali dohromady. Promiň, že jsem se k tobě dřív tak chovala. Bylo to vůči tobě nefér.“

„Ano, řeknu názor. A neomlouvej se. Moje chování nebylo dvakrát lepší jak to tvoje.“

„Ale, Edwarde,“ chtěla jsem odporovat, ale on mě utnul.

„Lásko, neboj se a neomlouvej mě. Jsem napjatý a připravený na to, co povíš,“ pověděl a chytl mě silněji za ruce. Dodával mi tak energii na to, abych mu to pověděla.

„Na tohle nejspíš nebudeš nikdy připravený.“

„No tak dost, řekni mi to už.“ Na chvíli jsem se na něho podezíravě podívala.

„Promiň, neměl jsem na tebe tolik vyjet,“ hned se omluvil, když zjistil, že řekl něco moc urychleně.

„Ale na konci si vzpomeň, že já tě varovala,“ pověděla jsem mu s jinou intonací hlasu. Nesouhlasně se na mě podíval a nakrčil hlavu dopředu. Měla jsem už začít vyprávět, ale chtěla jsem využít situace. Na jeho podivně zkřivený obličej jsem ho políbila, ale on sebou cukl.

„Budeš tedy mluvit?“ Normálně bych se asi urazila, ale tohle jsem si začala. Zvedla jsem v obraně ruce.

„Dobře, dobře, ale vzpomeň si na konci na má slova,“ musela jsem ho naposledy upozornit a pak jsem mohla začít s vyprávěním.

„Byla jsem malá holčička a dcera bohatých rodičů Charlieho a Renée Swanových. Moji rodiče založili městečko Swan Lake. Měli chovnou stanici labutí. Bylo jich neuvěřitelně mnoho. Darovali mi jednu šedivou s modrýma očima. Byla vzácná. Často si ji kupci chtěli koupit, ale já ji bránila tělem i duší.

Prostě jsem se na ni upnula.

Do městečka se stěhovalo více a více lidí. Hlavně za prací přicházeli. Město se tak rozrůstalo a ze zalesněného místa se staly parcely. Moji rodiče bohatli s každým dělníkem i s každým přistěhovalcem.

Svoje bohatství dávali velice rádi najevo. Mně dopřáli všechno, na co jsem si jen ukázala. Já však nechtěla moc věcí. Jen občas něco na svátek, narozeniny a Vánoce. To tak bylo vše. Rozhodně si nemysli, že jsem rozmazlená. Mně se tenhle bohatý život vůbec nelíbil. Bývala bych byla raději chudá.

Bylo mi patnáct a já si přála záhon lilií. Zajisté, že mi ho rodiče pořídili. O ty květiny jsem se starala každý den, každý rok. Nikdy mi žádná rostlinka neuhynula suchem. To dokazovalo o mé pečlivosti. Nic nebylo lepší než má labuť a květiny. Měla jsem i mnoho nápadníků. Často to byli lidé z vyšší vrstvy. Nedivila jsem se, že mě rodiče neustále nutili do vztahu, ale já po ničem takovém netoužila.

Žila jsem se svojí představou, že jednoho dne si mě, nebo já někoho najdu. Nebo to bude jen čistá náhoda. Plánovala jsem si skvělého manžela a… Děti, které by byly jeho potomci.“ U toho jsem si povzlykla, protože jsem věděla, že to nikdy mít nebudu. Edward mě pohladil a udělal gesto, abych raději nic neříkala. Viděl, že mě to mrzí. Ale já se rozhodla pokračovat dále.

„Avšak nikdy jsem nepomyslela, co se teprve stane. Věřila jsem na nadpřirozené bytosti. Lidé si o mně mysleli, že jsem snad blázen v patnácti letech. Ale i přes to všechno byl o mě zájem. Věděla jsem, že to všechno byla jen má milná představa o tvrdé realitě.

Jednoho dne se však muselo něco zvrtnout. Jedno období je krásné, avšak to druhé ho velice zkazí…

Nastala labutí chřipka, která skolila skoro všechny labutě. Nejsilnější labutě se držely. Moje bohužel nebyla natolik silná. Kvůli chřipce jsem o ni přišla. Od té doby se ze mě stal jiný člověk. Nemilovala jsem nikdy nikoho tolik, jako ji. Byla jsem chladná, bezcitná schránka člověka. Zbyly mi už jen lilie. Nemohla jsem se přenést přes tu ztrátu milovaného zvířete, které patřilo neodmyslitelně ke mně.

Chřipka se šířila do města a zabíjela i nevinné lidi. Víc jak půlka populace zemřela. Nikdo nevěděl původ té chřipky. Říkalo se, že ji přinesli lidé z okolí. Ten virus napadal i další zvířata.

Avšak jednoho dne mi matka oznámila, že čeká syna. Byla to taková euforie, která zasáhla i mě. Denně jsem chodila matce hladit bříško a povídala jsem na něj. Na ten plod v jejím bříšku jsem se upnula stejně jako na tu labuť. Byla to náhrada za ni. Lepší náhrada. Přemýšlela jsem, že bych se naučila plést a upletla bych mu nějaký svetřík. Na to malé miminko jsem se neskutečně těšila. Celá rodina se na něj těšila. A já si představovala, co bych dělala já, kdybych otěhotněla.

Představovala jsem si devět měsíců klidu a něhy ze strany mého manžela. Představovala jsem si, jak mi bude postupně před očima růst a já budu postupně stárnout. Byla jsem připravená se smrtí při porodu. Tenkrát to bylo normální.

Matce se v tom chřipkovém období narodil syn a mně bráška Liam. Milovala jsem ho z celého srdce. Bylo to větší pouto než k mé labuti. Pak přišla další rána pod pás…

Liam se nakazil tři měsíce po porodu chřipkou. Do té doby to bylo zlaté a hodné dítě. Starala jsem se o něho, jako by byl můj vlastní syn. Poté, co se nakazil, tak to šlo od té doby z kopce dolů. Trpěl. Měl vysoké horečky. Každý den, každou noc, každou hodinu naříkal tím dětským pláčem. Trhalo mi to srdce. Jeho miminkovský pláč mi nevadil. Chtěla jsem mu pomoct. Neustále jsem ho chovala. Matka mi říkala, ať na něho nemakám, že by mohla přijít i o mě.

Nechtěla jsem si přiznat, že i o toho malého drobečka bych mohla přijít. Matka si stěžovala, že se kvůli němu nemůže vyspat. Pořád jen slyšela ten pláč. Nechávala ho samotného na peci. On plakal. Často jsem si ho brávala ven. Pamatuji si, že jsem i několik dní nespala. Ale za záchranu svého bratříčka bych udělala cokoliv.

Jednoho dne to bylo na matku už moc. Rozhodla se, že nechce, aby se trápil. Pořád do mě hučela, že stejně jednou umře. Prý že to mělo být v brzké době. Pořád mi to připomínala a říkala, že by bylo lepší ho zabít a tak ukončit jeho trápení. Na jednu stranu měla pravdu, ale tak by mu nedala šanci na boj. I když zmařený, ale pořád by měl šanci.

Neustále mi to připomínala, až mi to řekla na férofku. Dala mi do ruky nůž a sekyru, prý že to budu potřebovat. Ptala jsem se jí, na co to je. Řekla, že jdu zabít svého bratra, protože ona ze svého nevyspání na to neměla.

Tohle mě dostalo a nejraději bych to použila tehdy na ni. Ten den jsem se s matkou a otcem chytla. Řekla jsem jim, že nic živého nehodlám zabít až do své smrti…

Kdybych tušila, jak budu žít. Nehodlala jsem řešit je a jejich problémy, že se kvůli Liamovi nevyspí.

Matka mi to říkala každý další den. A pořád na mě zkoušela, abych ho už konečně zabila. Byl to hrozně velký a nepříjemný nátlak na moji osobu. Příčilo se mi to a odmlouvala jsem jí.

Ona nemohla nadále usnout. Chodila proto na hodiny hypnotismu. Tam si vždycky ulevila. Začala i ona ovládat toto silné umění mysli a spojení těla s duší.

Viděla na mně, jak jsem den ode dne vyčerpanější kvůli celodenní péči o Liama. Říkala, že mě díky hypnotismu z toho dostane. Moc jsem o tom umění neslyšela a tak jsem souhlasila… Byla to ta největší chyba, kterou jsem zatím v životě udělala.

Přesně si pamatuji ten pochmurný a bouřlivý den. Byl to den, kdy mě přemluvila a použila za mého souhlasu tu moc. Namluvila mi v mém spánku, že se mi nechce spát, avšak ať mám zavřené oči. Vstala jsem a ona mi podala sekyru. Byla jsem odpojená od mozku a poslouchala jen její příkazy. Věděla, jak s tou mocí zacházet.

Došla jsem i se sekerou v ruce do pokoje Liama. Zrovna klidně spinkal. Neplakal, zdál se mi naprosto zdravý. Můj mozek se hlásil o slovo a snažil se skončit spojení s tím matčiným, avšak ona vyslala větší nával podmanivosti. Nešlo už ničemu zabránit.

Uchopila jsem pevněji sekeru pod matčiným náporem a kmitla jí. Nevědomky jsem tak zabila svého umírajícího brášku. Nejspíše se to matce nelíbilo. Chtěla mít jistotu, že tu nemoc z něho vymýtila. Švihala jsem s ní dále do toho nebohého tělíčka. Ta… krev byla všude, malé… droboučké kousky jeho kosti… bylo to všude… Střeva i ta potrav…

Matka popošla a něco cáklo. Šlápla do kaluže krve. Pořád jsem byla pod její myslí uvězněná. Donutila mě to i nevědomky sklidit.

Druhý den jsem se probudila ve své posteli. Bylo to divné. Nikdy jsem od té chřipky, co měl Liam nespala ve své posteli. Začala jsem lítat splašená po domě a okolí. Nikde nebyl, jako by se slehla po něm zem.

Pak se mi hlavou míhaly takové divné útržky a mně došlo, co se to stalo. Já ho zabila… To, co jsem tolik nadevše milovala, jsem zabila a nešlo to vrátit zpět. Poté se mi zhroutil život a já byla na dně. Sice mi tehdá bylo patnáct, ale stejně se toho nikdy nezbavím.

Jak lidé více umírali, tak se jejich pozůstalí vzbouřili. Dozvěděli se nějak záhadně, že jsem zabila svého brášku. Ukazovali si na mě prstem. Nemohla jsem jim vysvětlit, že jsem za to nemohla. I když mohla, kdybych nesouhlasila s tou terapií. Lidé se jednoho dne shromáždili a vydali se na nás s vidlemi. Vyhnali nás z města.

Neměli jsme potom krásný život. Rodiče se usídlili nedaleko jejich městečka. I když ho dříve spravovali, tak stejně se toho museli vzdát.

Já se pokoušela neustále zabít… Nešlo to, vždycky jsem nějak zázrakem přežila. Chtěla jsem být tam nahoře s bráškou a s mou labutí. Nechtěla jsem tu trčet déle. Mučila jsem se. Hladověla jsem a nespala. Ale pro mě nikdy nebyla nějaká smrtelná kombinace. Jako bych nesměla odejít a měla splnit nějaký další důležitý úkol, který se beze mě neobejde.

Rodiče měli méně a méně peněz. Chudli. Nemohli si dovolit o mě starat. Proto mě vykázali z domu se slovy, že mě neuživí a jsem dost velká na to, abych se o sebe postarala sama. Od mého odchodu jsem je již nikdy nespatřila.

Putovala jsem městečky a neznámými místy ve státě. Našla jsem si přítele. Byl jako můj vysněný princ, ale dokonalý nebyl. Byl celkem žárlivý. Po dvou měsících našeho chození si všiml, že nejsem psychicky v pořádku. Nechtěla jsem mu to říct, ale on to ze mě násilím dostal. Říkal, že bychom neměli mít před sebou tajemství. Do té doby jsem u něho bydlela.

Ten příběh jsem mu pověděla o hodně kratší. Natolik se rozzlobil a říkal, že si vymýšlím, že tohle by vlastní máma nikdy neudělala. Říkala jsem mu, aby to nikomu neříkal, ale v celém městě ze mě udělal špínu. Odkopnul mě a řekl, že urážím své rodiče. Musela jsem se znovu přestěhovat pryč.

Od té doby jsem s nikým nechodila. Na muže jsem zanevřela. Přála jsem si být s někým, ale už to nešlo. Nebyla tam ta důvěra. Každý den jsem si dokola přehrávala moji osudovou chybu… Já už jsem nikomu nevěřila. Nikomu jsem nic neřekla a jen to v sobě neustále dusila.

Pak jsem se dostala do Loch Sheldrake. Potkala jsem se tam s holkami a pak se s nimi kamarádila. Tam jsme se všechny staly upírem. Společně jsme sdílely svoji bolest… Mohly jsme si pomáhat a říkat si všechno. Avšak tuhle věc jsem jim nepověděla.

Dále jsme se tedy nastěhovaly do New Yorku. Měly jsme sousedy tři kluky. Jeden mi dost lezl na nervy, neustále mě ponižoval, dělal si ze mě srandu a nesnášel mě. Pak si ale začal se mnou povídat v parku a zdál se tak naprosto normální. Pak přišla nepříjemná situace a on se zachoval ještě hůře než před tím. Nevěděla jsem, co se to s ním za tak krátkou dobu stalo. Nechápala jsem ho a to mě moc mrzelo.

On se odstěhoval pryč, protože si myslel asi, že na mě nemá nárok, i když by se o trochu víc snažil, tak by ho měl. Bylo mi líto, že to udělal kvůli mně a celá rodina se trápila. Dokonce i já se kvůli němu trápila. Rozhodla jsem se letět za svým strýčkem do Itálie, ale letadlo mělo nehodu.

Já se dostala do devatenáctého století. Líbilo se mi to tam. Nejdřív jsem netušila, která bije. Když jsem se dostala do rodiny, tak jsem jim pověděla o tom klukovi, co mi kdy udělal a jak se choval. Paní domácí se jen divně usmívala. Možná něco věděla. Myslela jsem na něho ve dne i v noci. Nechtěla jsem si to přiznat, ale svým způsobem mi chyběl a nechtěl se vytratit z mé mysli.

Když jsem se dostala domů, tak jsem navštívila svoji oblíbenou kavárničku. Seděli tam všichni, dokonce on se vrátil. Všichni si mě prohlíželi s údivem. Sedla jsem si nedaleko nich. Snad jsem doufala, že mě poznají a někdo ke mně přijde. Jen jsem si nepřála, aby on přišel.

Stál blízko mě, ale já se vytratila. Zrovna s ním jsem mluvit nechtěla. Nevěděla jsem, co bychom si tak mohli povědět. K večeru jsem se vrátila zpět. Bylo deštivo. Seděla jsem na pohovce a někdo zabušil na dveře. Byl to on. Když jsem mu otevřela, tak se na mě s radostí vrhl. Netušila jsem, co to do něho vlítlo, když mě neměl rád a nejednou tohle. Pak jsme se nějak nevědomky dali dohromady.

Za ten jediný den jsem prožila s ním toho tolik, že na to nikdy nezapomenu. Jen doufám, že mě nebude odsuzovat za můj čin. Snad se bude chovat, jako když mě viděl poprvé…“ tak jsem dokončila svůj zdlouhavý příběh, který neměl krátké trvání. Během toho vyprávění jsem několikrát zavzlykala.

Edward seděl nehnutě na posteli. Pak se zvedl a jako blesk se vytratil z místnosti.

KONEC

Shrnutí

Kapitola 21. ζ Kapitola 23.