Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 9. kapitola

22.10.2009 (19:30) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1239×

9. kapitola

Nepamatuji si, jak jsem se dostala domů. Nic jsem nevnímala, šla jsem spíš jen tak po paměti. To co jsem slyšela mě naprosto šokovalo. Nebyla jsem schopná fungovat, existovalo jen moje tělo, mysl mi někam odplula. Na cestu si vůbec nepamatuji, mám okno.

Doma jsem napsala Charliemu vzkaz, že mi není dobře a jdu si lehnout. Jacobovi jsem nechala lístek ve dveřích a odešla jsem do pokoje. Nelehla jsem si ale do postele, vzala jsem si pokrývku a schoulila jsem se do kouta vedle stolu. Zabalila jsem se do deky a přikryla jsem si hlavu. Je to takový můj zvyk z dětství, přikryju se celá dekou a příšery na mě nemůžou. Je to asi hloupost, ale dřív mi to pomáhalo. Teď jsem si až moc dobře uvědomovala, že příšera může klidně přijít a deku mi stáhnout. Pořád jsem na nic nemyslela, byla jsem příliš zděšená. Sezení v koutě mi dodávalo jen velmi malý pocit jistoty, že mě nikdo nemůže překvapit zezadu. Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se uklidnila, alespoň částěčně. Zezdola jsem uslyšela bouchnutí dveří, snad to byl Charlie. Chvíli se nic nedělo, pak se ale ozvalo dupání po schodech. Charlie mě jde určitě zkontrolovat. Rychle jsem zalezla do postele a dělala jsem, že spím. Dveře se otevřely a hned zase zavřely. Prkna na podlaze vrzala pod vahou příchozího. Ty kroky byly ale tiché, na Charlieho až moc. Srdce se mi strachy rozbušilo, protože mě okamžitě napadlo, kdo by to mohl být. Ta příšera, Edward. Bála jsem se otevřít oči, pak bych totiž musela přímo čelit svému strachu. Postel se trochu prohnula, jak si dotyčný sedl. Ucítila jsem na své tváři ruku, než jsem ale stačila vykřiknout, jsem si uvědomila, že ta ruka je teplá. Teplejší než ruce všech lidí, které znám. Otevřela jsem oči a snažila jsem se vypadat rozespale.

"Jacobe", zachraptěla jsem.

"Ahoj Bello, je ti hodně špatně?", zeptal se starostlivě Jacob.

"Je", potvrdila jsem a vlastně jsem ani nelhala. Bylo mi špatně, ne po fyzické stránce, spíš po psychické.

"To je mi líto, miláčku."

"Kolik je vůbec hodin?"

"Sedm večer, spala jsi dlouho?"

"Asi. Charlie je doma?"

"Ještě ne. Přišel jsem první, přečetl jsem si vzkaz a pak jsem šel dovnitř. Vím, že máte klíč v tom květináči na verandě. Nevadí?"

"Ne Jacobe, ráda tě vidím."

"I já tebe, Bello. Z čeho je ti špatně?"

"Nevím, asi na mě něco leze."

"Nevypadáš dobře. Jsi bledá víc než obvykle, máš kruhy pod očima a úplně vyděšené oči."

"Vážně? Necítím se zrovna nejlíp, ale snad to vyležím. Jak to dopadlo s Billym?"

"No...", odmlčel se Jacob a zatvářil se ustaraně.

"Co se stalo?" Chtěla jsem chvíli myslet na něco jiného.

"Víš že Billy měl ještě nějakou šanci, že bude chodit. Dnešní vyšetření ale ukázalo, že má ty nohy nevratně poškozené. Už nikdy nebude chodit, bude zbytek života na vozíku."

"Ach Jaku. To je mi líto. Opravdu strašně moc. Jak to nese Billy?"

"Vypadá to, že se s tím smířil už dávno. Asi mu to nevadí."

Vstala jsem z postele a objala jsem Jacoba. Vypadal tak zranitelně. Bylo mi ho strašně líto. Chvíli jsem ho uklidňovala a pak jsem ho vyhnala. Bylo lepší, když zbytek dne stráví se svým otcem, já bych asi nebyla dobrý společník. Charlie se ještě nevrátil, znovu jsem si zalezla do rohu, v posteli mi nebylo nejlíp.

Konečně jsem byla schopná trochu víc uvažovat o tom, co jsem slyšela. Edward...vrah. Můj osobní vrah. Kolika lidem se poštěstí znát svého vraha. Proč by mě chtěl zabít, jaký je ten důvod. Jako upír přeci může vysát koho chce, tak proč se zaměřil na mě? Voní mu snad nějak moje krev? Je v tom snad jiný důvod? Měla jsem strach, když bude chtít, vždycky si mě může najít. Ví kde bydlím. Obhlížel snad včera situaci, díval se jak jsem hlídaná? Chtěl už včera zkusit štěstí?

Proč zrovna Edward? Mohl by to být klidně někdo jiný, mohl by mě chtít zabít kdokoli jiný a nevadilo by mi to tolik jako když se jedná o Edwarda. Jacob by mě ochránil, to vím určitě, ale nechci aby musel stát proti Edwardovi. Stejně bych to Jakovi nikdy neřekla, možná když půjde do tuhého. Teď ale ne, co kdybych ho jen zbytečně děsila. Zatím jsem byla vyděšená já sama. Po dlouhém sezení v koutě jsem usnula, byla to první noc beze snů o Edwardovi. Bylo to proto, že jsem odhalila jeho plán?

Ráno jsem se probudila v posteli, Charlie mě asi přenesl. V první chvíli jsem si neuvědomovala, proč se cítím tak špatně, ale pak mi to došlo. Zvedl se mi žaludek, měla jsem co dělat abych stihla doběhnout na záchod. Byla jsem tak hodně vystresovaná, že jsem z toho zvracela. Doploužila jsem se zase zpět do pokoje a padla jsem na postel. Zjistila jsem, že jsem si od včera nesundala kalhoty, měla jsem je celé zmuchlané. Převlékla jsem se do tepláků a s podivně lehkým žaludkem jsem si zase lehla do postele. Za okamžik jsem uslyšela lehké zaklepání. Dveře se otevřely a v mezeře se objevila Charlieho hlava.

"Můžu na chvíli?"

"Jo, pojď dál", zakňourala jsem.

Charlie rozrazil dveře, v rukou nesl tác s hrnečkem čaje a miskou s müsli.

"Nesu ti něco k snědku, od včera jsi určitě nic nejedla. Musíš mít velký hlad."

"Tati...nic nechci."

"Bello, drahoušku, musíš něco jíst. Co se stalo, něco s Jacobem?"

"Ne, vůbec. Od včera je mi špatně, nevím z čeho."

"Slyšel jsem tě teď zvracet. Nejsi třeba náhodou...nestalo se třeba něco, nečekaného?"

"Jak to myslíš?"

"Jestli se nestala třeba nějaká...nehoda."

"Tati, ale no tak. To rozhodně ne, nemohlo se nic stát. Ne to, co si myslíš."

Jo, Charlie umí překvapit. Nechtěla jsem se mu ale svěřovat s tím, že jsem s Jakem ještě nespala. I když to byl můj otec, pořád to byla moje osobní věc.

"Aha...to je dobře. Snídani si tedy nedáš?"

"Ne, děkuju. Nech mi tu ten čaj, ještě budu v posteli."

"Vůbec nevypadáš dobře. Proč jsi včera spala v rohu? V noci jsem tě přenášel do postele."

Protože jsem se bála. "Nevím, asi jsem si potřebovala najít nějaké místo, kde se mi uleví."

Charlie se na mě pochybovačně podíval, políbil mě na čelo a odešel. Jsem ráda, že se dál nevybavujeme, protože bych asi vybuchla. Ne zuřivě, asi bych začala brečet. Co bych pak ale řekla Charliemu, težko bych mu povídala o mé hrozící smrti. Ach Edwarde, proč mi to děláš? Vždyť já tě...tedy, vždyť se mi líbíš, proč bys mi chtěl ublížit? Cítila jsem, jak se mi po tváři spustila první slza. Nebylo mi příjemné plakat, ale nešlo to jinak. Edward by mi měl být lhostejný, neměla bych na něj myslet více méně v dobrém. Měla bych být naštvaná, rozzuřená. Místo toho jsem podlehla jakési sebelítosti a strachu o svůj život, tak o život Edwarda, jestli se to dá nazvat životem. Bála jsem se to říct Jacobovi, bála jsem se, aby se něco Edwardovi nestalo, co kdyby si to s ním Jake vyřidil. A co kdyby Edward udělal něco Jacobovi. Radši ani nemyslet. 

Se zmatenými myšlenkami jsem upadla do neklidného spánku. Měla jsem šílené sny o Jacobovi a Edwardovi, chvílemi jsem ani nevěděla, zda sním či bdím, moje sny byly dost hororové. Jednou jsem se vzbudila, měla jsem velkou žízeň. Na mém nočním stolku stál nový čaj, Charlie mi ho starostlivě uvařil. Hltavě jsem ho vypila a znovu jsem usnula. V jednu chvíli jsem vedle sebe ucítila neskutečné teplo. Napadlo mě, že je to Jacob, ale nebyla jsem schopná s ním mluvit. Vlastně jsem ani nechtěla, co kdybych se prořekla. Ani nevím kdy odešel, spala jsem, jak jinak. Párkrát jsem se během noci probudila s kříkem, tak strašný jsem měla sen.

"Bello, Bello."

"Mmm...", zamumlala jsem.

"Bello, vstávej."

Otevřela jsem oči a hned jsem je zase zavřela, jak mě oslnilo denní světlo.

"Bello, no tak."

"Co chceš tati?"

"Jak se cítíš? Je pondělí, půl osmé. Půjdeš do školy?"

"Nevím, není mi moc dobře. Budu ještě v posteli."

"No, podíval se na mě Charlie skepticky, jak chceš. Je to tvoje věc."

"Tak proč se mě ptáš. Vypadám snad že je mi dobře?"

"Vypadáš strašně."

"No..tak děkuju."

"Ptala ses mě, tak ti odpovídám. Nechceš si zajít k doktorovi?"

"Ne, zítra to bude dobré. Kdyby ne, tak půjdu."

"Jak chceš. Kdyby ti bylo špatně, zavolej mi."

"Dobře tati. Už běž do práce, zvládnu to. Hezký den."

"Ahoj", odpověděl mi Charlie a odešel.

Trochu mi zakručelo v břiše, takže jsem vstala, v kuchyni jsem snědla jeden rohlík a vrátila jsem se zpátky do postele. Chtěla jsem brzy usnout, nechtěla jsem myslet na své obavy, zklamání, roztrpčení, smutek a ještě spoustu nepopsatelných věcí. Jako naschvál ale spánek nepřicházel. Představovala jsem si Edwarda, jak sedí ve škole a diví se, kde je jeho oběť. Myslela jsem na to, jak se jedno jeho dokonalé obočí lehce nakrčí, po tváři se mu mihne udivený výraz a zmateně si prohrábne vlasy. Úžasný pohled, i když bych na něj neměla myslet takhle. Nejde to, uznávám ale, že ho nemůžu soudit podle vzhledu. Neznám ho natolik, abych si o něm mohla cokoliv myslet. Nejsem povrchní člověk, ale Edward musí každého svým vzhledem přesvědčit, že je dobrý. Že není zlý, není vrah. Navíc mi to tak nějak potvrzují moje sny. Je ale pravda, že Jacob vypadá jako drsňák, zvlášť teď když vyrostl, zesílil a ostříhal si vlasy. Většina lidí od něj očekávala problémy, ale Jake byl velice klidný, vyrovnaný, starostlivý, ale zároveň, když šlo do tuhého, uměl být tvrdý. Prostě můj vlkodlak Jacob. A upír Edward. Nechápu proč se mi k myšlenkám o Jacobovi vkrádá Edward. Ze zírání do zdi mě vytrhla rána, která přicházela z obýváku. Skoro jsem nadskočila na posteli, jak jsem se lekla a srdce mi začalo poplašeně bít. Panebože, už si pro mě jde, napadlo mě jako první. Já ještě nechci umřít, nerozloučila jsem se s Jacobem, ani s tátou, s Angelou, se kterou jsem už dlouho nemluvila. Třeba mě nechá, abych si zavolala, když ho poprosím. Třeba mu nebude vadit, že vím co mi chce udělat. Že vím, že je upír. Rozhodla jsem se, že nebudu čekat v posteli jako ovce a půjdu se podívat co se děje. Zvedla jsem se z postele, nohy se mi klepaly. Přemýšlela jsem, jestli si mám vzít něco na obranu, nakonec jsem usoudila, že bych mu byla spíš k smíchu. Pomalu jsem se přesunula ke dveřím a potichu jsem je otevřela. Zezdola se nic neozývalo. Došla jsem ke schodům a opatrně jsem nakoukla přes zábradlí. Nikde se nic nehýbalo, přišlo mi to divné. Nejdřív něco shodí a pak dělá že tu nění? Zvláštní... Opět jsem pomalu sešla dolů a obezřetně jsem se rozhlížela. Nikde nikdo. Proběhla jsem do kuchyně, tady se nic nedělo, nikdo na mě nečekal. Přešla jsem do obýváku, na zemi ležela obrovská palma, kterou jsme měli v rohu. Zničehonic se skácela, nechápala jsem proč. Vedle ní se válela spousta střepů z květináče. Proč spadla, nevypadala nestabilně. Musel do ní někdo strčit, když jsem se rozhlížela, uviděla jsem otevřené okno. Záclony se vzdouvaly ve větru, v místnosti byla zima. Charlie přece okno nikdy neotvírá, ve Forks není takové teplo. Kdo ho ale otevřel?

EDWARD

Před třemi dny

"Alice, ty ses zbláznila. Proč ji zdravíš?", zeptal jsem se naštvaně.

"Protože chci Edwarde, nemusím se ti ze všeho zodpovídat. Pozdravila jsem jí protože...no protože prostě chci."

"Alice, zavrčel jsem výhrůžně, co víš, cos viděla?"

Zasmála se zvonivým smíchem a utekla mi na svoji hodinu. Potvůrka, schválně si v mysli promítala italská slovíčka. Viděla něco s Bellou, ale co se to děje? Bude snad naše kamarádka? K smíchu, určitě by se ke mě ani nepřiblížila, nepromluvila by se mnou. Já si ale nějakou chvíli najdu a prohodím s ní alespoň pár slov. Sedl jsem si ve třídě na své místo, pohledy spolužáků mě doprovázely k židli. Bella přišla chvíli po mě, pokradmu se na mě podívala a sedla si za mě. Její vůně mě opět udeřila do nosu, musel jsem dát ruce v pěst, abych přišel na jiné myšlenky. Stejně se mi to nedařilo. Nemohl jsem se na ni dívat svýma očima, takže jsem si ji prohlížel alespoň v mysli svých spolužáků. Celou hodinu mě pozorovala, byla při tom rozkošná. Stejně jsem to nevydržel a trochu jsem se na ni natáčel. Měla úžasný obličej, byla krásná, když jí chvílemi zčervenaly tváře.

Konečně zazvonilo a já jsem rychle odešel ze třídy. Bál jsem se že něco provedu. Došel jsem k hlavnímu vchodu budovy a uvědomil jsem si, že jsem si ve třídě zapomněl sako. Chtě nechtě jsem se pro něj musel vrátit. Došel jsem až ke dveřím a uviděl jsem Bellu, která držela moje sako a měla do něj zabořený nos. Opřel jsem se o futra a chvíli jsem ji pozoroval. Vypadala tak něžně a bezbranně, mohl bych si ji vzít tady a teď, ale neudělám to. Nechci, nemůžu, chuť by vlastně byla, ale nemohl bych s tím pak žít. Nemohl bych žít sám se sebou.

Nevydržel jsem to a lehce jsem zakašlal, Bella zvedla oči, srdce se jí sladce rozbušilo a její tvář se zalila červení. Vypadala úchvatně. Trochu jsem se na ni usmál.

"Dovolíš? To sako bude asi moje."

"Já...promiň. Chtěla jsem ti ho vrátit."

Bello, proč mi to děláš. Proč se ode mě nedržíš dál, proč to pitomé sako musíš najít zrovna ty.

"A to ses mě snažila vyčuchat jako pes, nasávala jsi stopu?" Pobavilo mě to, zdálo se ale, že ji to urazilo.

"Ne, řekla trochu vzdorovitě, ta vůně mi ale přišla povědomá. Tady ho máš."

Snažila se mi ho podat tak, abych se jí dotkl, bylo jí to vidět na očích. Já sám jsem po tom taky toužil, nikdy jsem se nedotkl teplé lidské kůže. Věděl jsem ale, že bych se neudržel, že bych něco provedl.

"Děkuji Bello", řekl jsem a rychle jsem si vzal sako.

Odešel jsem na parkoviště, kde na mě čekali sourozenci.

"Myslela jsem, že s ní nechceš mít nic společného", zasmála se Alice.

"Alice...", dál jsem ale nedořekl.

"Co se děje?", zbystřila Rosalie.

"Něco cítím, něco strašně odporného. Sakra to je puch." Nebyl jsem daleko od toho, abych si zacpal nos.

"Ach bože", podotkla Rosalie. I ostatní to ucítili a tvářili se znechuceně.

"Co to sakra je?", zabručel Emmett. "Smrdí to jako chcíplá veverka."

Jasper a Alice sice nic neříkali, ale dívali se okolo. Nikdo z nás ten pach neznal, ale nevěstil nic dobrého, byl takový zlověstný. Rozhlížel jsem se po parkovišti a uviděl jsem kluka, evidentně k nám do školy nechodil a na někoho čekal. Byl jiný než ostatní, navíc byl oblečený pouze do půl těla a nikdo z ostatních smrtelníků by se takhle neoblékl. Zmrzli by.

Snažil jsem se zachytit jeho myšlenky, ale byly trochu zmatené. Nejdřív myslel na Bellu, takže čekal určitě na ní, musel to být ten její Jacob. Pak ale jeho myšlenky utichly, připadalo mi to zvláštní. Najednou ale pomyslel na jedno slovo, které bych nečekal od někoho neznámého. To slovo bylo UPÍR.

"Ten kluk o nás ví."

"Jaký? Jak to víš?"

"Ten tmavý, vypadá jako indián a asi i je. Právě jsem přečetl jeho myšlenku, myslel na upíry. Jak ho to sakra napadlo."

"Nic jsem neviděla Edwarde. Tohle je ale přeci důležité, měla jsem to vidět", Alice byla zmatená.

"Tím se netrap, zajdu za Carlislem, vás hodím domů. Zeptám se ho, jestli něco neví o zdejších indiánech."

Zavezl jsem sourozence k cestě, která vedla k našemu domu. Usadili jsme se v něm hlavně kvůli tomu, že je v lese, široko daleko není žádný člověk. Nemusíme se tak úzkostlivě skrývat, můžeme být kým jsme, žádná přetvářka. Obrátil jsem auto a jel jsem za Carlislem do nemocnice. Na parkovišti jsem zaregistroval Bellino auto. Vešel jsem dovnitř, čekal jsem že ji tam najdu. Vzpomněl jsem si, že Carlisle ji před nějakou dobou ošetřoval, takže bude u něj. Zaklepal jsem na dveře jeho ordinace, chtěl jsem ji na chvíli vidět.

"Carlisle, potřeboval bych..."

"Edwarde teď ne, utnul mě, mám tu pacientku."

Na poslední slovo dal takový důraz, že i kdybych nevěděl, že tu sedí Bella, musel bych to pochopit. Trochu jsem se vyklonil, abych ji mohl pozdravit. Její tvář byla opět rudá, ona se snad přede mnou stydí. Vyšel jsem tedy zpět do čekárny, unavovalo mě ale poslouchat myšlenky ošklivé odbarvené sestry, takže jsem skrz Carlisleovu mysl pozoroval Bellu. Bylo to stokrát lepší, než ten nejhezčí fil. Tohle bylo živé, opravdové. Bella byla přirozenější, než většina jejích vrstevnic, byla odlišná. Dá se říct, že s nimy neměla skoro nic společného. Nebyla falešná, povrchní, byla prostě zvláštní, ale v dobrém slova smyslu. A taky se od ostatních lišila tím, že jsem jí nemohl číst myšlenky. To mě neuvěřitelně rozčilovalo, sám jsem nevěděl proč. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč mě tak přitahovala, ani Carlisle mi nebyl schopný říct nějaký důvod. 

Dveře ordinace se otevřely a Bella z nich vyšla. Na čele měla drobnou jizvu, kterou nebyl schopen obyčejný smrtelník vidět. Když mě uviděla, její tvář trochu zčervenala, ale lehce, moc jí to slušelo. Usmál jsem se na ni a zašel jsem dovnitř.

"Něco naléhavého Edwarde?"

"Ano, přikývl jsem, dnes na parkovišti u školy jsme viděli nějakého kluka, který ví o existenci upírů. Nebylo to takové náhodné zamyšlení, taková ta lidská hloupost. Myslel na to úplně vědomě, přesvědčeně. Navíc jsme cítili takový zvláštní zápach. Nevěděli jsme k čemu ho přirovnat."

"Víš to jistě?"

"Ano Carlisle. Nevíš o tom náhodou něco?"

"Nejsem si jistý, zda je to ono, ale...Kdysi před dávnou dobou mi jeden z již mrtvých známých, kteří tu žili, vyprávěl o jednom městečku, kde žijí jistá stvoření. Byla tam taková malá rezervace jménem La Push, kde žila. Říkali si vlkodlaci a tu rezervaci chránili před námi upíry. Od té doby, co tu předkové žili, jsme my upíři vázáni dohodou, že nepřekročíme jejich hranici, naši rodinu ale nikdy neviděli. Řekl jsem vám jen o té hranici, kdybych se zmínil, že tu žili vlkodlaci, víš co by udělal Emmett. Občas je zvědavý jako malá holka. Opravdu jsem netušil, že by mohli vlkodlaci ještě existovat. Hranice jsou stanoveny jednou pro vždy a já souhlasím s tím, abychom je dodržovali ať už jsme nepřátelé nebo ne. Jaký ti ten zápach připadal? Co jsi cítil?"

"Něco jako zeminu, les, zetlené listí a starého smradlavého psa. Promiň mi ten výraz."

Carlisle se zasmál a přemýšlel. "Možná by to mohlo být ono. Potřeboval bych ale jistotu, mohli bychom uvažovat o této možnosti. Nebylo by špatné promluvit si s nimi. Dát jim najevo, že jsme sem nepřišli lovit lidi, že se chceme jen usadit, že jsme vegetariáni. Možná jsem na jednoho také narazil. Dnes sem přišel se slečnou Swanovou. Takový hromotluk, vysoký, tmavý, do půl těla."

"To bude on, Jacob. Jestli ale všichni nevypadají stejně."

"Netvářil se na mě hezky. Už minulý týden jsem mu nepadl do oka."

"Carlisle, musíme si s nimi promluvit. Musíme vědět, že nám od nich nehrozí žádné nebezpečí."

"Nemyslím, že by byli zvlášť nebezpeční. Podle toho mála co o nich vím, pouze brání svůj kmen. Prozatím ti ale víc neřeknu."

"Dobře, děkuji ti. Pojedu domů..."

"Jeď. A Edwarde...vytrvej."

Pouze jsem přikývl a došel jsem k autu¨. Je mi naprosto jasné, v čem mám vytrvat, ve své trpělivosti a síle nezabít Bellu. Její krev je pro mne stále jako božská mana, jako slunce pro člověka, který celý život něviděl a najednou vidí, jako matka pro právě nenarozené dítě. Potřeboval jsem ji, víc než si kdo může uvědomit. Nebyla to jen fyzická touha, toužil jsem po ní svou duší, svým kamenným srdcem. Vyděsilo mě to, protože jsem si to nechtěl připustit. Znám ji sotva pár dní, nikdy jsem s ní nemluvil, ale věděl jsem, že k ní rozhodně něco cítím. Za tu spoustu let, co žiju, jsem nic podobného nezažil, musí to být ona, moje ztracená část. Než si ale nadobro připustím něco takového, musím s ní alespoň mluvit. Musím vědět, že jsem si jen nepřikrášlil její osobnost, že je opravdu taková...tak čistá.

Rozhodl jsem se, že si s ní promluvím a to hned teď. Nastartoval jsem auto a projel jsem jako blesk městem. Zastavil jsem až před jejím domem, asi mě hnala nějaká touha. Nebyl jsem ale s to vystoupit a zaklepat na její dveře a podívat se jí do očí. Seděl jsem tam dlouho, dodával jsem si odvahy, netuším ale proč. Nejsem z těch, co se stydí, navíc jako upír mám všude dveře otevřené, zní to sice dost namyšleně, ale je to pravda. Nevím co bych jí měl říct. Měl bych zaklepat a říct - Ahoj, pokecáme? Hloupost. Seděl jsem a seděl. Pak se scéna trochu změnila, záclona Bellina okna se poodhrnula. Spatřil jsem její tvář, dívala se z okna přímo na moje auto. Vypadala jako princezna, která vyhlíží toho prince na bílém koni. Jsem trochu fantasta, vím. A taky rozhodně vím, že já ten princ nejsem. Je to někdo jiný, je to on, můj přirozený nepřítel, dá se říct. Ten nepřítel, který právě přichází a nebude rád, když mě uvidí zrovna u tohoto domu, slyšel jsem jeho prostou zvířecí mysl. Jeho myšlenky se týkaly Belly, ale zároveň mě, ne sice osobně, ale mojí upíří vůně. Slyšel jsem, jak komunikuje s někým jiným, ale přitom byl sám. Podivuhodné. Umí snad vlkodlaci taky číst myšlenky jako já? Připsal jsem si to na svůj pomyslný seznam otázek ohledně těchto lidí - zvířat. Nechtěl jsem, aby mě tu načapal, takže jsem radši odjel. Nerad bych se s ním dostal do nějakého sporu ještě předtím, než si všichni ujasníme kdo jsme a s čím přicházíme. Nejel jsem hned domů, potřeboval jsem přemýšlet někde v klidu, sám bez dozoru ostatních upírů. Zajel jsem na své oblíbené místo k řece. Pozoroval jsem tu chladnou masu vody, líně se převalucíjí přes kameny. Bylo to uklidňující.

Začalo se stmívat, ale pořád jsem se nechtěl vrátit. Z mého rozjímání mě vytrhla Alice, která právě přišla. Mlčky si sedla vedle mě.

"Jak ti je?", zeptala se ve svých myšlenkách.

"Nevím, zvláštně. Jsem...zmatený." I já jsem mlčel, Alice předvídala co odpovím. Alice jsem měl z celé rodiny nejradši, ona mě nejvíc chápala. Ostatní jsem měl taky rád, ale Alice mě podporovala.

"Chceš říct jak to dopadne?"

"Ne, děkuju. Jsou chvíle, kdy dám nevědomosti přednost."

"Jak chceš. Nevíš proč jsem neměla vidění, že nás ten kluk odhalí?"

"Ne, na to jsem se Carlislea nezeptal, promiň."

Pověděl jsem jí ale o všem, co mi řekl. Byla docela překvapená.

"O hranicích víme všichni, ale vlkodlaci? Uvidíme. Co mě ale znepokojuje je to, že vůbec nevidím, jak to s nimi a s námi dopadne. Nevím kde se stala chyba."

"Neboj Alice, nějak to zvládneme."

Soumrak přešel v noc a ta pomalu ve svítání. Seděli jsme u řeky celou noc a povídali jsme si. Připadal jsem si jako u zpovědi, ale řekl jsem Alice úplně všechno o Belle a ona mě chápala, i když to sama nidky nezažila. A ani nezažije, protože má Jaspera.

"Telefon", řekla náhle.

Byl jsem už tak zvyklý, že jsem se ani neptal o čem to mluví. Rovnou jsem si ho vyndal z kapsy. Volal Emmett, dnes jsme totiž měli jít na lov. Byl nedočkavý.

"Hned jsme doma. Vydrž."

Alice už vyrazila, protože věděla o co jde, takže jsem hned běžel za ní. Emmett už byl trochu nervózní, měl žízeň. Nešli jsme nikam daleko, chtěli jsme totiž jít už brzy ráno a teď už bychom zbytečně ztratili spoustu času. Ulovíme si pár jelenů a příští týden pojedeme na pořádnou zvěř. Vybrali jsme si místo poblíž turistické cesty, v tuhle roční dobu sem výletníci nejezdí. Dali jsme si nějaké jeleny a laně, Emmett ale narazil na medvěda. Docela se spolu prali, ale Emmett ho přemohl, jako vždycky. Nadělali u toho ale rachot a myslím, že to byl poslední medvěd, který se vyskytoval v okruhu deseti kilometrů okolo Forks.

"Emmette, ty se nepoučíš."

"Nevadí, alespoň jsem se pořádně najedl, zatímco ty sušíš...no prostě sušíš hubu."

"To prostě nejde. Nemůžeš jen tak zabít posledního žijícího medvěda ve Forks", zamumlal jsem.

"Já to vím. Ale nemůžu si pomoct."

"Musíš to překonat. Nezkaž to, nestojí to za to. Nechceme aby nás odhalili."

"Co ty víš. Nikdy jsi to necítil. Mám strašnou chuť. Tohle je nejlepší."

"Jaktože ne? Já mám rád pumy, ty jsou pro mě nejlepší."

"Vím co by pro tebe bylo nejlepší, zabít Bellu Swanovou", řekl Emmett a smál se tomu jako největšímu vtipu.

Zavrčel jsem na něj. "Hloupý vtip. Tohle už nikdy neříkej, tohle vážně není sranda."

Byla to bohužel pravda, nikdy, ale opravdu nikdy ve svém nekonečném životě bych jí neublížil. Alespoň ne vědomě. Byl jsem na Emmetta naštvaný, tohle jsou dost vádžné věci.

Ulovili jsme ještě pár jelenů, abychom byli nasycení a mohli jsme normálně existovat ve skutečném lidském světě.

Doma řešila Alice s Carlislem a Jasperem výpadky svého vidění. Rosalie se věnovala svému novému miláčkovi, pořídila si nové Porsche Cayenne. Esmé zkrášlovala náš dům, byl to její největší koníček, kromě naší rodiny.

Neděle utekla velice rychle, naplánoval jsem si, že si promluvím s Bellou, bude to sice těžké, ale udělám to. Na pondělí jsem se, dá se říct, těšil. Nedělní večer a pondělní ráno se táhly, nikdy jsem tolik netoužil po tom, abych byl ve škole. Skoro jsem cítil, že mám Bellu nadosah. Své sourozence jsem naštval tím, že jsem chtěl vyjet dřív. Netušili co budou dělat ve škole tak brzy, museli se s tím ale smířit. Já jsem čekal v autě do doby, kdy obvykle přijíždí Bella, ale ona nikde. Čekal jsem do osmi, ale pořád nic. Vydržel jsem do desíti, pak jsem vyrazil k jejímu domu. Auto u něj stálo, takže byla doma. Vyšplhal jsem po stromě, který rostl u jejího okna. Bella ležela v posteli a spala, zdálo se jí asi něco špatného, protože se divoce převalovala. Nic strašného se jí nestalo, to je dobře. Docela jsem se bál, co s ní je. Bylo jí jen špatně, spala. najednou Bella něco zakřičela, jakoby vykřikla strachy. Pak se ale uklidnila a spala klidně dál. Chvíli jsem ji pozoroval, pak jsem slezl ze stromu. Chtěl jsem se s ní dneska setkat, ale nevěděl jsem, jak to zařídit. Pak mě napadlo, že jako člověk přeci musí jíst, takže se můžeme potkat v nějakém obchodě. Nenápadně jsem vlezl k ní do domu, věděl jsem že bydlela s otcem, hledal jsem nějaký jeho starý vzkaz nebo něco. Naštěstí jsem našel a sepsal jsem nový vzkaz. Jsem docela zručný v napodobování písma.

Bello, prosím skoč nakoupit, dochází nám nějaké jídlo. Ty víš, co nám chybí, peníze jsou tam kde vždycky. Táta.

Rychle jsem zase odešel ven a nemohl jsem dělat nic jiného, než čekat. Odvezl jsem auto domů a běžel jsem lesem zpátky k ní. Pořád neodjela, ale ve chvíli kdy jsem přemýšlel co dál, se otevřely dveře a vyšla Bella s taškou na nákup. Nasedla do svého náklaďáčku a vydala se směr supermarket. Na nic jsem nečekal a běžel jsem za ní. Zaparkovala u obřího nákupního střediska, pozoroval jsem její obličej, vypadala strhaně, bledě, vyděšeně. Sledoval jsem jí po uličkách a nakonec jsem to nevydržel a vešel jsem jí do cesty. Když mě uviděla, zarazila se. Zrudla jako rajče, srdce se jí rozbušilo šílenou rychlostí a sklopila oči k zemi, bylo divné neslyšet její myšlenky. Došla až ke mě.

"Ahoj Bello", zašeptal jsem.

"Edwarde..."

"Bello, chtěl bych s tebou mluvit."

"To já taky", střelila po mě pohledem.

"Vážně?"

"Jo a hned teď."

Nechala nákup nákupem a odtáhla mě ven z krámu. Zavedla mě k sobě do auta, sedla si za volant, ale nenastartovala. Založila ruce v bok a s nasupeným výrazem mi sdělila.

"Já to vím. Vím, že jsi upír, ale nehodlám se nechat zabít jen tak."

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 9. kapitola: