Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 21.

27.08.2010 (11:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2259×

21. Nenávist

Holky

Bella:

Pomalu, ale jistě jsem začala nenávidět překvapení. Muselo se na ně čekat a nevěděli jste, co vám dotyčný dá.

Říkala jsem si, že stejně zmizel a už se nevrátí. Kdo by taky chtěl být s bláznem, jako jsem já. Smířila jsem se s tím, že to bylo jen chvilkové povyražení. Takže má nenávist se přesunula na vztah.

To jsem se pomalu šourala z terasy na schody a z nich dolů do kuchyně. Ale na lince seděl Edward. To mi ale nešlo do hlavy. Byla jsem, jako přejetá vlakem. Buď jsem měla vidiny, nebo tam opravdu byl. Ale spíše jsem si myslela, že mám vidiny. Proto jsem ho beze slova obešla a mířila k lednici.

Nalila jsem si krev z láhve do sklenice a otočila se na tu moji vidinu. Ta ale na mě zamávala, jako bych byla v transu. Taktéž jsem na ni zamávala. Uvědomila jsem si, že opravdu od té doby, co jsem se přemístila v čase, jsem se stala bláznem. Mávala jsem na neexistující obraz. Jak vtipné.

Jenže on ke mně přistoupil a objal mě. Zatřepala jsem hlavou a udiveně se po něm dívala.

„Kde jsi byl tak dlouho? Jestli tedy umíš mluvit?“ V tu dobu jsem si připadala opravdu jako blázen. Edward se na mě divně podíval a šrotoval v hlavě, co by mi tak mohl říct.

„Ehm… Já jsem tady byl skoro celou dobu, ale proč bych neměl mluvit?“ ptal se a propaloval mě pohledem.

„Říkala jsem si, že ti to nějak trvá, tak jsem začala nesnášet překvapení a vztah no a pomalu se ze mě stává blázen. Představovala jsem si tě jako halucinaci. Jenže ty tu si a já blbnu,“ stydlivě jsem odpovídala a zavrtala jsem mu hlavu do košile. Nad tím se pousmál a začal mě hladit ve vlasech.

„Ty můj Blázínku, by asi nebylo na místě, takže. Ty moje upírko, ono by bylo někdy lepší se podívat po domě a nečekat jen v jedné místnosti. Ale co bylo, to bylo. Chceš vidět to překvapení?“ zeptal se mě a já tedy zakývala hlavou. Dostala jsem od něho pusu.

Táhl mě zpět do sklepa a do katakomb.

„Ale snad to není tady,“ trochu jsem znejistila, protože on to nemohl znát lépe jak já. Některé nástrahy byly i pro upíra smrtelné. Jemu to však nevadilo a táhl mě dále do hlouby katakomb, kde jsem to snad ani já neznala.

Šli jsme více, jak hodinu a mě docházela trpělivost.

„Ede, kdy už tam budeme?“ zeptala jsem se ztrápeně. Otočil se na mě a usmál se.

„Nejspíš jsem zapomněl cestu. To by ses asi hodně zlobila co?“ provokoval, protože věděl, že tohle nenechám jen tak být.

„Tak si mě měl požádat a já bych ti řekla cestu zpět,“ zakřičela jsem na něj, protože mě to velice štvalo.

„Ale tam to určitě neznáš,“ odbyl mě a já radši mlčela a s ním jsem nepromluvila.

Ušli jsme znovu nějaký ten kousek a ve vzduchu jsem začala cítit vodu. Bylo to divné, protože tohle jsem nikdy v těhlech katakombách necítila.

Zakryl mi oči. Hrůzou jsem se zastavila. Třeba mi chtěl podříznout hrdlo. Šťouchnul do mě kolenem a já se pomalinku rozešla kupředu. Po chvilce se zastavil a otočil mě tak, abych se mu dívala do očí.

„Nyní něco uvidíš, ale nediv se… Nic to není,“ upozorňoval mě a já se celá nedočkavostí klepala, na co to zase přišel. Otočila jsem se a spatřila ohromné podzemní jezero, které bylo tmavě modré. Na krápníkách byly svíčky, u břehu loďka a na ní lahve od vína. Navíc byla upravena pro větší pohodlnost polštářky a dekami. Na tohle nebyla slova. Líbilo se mi to natolik, až se mi z toho podlomily nohy a já tvrdě dosedla na prdel.

„Au,“ postěžovala jsem si poté, co jsem dosedla. Edward byl ihned u mě a podezřele se na mě díval.

„Co se stalo? Bolí tě něco?“ zbytečně se strachoval. Usmála jsem se nad tou jeho starostí. Chodili jsme spolu jen několik hodin a už by se bál.

„Ne, to se jen tak říká. Uděláš si něco a hned máš reagovat. To ti v rychlo kurzu pro upíry neříkali?“ Pokrčil čelo a přemýšlel.

„Neříkali, ale teď když dovolíš, tak si tě vezmu do náruče a odnesu pryč.“ To překvápko se mi začalo velice zamlouvat. Edward mě tedy vzal do jeho náruče a já si v něm krásně lebedila. Dosedl na loďku. Chtěla jsem se posadit, ale on mi to jaksi zakázal.

„Klidně se vyspi.“ To jsem věděla, že já blázen nejsem.

„Ale upíři nemohou spát,“ opravila jsem ho. Klepl se rukou do čela. Došlo mu to.

„Zdá se mi to nebo se chováme více lidsky a na svoje upírství zapomínáme?“

„Zapomínáme dost často. A kdybys dovolil, tak už něco udělej. Co bude dále?“ Lákala jsem ho k další činnosti.

S loďičkou doplul až doprostřed jezera. Svíce nádherně osvětlovaly jeskyni. Nevěděla jsem, kam bych se mohla dívat dříve. Všechno se mi natolik líbilo, že jsem z toho byla velice unešená.

„Nechtěla by sis zaplavat?“ zeptal se a při tom zvedl jedno obočí. Od toho se dalo čekat něco víc. Líbilo se mi, jak se za poslední den změnil. Ale něco mi to nedalo a pořád jsem to brala jako přetvářku a čekala jsem nějaký podraz z jeho strany.

A hned jsem si ho všimla. Jen tak nenápadně a po menší chviličce jsem si uvědomila ten jeden velký podraz, který bych mohla čekat.

On si chtěl jít zaplavat. Věděl, jak vodu miluji. Také věděl, že bych se před ním jen tak nesvlékla. Neměla jsem plavky!

„Jenže nemám plavky,“ štěkla jsem po něm a on jen zakroutil hlavou.

„Tak jestli chceš, tak si vezmi moji košili a svoje kalhotky si necháš. Domů půjdeš jen v sukni.“ Když jsem slyšela, že bych mohla jít naostro, tak jsem se zarazila. Co když mě chtěl znásilnit a to všechno byla jen maska.

„Nemusíš se ničeho bát,“ ujišťoval mě, protože ten zásek si přečet v mém obličeji. Nakonec jsem tedy přistoupila na jeho nabídku. On si vysvlékl kostičkovanou košili a dal mi ji. Sám si sundal kalhoty a pomalu se spouštěl do vody. Chtěl mi tak nechat soukromí.

Třeba jsem ho podezírala zbytečně. Poslední dobou jsem se až moc nechala unést 19. stoletím. Byla jsem jím až posedlá. Třeba bych se více hodila do té doby. Měla jsem tam přeci jen zůstat... Jenže to jsem si uvědomila, že jsem si nechala vypnutý štít. Edward to všechno musel slyšet.

Ani jsem se nedivila, že seděl celý mokrý naproti mně a propaloval mě jeho pohledem. Sklopila jsem hlavu, protože jsem se za své uvažování styděla. Nadávala jsem si, že jsem si nedávala pozor na svůj štít. Zvedl mi bradu jeho rozklepanými palci. Chtěl, abych se mu dívala do očí. Jenže jsem to nedokázala. Proto jsem sledovala modrou hladinu. Kdybych mohla tak bych plakala, že jsem ho nejspíš zklamala.

Co nejrychleji jsem do jedné ruky nabrala vodu. Kapičky jsem udělala jako slzy. Potřebovala jsem to. Aspoň něco mi stékalo z tváří. Edward je setřel a snažil se, abych ho pozorovala.

„Bello, podívej se na mě,“ přikazoval mi. Raději jsem se na něho podívala. Nechtěla jsem mu přidělávat problémy.

„Nevím, co to máš pořád s tou dobou. Proč neustále lituješ toho, že žiješ tady a ne tam. Lituješ toho, že si se opět vrátila. Tvoje předešlé myšlenky jsem se snažil ignorovat, ale tohle už nejde. Nevím, proč mi nedokážeš věřit. Třeba lituješ toho vztahu semnou. Klidně to přiznej. Už jednou si mi narovinu řekla, co si myslíš o mně. Tak proč bys s někým arogantním, manipulátorským měla chodit?“ Já prve věděla, že to jednou použije proti mně. Vůbec jsem se nedivila. Jo, za blbosti se platí.

Odtrhla jsem od něho pohled a propalovala jsem svoje boty pohledem. A v tom mě to napadlo.

„Ne, tohle nedělej. Nemůžu ti to zakázat, ale požádat tě, abys to nedělala to snad ano. Neber si moje slova osobně, ale tohle nedělej. Co mám dělat, abys to za žádného způsobu nedělala?“ zoufale se ptal, když spatřil v mé mysli něco, na co jsem myslela.

Chtěla jsem si odpočinout. Zapálila bych někde u mé vilky oheň a vešla bych do něj. To už jsem si zapnula štít, aby nemohl číst. Na to zavrčel, ale nevnímala jsem ho. Věděla jsem, že on o tom ještě nevím, takže by se o mě krásně bál a já bych ho mohla k něčemu donutit.

„Tohle nedělej. Přímo to nenávidím. Pojď, půjdeme do vody.“ Po pravdě se mi nikam nechtělo, ale kvůli němu jsem to překonala. A to jsem nevěděla, co se zase stane…

Skočila jsem do vody a pořád se potápěla ke dnu. Jenže se mi zdálo, jakoby to dno ani nebylo. Po neskutečně dlouhé době jsem spatřila dno. Šmátrala jsem po dně a něco jsem nahmatala. Byla to kostra člověka. Ale když jsem jí omakávala, tak jsem se dotkla jejích zubů. A to byl kámen úrazu. Zuby měla jako upír. Vůbec jsem netušila, jak se mohl dostat upír až do téhle části.  Jenže to byl upír se špičáky. Nechtěla jsem se tím dlouho zabývat, tak jsem raději plavala k hladině.

„Bello,“ křičel zoufale Edward a hledal mě na druhém konci jezera. Plavala jsem za ním.

„Tady jsem,“ řekla jsem mu u ucha. Lehce se oklepal a otočil se na mě.

„Kde jsi byla celou dobu? Hledal jsem tě tady a ty ses neozývala.“ Jsme spolu chvilku a už by se bál. Tak to bude ještě hodně složitý jen tak se vypařit aniž bych o tom někomu řekla.

„Plavala jsem ke dnu a tam jsem našla kostru. Ale nebyla to obyčejná kostra nýbrž upíra. Měl špičáky, takže mi tu něco zdaleka nesedí,“ vylíčila jsem mu předešlé události. Ukázala jsem mu to i v mé mysli. Objal mě už poněkolikáté za den.

„Jdeme si zaplavat?“ zeptal se mě. Kývla jsem na souhlas a plavali jsme ve stejném tempu po délce jezera. Když jsme měli plavání dost, tak jsme se chtěli přemístit na loďku. Ale jak jsem se znala i na to, že jsem upír, tak bych ji zvrhla.

„A teď jak na horu?“ zeptala jsem se zoufale Edwarda. Jenže on už měl připravené řešení. Vyzvedl mě na jeho rukou a posadil mě na loďku. Trochu se zakymácela, ale jinak to šlo. Pak jsem mu podala ruku. Chytl se za ni a pomaličku se dostával na palubu.

Byla jsem zvyklá se ihned převlékat, ale před ním jsem se jaksi styděla.

„Mohla bych se převléknout?“ Kývnul a otočil se ke mně zády a čekal, až budu hotova. Jak prve řekl, musela jsem být naostro. Vrátila jsem mu jeho košili a dotkla se ho. Pochopil a otočil se. Načal lahev s krví a vyndal dvě skleničky. Do nich nalil krev a my jsme si mohli ťuknout. Vypili jsme celou lahev.

Pak jsem se k němu přisunula a schoulila jsem se mu do klína. Že bych konečně poznala někoho normálního? Chtěla se mi z toho plakat. Byl to tak osvobozující okamžik. Měl mě někdo rád více, než bylo povoleno, mohl mě obejmout, když mi bylo smutno a naopak mě mohl rozveselit.

Namočila jsem konečky prstů do vody a udělala jsem imitaci slz, které jsem už nikdy nemohla uronit. Věděla jsem, že první lásky nejsou navždycky, proto jsem se ji chystala prožít, co nejlépe. Kord když jsem se dala dohromady se svým bývalým rivalem. Nad tím jsem pozvedla jeden svůj koutek úst. Edward se na mě opět tak divně díval. Nechala jsem si vypnutý štít, takže všechno zase slyšel. A já byla opět v díře.

„Proč si myslíš, že by nám to nemohlo vyjít? Stále jen myslíš na pesimistické události a na tu lepší stránku se nedíváš. Aspoň mi to vysvětli,“ dožadoval se toho, ale já nebyla ještě připravená odkrýt svou minulost. Musela jsem si být jistá tím, že mě za to neodsoudí a nenechá mě tu samotnou. Minulost byla moje temná stránka.

„Nejsem schopná ti o mé minulosti nyní povědět. Bojím se za to, že mě odsoudíš a necháš mě tu. Já…“ zadrhla jsem se a pokapala si oči. Celou moji minulost bych nejraději vymazala, jenže to nešlo. Táhlo se to neustále se mnou. Od té doby jsem byla pesimičtější něž kdykoliv dříve. Edward si mě více přitáhl k tělu a kolíbal se mnou.

„Promiň, nevěděl jsem, že něco takového je. Až mi to budeš chtít povědět, tak mi to povíš. Teď už půjdeme domů.“ Doplul ke kraji a odtamtud mě odnášel do mojí vilky.

Doma mě položil na postel. Chtěla jsem být chvíli o samotě. On se šel vykoupat. Dalo se využít jeho nepřítomnosti.

Běžela jsem za vilu. Byl tam štěrkový plac. Položila jsem na něj dřevo a pak ho zapálila. Zapnula jsem svůj štít a vstoupila do ohně. Tak jsem nejraději relaxovala. Smutně jsem si sedla na hořící kládu a přemýšlela, kdy bych mu to tak mohla říct. Jestli už teď nebo až za delší dobu. Jenže to jsem si neuvědomila, že z koupelny jde vidět na tenhle plácek. Nejspíš už to Edward zjistil a chtěl mě vytáhnout. Ale doufala jsem, že by tam mohl zůstat a já bych mohla v klidu přemýšlet.

Nemýlila jsem se, když jsem si myslela, že mě Edward zahlédnul. Doběhl až k ohni.

„Bell, proč to děláš? Vždyť víš, že nám oheň ubližuje. Já nechci, abys byla na popel. Já… jdu za tebou a nic mě nezastaví,“ ukončil větu a pomaličku šel k ohni. Myslela jsem si, že se před ním zastaví a opět mě bude přemlouvat, ale když jsem viděla, jak mu ohořívá košile. Možná už bylo pozdě ho zastavit.

„Ne!“ křikla jsem, co nejhlasitěji. On se zastavil, ale stál už v ohni. Co nejrychleji jsem vystartovala k němu a strhla ho dále od ohně. Strhla jsem ho na zem. Ležel tam ohořelý. Ještě se mu čoudilo z košile. Pohladila jsem ho po tváři, která byla jen lehounce ohořelá.

„Promiň, ale potřebovala jsem se uklidnit. Já mám totiž štít proti ohni, psychickému vniknutí a fyzickému útoku. Takže nemám šanci, že bych mohla někdy zemřít,“ pravila jsem smutně a Edward se na mě udiveně díval.

„Ty máš štít proti ohni a nic si mi o tom neřekla? Takže já se tady o tebe strachuju a…“ Nechal doznít větu v prázdnu a já mohla začít něco vysvětlovat. Když už jsem byla u toho vysvětlování, tak jsem se chystala říct celý svůj příběh. A to pěkně od začátku.

„Počkáme na noc. Povím ti celý můj zkažený život.“ Pověděla jsem do éteru. On se zvedl a odcházel do domu.

Přemýšlela jsem, jak bych to měla vzít od začátku. Když už jsem to věděla, tak byla tma. Došla jsem do své ložnice. Sedla jsem si na prostředek postele.

„Edwarde, jestliže chceš vědět o mém zkaženém životě všechno, tak přijď nahoru do ložnice a všechno ti do nejmenšího detailu povím,“ zakřičela jsem smutně do ticha. Otevřely se dveře a v nich stál Edward, který neměl tričko, ale jen kraťasy. Přisednul si ke mně a chytl mě za ruku. Pokynul mi a já mohla začít.

Shrnutí

Kapitola 20. ζ Kapitola 22.