Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 20.

20.08.2010 (13:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2299×

20. Mám tě…?

Bella:

Odešla jsem směrem na záchod, ale nešla jsem přímo tam. Líbilo se mi, co Edward hádal. Celkem si chlapec věřil.

Zašla jsem pustit rádio... Zrovna hráli Madonnu - La Isla Bonita. Docela romantická písnička a... Mohlo by se toho využít. Přeci jsem docela svůdná žena.

Došla jsem Edwardovi. Vypnul a odpočíval. Celkem ho zdrtila má odpověď. Ale ženy mají být nedobytné. Na to jsem se rovnou vybodnula. Sednula jsem si mu do klína a políbila jo na zavřená oční víčka. Jemně se mu zachvěly. Pak je náhle otevřel. Udiveně se na mě díval, div neotvíral pusu.

„Chtěl bys semnou chodit?“ zeptala jsem se ho. Oči se mu radostí rozzářily a jeho úsměv se zvětšil.

„Ano. Cokoliv bych za to dal...“ Tohle byla dobrá příležitost pro mě. Hodlala jsem ji řádně využít.

„Říkáš cokoliv?“ Přikývl. „Budeš pro to tedy muset něco udělat.“ Udělala se mu vráska mezi obočím. Vyhladila jsem mu ji palcem.

„Nechceš se teď a tady semnou vyspat nebo mě znásilnit. Že ne?“ vystrašeně se bál. Já tam málem z něho házela bobky.

„S tebou a vyspat se? Teď a tady? Hm… Ne, že bych si nedala říct. To opravdu ne. Takže teď k věci…“ zvážněla jsem a jemu zůstal vyjevený obličej. „Nebudeš mě mít jen tak zadarmo.“ Vytřeštěně se díval a ošíval se. Čekal druhou vlnu. A zas druhou vlnu odpovědí.

„Ale já nemám tolik peněz a od Alice si vzít nemohu,“ smutně si stěžoval. Opravdu byl nějaký přešlý. Ale ten pohled na něho k nezapomenutí.

„Ne, budeš si mě muset chytit. Zdrháááám.“ Mojí nejvyšší rychlostí jsem vyběhla z kavárny. On však musel… Nebo by měl zavřít. Sice další den měli zavřeno, ale co.

Utíkala jsem do svého domu nebo spíše zrekonstruované vily. Byla daleko v lese za městem. Nikdo o ní nevěděl a já měla udělané katakomby od rodičů, kteří je vytvořili začátkem minulého století. Vedly až do sklepení domu. Takže můj pach se rozprostíral po celé délce katakomb. Já věděla kudy přesně jít. Rodiče už dříve pro zastrašení nastražili mrtvoly. Když mi bylo šest let, tak mě tu prováděli a učili mě ten plánek znát na zpaměť.

Edward mě v městě celkem rychle doháněl, ale když začaly katakomby a jejich postranní uličky, tak se držel velice zpátky. Ale pořád šel za mnou. Já doběhla velice rychle do domu a „naložila“ jsem se do bazénu.

Když si tak matně vzpomínám, tak někde byly nastražené i smrtelné pasti. Ale také zašifrované mapy, které vedly k nám do domu. Byla jsem zvědavá, jak se s tím Edward popere. Takhle, jestliže nepřijde do čtyř hodin, tak mu nedávám šanci. Měl to být důkaz toho, jestli by byl ochoten mě někdy někde najít. Nedělala jsem si naděje ani jsem nic nezavrhovala.

Kluci

Edward:

Utíkal jsem zamyšleně za Bellou. Ve městě jsem ji doháněl, ale pak vběhla do podzemních katakomb. Neznal jsem cestu. Viděl jsem dobře, ale nebyl jsem si jist správností cesty. Procházel jsem mnoho uličkami. Občas se objevila nějaká ta mrtvola. Být člověk, tak jsem asi tuhej.

Podařilo se mi i udělat jiskru a zapálit trochu střelného prachu. Raději jsem lehl na oheň a bránil tak proniknout prach až k plnému sudu. Nevěděl jsem, kam bych mohl jít. Myslel jsem si, že by bylo dobré probourat stěny a jít kupředu. Jenže někteří lidé si s tím dali práci a vybudovali tyhle katakomby.

Chodil jsem neustále novými uličkami. Všude byl cítit Bellin pach. Ale pak se náhle změnil a ve vzduchu jsem cítil vodu. Zajímalo mě, kde by se tu tak mohla vzít voda. Ušel jsem více jak kilometr a zahlédl podzemní jezero. Okolo byly velké krápníky. Jezero bylo dokonale modré. Nikde nebyl cítit něčí pach. Nejspíš sem nikdo po mnoho let nechodil. Snažil jsem se zapamatovat to místo. Pak jsem se vydal hledat Bellu.

Věděl jsem, že se nemohla ztratit, protože by mě sem jinak netahala. Chodil jsem stále novými chodbami a z hlíny šel cítit les. Takže jsem byl za městem. Po velice dlouhé době jsem nejspíše došel k východu. Pomalu, ale jistě, se přede mnou rozprostíral osvětlený sklep.

Vešel jsem dovnitř. Byly v něm velké dřevěné sudy s krví. Dříve se používaly na víno, ale majitel… upír si zakládal na zvířecí krvi. Každý druh byl v jiném sudu a v jiné lahvy. Jednu lahev z roku 1936 jsem si vzal do ruky. Pokračoval jsem po dřevěných schodech. Cítil jsem Bellinu vůni. Vešel jsem do osvětlené kuchyně a divil se, kde to jsem po takové době. Prošmejdil jsem celý dům a zahlédl tak terasu i s bazénem.

Vstoupil jsem na terasu a na hladině vody v bazénu ležela Bella. Měla zavřené oči. Třpytila se jemně na slunci. Chtěl jsem za ní skočit, ale to bylo rovnou zavrhnuto. Tak jsem ji tam jen pozoroval a čekal, až otevře oči.

Zapadlo slunce, Bella náhle otevřela oči a dívala se na nebe. Pak si nejspíš všimla mě. Chtěla plavat ke mně, ale pak se záhy zastavila.

„To jsi přišel až teď?“ zeptala se a divně mě pozorovala. Nevěděl jsem, co bych měl čekat. Přišel jsem ke kraji bazénu a dřepl si. Jednu ruku jsem si dal na hladinu vody.

„Ne, jsem tu už dlouho. Ale jestli byl účel nenajít tě… A ty sis ze mě dělala jen srandu, tak to byl tedy blbej vtip,“ odpovídal jsem zrazeně. Zvedl jsem se a dal si ruce do kapes. Zhluboka jsem se nadechl a znovu si dřepl.

„Snad jsem ti něco slíbila. Nejdeš mě a jsem tvoje. Takže…“ Nechala doznít větu. Jak jsem měl ruce položené na zemi, tak za ně pořádně zatáhla. Já sletěl k ní do vody. Jenže ona měla plavky a já měl obyčejné oblečení, které nebylo nejčistější.

„Mám tě…?“ To jsem zase já nechal v prázdnu doznít větu. Připlula ke mně a začala mi rozepínat knoflíky u košile.

„Co mě máš?“ zeptala se laškovně a dále prováděla svoji činnost. Pomalu mi svlékala košili a já měl jen jeany. Odhodila ji na dlaždice. Začala mě líbat a nehodlala přestat.

Potopila se a začala mi sundávat kalhoty. Tak tady začalo jít do tuhýho. Sundala mi je tak, že mi podkopla nohy a mohla je stáhnout. Opět je zahodila na dlaždice. Své ruce přesunula na moje paže. Svýma rukama jezdila po mých pažích a po mé hrudi.

„Ale já nejsem, ještě připravenej,“ s obavami jsem promluvil. Snad jsem se bál, že se mi vysměje. Uchechtla se a podívala se mi do očí.

„Na co nejsi připravenej? Na mě? Tak já počkám a odejdu…“ To se mi nelíbilo. Opravdu se hrnula ke kraji a vyzdvyhávala se ven.

Jenže já jsem ji stačil zatáhnout za nohu. Podlomila se jí a jak měla spadnout do vody, tak si pusou šlehla o dlaždičky. Chtěl jsem ji zatáhnout do vody, ale zachytila se za okraj. Měla celkem sílu. Jen tak se nenechala přetáhnout.

Pak se mi podařilo ji dostat do vody. Držel jsem ji v náruči a chystal se jí omluvit za to nedorozumění. V náruči se jí nelíbilo, tak pořád sebou cloumala.

„Vole, víš, co to bylo za ránu a do hlavy? Tohle ti jen tak neprojde. Nehodlám s tebou mluvit,“ vyhrožovala naštvaně a od té doby mlčela. Nedívala se mi do očí, měla je zavřené.

Sklonil jsem se nad ni a políbil ji na obě oční víčka. Po mém polibku se jemně zachvěla.

„Promiň, nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Navíc jsem nečekal, že hned odejdeš, aniž bych ti řekl pohled z mé strany. Vím, že nechceš se mnou mluvit, takže se tě nebudu ptát, jestli chceš vědět můj názor. Na tebe jsem připravený, ale fyzický akt nejsem nyní schopen provést. Nejsem vadný… To zase ne, ale jestliže bych s tebou chodil, tak si to chci naplno užít. Večeře, dárky, překvapení, procházky a tak dále. Zajisté vím, že víš jak to myslím. Taktéž vím, jak jsme se nemuseli a nyní jsem rád za tenhle stav. Byl bych rád pokračoval pomalu a nerad bych tě v čemkoli zklamal. Dřív jsem tě zklamal několikrát, proto bych to chtěl napravit. Můžu být jen rád, že ses tu ukázala a já se mohl takhle rozhodnout… Správně. Třeba si se mnou nemluv, ale buď tady. Prosím,“ snažil jsem se do toho monologu dát, co nejvíce citu a událostí, které jsem k ní cítil.

Zavrtěla se mi v náruči a jen tak lehce podotkla.

„Jestliže bych chodil? Ty se mnou nechceš chodit? Nebo to nebereš, že už se mnou chodíš? C…“ Musela si rýpnout, ale už mi to nevadilo. Pohladil jsem ji ve vlasech a pomalu ji pouštěl do hloubky bazénu.

Když byla takový dobrý metr pod hladinou, tak jen zabrblala, že ji chci snad utopit. Z jejích úst se vznášely bublinky. Neodolal jsem a ponořil se za ní. Našel jsem její ústa a začal je líbat. Sice mi neodpovídala, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Hlavní bylo, že jsem ji líbal ve vodě a všechno bylo jiné. Modré.

Začalo pršet a do vody začal bubnovat déšť. Krásně dopadal na hladinu. Pod vodou to šlo tak krásně slyšet. Najednou Bella začala reagovat a pomalu mi sunula její ruce po těch mých. Začalo se mi to až moc líbit. Ve vodě jsem ji pořádně objal a vyplouval jsem nad hladinu. Tam jsem ji pohladil po jejích mokrých vlasech. Políbila mě na krk a já si to náramně užíval.

„Chodím s tebou. Ale nějak si to nemůžu pořádně uvědomit, že ty bys po tom všem chtěla se mnou být. Tolik jsem ti ublížil a tys mi to odpustila, jen tak,“ pověděl jsem jí a nechtěl ji pustit ze svého sevření. Bella mě objala a dala mi ruce za krk. Hlavu si položila na mé rameno a odpočívala.

„Dobře, dál už to nevydržím. Budu mluvit. Nejde to tě jen tak poslouchat a nic neříkat. Odpustila jsem ti jen proto, že se celá moje mysl a tělo se muselo po dobu nepřítomnosti zabývat tebou. Štvalo mě, že jsi odešel kvůli mně a nic si mi neřekl. Ale nemohla jsem zapomenout na ten večer. V tu noc sis mě nevědomky podmanil a už nebylo cesty zpět. Také vím, že jsem nebyla příjemná. Ale snad to bude lepší a ohledně fyzického aktu… Jsem na tom stejně jako ty.“ Při poslední části se více zadrhávala a já se tomu krátce zasmál.

„No co? Není to nejpříjemnější o tom mluvit se svým bývalým nepřítelem. Nějak jsem si nezvykla, tak se nečerti,“ vyhrožovala mi, ale já se musel opět smát. Nedalo mi to.

„Mě to zatím taky není příjemný, ale časem si zvyknem.“

„Jo takhle mluví chlapy, ale na jejich něžnější polovičky se nebere zásadně ohled,“ stěžovala si. Tohle mi nedalo a já ji musel políbit mokré vlasy, na které dopadaly dešťové kapičky.

„Tak co teď? Jsme spolu, ale co dál? Co bychom tak mohli dělat?“ zeptala se znuděně Bella. Líbilo se mi, že byla často znuděná, alespoň mohla má kreativní stránka fungovat naplno.

„Měl bych menší nápad, co by se dalo dělat. Spíše překvapení.“ Udiveně se na mě podívala.

„Ale mně nikdo, nikdy nedělal překvapení,“ říkala dojatě. Snad kdyby mohla, rozplakala by se. Vzal jsem ji do náruče a vynesl jsem ji z vody. V domě jsem zamířil do sprchy. Divně se dívala.

„Neboj, nechám tě tu samotnou.“ Ale kroutila negativně hlavou.

„To už jako odcházíš?“ s obavami se zeptala. Musel jsem se tomu zasmát.

„Ne, ale jen se vysprchuj a uprav. Pak ti něco ukážu.“ Odcházel jsem všechno potřebné připravit.

Holky

Bella:

Nechal mě samotnou ve sprše a slíbil mi, že na mě počká. Jenže když jsem byla hotová, tak nikde nebyl. Nikde nebyl. Šíleně mě to štvalo, kdyby nechal papírek. Ale on se ani nezmínil, co jde dělat. Tak od té doby se zvyšovala má nenávist na…

Shrnutí

Kapitola 19. ζ Kapitola 21.