Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Existují šťastné konce???- 23. část

14.09.2009 (12:15) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1728×

Než jsem si stihla uvědomit si všechno co se za poslední minutu stalo můj mozek to nevydržel a já se skácela k zemi. Když jsem se probudila už jsem nebyla na kraji lesa ale spíš jako bych byla někde … jakoby v jeskyni. Pořádně jsem otevřela oči a chvilku si zvykala na tmu tady na tom místě. Pak jsem si všimla Luka jak stojí pár metrů ode mě a kouká do dáli. Malou škvírou ve stopě jsem vnikalo světlo podle toho jsem si uvědomila že už je pravdě podobně ráno. Sedla jsem si a rozhlédla se po jeskyni. Vypadal to tu tak nějak čistě.

„ach už si se probrala? Dobré ráno Bello“ slyšela jsem Lukovo hlas nějakým divným tónem který jsem nerozeznala.

„Luku co si to udělal kde to jsem a kde je Edward?“ zahltila jsem ho otázkami které se mi hemžily v hlavě.

„klid Bello všechno bude dobré. Jsi někde uprostřed kanady a ten tvůj ten ti furt volá“ odpověděl mi Luke na otázky. Takže už Edwardovy vrtá hlavou kde jsem.

„víš o tom že se mě bude snažit Edward najít“ varovala jsem ho

„ale jistě že to vím proto jsem taky vybral toto místo kdo o něm neví nenajde ho“ usmál se a přišel ke mně

„proč tohle děláš myslíš že ti to nějak projde“ pomalu se mě zmocňovala panika

„víš něco jsem ti při našem posledním setkání řekl a toho já se nevzdám“ řekl a zase popošel o kousek dál. Mě najednou v hlavě projíždělo celé naše setkání ale na nic jsem nějak přijít nemohla.

„pořád přemýšlíš?“ zeptal se otočený ke mně zády

„ano nějak mi to nedochází“ odpověděla jsem mu po pravdě

„tak já ti pomůžu řekl jsem ti že jsem se vrátil do Chicaga aby naše věta mohla platit věčně a pak taky že já o tebe budu stát věčně“ zopakoval ty dvě věty Luke a všechny obsahovaly slovo věčně. Najdenou se mě zmocnil strach z toho že by mi můj Luke chtěl nějak ublížit a taky se vrátily všechny ty pocity které jsem s ním prožila a které jsem cítila při setkání v obchoďáku. Neunesla jsem ten pocit a znovu si lehla na zem. Najednou jsem měla hlavu plnou Luka a toho co chystá a úplně jsem zapomněla na Edwarda že bude běhat po všech čertech aby mě našel. Přemýšlela jsem co by mi chtěl Luke udělat a nanic jsem nepřicházela. Znovu jsem si přehrála náš rozhovor v obchoďáku a ty dvě věty které mi taky právě řekl. Chci aby naše věta mohla platit věčně a budu o tebe stát věčně. Najednou mi docházelo co se mnou chce udělat ale neodvážila jsem se na to pomyslet.

„doufám že mě nechceš proměnit v upíra“ nemyslela jsem na to a tak jsem to musela říct nahlas. Nevěděla jsem jestli chci abych byla upírkou. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.

„chci nebo si myslíš že dokážeš žít věčně? Lidský život je tak krátký a tak budu potřebovat trochu víc času.“ Mluvil ke mně úplně v klidu jako by to bylo úplně normální že se lidi přeměňují v upíry. To mi nasadilo brouka do hlavy a já začala přemýšlet nad tím jestli by bylo dobře být upírkou nebo ne. Zatím mě napadla jen jedna výhoda a to ta že budu stejná jako Edward a Luke. Pak mě napadly dvě nevýhody nebudu moct chodit do školy a už neuvidím mamku s taťkou. Pak jsem uslyšela kroky přibližující se ke mně. Bylo mi jasné že je to Luke protože tu nikdo jiný nebyl. Otevřela jsem oči a viděla že se ke mně sklání aby mi pomohl na nohy. Díval se mi přesně do očí a já se v těch jeho ztrácela. Sice nebyly kobaltově modré které mě vždy tak dokonale zhypnotizovaly ale ty vínové byly taky dokonalé. Hleděla jsem do jeho očí a neviděla žádnou lest. Viděla jsem jen lásku a smutek. Ale z čeho byl to mi bylo záhadou. Snad pro to že to takhle musí dopadnou nebo z toho že mě musí proměnit nebo z toho že já si vybrala někoho jiného než jeho? Nevěděla jsem z čeho to je. Ale jeho dokonalé rysy a jeho vínové oči mě donutily se k němu přiblížit a propojit naše rty v jedny. V tu chvíli se ve mně probudila stará láska která byla překrytá tou novou. Nevím jestli láska k Lukovi je silnější než ta k Edwardovi ale v tuhle chvíli mi to bylo fuk. Luke se mi pomalu ze rtů dostával ke krku. Zahlcoval polibky celou mojí jednu stranu krku a já zapletla svoje ruce do jeho vlasů. Pomalu mě zase položil na zem a v tom se to stalo. Místo dalšího polibku se mi zakousl do krku. A já v tu chvíli byla úplně mimo. Cítila jsem jak ze mě pomalu vyprchává život ale pak se do mě proudila něco jako kyselina která kde protekla všechno zapálila. Cítila jsem spalující bolest uvnitř celého mého těla. Nemohla jsem dělat nic jen křičet a tak jsem křičela. Ale snažila jsem se nekřičet. Moc mi to nešlo. Kůli bolesti jsem ztratila pojem o čase a tak jsem nevěděla kdy se to stalo ale najednou jsem slyšela snad všechno. Bolest se pořád stupňovala že se skoro nedala vydržet. Měla jsem chuť škemrat o smrt ale nedokázala jsem do výkřiků formulovat slova. Zanedlouho poté jsem ucítila jak se z mých končetin dostává bolest pryč a stahuje se do srdce které už tak bilo neuvěřitelnou rychlostí. Nakonec mě bolest opustila ale celá se stáhla do toho malého orgánu skoro uprostřed hrudi. Mé srdce bilo velkou rychlostí ale z ničeho nic přestalo a já věděla že se můžu začít hýbat. Otevřela jsem tedy oči a nad sebou jsem spatřila Lukovo obličej.

„Ahoj Lásko tak co jak se máš“ zeptal se mě Luke ihned po tom co jsem otevřela oči.

„Lásko?… Dobře se mam ale něco mě pálí v krku“ odpověděla jsem mu ale byla jsem nějaká zmatená. Pořád jsem si na něco nemohla vzpomenout jako bych měla nějakou část svého života zamlženou. Nějakou část mezi tím něž jsem o Luka přišla a zase ho našla. Postavila jsem se na nohy závratnou rychlostí a koukala na Luka jako by mi to všechno mohl vysvětlit

„Luku co se stalo proč se cítím tak nějak jinak?“ zeptala jsem se na otázku která mi momentálně vrtala hlavou.

„Dobře. Tak nějak ve zkratce jsi upír ale ne všechno je pravda. Proměnil jsem tě aby jsme spolu mohli být věčně protože jsme nesmrtelní a za to platíme takovou daň. Musíme pít krev lidí aby se ukojila naše žízeň. To je tak všechno a teď pojď uhasíme to pálení v krku“ pobídl mě a propletl naše ruce. A my jsme vyrazili z jeskyně pryč. Běželi jsme velkou rychlostí ale já jsem viděla úplně stejně jako bych stála. Slyšela jsem kolem sebe i sebemenší zvuk. Doběhli jsme na kraj nějakého města s schovali se mezi stromy.

„Teď počkáme až přijde nějaká kořist“ informoval mě Luke

„a pak?“ byla jsem hodně nedočkavá

„pak už se stačí nadechnou a nechat se vést instinkty“ odpověděl mi Luke a v tu chvíli přišel mladý pár tak kolem dvaceti let.

„Tak do toho. Můžeš si vybrat“ pobídl mě Luke k tomu abych začala. Vyšla jsem zpoza stromu a nadechla se tak jak mi bylo řečeno. Nadechla jsem se a můj mozek ovládla vůně toho muže. Slyšela jsem Luka jak jde za mnou. Nadechla jsme se znovu a udělala prvních několik kroků. Vylezla jsem z našeho úkrytu a stála jen dva kroky od toho muže vítr stál při mně a vál mi omamnou vůni přímo do obličeje. Zbořila jsem poslední kousky co mě dělily od kořisti a jedním pohybem jsem mu zlomila vaz. Pak už zbývalo jen najít největší tepnu a zakousnout se. To jsem také udělala. Krev kterou jsem sála mi dělala příjemně na tu bolest v krku. Po vysání i posledního mililitru. Jsem tělo zahodila kousek ode mě a viděla Luka jak na mě kouká. Těla jsme chovaly tak aby je nikdo nemohl najít.

„máš ještě chuť“ ptal se mě Luke i když mi něco říkalo že ví odpověď. Jen jsem kývla. Pokračovali jsme dál po okraji města a já mezitím dýchala všechny ty omamné vůně co mi tohle město nabízí. Doběhli jsme na další kraj tohoto města. Proběhla jsem kolem cedule která nás vítala ve městě Seattle. Najednou mě zahltily takové jakoby útržky z minulosti na kterou jsem si nemohla vzpomenout. Viděla jsem nějaké závody, kluka s bronzovými vlasy a několik jim podobných lidí. Pak jsem uviděla město ve kterém žiji a taky to že ti lidé jsou taky upíři jako já. Ale nejzajímavější na tom bylo že všechny ty vzpomínky vypadaly jako bych byla krátkozraká a neměla brýle. Okamžitě jsem se zastavila a Luke protože jsme se držely za ruce se zastavil taky.

„Bello co se děje?“ ptal se nechápavě.

„viděla jsem něco ze své minulosti“ odpověděla jsem mu a zadívala se na něho

„a co přesně si viděla“ ptal se znovu

„víš jak se mě proměnil tak jsem si nemohla vzpomenout na nějakou dobu mezitím co si odešel a zase přišel a teď se mi vrací vzpomínky“ vysvětlovala jsem mu

„a co přesně si viděla“ ptal se mě zvědavě

„nějaké závody taky upíry a kluka s bronzovými vlasy“ řikala jsem mu všechno

„to snad není možný už zase mi všichni kazí plány“ křičel tam Luke jako na lesy.

„Luku klidni se a nejdřív mi vysvětli co se tu děje“ nakázala jsem mu

„a co tvoje žízeň“ připomínal mi Luke

„dá se to přežít“ řekla jsem mu a posadila ho na lavičku poblíž silnice

„tak mi řekni co se stalo“ nakázala jsem mu a ztuhla protože jsem před sebou uviděla jednu osobu z těch záblesků minulosti.

„Ahoj Bello tak konečně jsem tě našla“ dolehl ke mně vysoko posazený zvonivý hlas. V tu chvíli jsem si přesně všechno vybavila celou moji minulost kterou jsem zapomněla.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Existují šťastné konce???- 23. část: