Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » F.R.I.E.N.D.S - kapitola 11.

21.07.2010 (18:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2084×

11.  Pernej den

Holky

Bella:

Po vstupu do našeho bytu, zaklepal někdo na dveře. Ihned jsem je šla otevřít a v nich stál vysoký muž. Vypadal celkem sexy, ale nebyl to můj typ. Krásně se na mě usmál.

„Ahoj, bydlí tady Alice Cullen?“ zeptal se ten snědouš. Němě jsem kývla. Ze dveří mě vyšoupla Alice.

„Ahoj, Ediale. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě po tak dlouhé době vidím. Neměl jsi náhodou přijet později? Ale to je jedno. Hlavně, že tu si. Mám pro tebe jeden zajímavý úkol,“ hovořila k němu a on div neslintal.

„Bello, ty se koukej zpakovat. Nepotřebuji, abys odposlouchávala.“ Chtěla jsem jí jednu vrazit, ale co kdyby ji chránil ten exot. To jsem raději odešla pryč.

Odešla jsem z našeho bytu a vydala jsem se pro mě velice dlouhou známou cestou, která vedla do městského parku. Byla už zimní noc a na obloze šel krásně zpozorovat Měsíc v úplňku. Taktéž hvězdičky nebyly pozadu a já je mohla spatřit v jejich celé kráse.

Šla jsem do části parku, ve které se nesvítilo. Byla to ta část, kde jste se posadili na zmrzlou lavičku. Před vámi byla vodní plošina, od které se odrážel měsíční svit. Problém jsem viděla v tom, že městští pracanti nedali k téhle oblasti parku víc jak jednu lavičku. Často sem chodili zamilované páry.

Usadila jsem se na tu jedinou lavičku. Akorát jsem nebyla sama. Nemyslete si, že jsem s někým šla. To ne! Ale nějaký cizinec seděl vedle mě. Překousla jsem to. Plně jsem se zahleděla do zimní noční krajiny. Zaujalo mě jedno seskupení hvězd. Zahleděla jsem se do něj a viděla jsem obrazec… Obrazec mého nepřítele? Kamaráda? Známého? Nevím, jak ho popsat, ale určitě a s plnou představivostí to byl obličej… Edwarda.

Nechápala jsem, proč vidím v těch hvězdách jeho. Pořád jsem do toho hleděla jako do vitríny, ve které jsou vystavené drahé starožitnosti. Nedávala jsem pozor, co se okolo děje. Z ničeho nic začal padat první okouzlující snížek, který ve mně vzbuzoval pocit radosti, protože na sněhu se dají dělat pořádné vylomeniny, kord když máte bandu skvělých přátel. Tohle mám stejně ráda, jako když máte poslední dubnový týden a za okamžik má nastat květen. Taktéž ta doba působí tak zvláštně.

Měsíční svit osvětloval ony vločky. Přemýšlela jsem hlavně nad tím, proč nemohu najít svou spřízněnou duši a jen tak v klidu si proplouvat mou věčností. Možná mi to nebylo přáno díky mé minulosti. Nevěděla jsem, jestli si mám s někým něco začít. Vždyť ještě když jsem byla člověkem, jsem měla pouze dvě lásky. Přičemž jedna zemřela stářím. To byla má labuť. Měla takové zvláštní zbarvení. Každý si ji chtěl koupit, jenže rodiče mi slíbili, že bude jen má.  Potom tu byl ještě Malcolm.

Musel se odstěhovat do Evropy ke své tetičce, protože jeho rodiče byli zajati. Ani si nevzpomínám za co. Byla to má jediná lidská láska. Slíbila jsem mu, že ho budu milovat, dokud neumřu a že dokonce života si nikoho nenajdu. V podstatě bych nyní mohla mít někoho, protože je ze mě upír a než se stanete upírem… musíte zemřít. Od téhle chvíle jsem si přikázala, abych měla své oči neustále dokořán.

Jak jsem přemýšlela nad Malcomem, tak mě pohltil smutek. Dala jsem si nohy pod bradu a objala si je. Cítila jsem se tak sama, že mě nemá kdo obejmout, políbit, pochválit, pohladit a říct mi krásná slova. Celkem jsem byla z toho nešťastná. Pohupovala jsem se za strany na stranu. Občas jsem si vzlykla. Omylem jsem, ale drkla do muže, který měl na sobě kapuci. Nijak jsem nepostřehla, jestli je upír nebo člověk.

„Promiňte, nechtěla jsem do vás drknout,“ omluvila jsem se neznámému a pomalu se zvedala.

„To je v pohodě, Bells,“ oslovil mě jménem a já se divila, jak mě může vůbec znát. I když jeho hlas mi byl velice povědomým.

„Pernej den, co?“ zeptal se a mě konečně došlo, s kým mám tu čest. Byl to můj otravnej soused Edward. Ale choval se až moc podezřele klidně.

„Hodně pernej, nejradši bych ho vymazala a začala od znova.  Tak já už raději půjdu a nebudu tě rušit,“ hlesla jsem hlasem. Chtěla jsem odejít, jenže on se mi v tom snažil zabránit. Pohlédnul na mě skrz padající vločky. Byla celkem silná chumelenice.

„Mě nerušíš, klidně tu buď. Stejně nemám doma, co dělat.“ Pořád jsem tam stála a dívala se na měsíc, před kterým se střádaly mraky a následně ho zakryly.

„Bell, tak si sedni. Já už tě neukousnu,“ zachraňoval situaci humorem. No, celkem se mu to povedlo. Ač neochotně, tak jsem si přisedla. Ale co nejdál od něho až na samý okraj lavičky. Taktéž jsem neměla doma, co dělat. Ještě když mě vyhodí z bytu. To nebylo celkem normální.

„Nad čím přemýšlíš?“ optal se nenuceně Edward. Zadumaně jsem se na něho podívala.

„Nad tím, proč se má sestra kamarádí s exotama a proč následně vyhání svou sestru na mráz. Poslední dobou je nějaká divná. Já ji nechápu. Vždyť ani neví, co chce. Promiň, jestli tě to nudí. Přestávám už žvanit o zbytečnostech,“ ukončovala jsem svou řeč a podívala se na něho.

Jenže jsem zahlédla, jak se na mě pořád tak jinak dívá.

„Co je?“ zeptala jsem se nevrle, a tak ho vyrušila z přemýšlení. Mírně zatřepal hlavou a opět se střetl s tím mým pohledem.

„Promiň, jen jsem se zamyslel nad tím, co jsi mi říkala. Ona má sestra neřeší, co řekne.“ Tohle mi nešlo dohromady.

„A ty snad řešíš, co řekneš? Podle toho, co jsem stačila zahlédnout tak asi ne,“ pověděla jsem mu plně od srdíčka.

„Máš pravdu. Občas. Bell, pověz mi jedno. Co si o mně upřímně myslíš? Neber ohledy na mě a plně to řekni. Nic ti za to neudělám, nemusíš se bát. Zajímalo by mě, co si zrovna ty o mně myslíš, když ti nemohu číst mysl,“ nabízel mi nabídku, která se mi celkem líbila. Měla jsem možnost říct mu všechno, co si o něm myslím. Ale nevěděla jsem, jestli je to opravdu dobrý nápad. Vždyť by toho mohl zneužít a obrátit to na mě.

„Tak dobře. Řekl sis o to sám. Působíš na mě arogantně, až moc sebejistě jako machýrek, ale ne šampon, to ne. Dále si nejspíš myslíš, že všechno musí být podle tebe. Na to jsem přišla, když jsem vyhrála tu pumu. Úplně to z tebe sálalo, že jsi ji nevyhrál. Si myslíš, že se bez tebe asi svět neobejde. Dále, že musíš mít neustále poslední slovo. Možná manipuluješ v jisté míře s lidmi díky svému daru,“ pověděla jsem mu krutou realitu, kterou chtěl znát.

„Tak tohle si o mně opravdu myslíš?“ zeptal se o něco sklesleji. No né, že by se v něm něco málo hnulo a prolomilo ledy? To těžko.

„Ano, to si o tobě myslím. Říkal jsi upřímně, tak tady to máš na talíři.“ Díval se na mě celkem nejistě.

„A dobrý vlastnosti asi nemám, co?“ No, jeho ego šlo nejspíš rapidně dolů. Aspoň mu někdo otevřel oči.

„Ano, bylo by. Jenže to ty neprojevuješ dost často na to, aby to postřehli i jiní,“ odpověděla jsem. Přemýšlela jsem, kolik dobrých vlastností na něm vlastně vidím. No, že by přetékaly, tak to tedy ne.

„To mě mrzí, že si to o mně myslíš. Ale třeba, kdybys mě viděla za normálních okolností,“ nenechal se odbít a pořád věřil v nějakou naději.

„Víš, ty mi ale nedáváš možnost. Pokaždé když jsem k tobě přišla, tak ses choval jak totální vypatlanec. Uvažuji nad tím, jestli se vůbec někdy chováš normálně. Dokonce jsem dospěla i k výsledku.“ Více se natočil k mé osobě, pohlédl mi hluboko do očí.

„A k jakému výsledku?“ Opět v jeho hlase byla ona zvědavost, která mu dávala tu naději.

„Že se dokážeš chovat normálně podle okolností. Protože, kdyby ne. Tak si tu teď nepovídáme v klidu, bez křiku a věčných šarvátek. Třeba se rád předvádíš před klukama. Hele, co já vím? Je tu takových možností.“

„Ale stejně dík, že jsi mi otevřela oči a já vím, co mám zlepšit. Vždyť na to mám celou věčnost.“ Nenuceně jsem se na něho usmála.

„Mohl bych tě obejmout jako dík? Jako kámoš objímá kámošku?“ optal se z ničeho nic. I když jsem nikdy nekašlala, tak jsem se zakuckala a nemohla to celkem rozdýchat. Edward na mě vyjeveně koukal. Nevěděl, co se to se mnou děje. Možná, že jsem v jeho očích zahlédla strach, ale nějak mi to k němu nešlo.

„Kámoš, kámošku? Jak to, že ne nepřítel nepřítele?“ Zaujala mě jedna otázka a já na ni chtěla znát okamžitě odpověď.

„Tak tedy, podáme si ruce na smíření?“ snažil se nějak všechno vyžehlit za tu dobu, co napáchal. Měsíc se z ničeho nic zatáhl. Mraky nad ním byly osvíceny. Zaslechla jsem vytí vlků z městské Zoo. Mírně jsem se oklepala a pak zareagovala.

„Když já ti nevím, jestli to na mě jen nehraješ. Co když si ze mě děláš jen ustavičnou srandu. Zítra příjdu do VCP a ty se budeš chovat, tak jako ses vždycky choval. Arogantně. Věř mi, že má důvěra k tobě by šla jen těžko napravit, takže se nyní rozhodni, jak se chceš chovat,“ upozorňovala jsem ho na možná rizika, která mohla vzniknout.

„Beru tvé podmínky. Neboj, už se budu k tobě chovat normálně,“ dopověděl a podal mi ruku.

Pak jsme se na delší dobu objali. Možná by to trvalo déle, kdyby nepřišel Edial s kyticí růžů.

„Ahoj, Isabello, máš se mnou jít na večeři,“ mluvil tak divně až se mi to příčilo a podával mi velikou kytici trnitých růží. Nechtěla jsem se odtrhnout od Edwarda, ale musela jsem, abych Edialovi lépe viděla do tváře.

„Nikam nejdu!“ odpověděla jsem vzdorovitě. Jenže mi začal zvonit telefon a já tušila, kdo to bude… Alice.

„Isabello, koukej jít s ním na večeři. Jinak se od nás zítra stěhuješ a já tě tu už nebudu chtít vidět. Nikdy. Tak koukej hejbnout tím svým hubeným zadkem,“ poroučela do telefonu. Raději jsem ho rychle vypnula.

„Tak jdeš?“ optal se exot posměvačně. Němě jsem přikývla. S neochotou jsem si vzala kytici. Naposledy jsem se omluvně a smutně podívala na Edwarda. Vypadalo to, jako by chtěl něco říct. Raději jsem kývla v negativu, ať nic neříká a sedí v klidu. Nevěděla jsem, co bych měla od exota a Alice čekat. Pak jsem smutně sklonila hlavu a odcházela jsem za jasné měsíčně osvětlené noci pryč od Edwada.

Shrnutí

Kapitola 10. ζ Kapitola 12.

Příští dílek bude hlavně o Japerovi a Alice. Máte se na co těšit. Zanechte tu nějaký komentář, dělají mi radost. Díky moc. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek F.R.I.E.N.D.S - kapitola 11.: