Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 12.

23.07.2010 (10:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2001×

12. Poznání mysli

Kluci

Edward:

Doma celkem houstla atmosféra, protože se Jasper hádal s Emmem o televizi. Emm chtěl koukat na sport a Jazz zase na kreslené pohádky pro děti. Vracel se zpět do dětských let.

Nějak mě to nebavilo je tam poslouchat, tak jsem se raději chtěl spakovat někam pryč.

„Edwarde, kam jdeš? To mi ani nepomůžeš? Vždyť tě taky baví sport,“ prosil Emm. Usmál jsem se na něho. On si myslel, že nikam nejdu.

„Jdu se ven projít. Plně doufám, že se dětičky neporvou nebo dokonce něco málo nerozbijou. Nevím, kdy se vrátím. Mějte se tu, moje děťátka. A pozor na vlka,“ odvětil jsem se smíchem k nim. Emm jen nevěřícně zíral na má mizející záda. Hrozně ho štvalo to oslovení. Chtěl už na mě jít, ale pak si uvědomil, že by to mohl Jasper vyhrát a to nehodlal riskovat.

Vyšel jsem z činžáku na ulici. Nevěděl jsem, jakým bych se měl vydat směrem. Krouhnul jsem to směrem k rozlehlému městskému parku. Noc byla chladná a velice jasná. Měsíc mi svítil na cestu a hvězdy tomu nepatrně přidávaly. Šel jsem v klidu v tichu. Až najednou v potemnělé uličce jsem spatřil dívku a muže. Ten muž byl vysoký a nejspíš od někudy z jihu, protože byl celkem snědý. Zpozoroval jsem, že je to upír a má nekalé myšlenky na dotyčnou dívku.

Více jsem se tedy na ni zaměřil. Byla mi velice povědomá. Myslel jsem si, že je to Bella. Byla stejně vysoká. Vlasy měla stejně střižené, ba dokonce obličej byl srdcovitého tvaru. Z ničeho nic jsem dostal o ni strach. V domnění, že je to Bella, jsem se k ní vydal ji ochránit. Avšak, když jsem byl dostatečně blízko, všimnul jsem si, že to není Bella. Ale i tak jsem se jí snažil pomoct. Ten chlápek se jen tak nedal.

Dívčina stačila utéct. Nebránil jsem se v souboji s ním. Avšak se s ním velice těžko bojovalo. Byl velice dobře vycvičen. Boj jsem vyhrál v nepatrném chvatu, který jsem mu usadil. Bylo mi líto, že nemám u sebe zapalovač, ale co se dalo dělat? Nic. Prosil mě o slitování. Nechtěl jsem, ale nakonec mu ho dal za příslibu, že tohle u něj nikdy neuvidím. V jeho mysli nebyl žádný pocit. Pustil jsem ho a pokračoval dále v cestě.

Když jsem prošel branami do parku, nevěděl jsem, do jaké části bych měl jít. Posledně se mi tu zalíbila ta část, ve které je malé jezírko s pár rostlinkami rákosí. V okolí byla pouze jedna lavička. Sice byla více promrzlá, ale dalo se na ní sedět. Když jsem zlehka dosedl, nasadil jsem si kapuci. Plně jsem se začal soustředit na zdejší okolí a atmosféru. Vstřebával jsem to všechno do sebe a následně tak u toho odpočíval.

Po delší chvilce se vedle mě z nenadání usadila nějaká upíří dívka. Nedýchal jsem, a tak jsem nemohl správně identifikovat, vedle koho mám tu čest sedět. Nepatrným koutkem oka jsem se na ni podíval a poznal ji. Byla to Bella. Soustředěně pozorovala noční oblohu. Pak si přitáhla nohy pod bradu a začala se chvilkami otřásat, vzlykat a pomalinku do stran pohupovat. Jednou to nějak nevybrala a drcla do mě.

„Promiňte, nechtěla jsem do vás drknout,“ omluvila se mi. Nejspíše mě nepoznala, a proto mi vykala. Bylo to celkem zvláštní, že se nezaobírala otázkou, vedle koho to sedí.  Velice mě zajímalo, jak zareaguje, až se to dozví. Proto jsem se chystal slušně přijmout její omluvu.

„To je v pohodě, Bells,“ oslovil jsem ji jménem. Šlo na ní vidět, jak se jí v hlavince šrotuje. Nemusel jsem jí číst mysl, aniž bych nevěděl, na co se snaží přijít.

„Pernej den, co?“ zeptal jsem se a dal jí tak nápovědu na to, kdo opravdu jsem. Když se k ní donesl můj hlas, tak se zasekla. Měla to.

„Hodně pernej, nejradši bych ho vymazala a začala od znova. Tak já už raději půjdu a nebudu tě rušit,“ hesla smutně hlasem. Zvedla se a chtěla odejít. Ale v tu dobu se mi její přítomnost velice líbila. Třeba to bylo tím, že jsem si myslel, že by se jí opravdu mohlo něco stát. Podíval jsem se na ni, ale padající vločky mi v tom celkem bránily.

„Mě nerušíš, klidně tu buď. Stejně nemám doma, co dělat.“ Pořád tam tak ztuhle stála a dívala se na oblohu. Velice mě tím fascinovala.

„Bell, tak si sedni. Já už tě neukousnu,“ zachraňoval jsem situaci humorem. Asi se to povedlo, protože jemně nadzvedla svůj koutek úst. Pak si i přisedla a já měl vyhráno. Sice si sedla na druhý konec lavičky, ale seděla.

„Nad čím přemýšlíš?“ optal jsem se po chvilce nenuceně. Zadumaně se na mě podívala a já se na okamžik mohl zahledět do jejích hlubokých hnědých očí. Řekl bych, že to byla její pravá barva. Nejspíše nosila kontaktní čočky. Zauvažoval jsem nad tím. Třeba bych si i já mohl pořídit jedny. Už to vidím, jak by to s Emmem seklo.

„Nad tím, proč se má sestra kamarádí s exotama a proč následně vyhání svou sestru na mráz. Poslední dobou je nějaká divná. Já ji nechápu. Vždyť ani neví, co chce. Promiň, jestli tě to nudí. Přestávám už žvanit o zbytečnostech.“ Jen co dořekla svou řeč, pohlídla mi opět do očí. Já se na ni díval neustále, protože šlo vidět, že je zvláštní… Když jsem ji pozoroval, zároveň jsem i přemýšlel nad tím, co je zač.

„Co je?“ zeptala se nevrle a mě tak vyrušila z mého přemýšlení. Odtrhl jsem od ní podhled a mírně zatřepotal hlavou ze strany na stranu. Něco mi nedalo a já se na ní znovu podíval. Ale ona se taktéž dívala mým směrem. Opět se naše pohledy střetly.

„Promiň, jen jsem se zamyslel nad tím, co jsi mi říkala. Ona má sestra neřeší, co řekne.“ Alice nikdy neuvažovala, co vypustí z její nevymáchané hubičky. Takže to byla taková holka od rány. Bella to zjevně nepochopila a ještě více zavrtala svůj pohled na mě.

„A ty snad řešíš, co řekneš? Podle toho, co jsem stačila zahlédnout, tak asi ne.“ Kápla na celkem citlivé místo. Tohle jsem tedy po pravdě nečekal. Byla docela všímavá.

„Máš pravdu. Občas. Bell, pověz mi jedno. Co si o mně upřímně myslíš? Neber ohledy na mě a plně to řekni. Nic ti za to neudělám, nemusíš se bát. Zajímalo by mě, co si zrovna ty o mně myslíš, když ti nemohu číst mysl.“ Zajímalo mě, co si o mé osobě myslí. Mírně svraštěla obočí. Šlo vidět, jak opět šrotuje a hledá správnou odpověď.

„Tak dobře. Řekl sis o to sám. Působíš na mě arogantně, až moc sebejistě, jako machýrek, ale ne šampon, to ne. Dále si nejspíš myslíš, že všechno musí být podle tebe. Na to jsem přišla, když jsem vyhrála tu pumu. Úplně to z tebe sálalo, že si nevyhrál. Si myslíš, že se bez tebe asi svět neobejde. Dále, že musíš mít neustále poslední slovo. Možná manipuluješ v jisté míře s lidmi díky svému daru.“ Čekal jsem snad všechno, ale tohle ne. Každá moje špatná vlastnost, která zazněla z jejích úst, se mi vrývala do paměti. Mrzelo mě, že si to myslí. Ale nemohl jsem nic dělat.

„Tak tohle si o mně opravdu myslíš?“ zeptal jsem se jí o něco sklesleji. Přisedla si o pár centimetrů blíže a celým tělem se na mě otočila.

„Ano, to si o tobě myslím. Říkal jsi upřímně, tak tady to máš na talíři.“ Díval jsem se na ni celkem nejistě, protože jsem nevěděl, co mi poví.

„A dobrý vlastnosti asi nemám, co?“ Nedala mi ta otázka. Chtěl jsem slyšet, co mám vlastně za dobrou vlastnost. Nebo co ona vidí na mě dobrého.

„Ano, bylo by. Jenže to ty neprojevuješ dost často na to, aby to postřehli někteří upíři.“ Vždyť jsem se skoro všude choval normálně. Nemohl jsem za to, že jsem z ní měl pokaždé špatnou náladu.

„To mě mrzí, že si to o mně myslíš. Ale třeba, kdybys mě viděla za normálních okolností,“ nenechal jsem se odbít a pořád věřil v něco nemožného.

„Víš, ty mi ale nedáváš možnost. Pokaždé když jsem k tobě přišla, tak ses choval jak totální vypatlanec. Uvažuji nad tím, jestli se vůbec někdy chováš normálně. Dokonce jsem dospěla i k výsledku.“ Více jsem se natočil k ní. Pohlédl jsem jí hluboko do očí.

„A k jakému výsledku?“ Chtěl jsem vědět, na co tak závažného přišla.

„Že se dokážeš chovat normálně podle okolností. Protože, kdyby ne. Tak si tu teď nepovídáme v klidu, bez křiku a věčných šarvátek. Třeba se rád předvádíš před klukama, hele, co já vím? Je tu takových možností.“ Tak tohle jsem nečekal. Měla naprostou pravdu ve všem. Opět se projevila její neobvyklá všímavost.

„Ale stejně dík, že si mi otevřela oči a já vím, co mám zlepšit. Vždyť na to mám celou věčnost.“ Nenuceně se na mě usmála. Tím mi udělala velkou radost. Byl jsem rád, že díky mě podruhé dokázala vykouzlit ten její sladký úsměv, který patřil jen mě.

„Mohl bych tě obejmout jako dík? Jako kámoš objímá kámošku?“ Nevím proč, ale najednou mě popadla touha ji obejmout. Bella se začala z nenadání kuckat. Vyjeveně jsem na ni koukal, protože jsem nevěděl, co se jí stalo. Měl jsem o ní starost.

„Kámoš, kámošku? Jak to, že ne nepřítel nepřítele?“ Celkem trefná otázka. Chtěl jsem si to mezi námi konečně urovnat. Nechtěl jsem mít nepřítele. Nikdy to nedělá dobrotu a já to na vlastní kůži pocítil.

„Tak tedy, podáme si ruce na smíření?“ Nabídl jsem jí. Jen, co zaslechla vytí vlků z městské Zoo, tak se zamračila a oklepala.

„Když já ti nevím, jestli to na mě jen nehraješ. Co když si ze mě děláš jen ustavičnou srandu. Zítra příjdu do VCP a ty se budeš chovat tak, jak ses vždycky choval. Arogantně. Věř mi, že má důvěra k tobě by šla jen těžko napravit, takže se nyní rozhodni, jak se chceš chovat,“ upozorňovala možná vznikající rizika.

„Beru tvé podmínky. Neboj, už se budu k tobě chovat normálně,“ dopověděl jsem a podal jí ruku na usmířenou. Potřásli jsme si. Pak jsme se na delší dobu objali. Možná by to trvalo déle, kdyby nepřišel nějaký cizí muž. Pohlédl jsem na něho a všiml jsem si, že je to ten, se kterým jsem měl dnešní incident.

„Ahoj, Isabello, máš se mnou jít na večeři.“ Vtíral se svým hlasem a doufal, že mu na to Bella kývne. Následně jí podával kytici růží. Rozpoznal jsem na Belle, že se nerada vymaňuje z našich obětí.

„Nikam nejdu!“ rozkřikla se na něj vzdorovitě. Jenže pak jí začal drnčet telefon.

„Isabello, koukej jít s ním na večeři. Jinak se od nás zítra stěhuješ a já tě tu už nebudu chtít vidět. Nikdy. Tak koukej hejbnout tím svým hubeným zadkem.“ Odposlechl jsem a zjistil, že za to všechno může má hrozná sestra. Tohle jí jen tak nedaruj, posílat na Bellu násilníky.

„Tak jdeš?“ optal se exot posměvačně. Němě přikývla. S neochotou si vzala kytici. Naposledy se omluvně a smutně podívala na mě.

Chtěl jsem na ni zakřičet, aby s ním nikam nechodila, protože je to násilník a mohl by ji ublížit. A kdyby chtěla, tak by mohla bydlet dočasně u nás. Ale jen kývla v negativu, ať nic neříkám a sedím v klidu.

Neochotně šla vedle toho exota a já se tam mohl umlátit zlostí. Nechtěl jsem je šmírovat, ale pořád jsem měl potřebu mít Bellu neustále ve své blízkosti. Vůbec jsem netušil, co se to se mnou děje a proč jsem se začal tak normálně chovat. Té noci jsem nedorazil domu.

Shrnutí

Kapitola 11. ζ Kapitola 13.

V další kapitolce se zaměříme na Jaspera a Alice. Je rozhodně na co se těšit. Snad se vám dnešní díleček líbil. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek F.R.I.E.N.D.S - kapitola 12.: