Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 18.

09.08.2010 (09:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2170×

18. Nevrátí se?

Písnička:

Holky

Alice:

Přišli jsme o Bellu a Edwarda. Jak nápadné, když si vezmete, že ti dva se skoro nikdy nemuseli.

Seděli jsme v kavárně a jen nešťastně zírali na sebe. Pak jsem po delší době promluvila.

„Asi bychom měli jít domů, než sedět tady. Vymyslíme nějakou aktivitu a zabavíme se nějak. Co vy na to?“ optala jsem se jich nadějně, protože nemělo cenu truchlit. Ten smutek by nás užíral hodně dlouho po její ztrátě.

„Dobře, půjdeme k tobě do bytu a něco tam vymyslíme. Třeba bychom si mohli pustit nějakou komedii,“ promluvil po delší době Emm. Komedie a on… To šlo vždycky dohromady. Všichni jsme se zvedli nastejno.

Jasper mě objal a vyšli jsme z kavárničky ke mně domů. Doma jsem odemkla dveře a vydala se do kuchyně. Nalila jsem všem ptačí grog. Donesla jsem ho do obýváku.

Emm vybral policejní akademii. Nezklamal. Jako vždycky vybral dobře. Naštěstí jsme se na chvilku odreagovali od reality a na chvíli vypnuli. Dobře jsme se bavili a zasmáli jsme se. Jenže když skončil film, tak se znova opakovala naše ponurná nálada.

Neustále jsem myslela na Edwarda a snažila se spojit tu událost s Bellou. Napadlo mě, že to bylo hlavně kvůli němu. Proč by jinak odcházela, když on ji zklamal.

Kdybych mohla, tak bych za ním šla a vynadala mu, co to zase provedl, ale nevěděla jsem, kde bydlí. Moje vize poukazovaly jen do jeho bytu a okolí mi bylo utajeno.

„Nevrátí se?“ zeptala se Rose. Nejdřív jsem nechápala spojitost, ale pak mi to došlo.

„Myslíš Edwarda nebo Bellu?“ optala jsem se na její otázku. Podívala se na mě a zavřela oči.

„Oba, odešel jeden, jde i druhý… Nechci, aby všichni, které znám, odcházeli pryč. Vždyť to byly dobré časy. Na ty začátky nezapomenu. Nemuseli jsme se, to uznávám. Ale pořád tu bylo to krásné napětí mezi všema navzájem,“ vysvětlovala mi a já už plně pochopila.

„Kdyby se někdo z nich vrátil, tak by to byl zázrak. Ale asi více u Bell, když je bůhvíkde. Jako by se po ní slehla zem. Ani vize o ní nemám,“ objasnila jsem jim.

„Ale Alice, to přeci nemůžeš vědět. Já věřím v to, že Bella se určitě vrátí. Když budu doufat a ona by se vrátila, tak by mě to tolik neužíralo. Kdežto když si myslím, že je už ztracená a není tu, tak by mě to jen zbytečně sžíralo. Zkus mě pochopit. Určitě na to postupem času přijdeš,“ začal Emm jeho zajímavou a pravdivou řeč. Něco na tom bylo.

„Dobře, takže já budu doufat, že se objeví,“ pověděla jsem a všichni jen souhlasně přikyvovali. Takže po dlouhé době měl Emm pravdu.

Přes celou noc jsme byli spolu a povídali si, jak to tedy bude se všemi dál. Přemýšleli jsme, abychom se mohli přestěhovat. Jasper by prodal byt a nastěhovali by se k nám. Teď už to stejně nemělo cenu, když jsme byli jen čtyři.

X    X    X

Ráno jsme se vydali zase do kavárny. Sedli jsme si opět do rohového boxu, ze kterého byl výhled ven na rušnou ulici.

Jak divné. Okolo vás procházeli normální lidé a neměli tušení, že vedle nich jsou upíři a pijou si tady krev.

Objednali jsme si pití a seděli opět ve smutku. To najednou někdo vrazil do kavárny. Byl to Edward. Pozorně si nás prohlídl.

„Kde je Bella? Potřeboval bych s ní mluvit,“ zeptal se nás rychle a vyžadoval okamžitou odpověď.

„Ta? Copak to nevíš? Zmizela a už se nikdy nevrátí. Ani dopis nám tu nenechala… nic. Edwarde, my se tu bez ní zblázníme. S ní to bylo jedinečný, stejně jako s tebou. Moc bych za to nedala, ale nějakou vinu na tom taktéž sdílíš,“ kárala jsem ho. Dávala jsem důraz na jednotlivá slova.

Jen co jsem to dořekla, tak klesl před námi na kolena. Něco ho velice zasáhlo, ale nevěřila jsem, že by to byla ta zpráva o Belle.

„Mohla by se k vám zpět vrátit ta největší a nejblbější troska?“ optal se, ale Emm mu odpověděl a já nevěděla, co si mám o něm ještě myslet.

„Pochybuju, že jsi větší troska než Bella. Vždyť nevíš, čím si musela projít. Tys ji neviděl poté, co se dozvěděla, že ses odstěhoval. Navíc teď se nemá o moc líp.“ Všichni se vyjeveně na něho podívali. Avšak já tušila, že Emma všichni tak dobře neznáme a něco celkem důležitého tají.

„Jak myslíš, že se teď nemá o moc líp? Emme, ty máš schopnost a neřekl jsi nám o ní?“ zeptal se vyjeveně Edward. Mně začalo šrotovat v hlavě, že opravdu nějakou zajímavou schopnost má.

„Tohle zrovna tebe nemusí zajímat. Měl by ses vrátit do první třídy k blondýnám a neotravovat tu ty, které trpí ztrátou kamarádky.“ Něco mi utíkalo a to hodně. Nebyl to ten vtipný Emmett. Nýbrž Emm se schopností, o které jsme nevěděli. Musela jsem zavřít oči a přemýšlet. Podívala jsem se do budoucnosti, ale nevypadalo to, že by nám to chtěl říct. Ale se hodlala to z něho dostat.

„Tohle jsi neměl. Měli bychom být rádi, že tu vůbec je. Vrať se tehdy, až budeš vědět, že tu zůstaneš. My chceme rodinu, přátelé. Ne ty, který odejdou v půlce cesty,“ pověděla jsem mu. Souhlasil a zůstal s námi.

Večer u mě doma se nám omluvil, za jeho velmi unáhlené učinění. Přijali jsme jeho omluvu. Byl s námi a k nám se vrátila jedna ztracená část. Snažil se nás neustále rozveselit, ale dařilo se mu to jen nepatrně. Přesto jsem viděla, že on se trápí daleko víc, než my všichni dohromady.

Jako by mu chyběla jedna malá nepatrná část. Pak by byl plný, nebo naplněný. Neustále se za něčím hnal a hledal.

Když jsem byla v obýváku sama s Emmem, tak mi to nedalo a musela jsem se už zeptat, protože mě  sžírala ta nevědomost.

„Emme?“ opatrně jsem se ho zeptala. Vzhlédl ke mně a jen kývnul.

„Třeba se ti to nebude líbit, ale před nedávnem jsi naznačil něco, jako bys měl schopnost. Prosím, řekni mi, co máš za schopnost. Já to nikomu nepovím a Edwardovi to neukážu v mysli. Jen mi to naznač, co to mělo znamenat,“ ptala jsem se ho a on se zasmál. Nechápala jsem ho.

„Já nemám schopnost. To s tou Bellou jsem si domyslel. Jak bych se asi měl já? Nebylo by to nejlepší. A s těma blondýnama? Já je znám. Jsou něco jako mé kamarádky. Takže se hned svěřovaly, že se do jednoho luxusního bytu nastěhoval nějaký krásný mladík. Stěžovaly si, že o ně nemá zájem... Ale krásně jsem vás zmátl. Kord Edwarda,“ pověděl se smíchem a já si uvědomila, že se sám od srdce směje po hodně dlouhé době.

Tak tohle jsem měla vyřešené a mohla jsem to odškrtnout. Povídala jsem si hodně dlouho s Emmem o samotě.

X    X     X

Další den jsme se místo snídaně dostali do VCP až na večeři. Bylo to po dlouhé době, co jsme večeřeli a nesnídali. Byla to tak půl hodika, co jsme tam byli.

Do kavárničky vešla mladá dívka v šatech z devatenáctého století. Měla i dobový účes. Někoho mi silně připomínala, ale kvůli tomu oblečení jsem si nemohla uvědomit, co to bylo za osobu.

Každý z naší party ji pečlivě pozoroval. Avšak ona si nás téměř nevšimla. Posadila se a něco drahého si objednala. Zaplatila kreditkou. Bylo to divné… Takovéhle oblečení a platí kreditkou. Ale měla i takové chování… Spíše smíšené chování.

Pořád jsme se na ni dívali. Ucítila jsem, že si objednala velice drahou kosatku. Takže nějaká panička? Ne, někdo hodně známý, avšak přes to oblečení neznámý. Edward to nějak nevydržel a zvedl se. Chtěl se zeptat, co tu dělá. V takovémhle oblečení. Než došel k ní, tak ona vyšla rychle pryč.

Edward se sklesle vrátil k nám, ale pak se rozhodl jít domů. Šli jsme tedy s ním. Neustále jsem přemýšlela nad tou dívkou.

Doma vydržel Edward tak do dvanácti večer a pak bez vysvětlení zmizel. Viděla jsem, že šel někam do města. Dále se mé vize zablokovaly a já opět nic neviděla.

Nevracel se velice dlouho. Možná, že to byly tři dny. Měla jsem strach, že už se možná nevrátí. Avšak u něho bylo možné všechno.

Shrnutí

Kapitola 17. ζ Kapitola 19.