Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 3.kapitola

18.09.2009 (09:30) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1195×

Ráno bylo krušné, trochu jsme zaspali, rychle jsme sbalili veškeré věci a stan, já jsem se opláchla v té říčce, do které jsem včera spadla a pospíchali jsme do školy.

„Jak se cítíš Jaku, není ti špatně? V noci jsi byl úplně horký“, zeptala jsem se ho po cestě.

„Je mi celkem fajn. Trochu mě bolí hlava, ale to bude dobré.“

„Vážně? Vypadalo to jako bys měl čtyřicítky.“

„Opravdu mi nic není. Tak ahoj Bello. Ať ti to jde hezky ve škole“, posmíval se mi.

Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsme už u školy.

„Uff“, povzdechla jsem si. Nechtělo se mi tam, ne že bych školu neměla ráda, měla jsem tu pár kamarádů, některé předměty taky ušly, ale jinak to byla prostě škola. Jacob mi dal pusu na čelo, na špičku nosu a pak na ústa. Bylo to lehká rychlá pusa, asi myslel na včerejší nedorozumění.

„Pa Jaku. Přijedeš pro mě po škole?“

„Jasně, v práci budu chvíli, dneska toho moc nemám.“

Vystoupila jsem, hodila si batoh na záda a zamávala jsem Jacobovi. Ten zatroubil a odfrčel si to do práce. Asi jsem se nezmínila, že Jacob pracuje a hlavně kde pracuje. Není to zrovna zajímavé zaměstnání, dělá na pile v La Push. Práce to není náročná, ale občas bývá hodně unavený.

„Bello, Bello“, zamávala na mě Angela, která zrovna taky přijela.

„Ahoj Ang, chtěla jsem ti včera zavolat.“

„Stejně jsem nebyla doma. Cos potřebovala?“

„Kino“, připomněla jsem jí.

„No jo, pravda. Úplně jsem na to zapomněla. Moc se ti omlouvám. Řeknu to Benovi a domluvíme se.“

„Fajn, tak na obědě. Už mi začíná hodina.“

„Zatím ahoj.“

Pospíchala jsem na angličtinu, ale dávala jsem si pozor, abych neupadla.

Probírali jsme zrovna Janu Eyrovou. Tu už jsem kdysi dávno četla, takže jsem se trochu soustředila na jiné věci. Obzvlášť na můj sen. Bylo to zajímavé. Dívala jsem se do zdi a bezmyšlenkovitě jsem si čmárala do sešitu. Ani jsem nepostřehla, že zazvonilo, Jessica do mě musela šťouchnout.

„Nespi. Pááni, kdo to je?“

Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Co kdo je?“

„No ten kluk, co ho máš v sešitě.“

„Kluk? V sešitě?“, podivila jsem se.

„Tady“, zaťukala na stránku mého sešitu.

Koukla jsem se tam, kam ukazovala. Ze sešitu se na mě díval obličej onoho neznámého ze snu. Ani jsem nevěděla, že ho kreslím. Asi se mi tak dostal pod kůži, že jsem ho musela zvěčnit.

„Vlastně nevím. Dneska se mi o něm zdálo“, přiznala jsem.

„To máš hezký sny. Taky bych takové brala.“

Usmála jsem se, nemusela jsem nic říkat, protože Jessica spustila sáhodlouhé povídání o svých snech. Moc jsem jí nevnímala.

Hodiny do oběda utekly rychle. Angela už na mě čekala. Koupila jsem si kousek pizzy a vodu a přišla jsem k našemu stolu.

„Tak už jste se domluvili?“

„Ano, Ben s tím souhlasí. Pojedeme Benovo nebo tvým autem?“

„Ani jedno, Jake už to své zprovoznil, takže pojedeme jeho. Ať si to užije.“

„A kde je Jacob? Vrátil se už do školy?“

Hořce jsem se usmála: “Ani náhodou. Snažila jsem se ho přesvědčit, ale nebylo to nic platné. Řekl mi, že pro něj není škola důležitá, že s ní nemá žádnou budoucnost. A když jsem se ho zeptala, jestli bez ní budoucnost má a jestli je práce na pile jeho celoživotním snem, tak se jen ušklíbl a odmítal se o tom bavit.“

„To je škoda. Ale třeba ví, co dělá.“

„Nevím, nepřipadá mi to. Když jsem se ho ptala naposledy, dělal že neslyší.“

„No jo, chlap“, zamumlala si Angela pro sebe.

Dál jsme jedly mlčky. Já jsem myslela na ten den, kdy mi Jacob oznámil, že nechal školy. Přišel ke mně celý rozradostněný.

„Co se děje? Máš dobrou náladu“, zeptala jsem se ho.

„Celkem nic, jen jsem odešel ze školy. Už žádné úkoly, písemky, prostě nic.“

„Co... cože? Děláš si srandu? Proč?“

„Nedělám, myslím to vážně.“

„Ty ses zbláznil. Proč jsi to udělal?“

„Nezbláznil jsem se, ale mám k tomu svoje důvody.“

„A můžu vědět jaké?“

„Teď ti to říct nemůžu, je to součástí určitého plánu. Někdy ti to ale řeknu.“

„Jak šlechetné, někdy.“

„Bello, věř mi, až přijde čas, vysvětlím ti to.“

„Dobře.“

Od té doby jsem se snažila to neřešit, občas se sice Jacoba zeptám, jestli se rozmyslel, ale zatím to neudělal. Ani to „tajemství“ mi ještě neřekl. Ale já si počkám. Jednou mi to řekne.

„Přijedeme pro vás v šest, ano?“

„Dobře, budeme připraveni.“ Angela byla vážně hodná holka, její tichá povaha mi vyhovovala. Byly jsme si tolik podobné, rozuměly jsme si i beze slov.

Po obědě následovala hodina fyziky. Tu jsem upřímně nenáviděla. Horší předmět neznám. Jak se velká ručička hodin blížila ke dvanáctce, začala jsem pociťovat lehkou nervozitu. Jacob na mě bude čekat. Jakmile zazvonilo, sbalila jsem svoje věci a pospíchala jsem na parkoviště. Byl tam, čekal ve svém autě a usmíval se na mě. Vypadalo to, že ranní špatná nálada už ho přešla.

„Ahoj“, usmál se a celý se rozsvítil.

„Ahoj, odpověděla jsem, jak ses dneska měl?“

„Šlo to, v práci jsem byl brzy hotov a zbytek času jsem strávil se Samem, Paulem a Jaredem.“

„Aha“, řekla jsem jen. Ti kluci mi moc neseděli, ani nevím proč.

„Pojedeme teď na pláž?“

„Jaku, mám hlad a hlavně se potřebuju převléknout. A v šest máme vyzvednout Angelu a Bena.“

Jacob nakrabatil čelo. „Angelu a Bena?“

„Jdeme do kina, vzpomínáš?“ Ach, proč mě nikdo neposlouchá, jako bych mluvila do větru.

„Teď už si vzpomínám“, usmál se znovu Jacob a já se na něj nemohla zlobit.

„Tak se převlékneš a pojedeme na pláž. Uděláme si piknik a pak vyrazíme do toho kina.“

Jeho obličej se rozjasnil. „Vždyť dávají film, který chci už dlouho vidět.“

Já jsem se jen chlácholivě usmála a pohladila jsem ho po ruce. Ti muži, o tom filmu mluví už přes měsíc a teď je překvapený.

Moment, co to říkal? Piknik? Dneska je sice tepleji než jindy, ale nevím jestli je to dobrý nápad. Moře je studené a pláž je oblázková.

Doma jsem se rychle převlékla, vzala jsem si zelený svetr, který měl Jacob nejradši. Naškrábala jsem Charlimu vzkaz, že dneska přijdu až večer a pospíchala jsem ven. To se mi moc nevyplatilo, protože jsem zakopla a málem jsem upadla. Naštěstí jsem se stačila chytit zábradlí, takže jsem si jen zadřela třísku. Nasedla jsem do auta a snažila jsem si ji vyndat. Jacob vyrazil do La Push a když jsme dojeli, zavázal mi oči.

„Co to děláš? Chceš abych se zabila?“

„Neboj, důvěřuj mi.“

Vzal mě za ruku a vedl mě kousek za sebou. Nejdřív to šlo dobře, ale po pár klopýtnutích si povzdechl a vzal mě do náruče.

„Takhle je to mnohem lepší“, uvelebila jsem se mu v rukách.

Jacob se uchechtl a jeho dech mi ovanul tvář. Byl tak blízko, že jsem cítila teplo z jeho obličeje.

„Proč jsi mi zavázal oči?“

„Překvapení.“

„Myslela jsem, že jdeme na piknik a ne že mě chceš pohodit někam do lesa a oči jsi mi zavázal jen proto, abych nenašla cestu zpátky.“

Zase se jen uchechtl, ale neodpověděl. Co na tom může být tak tajného, pomyslela jsem si. Zvědavost ve mně rostla.

„Nejsem moc těžká?“, zeptala jsem se.

„Prosímtě“, odfrkl si Jacob. Poslouchala jsem jeho dech, zněl vyrovnaně, jako by mu cesta lesem ani moje váha nedělaly problémy.

Připadalo mi to jako chvilička a Jacob už mě pouštěl na zem. Stoupl si za mě a dal si s rozvazováním šátku načas. Než mi ho sundal, dal mi pusu na krk a pak řekl. „Všechno nejlepší k výročí, Bello.“

Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala, denní světlo mě trochu oslepilo. Pak jsem ale uviděla kus naplaveného dříví, kam jsme si občas chodívali sednout. Na něm byla rozprostřená deka a na ní malá miska s ovocem a dva umělohmotné pohárky. Ostatní jídlo bylo v košíku vedle naší „lavičky“. Asi jsem koukala trochu zmateně, protože Jacob ještě dodal. „Dneska jsou to dva roky, co jsme se seznámili.“

„Já vím“, odpověděla jsem a doufala, že mou malou lež neprokoukne. Nechtěla jsem mu kazit radost. Pověsila jsem se mu kolem krku. „Taky ti přeju všechno nejlepší k výročí našeho seznámení, Jacobe. Miluju tě.“

Jacob se rozzářil, chytil mě v pase a zatočil se se mnou dokola. Potom mě pustil, odvedl mě na deku a nalil mi limonádu. Skvěle jsme se najedli, měl v košíku schovanou hotovou hostinu. Čas letěl jako splašený a my se museli vydat zpátky, abychom stihli kino. Šli jsme lesem ruku v ruce, co chvíli jsme se zastavovali, abychom se mohli políbit. Říkala jsem si, že kino bude taková hezká tečka za krásným dnem. To jsem se ale mýlila. Nebudu ale předbíhat.

Angelu a Bena jsme vyzvedli podle plánu. Cesta do Port Angeles byla rychlá, Jacob a Ben měli stejnou zálibu, auta, a konverzace o nich jim vydržela celou jízdu. Před kinem byla spousta lidí, ten film byl asi trhák. Koupila jsem nám lístky a vevnitř jsme si dali popkorn a velký kelímek coly. Vešli jsme do sálu a usadili se, Jacob, já, Angela a Ben. Kluci se těšili na začátek filmu, Jacob mě chytil za ruku a já se na něj zamilovaně usmála. Najednou se v sále setmělo a začali běžet reklamy.

„Miluju tě“, pošeptal mi Jacob a pohladil mě po bradě.

Potom začal samotný film. Byl, no... nudný. Samý souboj a střílení, to mě opravdu moc nebere. Jediný fakt, který mě utěšoval, byl ten, že jsem seděla vedle Jacoba a mohla jsem se ho dotýkat a taky to, že se Angela evidentně taky nudila. Co chvíli si na mě podívala a usmála se. Jacob byl tak ponořený do děje, že nevnímal nic okolo sebe, ani mě a to jsem mu jezdila prstem po hřbetě ruky. Nevadilo mi to, myslela jsem na svoje věci. Zítra máme já a Jacob „rande“. Vyveze mě ven, asi do Seattlu nebo jiného města, já se podívám na knížky a malířské potřeby a Jacob shání součástky do auta. Ani jsem nevnímala, že film skončil, když se rozsvítilo.

„Už je konec“, podivila jsem se.

„Bello, zavrtěl Jacob hlavou, ty ses nedívala?“

„Dívala, neboj. Bylo to napínavé“, a spiklenecky jsem mrkla na Angelu. Ta mi to vrátila. Ben a Jacob si po cestě povídali o filmu, naštěstí jsme se s Angelou nemusely zapojovat.

„Ben mi doma bude ještě vyprávět o těch zajímavých scénách, takže nevadí, že jsem ten film nevnímala.“

„Máš pravdu. Budu muset Jaka utnout dřív, než ho to napadne.“

„Bello, chtěli jsme si s Benem ještě zajít na večeři. Nebude vám to vadit?“

„Jacobe, zavolala jsem, máš hlad? Nechceš se jít najíst?“

Jake se jen ušklíbl.

„My na vás počkáme. Jen běžte. Přijedeme pak pro vás.“ Popadla jsem Jacoba za ruku a táhla ho k autu, abychom těm dvěma dopřáli trochu soukromí. Popojeli jsme kousek na promenádu, nebylo tu moc lidí, večer se přeci jen trochu ochladilo. Chytila jsem Jaka za pas, on mě za ramena a vyšli jsme si na krátkou procházku. Zrovna zapadalo slunce a bylo to velice romantické. Oba nás to navnadilo k nějakým těm intimnostem. Samozřejmě k těm, které jsou na veřejnosti povoleny. Pak už byl ale čas jet zpátky do města. Sedli jsme si do auta, Jacob mě ještě políbil a vyrazili jsme. Byli jsme v půli cesty, když přes silnici přeběhl pes a zastavil se v našem pruhu, Jacob prudce zabrzdil a protože jsem si nestihla zapnout pás, letěla jsem setrvačností na palubní desku a praštila jsem se o ní do hlavy. Jacob řekl něco velice neslušného a pak se zeptal. „Jsi v pořádku?“

„Jsem, jen jsem se uhodila do hlavy. Co ty?“

„V pohodě... Počkej, krvácí ti čelo.“

„To nic není.“

„Utřu ti to“, a naklonil se přese mě k přihrádce, aby našel kapesníky. Setřel mi krev z čela.

„Máš to docela hluboké, vypadá to na šití.“

„Nesmysl. Nikam nejedu.“ Otevřela jsem okénko, když ke mně zavanula vůně krve.

„O tom se nebudeme bavit, odvezu tě do nemocnice a hotovo.“

Obrátil auto a vydal se do Forks. V Port Angeles nebyla žádná nemocnice. Přimáčkla jsem si kapesník na ránu, abych zmírnila tok krve. Podívala jsem se na psa na silnici; seděl v klidu na chodníku a líně se drbal packou na hlavě. Aspoň že on je v pořádku. Jacob jel velice rychle, radši jsem se ani nedívala na tachometr, protože pak by mi bylo špatně dvojnásobně.

V nemocnici jsme byli brzy, Jacob mě vytáhl z auta a pospíchali jsme na pohotovost. Sestře na ambulanci byylo hned jasné, co se děje a zavedla mě na ošetřovnu.

„Počkejte tady na doktora, přijde hned“, usmála se a odešla zpátky na příjem.

Jake si sedl vedle mě, držel mě za ruku. „Jak se cítíš?“

„Jde to.“ Snažila jsem se dýchat pusou.

Dveře od ordinace se otevřeli a Jacob ztuhl.

„Co se děje?“

„Nic“, odsekl mi.

Slyšela jsem, jak prudce nasál vzduch, potom se zašklebil tak, jako by ucítil něco zkaženého, smradlavého.

„Jacobe...“, stačila jsem jen říct.

Jacob sebral svou bundu, kterou si sundal, neřekl mi ani slovo vyběhl ven. Prosmýkl se kolem doktora, který přišel. Všimla jsem si, že na něj vrhnul zuřivý pohled. Nestihla jsem nic říct. Jacob prostě zmizel. Chtěla jsem běžet za ním, ale doktor mě zadržel.

„Obávám se slečno, že vám budu muset nejdřív zašít čelo, než vás pustím za přítelem.“

Odevzdaně jsem si sedla na lehátko.

„Mimochodem, omlouvám se, že jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Carlisle Cullen.“

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 3.kapitola: