Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 13

25.07.2010 (08:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2317×

13. Obchody mám pod palcem

Kluci

Jasper:

S Emmem jsme se přetahovali o ovladač od televize, protože jsem se chtěl dívat na pohádky. Jenže ten sportovec opět na sport. Už jsem na to nebyl zvědavej, poslouchat to neustálí pískání a křičení fanoušků na tribunách.

Edward se na nás jen nevěřícně díval. Jenže Emm ho chtěl strhnout na svou stranu a získat dalšího, kdo by mu pomohl k výhře nade mnou.

„Edwarde, kam jdeš? To mi ani nepomůžeš? Vždyť tě taky baví sport,“ prosil Emm. Edward se jen nepřítomně usmál. Trochu jsem mu pomohl s pocitem, že musí vypadnout.

„Jdu se ven projít. Plně doufám, že se dětičky neporvou nebo dokonce něco málo nerozbijí. Nevím, kdy se vrátím. Mějte se tu moje děťátka. A pozor na vlka,“ odvětil se smíchem. Emma štvalo to oslovení. Málem pustil ten ovladač. Já víc zabral a jak ho držel Emm, tak jsme ho zmáčkli a nakonec se rozlomil.

„Jdeš pro novou televizi. Ostatně ty jsi chtěl koukat na dětský pořad,“ vpálil to na mě Emmett. Raději jsem ani neodmlouval, protože bychom se mohli opět chytnout a něco rozbít. Vzal jsem si moji kreditku.

Šel jsem do stejného obchodního centra, jak vždycky chodila Alice. Vešel jsem dovnitř, ale pořád jsem nemohl najít požadované oddělení, kde je elektronika.

Hledal jsem v prvním patře, druhém i třetím, jenže nikde nic. Zkrátka jsem se na to vybodl. Zlákaly mě slevy na vybrané oblečení pro muže i ženy. Porozhlížel jsem se po mnoha svetrech. Jeden se mi natolik zalíbil, že jsem si ho musel zkusit. Zalezl jsem do kabinky. Podíval jsem se do zrcadla. Svetr mi padnu jako ulitý.

Vyšel jsem z kabinky a vrhnul se na další oblečení. Kalhoty, trička, mikiny i boty, to všechno jsem měl v pěti nákupních taškách. Každá byla z jiné značky. Když jsem si chtěl jít koupit zimní bundu, zahlédl jsem malou ženskou postavičku, která po oddělení pořád lítala a přehrabovala se ve věcech.

Myslí mi lítlo, že by to mohla být Alice. Přišel jsem blíže k dívce, ale Alice to nebyla. Byl jsem trochu zklamaný, ale co se dalo dělat? Nic. Šel jsem tedy dál vybírat a zkoušet si oblečení. Když jsem si v jedné z pěti kabinek zkoušel plavky, nevím proč v zimě, ale zkoušel, někdo rozhrnul závěs a já před ním stál jen v plavkách. Uslyšel jsem velice vysoký a líbezný smích. Otočil jsem se na toho narušitele… Byla to smějící se Alice.

„Promiň, Jazzy, já nechtěla. Musela jsem si něco nutně zkusit. Zdejší prodavači kvůli mně vždycky naschvál zatahují kabinky. Tak jsem si myslela, že tu nikdo nebude a ejhle… Byl jsi tu ty. Opravdu se omlouvám. Ale sluší ti to,“ říkala omluvně k mé osobě a nakonec mi ještě pochválila plavky.

Byl jsem z ní paf. Nevěděl jsem jak zareagovat.

„Díky, Alice. Prosím tě mohla bys před kabinkou na mě počkat? Na něco se tě potřebuji zeptat.“ Kývla hlavou. Co nejrychleji jsem se vysvlékl z těch plavek a oblékl si své oblečení. Vyšel jsem z kabinky a zahlédl culící se Alice. Došel jsem k ní. Chytl jsem ji za ruku a vedl ven, aby se posadila na lavičku. Posadila se a čekala, s čím přijdu.

„Víš, Alice, neříká se mi to lehce, ale měl bych na tebe prosbu. Takhle si připadám, jak nevím, co ale to je jedno. Mohla bys mi prosím tě s něčím poradit?“ slušně jsem se jí zeptal. Pořád se tak přitrouble uculovala.

„Povídej, jsem jedno velký ucho.“

„Víš, já bych potřeboval najít nějaký obchod, kde se prodává elektronika. Zde jsem prošel snad všechno, ale nic jsem nenašel. Poradila bys mi?“ Kdyby byla potřeba, tak bych možná použil na ní svoji moc, ale nechtělo se mi.

„Obchody mám pod palcem, takže ano poradím a velice ráda. Víš, tady nejsou obchody s elektronikou, proto si nic nenašel. Jsou tak dva bloky zpět. Jestli chceš, tak tě dam dovedu.“ Kývnul jsem na souhlas a mile se na ni usmál. Nevěděl jsem, jestli by se hodilo ji políbit na tvář. Tak jsem raději uchopil její ruku do svých a políbil ji na hřbet. Alice se na mě podívala. Z jejího nitra vyzařovaly velice zvláštní emoce, které jsem od kluků nikdy necítil.

Alice mě pohladila po tváři její hebkou rukou a pak se zvedla na nohy. Chytila mě za ruku a cupitala semnou ruku v ruce k elektronice.

„Tak co přesně potřebuješ,“ optala se milounkým vysokým hláskem. Čím dál tím víc jsem se jí přál zeptat na jednu věc, ale pořád jsem si nedopřával odvahy. Sobě jsem totiž nemohl ovlivňovat emoce. Celkem mě to štvalo.

„Potřeboval bych nějakou lepší televizi. S Emmem jsme se prali o ovladač. Já chtěl koukat na kreslené pohádky a on na sport,“ pověděl jsem zahanbeně. Až nyní jsem si uvědomil, že koukat se na pohádky v osmdesáti letech není nic pro mě.

„Tak ty rád pohádky? To abych ti koupila kazetu Toma a Jerryho. Budeme se koukat spolu, mně se to hrozně moc líbí. Jak vždycky dělají takový kravinky.“ Po doznění věty jsem si nepřipadal až tak blbě jako před tím.

Vybrali jsme spolu televizi Philps s úhlopříčkou 92 palců. Na tu dobu jsme si opravdu žili jako bohatí lidé.

Po zakoupení televize, jsem nevěděl, jak ji dostat k nám do bytu. Přece jsem nemohl jen tak v pohodě tahat víc jak čtyřiceti kilovou televizi po ulici.

„Alice, počkej tu s tou televizí, ať nikam neuteče,“ odvětil jsem se smíchem a odběhl do zahrádkářství. Nejspíš si říkáte, co by upír mohl chtít v zahrádkářství, když nemá doma květiny. Zeptal jsem se prodavače, jestli nemá nějakou stabilní kárku.

Naštěstí měl a já si koupil. Nechal jsem mu větší dýško, a jak na to nebyl zvyklí, tak se mu jeho oči neustále zvětšovaly. Nevšímal jsem si toho a rychle jsem vyběhl z květinářství.

Dojel jsem až k místu, kde stála Alice. Začala se hihňat na celou ulici. Lidé se jen nevěřícně otáčeli a opovrženě se na mě dívali. Protože vidět v rušné New Yorské ulici kárku nebylo na denním zvyku. Nechal jsem to být a věnoval se té obří televizi.

Nemohl jsem ji jen tak před všemi zvednout, tak jsem požádal Alice, aby zašla za prodavačem a požádala ho o pomoc. Prodavač přiběhl a pomohl mi naložit televizi na kárku. Jeho pocity byly celkem udivující. Když se ta obrovská ´kráva´naložila, tak ji Alice přidržovala a já si to mířil k nám domů.

Jenže než jsme tam došli, tak se stal takový menší problém. Byli jsme tak za půlkou cesty. Káru jsem vezl po takovém docela hnusném chodníku, který pomalu přecházel jen v beton. Na tom betonu byly roztříštěná sklíčka z okenní tabule.

Myslel jsem si, že gumová kola s duší uvnitř něco vydrží. Jenže opak byl pravdou. Najel jsem na celkem špičaté sklíčko a to protrhlo gumovou duši kola. Kárka tedy jela jen po jednom kole. Po chvíli se to druhé  pod tíhou televize skřívalo.

Nedalo se nic dělat… Televizi jsem musel vzít do ruky. Alice mi pomohla z druhé strany. Šli jsme téměř prázdnou uličkou. Občas se někde mihla kočka nebo myš. Člověk nikde nebyl. Jenže to bychom nesměli mít jako vždycky štěstí na nějaké ty maníky.

Uviděl nás jeden starší muž a podivil se, že to vůbec utáhneme, kord když to táhnu s dívkou, která by měla naříkat, jak je to těžké.

Procházel okolo nás a pořád otáčel za námi hlavu. Nedíval se na cestu, jen merkoval televizi a nás. Najednou jsme s Alice uslyšeli dost hlasitou ránu do železa. Ohlédl jsem se a spatřil toho muže, jak se bacil do hlavy o železnou tyč. Nějak mi to nedalo, musel jsem se začít smát.

„Cizímu neštěstí se nesměje,“ kárala mě Alice. Tohle jsem tedy od ní nečekal. Spíš bych očekával, že se kamarádsky tomu všemu zasmějeme, jenže ona mě takhle zprdne.

Obličej jsem z ní ve vystrašené grimase. Vykulené oči a pootevřená ústa byly hlavními znaky na její podnět.

Z ničeho nic se začala neuvěřitelně a nahlas smát. Nechápal jsem, co to do ní vlastně vjelo. Taková náhlá změna nálady nesvědčí nic dobrýho. A jak jsem znal Alice, tak zase kula pikle.

„Že si měl, ale nahnáno co? Nezapírej, šlo to nádherně vidět… Nechápu, jak si mi na to mohl skočit, když cítíš ty emoce,“ povídala v její salvě smíchu

„Děvče, když já jsem byl natolik zabraný tebou, že jsem vůbec nevnímal okolní jevy,“ vypověděl jsem a nadále pokračoval cestou domů. V našem činžovním domě jsme televizi protáhli celkem bez problémů. Alice mi s ní chtěla pomoct i do našeho bytu, ale ve dveřích se objevil Emmett.

„Bráško, to necháš dámu tahat ten obrovskej krám, na kterej se stejně nebudeme koukat? Alice pusť to! Já si to převezmu za tebe a velice rád. I když… Jaspere, tady lidi nechodí, takže nechápu, co to zase kravneš,“ rozkecal se Emm. Nejradši bych na něho hodil tu televizi. I za cenu, že bych musel jít pro novou.

„Já bych šla opět s tebou. By byla zase sranda… Takhle jsem krásně vypustila a uvolnila se… Díky Jazzy,“ poděkovala mi Alice a odcházela do jejího bytečku.

S Emmem jsme zapojili televizi do elektriky. Hned si dřepnul na gauč a v rukou třímal ovladač. Už jsem se s ním nechtěl hádat. Vymyslel jsem totiž celkem skvělou věc. Zašel k Alicininým dveřím a zaklepal na ně.

Ihned otevřela Alice.

„Ahoj,“ slaďounce pověděla k mé osobě. Kdybych nebyl tvrdý a studený, tak hned roztaju.

„Ahoj, mohl bych tě o něco požádat?“ optal jsem se a skrýval své přání. Zakývala hlavou v souhlasu.

„Já bych tě velice rád pozval na večeři do kterékoliv restaurace v New Yorku, jestli tedy ovšem chceš,“ vyřkl jsem své přání a čekal na verdikt. To se, ale ve dveřích objevil jižanský muž.

Shrnutí

Kapitola 12. ζ Kapitola 14.

Vim, ty konce jsou děsný, ale baví mě to tak ukončovat. Když se potom, ale jedná o něco jiného a já musím udělat novou kapču. To je ten důvod, takže žádné naschvály. Snad se vám dílek trochu líbil a zanecháte tu komentíček. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek F.R.I.E.N.D.S - kapitola 13: