Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 17.

03.08.2010 (21:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2442×

17. Trčím tu už nekonečně dlouhou dobu

Kluci

Edward:

„Kde je Bella? Potřeboval bych s ní mluvit,“ zeptal jsem se jich, protože jsem si to nepřipustil.

„Ta? Copak to nevíš? Zmizela a už se nikdy nevrátí. Ani dopis nám tu nenechala… nic. Edwarde, my se tu bez ní zblázníme. S ní to bylo jedinečný, stejně jako s tebou. Moc bych za to nedala, ale nějakou vinu na tom taktéž sdílíš,“ kárala mě velice pomalu Alice.

Nejspíše viděla, jak mě tahle novina podruhé zasáhla. Pod tou vlnou emocí jsem klesl na kolena. Bylo to utrpení tu být bez člověka, kterému jste ublížili, ale stejně vás bera jako rodinu. Bylo mi z toho těžko.

„Mohla by se k vám zpět vrátit ta největší a nejblbější troska?“ zeptal jsem se všech, ale Emmova řeč se nedala zapomenout.

„Pochybuju, že jsi větší troska než Bella. Vždyť nevíš, čím si musela projít. Tys ji neviděl poté, co se dozvěděla, že ses odstěhoval. Navíc teď se nemá o moc líp.“ Všichni se vyjeveně na něho podívali.

„Jak myslíš, že se teď nemá o moc líp? Emme, ty máš schopnost a neřekl si nám o ní?“ vyjeveně jsem se ho zeptal. Nikdy jsem si toho nevšiml.

„Tohle zrovna TEBE nemusí zajímat. Měl by ses vrátit do první třídy k blondýnám a neotravovat tu ty, které trpí ztrátou kamarádky.“ Něco mi utíkalo a to hodně. Nebyl to ten vtipný Emmett. Nýbrž Emm se schopností, o které jsme nevěděli. Ani chudák Alice.

„Tohle jsi neměl. Měli bychom být rádi, že tu vůbec je. Vrať se tehdy, až budeš vědět, že tu zůstaneš. My chceme rodinu, přátelé. Ne ty, který odejdou v půlce cesty.“ Alice měla vždycky pravdu. Nájem byl až moc drahej, tak jsem to ještě ten týden zrušil. Pohřešovaní lidé nebyli stále nalezeni a já měl jen malou pravděpodobnost, že Bellu někdy uvidím. I když to byla upírka, nemusela to přežít.

Holky

Bella:

Čas utíkal neskutečně rychle. Seznámila jsem se se skvělou rodinou. Hned mě vzali pod svá křídla. Zjistila jsem, že jsem v 19. Století. Došlo mi, že jsem opravdu musela přejít přes nějakou časovou smyčku a dostat se do zdejšího století.

Pokoušela jsem se najít naši ulici. Nebyla vystavěná. Navíc město bylo tak osmkrát menší, než jak ho známe. Toulala jsem se jen tak krajinou a poznávala kulturu. Při tom hledala nějaký mezník, který by mě přemístil, ale nikde nic nebylo. Ani ta blbá televize.

Aro by mohl existovat. Možná by ho něco napadlo, jak mě dostat domů, doufala jsem, že tím nic nenaruším.

S rodinkou jsem se rozloučila, ale slíbila jsem jim, že se ještě vrátím. Nevěděla jsem, jestli plavat, nebo si vzít loď. Rozhodla jsem se plavat. Avšak byl to velice nevydařený plán. Přes ten oceán to trvalo neskutečně dlouhou dobu. To jsem nevěděla jistě, kam to vlastně plavu.

Vodní proudy mě unášely a Slunce s mořskou solí si s mým oblečením doslova dělaly, co chtěly. Ale měla jsem jedinečnou možnost ochutnat krev mořských zvířat, kterých bylo v tom století požehnaně mnoho. Takže kosatka Willi byl má první mořská pochoutka.

Doplavala jsem až k italským břehům. Nevěděla jsem přesně, kde Volterra leží. Musela jsem se ptát místních lidí. Až na pár záseků jsem se nakonec dostala do královského města upírů… Volterry.

Willi mi ještě šplouchal v žaludku. Opravdu mi zachutnal. Až bych se vracela zpět, tak jsem si usmyslila, že si udělám lov na jeho kamarády.

Došla jsem do hradu, který sotva držel. Vevnitř byla tma a zima. V hlavním sále seděli tři hlavní upíři a za nimi se krčil… Carlisle? Ano, je to tak. Byl to Carlisle. Avšak jsem s ním nesměla promluvit ani hlásku, protože by se porušila budoucnost a já bych se už nemusea vrtátit zpět do svého století.

„Co tě k nám vede má drahá?“ zeptal se slušně Aro.

„Víte, já se do zdejšího století dostala omylem. Trčím tu už nekonečně dlouhou dobu. Jsem z 21. století. Letěla jsem letadlem a najednou jsem se ocitla na tom místě nehody, ale v jiném čase. Nevíte, jak se mám vrátit zpět do svého století? Jsem tu více jak dva měsíce a nevím, co mám dělat. Neberte mě však jako blázna.“ Aro se na mě tak divně díval a nejspíše přemýšlel.

„A v tom tvém století jsme stále královská rodina?“ zeptal se mimo téma. Nevěděla jsem, jestli bych tím něco nenarušila, ale raději jsem mu odpověděla.

„Zajisté, stále jste hlavními králi našeho světa,“ odpověděla jsem a uklonila se mu.

„Dobrá… Kdyby to mělo být na mně, tak bych se vrátil na to místo, kde jste se zjevila.“ Zakývala jsem hlavou a poděkovala. Při zpáteční cestě jsem si pochutnala na Williho kamarádech. Protože těch se nejspíš nedočkám ve 21. století.

Ale celkem mě to tu ty dva měsíce chytlo. Napadlo mě, že bych zase někdy mohla letět a povedlo by se mi se sem zpět vrátit.  Mohla by to být skvělá dovolená. Jen jsem doufala, že mí kamarádi se neodstěhovali. A Edward? Nesměla jsem to řešit. Když se nechce vrátit jeho mínus. Popravdě mě to tu velice bavilo. Nějak jsem ani nepociťovala, že bych se tak brzo musela vrátit.

Chtěla jsem se ještě rozloučit s New Yorskými přáteli. Plavala jsem opět víc jak tři týdny. Když jsem zaklepala u nich na dveřích, s radostí mi otevřeli a objali mě. Oblečení na mě sotva drželo, tak mě paní domácí oblékla do dobových šatů. Musela jsem uznat, že měla vkus. Jednou jsem šla s ní na trhy. Bylo to hrozně prima. Její manžel byl velký vtipálek. Připomínali mi duší Emmetta a Rose. Věnovala mi jedny její svatební šaty z toho století. Neskutečně jsem jí byla vděčná. Byla pro mě jako matka. Měla jsem si v nich vzít toho, koho opravdu miluji. Párkrát jsem jí vyprávěla o Edwardovi. Ona se jen tak zvláštně usmívala. Nejspíš věděla podle popisu, jak se bude chovat.

Neměli děti, ale byli hrozně hodní a bohatí. Vůbec na sobě nedávali znát svůj majetek. Ke mně se nechovali jako k cizí osobě. Hrozně rádi se vyptávali na mé století. Byli z toho velice překvapeni. Když jsem se jich zeptala, jestli by tam chtěli žít, tak řekli NE. Prý jim tohle stačilo a zas tak rychle by si nezvykli.

Chanel, tak se jmenovala ta milosrdná paní. Tak si ráda hrávala s mými vlasy. Sčesávala je a vytvářela různé tvary. Naučila mě několik dobových účesů, které se mi velice líbily. Taktéž chování z jejich doby se mi líbilo a já ho hodlala praktikovat. Brávala mě jako mladší sestru. Neuvěřitelně jsme si padly do oka. Nechtělo se mi od té bezvadné rodiny. Ale domov volal. Odjížděla jsem v docela složitém účesu. Hrozně si na tom potrpěla. Mně se to i velice líbilo. Věděli o té nehodě s letadlem. Řekla jsem jim, že se pokusím zase někdy letět letadlem a budu jen doufat, že spadne.

Nikdy jsem si to nemyslela, ale byla jsem za to ráda.

Celé naše století jsem jim popsala. Byla jsem ráda, že mi věří a nechtějí mě upálit na hranici. Odjížděla jsem s vnitřním pláčem. Andrew, její manžel, mě objal a políbil na obě líce. Byla to u nich tradice. S Chanel jsme si ještě chvíli povídali, jak to vidíme dále. Pak jsem se ale musela od nich odloučit. Poděkovala jsem jim za ubytování, stravu a jejich ochotu. Jako dík jsem jim tam nechala moje zlaté hodinky. Byli šťastní. Zamávala jsem jim a vydala se na svou cestu lesy. Městy a různými krajinkami.

Nechtěla jsem si umokřit šaty, ale nedalo se nic dělat. Byla jsem na tom místě, kde jsem se vynořila. S koženým baťůžkem na zádech  jsem si tam plavala. Z modré oblohy se stala záhy šedivá a nastával velký nepříjemný vichr. Poznala jsem nastávající tornádo, které nabíralo vodu, rychlost i směr.

Vsáklo mě do svého nitra. Točilo se to ohromnou rychlostí. Kdybych nebyla upír, bylo by po mně. Z ničeho nic všechno to přestalo. V obrovské výšce tornádo zmizelo a já letěla volným pádem k zemi. Byl to obrovský placák na břicho. Být člověk tak se svíjím bolestí, ale takhle mě to hrozně lechtalo. Dopadla jsem na hladinu moře. Okolo mě si každou chvíli pluly lodě. Jedna rybářská zastavila u mě a vzala mě na palubu. Radši nekomentovali mé oblečení.

Měli náhodou namířeno do New Yorku. Tam jsem v přístavu vystoupila a vydala se hledat kadeřnictví. Přála jsem si ten samý účes. Udělali mi ho a já byla spokojená. Pak jsem si zašla do lázní se vykoupat. Oblečení jsem si proměnila a vydala se do VCP. Chtěla jsem vidět, jak lidé zareagují na mě. Alice by nic neměla vidět. Doufala jsem, že se za těch pár měsíců neodstěhovali.

Vešla jsem dovnitř v dobovém oblečení. Každý se na mě jen nevěřícně díval. Nikdo mě nepoznal ani neznal. Alice, Rose, Emm, Jasper a dokonce Edward seděli sklesle na lavici. Nevěřila jsem tomu, že by se neustále užírali tím, že bych neměla být mezi nimi. Tři měsíce jsou tři měsíce, ale viděla jsem, že se Edward vrátil. Takže se přeci jen něco změnilo. Ale nikde neměl žádnou dámu u sebe. Dokonce i v mysli používám dobové použití slov. Vypadal celkem sklesleji. A všichni se bavili bez hádek. Že bych za to mohla přeci jen já?

Posadila jsem se a podívala se do lístku. Byla tam kosatka. Pěkně tučná, ale byla. Nahmatala jsem moji dlouho nepoužitou kreditku, která přežila přírodní živly. Odečetli mi z ní peníze a já si tak mohla užít více jak deset litrů kosatčí krve. Devatenácté století udělalo ze mě někoho jiného.

Moje bývalá parta se na mě neustále a nenápadně dívala. Ucítila jsem na sobě čtyři páry očí. Číšník mi donesl krev na talíři a další mi dal do soudku. Prostě jako když máte pivo v sudu. Jenže zde byla krev. Ucítili, co piju. Když v tom se jeden z nich zvedl. Edward… Chtěl jít ke mně. Viděla jsem mu na očích, co chce udělat. Měla jsem odkrytý štít. Nejspíš si přečetl, že tu chci „přespat“. Očekávala jsem, že by nemusel chodit.

Já s ním nechtěla momentálně mluvit. Nechala jsem si zabalit krev a co nejrychleji se od tamtud vypadla. Ten den jsem dopila krev a vydala se pod most. Jen se převléknout. Počkala jsem si do zavíračky ve VCP. Věděla jsem, kde jsou náhradní klíče. Byly na markýze pod cihlou. Sice jsem nechápala, proč se dává na markýzu cihla, ale hlavně, že tam byly ty klíče. Odemkla jsem a zavřela za sebou a zatáhla záclony. Náhle jsem se položila na pohovku a užívala si domova. Venku se rozpršelo. Někdo zabušil na dveře...

Shrnutí

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek F.R.I.E.N.D.S - kapitola 17.: