Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 2.

05.06.2010 (17:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3153×

2. Ach. Sestro!

Kluci

Edward:

Alice. Ano, Alice se jmenovala. A já poznal svou sestru. Ona se zasekla, podívala se na mne a vběhla mi do náruče, kterou jsem pro ni otevřel.

„Ach. Sestro! Jsi to opravdu ty, Alice?“ optal jsem se jí pro utvrzení informací.

„Edwarde! Opravdu jsem to já. Jak to, že vůbec žiješ? Mysleli jsme si, že už jsi po smrti a zatím si tady trajdáš a ani se neozveš,“ začala nabírat v hlase Alice. No jo, nezměnila se od té doby, co se narodila.

„Prosím tě, Alice. Nešil! Nemohl jsem se tam objevit jako upír. To přeci teď víš nejlíp. A ani jsem nevěděl, že nejste po smrti. Sakryš. Už je to jako za dob, co jsme byli malí,“ pověděl jsem docela v klidu směrem k Alice.

Kluci jen na nás zírali a divili se, že tu šťabajznu znám. Hned by ji chtěli vo… Radši na to nebudu myslet nebo bych je musel hned uškrtit. I když to nejde, zkoušel bych to.

Vedle mě zavrčela Alice. Netušil jsme na co. Ale pak jsem zpozoroval, na co myslí. Viděla to, co chtěli oni udělat. Neuvěřitelné.

„Kluci, to je má sestřička Alice. Je o pár minut mladší jak já. Takže si nechte zajít chuť, ano?“ Představoval jsem svou sestru mým… my se berem za bratry. Takže bratrům.

„Ahoj,“ pozdravili se všichni navzájem.

„Dovolte mi představit mou… také si říkáme sestry. Sestru Rosalie. Jinak vedle v bytě na balkoně sedí Isabella,“ přestavovala nám její… sestru. Všichni si s ní potřásli rukou.

„Rosalie, já jsem Edward. Alicin biologický bratr. Po mé levici stojí Emmett a po pravici Jasper,“ nyní jsem představoval svou bandu já.

„Alice, jak to, že jsi před chvílí vrčela?“ optal jsem se jí a zvědavost jsem rozhodně neschovával.

„Protože vidím do budoucnosti?“ zeptala se, zároveň mi odpověděla a já si mohl potvrdit ten tip.

„Takže taky máš zvláštní dar. Já můžu všem číst myšlenky. Takže vidím, na co myslíš a moc se mi to nelíbí.“ Jen co se dopověděl, že můžu číst všem myšlenky tak hned myslela na to, že bychom mohli dělat travesti show. Zajisté, že se mi to nelíbilo.

Pořád jsem, ale přemýšlel o té třetí… Isabelle. Chtěl jsem vědět, jestli je to opravdu ona, která tak nádherně voní a vědět důvod, proč opravdu nepřišla. Dost mě to udivilo, že nechtěla jít se sestrami.

„Ten byt jste si sladili sami?“ zeptala se po delší době poprvé Rosalie.

„Ano, asi tak před půl hodinou jsme skončili. A jaký je ten váš? My jsme neměli šanci ho ani vidět,“ mluvil smutně Emm a přemýšlel nad tím, jestli ho oni mají větší, že ho bude mít za každou cenu, i kdyby měl pozabíjet všechny holky.

„Emme, Alice zabíjet nebudeš, přeci je to má sestra,“ zařval jsem na něj, protože se mi nelíbily jeho pochodové myšlenky.

„A mě se nikdo nezastane?“ vyšilovala ta větší… Teď mě naštvala, jak se vtírá. Bloncka. A nasupeně odkráčela z pokoje. Tak to bylo divadélko.

„Tak já už taky půjdu. Někdy se možná zastavím,“ pověděla v klidu Alice.

„Možná? Alice my se neviděli víc jak třicet let a ty klidně povíš. Někdy se možná zastavím. Ne, ty se tu povinně zastavíš každej den, protože ani nevíš jaký to je nalézt po tolika letech sestru.“ Možná až moc nepříjemně jsem jí to řekl.

„Edwarde, ty mi nebudeš poroučet, co mám a nemám dělat. Já nemůžu za to, že tě měli rodiče radši, tak proto jsem odešla. Tys měl velký pokoj, zatímco já měla jen malej kumbál. Pořád si byl něco víc než já.“ Alice celá naštvaná přede mnou máchala rukama. Pořád měla stejná gesta, jako když byla mrně.

„To není pravda Tony a Nikky nás měli vždycky rádi,“ řekl jsem něco, co jsem ani nechtěl říct.

„Kdo že?“ S údivem se ptala Alice. A já to předešlé nemohl vzít zpět.

„Naši praví rodiče. Carlisle s Esmé nás adoptovali až ve třinácti letech. Chodili jsme na hypnózy, abychom zapomněli na předešlé rodiče. Pak nám nakecali, že tys byla oproti mně utlačovaná. Carlisle a Esmé se jmenují Cullenovi a nemohli mít děti. Já mám příjmení po otci a ty po matce,“ dopověděl jsem a vypadalo to, že to s Alice sekne a je jedno, že je to upírka.

„Odcházím, zatím se tu mějte v tom kutlochu. Zdar,“ odkráčela naštvaně Alice s Rose za zády.

Kluci byli udiveni z jejího náhlého chování, ale divte se, když vám někdo oznámí, že máte jiné rodiče a celou tu dobu jste neměli sebe menší tušení. S kluky jsme se rozhodli jít do města.

Holky

Bella:

Došla jsem na balkon a dívala se na večerní město. Přemýšlela jsem nad zdejším místem, nad tím, co už jsem zažila a možná mě někdy v dlouhé budoucnosti čeká. Vždycky jsem si přála mít svatbu s někým, koho budu milovat po celou věčnost. Jenže já nikdy nezažila tělesné souznění s opačným pohlavím. Za to holky ty už měly zkušeností. Nejvíc však Rose. Sice se nezdála, že by byla hříšná, ale opak byl pravdou. Alice si s někým občas povyrazila a pak ho pustila k vodě. Chtěla mít vážný vztah, ale do cesty se jí přimotal vždycky nějaký mamlas.

Holky u sousedů nebyly ani deset minut a už se vracely. Hned šlo poznat, že se něco stalo, protože Alice měla krásně uhlazené vlasy, jinak je mívá rozčepýřené do všech stran.

„Nějak brzo, holky!“ zakřičela jsem z balkonu. Došly za mnou a sedly si na římsu.

„Když on jeden z těch kluků je můj bratr. Říkal, že Esme s Carlislem nejsou mí praví rodiče. Biologičtí zemřeli před mnoha lety,“ smutně vyprávěla Alice a mě něco trklo. Blíže jsem si sedla k Alice a zpříma se jí podívala do obličeje.

„Myslíš Edwarda? Toho bratra, který byl vždycky lepší, a proto si měla pocit, že tě rodiče utlačují?“ optala jsem se chytře sestřičky.

Rose zakývala s hlavou místo Alice, protože měla tou dobou vizi.

„Já to poznám, to se neboj, co on je vlastně zač. Od čeho mám ten svůj dar přeci.“ Alice zbystřila a vyskočila na nohy a táhla nás za ruce ke dveřím od bytu. Nic jsme raději nenamítaly a tichounce šly za ní.

Zastavila až před malou kavárničkou Vampires Central Perk. Takže kavárnička jak stvořená pro nás.

Vstoupily jsme dovnitř a porozhlídly se po tom místečku. Malé, útulné a velice příjemné. Rozprostíral se tam celkem velký bar a za ním stál nakrátko ostříhaný blonďák. Měl cedulku kolem krku a tam bylo jeho jméno… Mike.

Alice však do oka padlo něco jiného. A to převeliká a přesto malá sedačka z hnědého sametu. Byla krásně vypolstrovaná a to přidávalo na její pohodlí. Alice se už pomalinku šourala k sedačce a v tom někdo do kavárničky vtrhl jako tornádo.

V tom k nám dorazil celkem pohledný mladík snědší barvy. Nepříjemně zapáchal… on to byl totiž vlkodlak. Ještě jsme ani neseděly na pohovce a mladík k nám promluvil. Tak nás zdržel ve stoje.

„Dobrý den, Dámy. Co to bude pro dnešek?“ zeptal se až moc mile. Nejspíš byl zvyklí na upíří společnost.

„Tři krvavé medovinky,“ odpověděla Alice a už si to konečně mířila na pohovku. Jenže to by tu nesměl být problém.

Rozrazily se dveře a do místnosti vtrhli tři kluci. Jeden byl převlečený za zloděje, ale nevím, jestli mu to bylo něco platný. Alice se už chtěla posadit na tu vysněnou pohovku, ale to by jí jeden kluk s ostře řezanými rysy a bronzově delšími vlasy nesměl strhnout na zem. Vlasy nebyly dlouhé až na zem. Ale takových sedm centimetrů… možná ani to ne. Já už jsem tou dobou seděla na pravém kraji pohovky. Rose nestihla ani dojít k té pohovce a už tam seděli dva ze tří. Blonďák a bronzák. Zlodějíček postával vedle mě a klepal nohou o zem. Z nenadání vytáhl devítimilimetrovou pistoli a namířil na mě.

Shrnutí

Kapitola 1. ζ Kapitola 3.