Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 18. kapitola

14.01.2010 (21:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1411×

18. kapitola

Běžela jsem po krásné louce plné pestrobarevných květin. Byla jsem sama, ale nevadilo to, nechtěla jsem, aby tu krásu někdo narušoval. Slunce krásně svítilo a bylo celkem teplo. Ptáci cvrlikali, motýli líně poletovali nad květinami a srny se přišly slunit na louku z nedalekého lesa. Vzduch se pomalu převaloval, byl to ospalý, ale poklidný den. Najednou se zvedl lehounký vítr a z blízké řeky přinesl spršku vody. Příjemně mi ochladila obličej. Zastavila jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe, všechno bylo tak mírumilovné. Rozpřáhla jsem ruce a dlaněmi jsem hladila hlavičky květin.

Naráz, úplně z ničeho nic, se blankytná obloha zatáhla a potemněla. Začal foukat silný vítr, srny zaběhly vyděšeně do lesa, ptáci ztichli a motýli zmizeli. Květiny, před pár okamžiky barevné a jásající, teď úplně zčernaly a seschly. Rozeběhla jsem se, netušila jsem co přichází a měla jsem strach. Někde v dálce se na nebi objevila skvrna, byla tmavší než všechno okolo, takže šla lehce rozeznat. Skvrna se začala přibližovat, byla stále větší a větší. Když byla už jen kousek ode mě, mohla jsem rozpoznat její barvu – byla hnědorudo bílá a ničila vše, co jí přišlo do cesty. Bylo to něco jako vichřice, vyvracela stromy i s kořeny a veškerou krásu si brala s sebou. Čím víc se ke mně blížila, tím jsem byla nervóznější. Co se stane, až mě dostihne. Začala jsem utíkat, ne tak lehce jako předtím, tentokrát jsem běžela o život. Škoda, že nejsem rychlá, možná bych tomu utekla, ale takhle mě to dostihlo a semlelo spolu s ostatními věcmi. Létala jsem uprostřed hurikánu, věci uvnitř do mě narážely, celé tělo mě šíleně bolelo. Kosti jsem měla jistojistě zlámané, z hlavy mi crčela krev.

„To všechno jenom kvůli tobě, pitomče.“

„Kdybys do mě nestrčil, nic by se nestalo.“

„Jo? Myslíš? Nemůžu za to, že neumíš lítat.“

„A já nemůžu za to, že jsi takový blbec. Měl jsi dávat pozor. Víš že tam Bella stála.“

„Pánové, nemůžete se ztišit? Tady jste v nemocnici.“

V nemocnici? Cože? Ne, jsem na louce, slunečné kvetoucí louce. Zkusila jsem se pohnout, ale nešlo mi to. Zkusila jsem otevřit oči, ale to mi taky nešlo. Jako bych je měla zalepené nebo co, víčka jsem měla těžká.

„Hele, asi se probouzí,“ slyšela jsem někoho zašeptat.

„Uhni, chci se podívat.“

„Ne já, je to pořád moje holka, já u ní chci být.“

Chvíli se nic nedělo, slyšela jsem pouze šouravé zvuky a postrkování.

„Bello? Miláčku...“

„Neříkej jí tak.“

„Zmlkni.“

Pokusila jsem se pohnout, ale ostrá bolest mě zarazila v dalším pohybu. Zasténala jsem.

„Bells.“

Na svém čele jsem ucítila něco studeného a za chvíli něco teplého. Nevím co pro mě bylo příjemnější. Toužila jsem otevřít oči a podívat se na ty dva. Věděla jsem, že u mě stojí Jacob a Edward. Jediné co bylo nepochopitelné bylo, že jsem nevěděla, co dělám v nemocnici. Jak jsem se sem dostala, co se mohlo stát. Chvíli jsem počkala a pak jsem se pokusila otevřit oči. Šlo to dost ztuha, když jsem je pootevřela na malou škvíru, bodalo mě do nich ostré světlo.

„Nespěchej Bello, dej si na čas, nemusíš vůbec nikam spěchat,“ řekl Edward.

„Jo, nepospíchej,“ pospíšil si Jacob.

Už jsem je začala rozpoznávat podle hlasu a začala jsem si uvědomovat i bolest, která prostupovala celým mým tělem. Bolela mě hlava, hruď, noha, ruka, takže vlastně všechno.

„C... c...,“ snažila jsem se promluvit, ale slova se mi zadrhávala v suchém krku. Strašně to bolelo, jako bych v něm měla struhadlo.

„Nemluv, nejdřív se vzpamatuj,“ napomenul mě Jacob a pohladil mě po hlavě.

Dala jsem si načas, nejdřív jsem se rozkoukala. Ležela jsem v nemocničním pokoji, všude bylo bílo. I já jsem byla bílá, na sobě jsem měla nemocniční pyžamo a dokonce, jak jsem si stihla všimnout, jsem měla na ruce i noze sádru. No výborně. Hlava mě začala bolet jako střep a žebra při každém nádechu protestovala. Musela jsem vypadat šíleně. Trochu jsem si odkašlala a pročistila jsem si hrdlo.

„Co se stalo?“

Zněla jsem jako stará stoletá kuřačka. Kluci se na mě dívali, docela vyděšeně a starostlivě. Oba stáli u mě postele a byli nervózní. Jacob vypadal jako by už pár nocí nespal a Edward... no, ten spát sice nemohl, ale vypadal taky strhaně.

„Jsi v nemocnici,“ řekl mi Jacob zřejmou věc.

„To vím,“ zachraptila jsem. „Ale proč tu jsem.“

Jacob se podíval na Edwarda a on mu pohled opětoval. Jakoby se báli říct mi, co se doopravdy stalo.

„Víš...,“ začal Jake, ale nevěděl, jak dál.

„Vím. Jsem v nemocnici. Včera nebo dneska jste se prali a ty, Jaku, jsi narazil do Edwarda, který asi evidentně spadl na mě. Edwarde, kolik vážíš? Jsi jako dělová koule.“

Edward se pousmál a chytil mě za zdravou ruku, která byla poseta barevnými modřinami a škrábanci.

„Nestalo se to ani včera ani dnes, ale už před týdnem. Byla jsi hrozně dlouho v bezvědomí. Já... hrozně moc se ti omlouvám, můžu za to já, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.“

„To je mi jasné, nikdo nechtěl, aby to tak dopadlo. Ale je to moje vina, měla jsem odejít nebo alespoň utéct, jenže... jsem jen člověk, nestihla jsem to. Nezlobím se na tebe.“

„Bello, i když jsi mi takhle velkoryse odpustila, já se tím budu užírat dál. Je to moje chyba. Ošetřoval tě Carlisle, říkal sice, že budeš v pořádku, ale... Navždy budu ten, kdo tě zmrzačil.“

Než jsem stihla jakkoli oponovat, přistoupil Jacob na druhou stranu postele a začal mě hladit po tváři.

„Ani jeden za to nemůžete, to já. Měl jsem se nejdřív podívat, kde stojíš a pak jednat. To ta moje horká hlava.“

Výborně, teď u mé postele stáli dva mučedníci.

„Jaku, tobě taky odpouštím. Stalo se, teď s tím už nikdo nic neudělá a jestli se budete pořád tvářit provinile, tak můžete jít domů. To mi k léčbě moc nepomůže.“

„Promiň,“ zamumlal Jacob.

„Omlouvám se,“ zašeptal Edward.

„Tak se mi líbíte.“

„Můžu ti něco přinést? Něco k pití?“ zeptal se Jake.

„No... asi ano. Mám vlastně strašnou žízeň. Děkuju.“

Jacob přešel ke dvěřím, otevřel je a zarazil se.

„Up... Edwarde, jdeš se mnou?“

„Co? Proč?“ podivil se tázaný.

„No co kdybych to neunesl.“

„Jo tak, stačí říct. Nechceš, abych tady byl s Bellou sám.“

„Já, no...,“ zarazil se Jacob. „Fajn, nechci abys s ní byl sám. Jdeš se mnou?“

„Nechce se mi, nikam nejdu.“

Jacob vrhl na Edwarda zuřivý pohled a zavrčel.

„Ach můj bože,“ zasténala jsem.

Oni si prostě nemůžou dát pokoj. Oba se na mě zděšeně podívali.

„Co se děje? Co tě bolí?“ přiskočil ke mně ode dveří Jacob.

„Nic, jen... jste pěkný PITOMCI!“ zakřičela jsem na ně.

„Bello,“ naklonil se ke mně Edward. „Opravdu ti není špatně?

„Špatně mi je, ale z vás. A dobře mi taky dvakrát není. Připadá mi, že mě někdo pořádně zválcoval. Nemůžete se alespoň teď chovat normálně?“

Edward se podíval na Jaka. „Dáme si dneska pohov?“

„Hmm,“ ušklíbl se můj vlkodlak.

Stejně si myslím, že až odejdu, tak se někde za rohem poperou. Jake mi došel pro pití a Edward ho s brbláním doprovodil. Zlehka jsem odkryla přikrývku, chtěla jsem si prohlédnout, jak jsem zřízená. Moje levá noha vězela celá v sádře, pravá byla jedna velká modřina. Pokusila jsem se jí pokrčit, ale jakmile jsem s ní pohnula, zasykla jsem bolestí. Fajn, to nebyl dobrý nápad. Pokračovala jsem v prozkoumávání svého těla, nenápadně jsem se rozhlédla, jestli někdo není v pokoji. Nadzvedla jsem svoje pyžamo a strnula jsem. Po celém pravém boku se mi táhla obrovská černá skvrna. Asi mám zlomená žebra, nehledě na různé škrábance. Zakryla jsem se a s vyděšeným výrazem jsem pozorovala svou levou zdravou ruku. To je něco, ti mě zřídili. Ale... těžko je za to můžu vinit. Kdybych odešla, nic by se nestalo. Ze zamyšlení mě vytrhl Jacob, který přiběhl se sklenicí v ruce.

„Proč běžíš?“

„Chtěl jsem tu být dřív než Edward.“

Nechápavě jsem se na něj podívala, pak mi došlo o čem mluví a přejela jsem si rukou po obličeji.

„Jak malý kluci, nemůžete se vážně chovat dospěle? Jsme v nemocnici, nechci se chlubit, ale já jsem tady ta nemocná a měli byste se chovat hezky, aby se mi nepřitížilo.“

Jacob našpulil pusu, Edward vrazil do dveří a slyšel má poslední slova. Zasmál se, odstrčil Jacoba a sedl si na židli vedle postele.

„Kvůli tobě Bello...“

„Eh...,“ napadlo mě. „Jak zní příběh? Co se mi to stalo a co Charlie?“

„Charlie má vlastně každou chvíli přijít, teda tvůj táta,“ opravil se Jacob.a

Slova se ujal Edward. „Srazilo tě auto. Ráno jsi chtěla jít do školy, ale když jsi vyšla ven, přiřítil se nějaký šílenec a srazil tě. Protože to nikdo neviděl, tvůj otec ho ještě nedopadl.“

„A jak mě mohl srazit? To jsem hloupě stála na silnici nebo nám najel skoro až do domu?“

„Tohle překvapivě nikoho nezajímá, všem jde o to, že tě srazilo auto. Musel jet jako blázen.“

„No, chudák imaginární řidič. Snad ho táta chytne,“ ušklíbla jsem se.

„Bello no tak, nebuď jízlivá. Co jsme si měli vymyslet?“

„Dobře, máš pravdu. A kdo mě našel?“

„Já,“ řekl Jacob a hrdě vypnul hruď.

„Ty můj hrdino,“ usmála jsem se na něj.

Je to zvláštní, ale teď mi připadalo tak přirozené být s oběma, bez hádek, stresu nebo dokonce soubojů. Mohlo by to tak být napořád, ale... jen co se uzdravím, budou mě nutit, abych si vybrala. Ale já si nechci volit, to je jako kdybych si vybírala mezi dobrem a… dobrem? Možná bych si měla napsat takový ten seznam pro a proti, jako se to dělá ve filmech. Jenže můj život není film, i když to tak občas vypadá, je to jen realita. Co bych tak do seznamu napsala? Pro – miluju ho, u obou. Tak koho z nich bych si podle toho vybrala? A co by bylo ve sloupci proti, u Edwarda – je to upír a u Jacoba – je to vlkodlak. Ale který z nich je proto horší? Odpověď zní – žádný. Kvůli tomu jsem skončila v nemocnici, kde se mě snaží oba rozptýlit a nosí mi div ne modré z nebe. Je to na nic, nezávidím tomu, kdo tohle bude muset řešit. Panebože, ani vtipkování mi nejde, ještě že mě nikdo neslyší.

„Nechci rušit tvé přemýšlení, ale blíží se Charlie. Tedy tvůj otec. Volala mu sestra, chce s tebou mluvit,“ vyrušil mě Edward.

Zvedl se ze židle, dal mi pusu na čelo a stoupl se mezi dveře, aby počkal na Jacoba. Ten se ke mně se zlostným pohledem sklonil a políbil mě na ústa. Určitě Edwardovi naschvál, ale nevadilo mi to. Bolelo mě vidět je vedle sebe stát s takovou nenávistí. I když se snažili chovat hezky, cítila jsem z nich určité napětí. Trápí mě to, celá tahle situace.

„Ahoj kluci. Přijdete zítra?“ zeptala jsem se skoro zoufale.

„Neboj Bello,“ usmál se Jacob.

„Ano,“ hlesl Edward a oba odešli.

Už zase to dělám, nutím je, aby byli spolu, aby se jeden na druhého dívali, aby sledovali, jak se mě oba dotýkají. Je mi to líto, jenže si nedokážu pomoct, chci je oba. Ach bože, zavrtala jsem se do polštáře, měla bych si zajít k psychologovi. Tohle není normální. Pohodlně jsem se uvelebila, docílila jsem jen toho, že jsem skučela bolestí. Nebyl to dobrý nápad hýbat se se zlomeninami a modřinami. Snažila jsem se kvůli Charliemu nasadit klidný výraz, ale docílila jsem pouze toho, že se mi obličej stáhl v bolestný škleb. Ozvalo se zaklepání na dveře a do mého pokoje nakoukla Charlieho hlava.

„Ahoj Bells,“ pozdravil mě nejistě.

„Ahoj tati,“ zachraplala jsem.

„Jak je ti? Vypadáš celkem fajn,“ řekl mi ne zrovna přesvědčivě.

„Ujde to. Ani se nedivíš, že jsem vzhůru.“

„Volala mi sestřička. Bolí to moc?“

„Nebudu ti lhát, bolí, ale to přejde, neboj.“

„Já toho parchanta chytnu a až ho chytnu, tak ho zavřu, až zčerná. Tohle je zbabělost, takhle ujet. Ještě že tě Jacob našel. Byl to pro mě šok. Ráno jsem odešel do práce, bál jsem se o tebe po tom něčem ve sprše. Pak si jen tak sedím v práci a píšu ohledačky... ve skutečnosti jsem hrál karty,“ zašeptal a spiklenecky na mě mrkl. „Najednou přiběhl Jacob s tebou v náručí, byla jsi celá zkrvavená, měla jsi zlomenou ruku, nohu, žebra... Bylo to šílený, strašně jsem se bál. Jake mi řekl, že tě srazilo auto a ujelo. Našel tě ležet na silnici. Přišlo mi divné, že se tváří, jako kdyby to zavinil sám. Odnesl tě do nemocnice a celý týden jsi ležela jako mrtvola. Bál jsem se o tebe, jsem rád, že jsi vzhůru.“

„Připadá mi to až neskutečné, slyšet to naživo. Jako by to nebyla ani pravda.“

„Víš, teď se tě neptám jako otec, ale jako policista, který vyšetřuje nehodu a sprosté ujetí z místa nehody. Nevšimla sis náhodou poznávací značky toho auta nebo barvy, nálepky, čehokoliv.“

Sakra, co si mám vymyslet, mohla bych ho navést na nějakou falešnou stopu nebo bych prostě mohla říct, že si nic nepamatuju.

„No...,“ začala jsem váhavě. „Moc si toho nepamatuju, ale to auto musí mít vepředu promáčklou kapotu, nemyslíš? Ale pořád se mi vybavuje tyrkysová barva, nevím čím to je. Třeba to byla barva toho auta.“

Fajn, tyrkysových aut asi moc neexistuje, příjemné hledání, tati.

„Tyrkysová?“ podivil se Charlie.

„Jo, to bych si přece nevymyslela.“

„Hmm, dobře.“ Vytáhl si zápisník a nový poznatek si zapsal. „A poznávací značky sis nevšimla, bylo by to mnohem jednodušší.“

„Já vím, promiň.“

„Ty se neomlouvej. Za nic nemůžeš, jen sis měla dát trochu pozor.“

„No tak promiň.“

Charlie se začal ošívat, poznala jsem, že se chce zvednout a jít pátrat po neexistujícím pirátovi silnic. Neměla jsem mu za zlé, že se mnou nechce trávit volný čas, nemocnice neměl nikdy rád.

„Běž, jestli chceš, nemusíš tu se mnou sedět. Mě to nevadí.“

Charlie se zarazil, podíval se na mě a pak vyskočil ze židle.

„Promiň Bello, jsem rád že jsi celkem v pořádku. Zítra se stavím, ano?“

„Jo, měj se.“

Znovu jsem osaměla. Den se přehoupl ve večer, sestry začaly nosit jídlo, které za nic nestálo. Seděla jsem ve tmě a dívala jsem se, jak po chodbě poletují bílí andělé, popadla mě nějaká melancholická nálada. Toužila jsem po objetí, ale nemohla jsem se rozhodnout, čí paže by mě měli držet. Bylo mi smutno, až se mi chtělo brečet, ale to by mě nesměl bolet obličej. Je mi líto, že to všechno muselo zajít tak daleko. Zajímalo by mě, co teď asi cítí Jacob nebo Edward, na co myslí. A co vlastně dělají, myslí na mě? Neměla jsem je nikdy poznat, měla jsem se radši odstěhovat s Reneé, byl by klid. Všichni jsme si mohli ušetřit starosti.

Snažila jsem se trochu pootočit, začaly mě bolet záda, ale nehnula jsem se ani o píď. Celé tělo mě šíleně bolelo, bolest byla skoro nesnesitelná. Přitáhla jsem si přikrývku a nachystala jsem se ke spaní. Možná bych měla zavolat sestru, aby mi dala nějakou injekci. Ale zkusím být statečná, třeba to přežiju.

„Potřebujete něco, léky, cokoliv,“ zjevila se mezi mmi dveřmi sestra.

„Ne, děkuji. Kdyžtak zazvoním,“ promluvila jsem se zaťatými zuby.

Sestra pouze kývla, zhasla mi světlo a odplachtila do dalšího pokoje. Za okny byla tma, sem tam projelo auto, jinak bylo ticho. Povzdechla jsem si a najednou jsem ucítila, že mi po tváři kane slza, na chodbě všechno utichlo, občas se ozvalo zašustění hábitu noční sestry. Vadilo mi, že mi nezavřela dveře, ale byla jsem moc unavená, smutná a rozbolavělá. Zavřela jsem oči a vnímala jsem světlo přicházející z chodby. Naráz všechno potemnělo a utichlo. Otevřela jsem oči a když jsem uviděla temný stín, prudce jsem sebou trhla. Jako první mě napadlo, že přišel Mike, aby se mi pomstil. Když promluvil, trochu jsem se uklidnila. Celé tělo mě z toho trhnutí bolelo.

„Nelekej se Bello, to jsem jenom já,“ řekl Edward.

„Tohle už mi nedělej, mám z toho málem smrt.“

„Tak promiň. Jak je ti?“

„Stejně jako odpoledne, akorát... je mi smutno,“ přiznala jsem.

„Smutno?“ zeptal se, sedl si ke mně na postel, objal mě jednou rukou a dal mi pusu do vlasů.

„Hmm... nevím proč, padla na mě špatná nálada a navíc mám výčitky svědomí.“

„Proč?“ zajímal se Edward.

„Kvůli vám, tobě a Jacobovi, mrzí mě, co vám dělám.“

„Bello, no tak, klid. Tohle si vůbec nevyčítej, to neřeš. My víme, co děláme. Nebo alespoň trochu. Je to mezi mnou a Jacobem, i když se to týká tebe. Nějak to spolu pořešíme a pak ti řekneme.“

Jak milosrdná lež, těžko se dohodnou spolu, budu muset rozhodnout já. Nechtěla jsem se s ním přít, tak jsem mu jeho hloupé řeči odkývala. Chvíli jsme mlčky seděli, Edward rytmicky pohyboval rukou po mých vlasech, jako by byl myšlenkami jinde.

„Na co myslíš?“

„Na tebe. Na to jak tě rozveselit, potěšit. Nechci aby ses trápila.“

„Netrápím se. Možná bys mi mohl přivést Jaspera.“

„Tak Jaspera místo mě? Nevím co by na to řekla Alice, asi by se jí to moc nelíbilo.“

„Ne, ale potřebovala bych trochu zlepšit emoce, tebe tu chci, potřebuju. Domluvili jste se s Jacobem, že za mnou budete chodit na etapy?“

Edward se ošil. „Ne, jsem tu vlastně tak trochu natajno. Spíš jsme se domluvili, že za tebou půjdeme zítra společně, aby náhodou nebyl někdo z nás s tebou sám. A taky Jacob chtěl, abych mu slíbil, že se za tebou nepřijdu podívat večer, protože se musí prospat. Ale překřížené prsty všechno ruší nebo snad ne?“ usmál se rozpustile Edward.

„Jo, ruší. Ty jsi blázen. Co když Jacob postavil hlídky? Teď bude vědět, že jsi tady a zase se poperete. Nechci abyste se prali.“

„Neboj, když mám tohle...,“ zaklepal si prstem na hlavu.

„No jo, ten tvůj radar. Jsem ráda, že jsi tady, že nejsem sama. Všechno mě to moc mrzí.“

„Bello, už přestaň nebo odejdu. Zakazuju ti myšlenky na cokoliv špatného, protože tohle není normální, nejsi přece žádný mučedník. Ty ses měla narodit v jiném století, tam by se tahle část tvé povahy vážně uplatnila.“

„No promiň,“ pípla jsem.

Zajímavé, to samé jsem si myslela o nich, že jsou mučedníci.

„Nemáš bolesti?“

„Ne,“ snažila jsem se mlžit. Měla jsem je a velké.

„No tak, tomu nevěřím,“ odhalil mě Edward.

„Nevěř, ale já nechci nic proti bolesti, nemůžu být omámená žádnými injekcemi.“

„Proč ne?“

„Protože nechci... netuším.“

„Bello, TY jsi blázínek, to ti nic neudělá. Budeš se moct uvolnit, nebudeš pořád tak napjatá. Uleví se ti, vážně.“

Edward nečekal na mou odpověď a zazvonil na sestru. Ta okamžitě přišla.

„Co se děje? Přeci jenom chcete tu injekci?“

„Ano prosím, nezvládnu usnout.“

Kam se ted Edward poděl? Sestra nechala otevřené dveře, Edward se musel schovat do nějakého temného koutku.

„Táák, odhrňte si košili, já vám tu včeličku píchnu.“

Jehlu jsem skoro ani necítila, ta sestra byla tak stará, že musela mít spoustu zkušeností. Nenápadně jsem se odkryla, byla jsem si ale jistá, že se Edward dívá, chlap no.

„Dobrou noc, hezky se vyspěte.“

„Jo, děkuju.“

Jakmile zavřela dveře, vyloupl se Edward z rohu vedle dveří.

„Vidíš, takhle to bude lepší. Asi... asi bych měl jít.“

„Ne, ještě nechoď,“ zaprosila jsem.

Nechtěla jsem být sama, potřebovala jsem vedle sebe cítit alespoň jednoho člověka, kterého miluju.

„To jsem chtěl slyšet. Budu s tebou tak dlouho, dokud mě nevyženeš,“ vydechl mi do vlasů.

„Tak to asi neodejdeš.“

Injekce začala zabírat, cítila jsem, jak bolest pomalu, ale jistě odstupuje. V rámci možností jsem se uvelebila v Edwardovo náruči a zvolna jsem se nořila do říše snů.

Seděla jsem na zemi v tmavém lese. Byla velká zima, mezi stromy profukoval studený vítr. Chtěla jsem se přikrýt nebo si obléknout bundu, ale na zemi jsem nenahmatala nic jiného, než jehličí, listy a hlínu. Zvuky, které se ozývaly ze všech koutů, mi naháněly husí kůži. Kdybych nebyla sama, tolik bych se nebála, ale teď mě neměl kdo uklidňovat. Postavila jsem se a rozhlížela jsem se dokola, ale všude byla taková tma, že jsem sotva viděla svůj vlastní nos. Naslepo jsem vykročila tmou s rukama nataženýma před sebou, abych do něčeho náhodou nevrazila. V dálce jsem uviděla světlo a já jsem se za ním rozeběhla. Přála jsem si být v bezpečí, protože kde je světlo, jsou i lidé. Čím více jsme se blížila, tím menší mi to světlo dávalo smysl. Vůbec nevypadalo jako od baterky, ale byl to oheň. Uslyšela jsem zvuky, které jsem doteď nevnímala. Znělo to jako dusání a vrčení. Zastavila jsem se a zaposlouchala jsem se do zvuků, které se začaly přibližovat. Nejdřív pomalu a pak zrychlovaly. Stromy se začaly rozestupovat, třásla jsem se strachy a najednou se to objevilo. Drak. Rychle a prudce jsem se otočila...

A vzbudila jsem se. Celé tělo mě šíleně bolelo, neměla jsem sebou tolik házet.

„Copak se stalo, Bello?“ zeptal se vyděšeně Edward.

„Nic jen se mi něco zdálo. Bylo to příšerné. Všechno mě teď bolí, skoro jako bych si znovu zlomila všechny kosti. Bolí to.“

„To je mi líto. Mám zavolat zase sestru?“

„Ne, to bude dobré. Jen mě hlaď, ať rychle usnu a nic mě nebolí.“

Edward se pousmál, rukou mi prohrabával ne zrovna čisté vlasy. Začal mi do ucha broukat nějakou melodii a světe div se, pomohlo to. Oči se mi pomalu klížily, usínala jsem. Jeho úžasný hlas zaplňoval a otupoval můj mozek a překvapivě působil i na mou bolest. Znovu jsem se začala nořit do svých snů, ale teď jsem veděla, že se mi nic špatného zdát nebude. Usmála jsem se ze spaní a víc si už nepamatuju.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 18. kapitola: