Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 16.

01.08.2010 (14:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2230×

16. Mám strach

Holky

Alice:

Bella si usmyslila, že si ogrilujeme veverky. Zdála se mi najednou opět jiná. Hrála to, ale snažila se přetvářet.

Brzy ráno jsem zašla za Jasperem. Už mě očekával. Rose si chodila po ulicích a Bella se štrachala v šuplíkách. Vytahovala si i batoh. Napadlo mě, že jen na pár dní se vypaří do lesa.

Ovšem nestalo se tak.

Byla na letišti a měla odlétat do Itálie za královskou rodinou. Bála jsem se o ni. Nemusela by se vrátit. Aro si sbíral talenty do gardy.

To všechno jsem viděla ve své vizi. Jasper si všiml, že jsem v nepořádku. Pověděla jsem mu, že by měla Bella odletět do Itálie. Doufala jsem, že se jim jen tak nepoddá a nebude si přát smrt. Sice měla pár schopností, ale co? Oni by si vždycky našli způsob, jak ji sprovodit ze světa.

„Alice, ty jsi nějaká neklidná. Půjdeme do kavárny a tam si popovídáme ano? Třeba se to zlepší a do Volterry nepojede. Snad by tak blbá nebyla,“ ukonejšoval mě Jasper. Mně to ale moc na klidu nepřidalo. Pořád mi scházel dopis s vysvětlením, proč tak najednou.

Myslela jsem si, že v tom bude mít prsty můj sobecký bratr. Chtěla jsem ho najít a všechno mu povědět. Ve mně se nacházela úzkost, smutek, trápení a láska k Jasperovi. Zajisté, že to vycítil a snažil se mě uklidnit. Ale kdy si něco upír usmyslí, tak to jde s ním z kopce.

„Edwardovi nic říkat nebudem. Nejlepší bude, když na to přijde sám. Teď se prosím obleč a půjdeme na snídani.“ Líbilo se mi, jak se mnou zachází. Jak je hodný, milý a laskavý. Kdybych ho neměla, bylo by mi o hodně více zle.

„Dobře, vezmu si něco obyčejného. Je tam zima, takže… Neměly by být za chvilku Vánoce?“ zeptala jsem se z ničeho nic Jaspera. Zakýval hlavou a mluvil o tom, co by mi tak mohl koupit. Mezi tím jsem se oblékla do normálních Jeansů, trička, mikiny a zimní bundy.

S Jasperem jsme šli ruku v ruce a přitom jsme se na sebe zářivě usmívali. Když jsme přišli do VCP, tak jsme se usadili k jedné lavici, která byla u okna. Rose tam seděla a popíjela si krev ze smrdutého stehlíka. Přisedli jsme si k ní a zapovídali se. Zanedlouho přišel skleslý Emmett.

„Co se stalo, Emme?“ zeptal se ho Jasper. Emm nezářil vtipem a mluvil dosti vážně.

„Nikde jsem neviděl Bellu. Doma není, tady není. Nikdo ji neviděl.“ Šlo vidět, jak ho to mrzí a štve. Nemohli jsme mu nijak pomoct. Jen jsem mu řekla moji vizi a požádala ho, aby si sednul. Velice rád se usadil vedle nás.

Chvíli jsme jen tak bez tématu hovořili o světových událostech. V tom jsem dostala vizi.

Bella sedí v letadle, které se bude za pár hodin prohlašovat za zmizelé. Zmizí se nad Bermudským trojúhelníkem.

Dále se vize sekla. Neviděla jsem, jestli Bella přežila, nebo se s ní něco stalo. Jen jsem pořád seděla nehnutě na místě. U pusy jsem držela hrnek s krví, které jsem se chtěla napít. Začala se mi třepotat ruka.

Jasper mě objal a hladil mé tělo jeho rukama. Pořád jsem seděla nehnutě a oči byly dokořán.

„Mám strach,“ pověděla jsem po delší odmlce. Všichni přítomní se na mě divně podívali. Řekla jsem jim, co jsem viděla. Udiveně zírali před sebe a nikomu nebylo do řeči. Nic jsem nechápala.

„Bell, třeba se to nemusí vůbec stát. Uvidíš, že všechno bude v pohodě,“ utěšoval mě Jasper a posílal mi šťastné emoce, které mi vůbec nepomáhaly.

Snídali jsme více jak hodinu. Pak jsme se domluvili, že bychom mohli chodit sem na snídaně každý den. Nikdo nic nenamítal. A v tom se to stalo.

Bylo puštěné rádio. Rozezvučel se hlas moderátora v neobvyklou hodinu. Bylo mi hned jasné, co se stalo.

„Vážení posluchači. Dnešní den se opět zapíše do leteckých katastrof. V okolí Bermudského trojúhelníku zmizelo letadlo společnosti Air Spray. V zítřejších novinách New York Speak budou zveřejněné fotografie cestujících, kteří letěli do Itálie. Vojsko se vydalo prohledat tamější okolí. Každý doufá v to, že někdo přežil. Těmito mimořádnými zprávami vás budeme nadále informovat na televizním kanálu Speak.“ Dále jsem to už neposlouchala. Věděla jsem, že na té palubě byla Bella a další ubozí lidé.

Od té doby se mi zdálo, jako by se zastavil čas. Všechno utíkalo strašně moc pomalu. Každý pohyb měl delší dobu trvání. Chtěla jsem, co nejdříve sehnat zítřejší noviny. Chtěla jsem se přesvědčit, že snad Bella žije. Byla jsem jak oblblá a nalhávala jsem si, že je tu s námi a zanedlouho se vrátí z Itálie.

„Tak přeci jen to je pravda. Tohle není možný. Vždyť upír je na něco takového stavěnej. Ta to určitě přežila a teď se tu bude schovávat a lekat nás jako duch,“ uklidňoval se Emmett. Věděli jsme, že se nedá nic změnit.

Pomalu jsme vycházeli z kavárny. Bylo nám neskonale smutno. Už to byl druhý člen „rodiny“, který zmizel. Rozhodli jsme se, že všichni čtyři zůstaneme spolu. Nechtěli jsme přijít o dalšího člena. Celý den se neskutečně táhnul, jako by někdo zpomalil čas a nás následně mučil tím, že neběhá rychleji.

Kluci

Edward:

Přestěhoval jsem se do lepší čtvrti. Jenže v tom luxusním paneláku bydlely samé nadržené blondýny. Takže jejich myšlenky pronikaly i přes ty tlusté zdi. Štvalo mě to. Klid nastal pokaždé, když byla noc. Ale ani tehdy mi nedaly pokoje. Zdálo se jim neustále o mně.

Nevšímal jsem si jich. Stačilo na ně zařvat a hned daly pokoj. Ticha jsem si velice užíval. Přemýšlel jsem nad mým činem, jestli přeci jen nebyl unáhlený. Řekl jsem si, že tu budu tak týden. Nájem se tu platil denně. Nejlevnější to rozhodně nebylo.

Bylo celkem deštivé odpoledne. Byl to čtvrtek. Měl jsem zapnutou televizi. Hlásili, že se z nejasných důvodů ztratilo letadlo. Takových zpráv jsem si zásadně nevšímal. Říkali, že následující den ukážou fotky všech pohřešovaných.

Nevím proč, ale vždycky jsem si z těchto nehod vyfotil všechny pohřešované. Má sbírka byla neskutečně velká. Šel jsem si pořídit nový a barevný fotoaparát, kterým bych mohl nafotit ty fotečky. Málokterý se z pohřešovaných našel. Jestliže jich bylo ze čtyř stovek dvacet, tak i to bylo moc. Šance na to, že někoho najdou v Bermudském trojúhelníku, byla velice mizivá.

Ráno vydávali noviny s dvojstranou uvnitř, kde byly fotografie a základní informace o zmizelých. Povětšinou tam dávali datum narození, počet rodinných příslušníků i se jmény. Chystal jsem si všechno zdokumentovat až večer, kdy bude i po hlavních zprávách.

Nastala hlavní znělka zpráv a já si chystal fotoaparát. Tam představovali jednotlivé pohřešované. Věk, rodina, bydliště a kam měli namířeno. Jenže v tom mi někdo zazvonil na zvonek u dveří. Ač se mi nechtělo, šel jsem otevřít.

Ve dveřích bylo asi pět blondýn, které se po mně žhavě dívaly. Znepokojilo mě to. Vyžadovaly se, že by chtěli jít na návštěvu. Zabouchl jsem jim dveře před očima a vydal se k obrazovce. Nestačil jsem zaostřit a následně vyfotit dívku. Poslední slova komentátora mě naprosto dostala.

„Měli jste možnost vidět Isabellu Marii Swan.“ Tyto slova mě naprosto dostala do kolenou. Namlouval jsem si, že to byla jen blbá shoda jmen. Nic víc… Nic míň.

Vzpomněl jsem si, že ráno jsem koupil noviny. Co nejrychleji jsem se k nim vrhnul. Bylo to velice tlusté vydání. Každého cestujícího dali na samostatnou stránku. Šlo si i všimnout detailů. Bylo tam více jak 250 stran. Šlo to podle abecedy příjmení.

Nalistoval jsem si příjmení od S. Zajisté, že tam byla Isabella Marie Swan. Co více mě dostalo, na kolena byla její rodina.

VĚK: 18 let

RODINA: Edward Cullen, Alice Cullen, Jasper Whitlock, Rosalie Hale a Emmett McCarty

BYDLIŠTĚ:  New York

CESTA: Itálie – Volterra

Zmohl jsem se jen na slabý výkřik do úplného ticha. Už jsem si plně uvědomil, že mě brala do rodiny. Byl jsem dokonce na prvním místě v jejím žebříčku. V ten den jsem si přál vrátit čas a omluvit se jí nebo jen změnit své chování k ní.

Tušil jsem, že za to můžu já. Kdybych nebyl debil, tak by neodjela a byla by tu s námi. Doufal jsem, že nás neopustila. Chtěl jsem jít pomáhat vojsku, abych ji našel a vysvětlil jí to. Možná, že se chtěla dát zabít… Nebo také ne.

Rozhodně já jsem od toho nebyl daleko. Přemýšlel jsem opět nad tím, jaký jsem byl sobec. Odešel jsem od všech a oni trpěli.

Bylo rozhodnuto. Další den jsem se vydal do VCP. Našel jsem tam čtyřčlennou skupinku mých bývalých sousedů. Byli velice smutní. Četl jsem jim to v myšlenkách. Jejich reakce byly natolik zpomalené, že se snad nedalo říct, že jsou to upíři. Tohle mi na nich vadilo. Smutek.

Došel jsem před ně. Hodili po mě smutný pohled a dále se utápěli v té úmrtné náladě.

Shrnutí

Kapitola 15. ζ Kapitola 17.

---

Doufám, že se dílek líbil. Ten konec nebyl po dlouhé době useklý. Snad mi tu zanecháte komentíky. Dík za ty předešlé PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek F.R.I.E.N.D.S - kapitola 16.: