Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 19.

11.08.2010 (16:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2319×

19. Ty…

Písnička:

Holky

Bella:

Ležela jsem na pohovce. Někdo zabušil na hlavní dveře. Nebyl to déšť. Neochotně jsem se zvedla a rozsvítila tlumené světlo. Pomalu jsem se doplahočila ke dveřím a otevřela je. Stál tam zmoklý Edward. Z vlasů mu odkapávaly kapičky vody, které se střádaly na konečcích. Neuvěřícně se na mě díval. Nejspíš mu došlo, kdo vlastně jsem.

Stál ode mne takové tři metry. Z ničeho nic mi pevně objímal tělo. Zasekla jsem se. Ani jsem se nepokoušela dýchat. On měl hlavu položenou na mém rameni. Rukou mi hladil vlasy a záda. Přemýšlela jsem, co se mu to vlastně stalo. Takhle se opravdu nikdy nechoval. Jedině, jestli si mě s někým nespletl. Já měla ruce podél těla. Nehodlala jsem se hýbat, protože jsem nevěděla, co se z něho vyklube.

Hlavu odtáhl. Podíval se mi do očí. Nejspíš nemohl uvěřit, že jsem to já. Pomalu se začal přibližovat. Jeho rty se dotkly mých. Pomalu začal líbat ty mé. Měl je velice měkké, ale věděla jsem, že tohle nesmím. Bylo tu více důvodů. Jen, co okusil mé rty, tak se přes mé tělo přehnalo další tornádo. Tornádo pocitů.

Neustále jsem stála nehnutě na místě. On však dorážel na mé rty. Pokládal do nich jeho emoce. Strach, radost, nejistota a láska. Opravdu se za tu dobu pomátnul. Odtrhla jsem se po delším výpadku od něho. „V našem“ světě tohle nebylo možné. Líbat se jen tak. Naopak já se zmátla z 19. století.

„Já… Nemůžu,“ zadrhla jsem se, ale svůj účel to udělalo. Odtáhl se ještě dál. To stál tak dva metry ode mne. Nechápavě se na mě díval.

„Proč?“ zeptal se zvědavě a pohladil mě po tváři. Říkala jsem si, kdo by to měl vědět líp, než on. Narodil se začátkem  20. století, ale co jsem se doslechla od Alice. Zajímal se do hloubky o 19. století.

„Protože… Zaprvé: Ses se mnou nebavil a odstěhoval ses kvůli mně. A nezapírej. Dále nejspíš sis někoho našel. To chápu, je to dobře. Když ses odstěhoval, nebyl jsi to někomu z holek schopen říct. Třeba jen své sestře. Vím, do mě ti nic není, ale do ní by mohlo. Navíc jsem pochytila móresy od rodiny a nehodlám je měnit. Promiň.“ Vyjeveně se na mě díval. Nemohl uvěřit, co jsem mu řekla. Nejspíš pár věcí nebyla pravda. Pozvolna jsem od něho odešla.

Sedla jsem si na pohovku. Nohy jsem si dala pod bradu. Nebylo to etické, ale také jsem musela uvážit v potaz, že žiju v 21. století. Takže jsem se rozhodla to smíchat podle nálady. Seděla jsem tam zaražená a propalovala jsem zeď. Zavřel dveře.

Pomalu zatáhl závěs a šel si přisednout přede mne. Sedl si na stolek. Lokty si dal na kolena a podepřel si hlavu rukama. Upřeně se mi díval do očí. Avšak já pořád uhýbala pohledem. Bála jsem se, že by mě mohl nějak křivě obvinit.

Kluci

Edward:

„Stydím se za to, co jsem si myslel. Myslel jsem si, že s tebou něco Jasper má. Proto jsem se choval tak chladně. Chtěl jsem mít od vás dvou pokoj. Bylo mi líto, že jsem nemohl být s tebou já. Myslel jsem si, že bych po tom večeru mohl mít u tebe přeci jen šanci. Ten exot mě velice naštval. Nikoho nemám. Neříkám, že mě nikdo nechce, ale já odmítám každou. Ale tebe bych nejspíš nikdy neodmítl. Ale vrátím se k Alice. Myslel jsem si, že by mohla mít vizi a vše bylo vyřešeno. Když jsem se dozvěděl, že letadlo se ztratilo. Nějak jsem to neřešil, ale speciální noviny s fotkami obětí jsem si koupil. Řekl jsem si, že se na to podívám až po zprávách. Zakládám si takovéhle dokumenty. V televizi jsem koukal na ten speciál, všichni byli pohřešováni. Někdo mi však zazvonil na zvonek. Dobře… Byly to blonďaté sousedky s pořádnými vnadami…“

„Tss, to jsem si mohla myslet,“ jedovatě mě přerušila Bella. Zakroutil jsem hlavou.

„Avšak já je utnul. Došel jsem zpátky do obýváku a jen jsem uslyšel hlas komentátora. Řekl tvé jméno. Padl jsem na kolena a doufal, že to nejsi ty…“

„Ale to přece nedává smysl,“ přerušila mě tentokrát udiveně Bella.

„Co nejrychleji jsem nalistoval noviny se stránkou, kde jsi měla být ty. Podíval jsem se, co jsi napsala k rodině. Jako první jméno jsem tam uviděl to své… Tedy, nechci si moc fandit, ale myslím si, že jsem to byl já. Vykřikl jsem do ticha. Uvědomil jsem si, že jsem tě svým chováním velice zranil. Brala jsi mě jako rodinu, kdež to já tě zradil. Přál jsem si vrátit čas a omluvit se ti a změnit to mé chování. Díky mně ses ztratila. Kdybych tam byl, tak bys neodjela. Chtěl jsem se přidat k vojákům a hledat tě všude, kde to bylo možné. Nedávalo mi smysl, proč bys chtěla jet do Volterry. Uvědomil jsem si, po několikáté za ten večer, že jsem byl strašným sobcem. Kvůli mně každý trpěl. Druhý den jsem šel do VCP a našel tam všechny z našich bytů. Byli velice smutní. Den ode dne to bylo horší. Ihned jsem se odstěhoval zpět do bytu ke klukům. Potřebovali mě tam. Řekni mi, prosím, kde jsi byla celou tu dobu a co má znamenat to oblečení z 19. století,“ odříkal jsem jí po kouskách moje pocity za tu dobu, co tu nebyla.

Sice mě párkrát přerušila, ale pořád zaujatě poslouchala moje vypravování.

„Já se přemístila do 19. století. V malém New Yorku jsem potkala skvělou rodinu. Zasvětili mě do té doby. Byli pro mě jako moje vlastní. Hrozně jsem je měla ráda. Denně jsem hledala způsob, jak se dostat zpět domů. Často jsem přemýšlela nad tvým chováním. Zklamal jsi mě. Ale přesto jsi byl v mém žebříčku favoritů na… No nic. Ehm, jednoho dne mě napadlo zajít za Arem a zeptat se ho na to. Cesta mi trvala déle jak tři týdny přes oceán. Zeptala jsem se ho a on mi poradil, abych se vrátila zpět na to stejné místo, kde to všechno začalo...

Pak jsem se vrátila k rodině. Byli bohatí, avšak to na nich nebylo znát. Chanell byla milující paní, dala mi šaty na sva… Ne, ehm. Andrew byl její manžel. Podnikal, vedlo se mu. Prý mě bral jako svoji dceru. Povídala jsem jim o svém světě. Často se mě Chanell ptala, jestli někoho mám. Když jsem řekla, že ne… Tak jsem prý podle ní kecala. Poznala, že na někoho myslím. Nakonec udeřila na skobičku a já jí všechno pověděla o tobě. Chápala mě, proč s tebou nechci a nemohu být. Ale chápala i tebe a tvé chování. Něco tušila…

Pověděla jsem jí, že bych se ráda vrátila za vámi. Pochopila mě. Dala mi pár užitečných rad na první n… Ne, to by nešlo takže… Mně se hrozně ta doba líbí, takže začnu více létat letadly do Evropy. Byly to opravdu pěkné týdny. Přiučila jsem se mnoho nových věcí,“ domluvila a pořádně se nadechla.

„Když jsi říkala, že jsi nade mnou přemýšlela, tak… Nechtěla bys… Nemohl bych k tobě přisednout?“ Po delší trapné odmlce jsem promluvil.

„Jen sedej,“ pověděla veseleji a bouchla do pohovky vedle sebe. Hodlal jsem se jí na něco zeptat, ale nevěděl jsem jak.

„Bello, nechtěla bys se mnou… Zeptej se raději ty mě, jak to vyzní.“ Pobaveně se na mě dívala a pověděla.

„Bello, nechtěla bys se mnou… Co bych měla s tebou vlastně… Dořekni to! Já ti číst myšlenky nemůžu,“ roztomile se rozčilovala nad její nevědomostí.

„Já spíš myslel jako: Edwarde, nechtěl bys se mnou… Víš, co myslím? Prostě místo svého jména dej to moje. Zkus to.“ Teď se na mě dívala tak zvláštně, co to zase dělám, ale spolupracovala.

„Edwarde, nechtěl bys se mnou…“ Nestačila domluvit a já odpověděl.

„Ano, chtěl a velice rád,“ vyřkl jsem ty slova s úsměvem. Ona se na mě tak divně podívala a pověděla.

„Opravdu bys teda chtěl?“ Radostně jsem přikývl. „Víš, co myslím?“ zeptala se dále. Nevěděl jsem, co myslela, ale věděl jsem, co jsem chtěl já.

„Ty… Bys chtěla chodit se mnou?“ vykřikl jsem radostně a políbil ji. Dívala se na mě vražedným pohledem.

„To jsem nemyslela. Myslela jsem jet do nějakého století. Kdyby se to povedlo.“ Udiveně a zahanbeně jsem se na ni díval.

„To jsem to posral, co?“ zeptal jsem se s mírným strachem.

„No, to docela jo,“ odvětila velice vážně. Ale její gesto mě celkem překvapilo. Zvedla se a šla směrem na záchod. Upíři nemohou chodit na záchod. Počkal jsem tedy na pohovce a vypnul všechny smysly.

Shrnutí

Kapitola 18. ζ Kapitola 20.