Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 8.kapitola

14.10.2009 (15:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1178×

8. kapitola

Vstoupila jsem do ordinace k panu Cullenovi. Posadila jsem se na křeslo a on mi velice šetrně vyndal stehy.

"Váš přítel je nějaký prchlivý. Pokaždé když se objevím, uteče", usmál se na mě.

"To určitě není kvůli vám, je to jen náhoda."

Snažila jsem se Jacoba omluvit, ale měla jsem pocit, že doktora to stejně moc nezajímá. Zkontroloval výsledek své práce, sáhl mi na jizvičku a já jsem ucítila, jak má studené ruce. Trochu jsem sebou cukla, on se na mě maličko omluvně usmál.

"Byl jsem venku jen tak nalehko, proto mám tak studené ruce."

"Mě to nevadí, jen jsem se v první chvíli lekla."

Doktor se opět usmál, náhle někdo zaklepal na dveře. Neviděla jsem, kdo přišel, ale návštěvníka jsem poznala po hlase.

"Carlisle, potřeboval bych..."

"Edwarde teď ne, mám tu pacientku."

Já jsem preventivně zrudla, jaká náhoda. Ale vždyť jsem si to přece přála, splnilo se mi to. Bylo mi zvláštně, nachytal mě při takové situaci. Nic se nedělo, jeho otec mi jen vyndaval stehy, ale připadalo mi to takové intimní. Podívala jsem se na něj, politá červení. Edward na mě kývl. "Bello." Já jsem mu neodpověděla, jen jsem neurčitě pohnula hlavou. Edward odešel pryč, čekat až odejdu. Doktor Cullen mi jizvičku ještě jednou zkontroloval, namazal mastí a propustil mě. Vyšla jsem do čekárny, Edward seděl na sedačce, ostře kontrastoval se zašlou místností. Usmál se na mě a pak rychle zašel do ordinace.

Před nemocnicí jsem se na chvíli zastavila a rozdýchávala jsem se. U auta jsem našla jednu Jakovu botu, jeho přeměna musela proběhnout velice rychle, protože si na svoje věci dává pozor. Muselo se jednat o nějakou hodně závažnou věc. Vzala jsem si ji k sobě, večer mu ji vrátím.

Opravdu jsem nepochybovala o tom, že přijde. Možná mi konečně vysvětlí, o jaké tajné nebezpečí se jedná. Slíbil mi to.

Připravila jsem sobě i Charliemu večeři a odešla jsem si dělat úkoly. Pořád jsem kontrolovala hodiny a čekala až Jacob přijde. V jednu chvíli jsem se podívala z okna a málem jsem dostala infarkt, takový lehčí. Na silnici stálo Audi, parkovalo před mým domem. Jeho auto...stojí tady u mě. Chce mi snad něco? Nevěděla jsem jestli mám sejít dolů a zeptat se ho co potřebuje, jestli třeba nezabloudil. Nemohla jsem se rozhoupat, ale pořád tam stál. Dodala jsem si odvahy a šla jsem pomalu po schodech k hlavním dveřím. Váhavě jsem položila ruku na kliku a pomalu jsem ji stiskla. Za dveřmi někdo stál, prudce jsem je rozevřela, ale nebyl tam ten koho jsem čekala. Stál tam Jacob.

"Jake...Jaku, zakoktala jsem se lehce, jsi tady."

"Jo, slíbil jsem to", odpověděl mi lehce roztěkaně a zatáhl mě do domu.

"Co je Jacobe?"

"Nevím, cítím se vevnitř líp, než venku."

"Proč?"

"Vydrž."

Dovedl mě až do obýváku a sám se vrátil do kuchyně. Chvíli jsem tam zmatené stála, potom jsem šla za ním. Stál u okna a díval se ven na silnici, tam kde předtím stálo Audi. Podívala jsem se na Jacoba, vypadal neklidně, jakoby se klepal. Přešla jsem k němu, ale než jsem na něj mohla promluvit nebo se ho dotknout, mě zarazil.

"Bello, počkej chvíli v obýváku, nech mě prosím minutku o samotě."

"Jacobe, co se děje?"? přišla jsem k němu a chytla jsem ho za paži. Vibroval jako automatická pračka, byl strašlivě rozpálený.

"Bello", zavrčel Jacob a odstrčilmě.

Uraženě jsem se na něj podívala a odešla jsem zpět. Sedla jsem si na gauč, zkřížila jsem ruce a čekala jsem, až se mi přijde omluvit. Trvalo to docela dlouho, přišel a sedl si na zem. Opřel si hlavu o moje kolena, i jeho brada byla krásně teplá. Upřel na mě ty své úžasně sametové štěněčí oči. Položila jsem mu ruce na hlavu a prohrábla jsem mu vlasy. Jacob jednu mou ruku vzal, přejel si hřbetem mé ruky po tváři a pak mi ji políbil. Tvářil se zkoušeně, ale stejně jsem byla naštvaná za jeho jednání.

"Bells", zašeptal.

Nechtěla jsem na něj být zlá, ale i tak jsem vyhrkla.

"To neřeš Jacobe. Mě už to snad ani nezajímá. Pořád nějaká tajemství, pořád něco odkládáš. Už mě to vážně nezajímá. Chtěla bycho konečně slyšet pravdu, celu pravdu, rozumíš mi?"

"Bello, posmutněl, nevěděl jsem že tě to tak trápí. Měla jsi mi to říct, řekl bych ti to dávno. Nebo spíš před pár dny. Mrzí mě to, dobře tak začneme. To tajemství..."

Na chvíli se odmlčel, z chodby se ozval hluk. Přišel Charlie. Je tu nějak brzy, nevěděla jsem že dnes končí dřív.

"Ahoj zlato, jsem doma", pozdravil mě.

Vyšla jsem mu naproti, Jacob v těsném závěsu za mnou.

"Ahoj tati, je tu Jake."

"Áá, ahoj. Rád tě konečně vidím", pošťouchl ho Charlie.

"Ahoj. Jak se máš?"

"Dobře Jaku. Kde ses toulal takovu dobu? Bella z toho byla celá špatná."

Jacob po mě střelil pohledem. "No Charlie, musel jsem si něco zařídit a Belle jsem to nějak nestihl oznámit."

Charlie pokýval hlavou a otevřel lednici. Vyndal z ní večeři, kterou jsem mu nachystala. Pobídl jacoba, ať si vezme taky a ten se neostýchal, připadal mi pořád vyhládlý. Nandala jsem si taky, opřela jsem se o zeď a dívala jsem se na ně. Oba si povídali o nějakém zápase, o Billym a o věcech, které mě zrovna moc nezajímaly. Po jídle si Charlie sedl k televizi a Jacob mi zašeptal.

"Pojď se projít, nechci ti to vysvětlovat tady, před Charliem."

Kývla jsem, sdělila jsem to tátovi a Jacob mě táhl domem až do lesa. Nerada sem chodím, i když to mám kousek, bojím se, že zabloudím nebo že tam na ně něco číhá. Zní to dětinsky, ale mám v něm strach. I teď mi připadalo, že stromy vrhají strašidelné stíny, nervózně jsem se rozhlížela. Jacob mě táhl hlouběji a hlouběji až mě přepadl pocit, že mě tu snad chce nechat. Chvíli na to se zastavil, tak nečekaně, až jsem do něj narazila. Trochu to zabolelo, ale moc jsem si toho nevšímala, čekala jsem až začne Jacob mluvit.

"Bello, je to pro mě těžké. Mluvit o tom takhle otevřeně, nechci tě vystrašit."

"Čekám už dlouho, chci to vědět. Jen tak něco mě nevyděsí."

Jake se smutně usmál. "Jak chceš, ale je to složité a bude to pro tebe dost překvapivé. Nevím jak to zvládneš."

"O to se nestarej, nechci abys mi něco tajil. Je mi to...nepříjemné."

Vážně mi to vadilo, cítila jsem se dost nesvá, taková ošizená. Neměla jsem ráda tajemství, ale uznávám, že nejsem tolik fér. Sama jsem jedno měla, své sny a jejich skutečnost. Není to ale něco, co by muselo Jacoba zajímat, byla to moje osobní věc. To co tají Jake je všeobecné, je to nebezpečí, které hrozí většině lidí, může jim hrozit. Alespoň si to myslím. Chvíli se rozmýšlel, nevěděl jak začít.

"V našich legendách se vypráví o existenci vlkodlaků, to jsem ti říkal. Co jsem ale nezmínil je skutečný důvod našeho vzniku. Je to určité nebezpečí. To nebezpečí známe už dlouho...fff...nevím ani jak dlouho, ale je to dost dlouhá doba. Pokaždé když se objevilo, někdo z předků se proměnil, stejně jako teď my. To ale víš."

"Jacobe, tohle vážně vím. Přejdi k tomu důležitému."

"Vydrž, nepřerušuj mě prosím."

"Fajn", sedla jsem si na zem, která byla vyjímečně suchá a zase jsem zkřížila ruce.

"Legendy se zmiňují o životě takových...zvláštních tvorů. Nevím jestli se jejich bytí dá nazvat životem. Ti tvorové jsou vážně zvláštní, většina lidí nepřežije setkání s nimi. Chci abys věděla, že je musím nazývat tvorové, nejsou to lidé, ačkoliv tak vypadají a chovají se tak. Jsou nebezpeční, smrtelně."

"Cože? Co tím chceš říct? Že jsou tady? Co je to za tvory?"

"Ano, objevili se před nějakou dobou. Asi před třemi měsíci, ale bylo to jen na chvíli, objevili se a pak zmizeli. Přicházeli nepravidelně, ale minulý týden se tu usadili natrvalo. Je to pro nás dost nepochopitelné, nikdy jsme nic takového neviděli, ani naši otcové nebo dědečkové. Abych tě dlouho nenapínal, říkáme jim studení. My vlkodlaci ochraňujeme náš kmen proti nim, máme už několik staletí stanovené hranice, které nesmí nikdy překročit. Občas se stalo, že je překročili, proto jsme tu my, abychom je zastavili. S některými jsme se ale dokázali domluvit, takže jsme byli pouze ve střehu. Nenech se zmást, říkám sice my ale myslím tím předky. Tihle studení se živí lovem lidí, sají jejich krev, vy jim říkáte upíři."

"Upíři? Chceš mi říct, že se tu objevili upíři?"

"Ano Bello, zní to dost nepravděpodobně, ale když už věříš v existenci vlkodlaků. Nevím jestli se nás bojí, jako jednotlivci určitě ano, ale teď se tu usadila skupina. To je dost neobvyklé, je jich asi šest-sedm, nevíme to jistě. Vždycky se jednalo o dva-tři upíry, ale tohle množství je vážně neobvyklé. Zatím ale nikdo z lidí nezmizel, sledujeme totiž i město, La Push je pro nás samozřejmě přednější. Nechápeme to, jsou tu přes týden, musí se přece něčím živit. Sam se rozhodl, že si promluví s jejich vůdcem, zatím ale neměl tu šanci."

"Jacobe, vždyť to může být nebezpečné."

"Neboj se, je nás dost. Samotného bychom ho tam nepustili."

Odmlčel se a nechal mě, ať si to přeberu. Zdá se mi to dost zvláštní, existence upírů? Ocitla jsem se snad ve filmu? Tohle se nemůže dít doopravdy, určitě bych si jich někdy všimla. Bůhví co Jacob a ostatní viděli. Je to prostě nemožné, upíři? Zase nějaký špatný vtip. Usadila se tu skupina upírů, před týdnem. Jacobe, asi ti něco zamlžilo mozek. Na druhou stranu ale existují vlkodlaci, sny se stávají skutečností, tak proč by nemohli žít upíři. Blbost, hloupost. Mozek mi pracoval na plné obrátky, opravdu jsem tomu nevěřila.

Pak mi něco došlo. Před týdnem jsem byla u doktora Cullena, Jacob zmizel, objevil se Edward a pak i Jacob, choval se divně, dneska přišel ke škole a pak se tvářil zvláštně, viděl to černé auto na parkovišti, z mých prstů cítil Edwardovu vůni, viděl ho když stál před mým domem.

"Ne...to ne, ne, ne, ne."

"Co se děje zlato?"

"To ne, to nemůže být pravda."

Byla jsem rozrušená, šokovaná. Edward je upír, doktor taky a i ti ostatní.

"Bello", zatřásl mnou Jacob.

Přemýšlela jsem o Edwardovo chování, o všem, nějak mi to do sebe začalo zapadat. Jacoba jsem ani nevnímala, byla jsem ponořená do svých myšlenek. Upír, který saje krev, nesmí vycházet na denní světlo, spí v rakvi, má dlouhé špičaté zuby. Nevím jak je to s tou krví a rakví, ale venku přes den byl a v jeho úsměvu se žádné upíří zby neblýskaly. Může to být kdokoliv, jen ne Edward, zrovna ten ne. Já nechci. Připadalo mi, že vyvádím mnohem víc, než když jsem se dozvěděla, že je Jacob vlkodlak.

"Bells, co je ti?", zatřásl mnou Jacob silněji.

"Ehh...", dokázala jsem ze sebe vypravit. Bello ale no tak, vzpamatuj se, něco mu musíš odpovědět. Jen nemlč.

"Kdo...kdo jsou ti upíři?", zadhl se mi trochu hlas.

"Nevím jestli je to dobrý nápad."

"Jacobe", střelila jsem po něm očima.

"Dobře, dobře, jen nestřílej", snažil se zlehčit napětí.

Na chvíli se odmlčel, nejradši bych mu ty slova vyrvala z pusy, ale to se nedalo.

"Asi to bude šokující, ale jsou to...víš jsou to... Cullenovi."

"Já to věděla, já jsem si to myslela."

"Ty to VÍŠ? Jak to, kdo ti to řekl?"

"Nikdo, prostě jsem si to nějak domyslela, dala jsem si nějaké věci dohromady."

Pak mě ale něco napadlo.

"Tys mě nechal samotnou s upírem?"

"Cože? Kdy?"

"Minulý týden, když jsem si rozbila hlavu. Nechal jsi mě samotnou s upírem, když mi tekla krev. Vždyť mi klidně mohl něco udělat. Mohl mě zabít. To je ti jedno?"

Trošku jsem na něj křičela, ale jeho chování mě naštvalo. Nemyslím si, že by mi doktor něco udělal, ale pořád je to upír. Ti nejsou hodní a navíc nepracují v nemocnici.

"Bello, promiň mi to lásko. Máš pravdu, neuvědomil jsem si to. Myslím, že by ti nic neudělal, říkal jsem že zatím nezmizel žádný člověk. Nezlob se na mě."

"Zlobím se, ale jen trochu. Víš, že se mnou chodí do školy? Všichni sourozenci, je jich pět."

Jacob se usmál. "To nejsou sourozenci. Myslím si, že ten doktor je jejich vůdce, ti ostatní jsou jeho - výtvory. Všechny musel kousnout, díky němu se stali upíry. Je to dost neobvyklé, že jich spolu žije tolik. Jsou neobvyklí. Vím, že s tebou chodí do školy, cítil jsem je tam. Dokonce jsem jednoho cítil u tebe před domem. Byl tam někdo?"

"Ne, nebyl. Počkej, jak je cítíš?"

"Jako vlk mám přece vyvinutý čich. Navíc upíři pěkně smrdí, tak strašně sladce."

Vzpomněla jsem si na vůni Edwardova saka i na vůni jeho samotného v mém snu. Byla to úžasná vůně. Zdálo se mi to nepochopitelné, ale možná to bylo součástí toho, že je upír, aby přilákal co nejvíce lidí. Ale nějak mi nedochází, proč se na mě mračil. Neměl k tomu důvod, ani jako upír. A ty sny o něm, třeba mi je sám přivolal, třeba má nějakou zvláštní schopnost. Zní to ale divně. Pořád jsem nechtěla uvěřit tomu, že by byl Edward takové krvelačné stvoření. Zrovna on, tak nádherný člověk. To nemůže být pravda, není to skutečné. Všechno to musí být pouze špatný sen. Vlkodlaci ani upíři neexistují. Není to možné, není to normální.

"Na co myslíš?", zeptal se starostlivě Jacob.

"Nevím, nechce se mi tomu věřit. Je to naprosto absurdní, chápeš?"

"Chápu. Bohužel je to všechno pravda. Děje se to, není to jen výplod něčí fantazie. Je to realita."

"Ne", zašeptala jsem.

Jacob si ke mně přisedl a objal mě okolo ramen. Poznal na mě, že jsem vyděšená, konsternovaná a začal se se mnou houpat zepředu dozadu. Bylo to uklidňující, ale rozhodně to nepomohlo zahnat ty děsivé myšlenky.

"Jaku, slib mi, že si budete dávat pozor," začala jsem a poté jsem s malým zaváháním dodala "a že nic neuděláte ani jim."

Jacob se trochu překvapeně podíval, ale nic mi neodpovídal. Čekal až se dám trochu dohromady, takže jsem se snažila tvářit normálně, aby mu to nebylo podezřelé.

"Nevyděsil jsem tě moc? Věděl jsem, že to pro tebe bude šok, zvlášť když tě ten jejich doktor ošetřoval."

"Nějak to zvládnu Jacobe. Nedělej si starosti."

"Proč bych neměl, zvýšil trochu hlas, vždyť jsi moje dívka a záleží mi jen na tvém bezpečí. Nechci abys měla z něčeho strach. A hlavně nedovolím, aby ti někdo nebo něco ublížilo. Navíc, před týdnem jsem neměl důkazy, že je to upír, neznal jsem jeho pach. Ale ten nastartoval tu přeměnu, no, spíš jí dokonal. Teď jsem si taky nebyl jistý, jestli ti něco neudělá, ale myslím, že by se neodvážil před tolika svědky. Musel jsem to říct Samovi. Dovol mi otázku Bello. Kde se vzala vůně upíra na tvých prstech?"

Cítila jsem, jak mi zahořely tváře. Žádná odpověď mě v první chvíli nenapadla. Pak jsem si ale řekla, že na pravdě není nic špatného, vrátit někomu sako není špatné.

"Našla jsem jeho sako, tak jsem mu ho chtěla vrátit. Chodíme spolu totiž na fyziku, sedí přede mnou."

Jacob trochu zavrčel, zvedl se a začal přecházet. Já jsem se také zvedla.

"Je pozdě Jaku, nechci aby se Charlie bál."

"Dobře. Miluju tě, Bello."

"I já tebe." Objala jsem ho rukama kolem pasu, v tuhle chvíli jsem to potřebovala. Chtěla jsem cítil teplo jeho kůže, jeho ruce objímající moje ramena, lásku která z něj proudí. Pro teď mi to stačilo, večer, až u mě nebude, to bude horší. Jacob mě něžně líbal do vlasů, bylo to velice příjemné, uklidňující. Povzdechla jsem si a chytla jsem ho za ruku.

"Vážně musím."

Vyšli jsme k domu ruku v ruce, vypadalo to, že je Jacob veselejší. Asi byl rád, že mi to řekl. Je to paradoxní, jednomu se uleví a ten druhý to pak musí snášet a musí se s tím nějak sám poprat. Na verandě jsme se rozloučili.

"Spi dobře, Bells. Jsem rád, že jsem ti to řekl. Ulevilo se mi."

"No, to já jsem taky ráda", řekla jsem ironicky.

"Zapomněl jsem ti říct, že se o víkendu neuvidíme. V sobotu jedu s Billym do Seattlu na nějaké vyšetření a v neděli budu se Samem, abychom něco zjistili o Cullenových."

Posmutněla jsem, nechtěla jsem bez něj být a ještě celý víkend. Byla to moc dlouhá doba. Jacob asi viděl můj výraz.

"Neboj, uteče to. Taky nechci odejít, ale je to nutné."

"Já vím, jen mě to mrzí."

"Budu se snažit, abych to v sobotu stihl brzy, ale spíš se uvidíme až večer, na chvíli."

"No...aspoň něco. Musíš mi to pak ale vynahradit."

Jacob se zasmál, vzal mě za bradu a moc hezky mě políbil.

Později večer jsem ležela v posteli a přemýšlela jsem o tom všem, co se stalo a co mi Jake řekl. Edward je upír, Jacob vlkodlak, je úsměvné, že se to tu hemží samými mytickými bytostmi. Kdyby mi někdo řekl, že zná jednu z těchto bytostí, asi bych se mu vysmála do obličeje. Pro mě to ale byla krutá realita. Neváhala jsem vstát a vyndat si z desek obrázky Edwarda a jeho rodiny, které jsem namalovala. Sedla jsem si s nimi do postele a prohlížela jsem si jeden po druhém. Přejela jsem pohledem obličeje všech Cullenových, srovnávala jsem je se skutečností. Samozřejmě se jim ty moje patlaniny nemohly rovnat. Naposledy jsem si nechala obrázek Edwarda, prsty jsem pohladila kontury jeho obličeje. Ach Edwarde, ty nemůžeš být zabiják. Ty tvoje úžasné oči, tvoje krásná tvář. To přeci nejde.

Vložila jsem je zpátky do desek a pečlivě jsem je uložila do zásuvky nočního stolku, začala jsem myslet na Jacoba. Můj úžasný, něžný a celkem spolehlivý přítel. A samozřejmě taky krásný. Nevím proč, ale srovnávala jsem je mezi sebou. Byla to ale hloupost, opravdu veliká. Nemůžu přeci srovnávat svého přítele a někoho kdo mě nenávidí. Ale zdá se mi o něm. To přeci nic neznamená. Připadala jsem si nějak rozpolceně, netuším ale proč. Položila jsem si hlavu na polštář s myšlenkou na Edwarda...tedy vlastně na Jacoba, Jacoba. Mého Jaka. Cítila jsem, jak se propadám do říše snů.

Kdosi se mě dotkl chladnou rukou na rameni. Trhla jsem sebou, protože mě to docela vyděsilo. Otočila jsem se, za mnou stál Edward. Vypadal dobře jako vždycky, ale něco na něm bylo stejně jinak. Už neměl ty krásné bronzové oči, teď byly strašlivě rudé. Jeho prsty měly dlouhé a ostré nehty a stejně tak vypadaly jeho zuby. Měl na sobě plášť jaký nosil filmový Drákula.

"Edwarde", zašeptala jsem překvapeně.

"Pšššt Bello, nemluv."

"Edwarde, ale..."

Víc jsem nestihla doříct, položil mi prst na rty. Zvláštně se na mě díval. Skoro hladově. Přistoupil ke mě zepředu a usmíval se na mě. Jeho úsměv, ač krásný, vypadal dost zlověstně. Ruku mi dal za krk a natočil mi ho trochu nastranu.

"Co to děláš?"

"Bello no tak, nemluv. Buď prostě zticha."

Takhle se nechoval Edward na kterého jsem byla zvyklá. Jeho oči ještě ztmavly, prsty mi položil na tepnu, lačně se na mě usmál, ale nebyl to vlastně úsměv, on totiž vycenil zuby. Chystal se mi zakousnout do krku, chtěl sát mou krev. Chtěl mě zabít, vysát nebo dokonce ze mě udělat upíra. Byla jsem vyděšená, ale zase ne tolik, abych se bránila. Ucítila jsem jeho špičáky na svém hrdle, trochu mi probodly kůži. Bolelo mě to, snažila jsem se uhnout, ale Edward mě nepustil, byl příliš silný. Zabořil svoje zuby ještě hlouběji, byla to neskutečná bolest. Slabě jsem zasténala, ale on si toho nevšímal. Zakřičela jsem víc a to mě probudilo.

Už druhý sen, kdy jsem se probudila s křikem. Bylo ještě dost brzy na to abych vstávala. Zděšeně jsem si ohmatala krk, nic jsem na něm neměla. Ten sen byl ale vážně realistický. Zbytek noci jsem strávila u počítače, chtěla jsem zjistit co se o vlkodlacích a upírech píše na internetu. Nebyl to nejlepší nápad, protože pak byly moje myšlenky ještě zmatenější. Vím, že na internetu nejsou vždycky pravdivé informace, ale stejně mě ty věci dost zarazily. Nechtěla jsem o nich přemýšlet, takže jsem si napustila vanu plnou horké vody s pěnou, do uší jsem si vrazila sluchátka a relaxovala jsem.

Musela jsem asi usnout, protože mě probudilo hlasité prásknutí dveří. Poplašeně jsem se posadila, hlavu jsem měla celou mokrou, naštěstí mi sluchátka stačila spadnout. Bylo osm hodin, takže jsem určitě usnula. Všechna pěna stihla vyprchat a protože Charlie jel dnes opět na ryby, musel to být on, kdo tolik bouchnul těmi dveřmi. A protože jsem neměla pěnu, musel mě vidět...no nahou. Fajn, to je super. Připadám si dost hloupě, ale už s tím nic neudělám. Opláchla jsem se teplou vodou, oblékla jsem si župan a sešla jsem dolů za Charliem. Tvářil se nenápadně, ale trochu po mě pokukoval.

"Dobré ráno tati."

"Ahoj zlatíčko. Víš Bells já...no...ehm...já jsem...tě, no víš...viděl, tam nahoře...ehm, v koupelně."

"Tati, začervenala jsem se, já vím. Hlavně o tom nemluv, vím že je ti to trapné."

Charlie jen přikývl a dál si chystal své náčiní na ryby. Nasypala jsem si do misky cornflakes a zalila jsem si je mlékem.

"Co máš dneska v plánu?"

"Ještě nevím, Jacob dnes jede s Billym na nějaká vyšetření, takže se asi budu poflakovat a odpočívat."

"Dobře, já jedu. Večer se uvidíme."

Pár hodin jsem bloumala po domě, nic mě bez Jacoba nebavilo. Potom jsem se ale rozhodla, že se projdu po lese, sama. Bylo to dost riskantní, protože by bylo hodně lehké se ztratit, já jsem na to expert. Chtěla jsem se držet jen vyznačené stezky, těch je ve Forks dost. Mým hlavním cílem ale bylo najít kde bydlí Edward, od někoho jsem se doslechla, že bydlí kousek od města, někde v lese. Pro jistotu jsem si do batohu sbalila nějaké pití a menší svačinku, co kdybych nedej bože zabloudila.

Náklaďáčkem jsem dojela na jednu cestu a vydala jsem se po ní. Nejdřív mi cesta připadala strašně jednotvárná, ale živila mě myšlenka, že třeba narazím na něco zajímavého. Netuším jak dlouho jsem šla, ale pomalu mě to omrzelo. Sešla jsem z cesty trochu do lesa, ne moc daleko. Prodírala jsem se stromy pořád dál a dál. Najednou jsem uslyšela hlasy, oba mužské.

"To prostě nejde", řekl ten jeden.

"Já to vím. Ale nemůžu si pomoct", ozval se druhý.

"Musíš to překonat. Nezkaž to, nestojí to za to."

"Co ty víš. Nikdy jsi to necítil. Mám strašnou chuť, tohle je nejlepší."

Nechápala jsem o čem mluví, ale přesto jsem je poslouchala dál.

"Vím co by pro tebe bylo nejlepší, uchechtl se první hlas, zabít Bellu Swanovou."

Když jsem tohle uslyšela, celé tělo mi ztuhlo, nechtělo mě poslouchat. Poznala jsem jeden z těch hlasů, byl to Edward Cullen. A chtěl mě zabít.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 8.kapitola: