Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 17. kapitola

02.01.2010 (13:15) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1862×

17. kapitola

JACOB

Rozzuřil mě, naštval mě, dočista mě vytočil. Už jsem se nedokázal udržet, Bellu jsem varoval, aby odešla, ale ona zůstala na místě jako přimrazená. Po páteři mi přeběhlo známé chvění a během chvíle jsem stál na všech čtyřech. Byl jsem vážně rozzuřený, divím se, že mi z huby neodkapávaly sliny. Jakmile jsem se proměnil, uslyšel jsem hlasy Paula a nově přeměněného Quila.

Jacobe, řekli oba naráz.

Co se děje? zeptal se Paul.

Máš problém s upírem? Běžíme ti na pomoc.

Ne, zavrčel jsem, nechtě mě. Tohle je jen mezi mnou a ním.

Cože? Jak to myslíš?

Nestarejte se. Prostě mě nechte být, mám s ním nějaké nevyřízené účtu. Nic neříkejte Samovi, nelíbilo by se mu to.

No... dobře, řekl váhavě Paul a odmlčel se.

Quil si ještě chvíli něco brblal a potom se taky odmlčel. Začal jsem se plně soustředit na Edwarda. Stál rozkročený a nakrčený, připravený k boji. Z jeho hrudi vycházelo vrčení, kterého bych se určitě bál, kdybych byl člověk. Jenže člověk nejsem a proti upírům jsem stavěný. Začali jsme okolo sebe kroužit, pomalu jsem přendaval jednu nohu za druhou, díval jsem se mu do očí, čekal jsem na nějaký náznak, až se po mě vrhne. Nic jsem ale nepoznal, tvářil se sice napjatě, ale ani známka výbuchu nebo něčeho. Ani ruce se mu neklepaly, měl je naprosto v klidu natažené před sebou. Nevěděl jsem, co od něj mám čekat, nikdy jsem neviděl upíra bojovat. V duchu jsem počítal svoje šance na výhru, náš souboj bude na život a na smrt, to víme oba. Protože jsme, my vlkodlaci, byli stvořeni na ochranu před upíry, měl jsem šance docela slušné. Naproti tomu měl upír mnohaleté zkušenosti, i když byl vegetarián. Nervózně jsem čekal na útok a přemýšlel jsem, jestli nemám začít sám. Když už se bitva rozpoutala, nemůže jen tak z ničeho nic přestat. Edward najednou pokýval hlavou, jakoby mě slyšel a souhlasil se mnou.

Na jednu jedinou vteřinu jsem se podíval stranou a koutkem oka jsem uviděl pohyb. Byla to jen Bella, ale to jsem nevěděl. Střelil jsem pohledem zpátky na Edwarda a hrozivě jsem zavrčel. Edward mi to oplatil a já po něm vystartoval. Až pozdě jsem si uvědomil, že on se nepohnul, stál pořád na stejném místě. Boj začal a to jen díky mě, už nešel zastavit. Přemýšlel jsem, jak na něj, co udělat, abych ho zranil, ponížil, nebo něco takového. Udělal jsem jen malý výpad na jeho nataženou ruku, ale on včas uhnul, ohnal se po mě, ale naštěstí jsem stihl uskočit. Mám takový pocit, že tohle bude docela vyrovnaný souboj.

„Nechápu proč si to myslíš,“ řekl upír a pak se zatvářil zvláštně, když jsem si dost barvitě vzpomněl na pár příběhů od starších. Uvědomil jsem si, že vlastně umí číst myšlenky a štvalo mě to, žádný můj výpad pro něj nebude překvapením, když si ho předem naplánuju. Budu se muset řídit instinktem, snad mi to půjde. Zavrčel jsem a bez rozmýšlení jsem po něm seknul drápy, trefil jsem se jen do jeho trika, které se trochu roztrhlo, vztekle jsem zavyl a vystartoval jsem znovu. Nedělal jsem mezi jednotlivými rádoby kousanci a škrábanci pauzy, aby neměl čas se vzpamatovat. Edward byl ale vždycky o krok přede mnou. Připadal jsem si jako nějaké malé hloupé štěně, které se snaží naučit bojovat. Nešlo mi to, ještě jsem mu nic neudělal, neuštědřil jsem mu žádnou ránu a to mě neskutečně štvalo.

Dost dlouho jsme kolem sebe kroužili a občas jsme se snažili jeden druhého škrábnout. Skoro jako kdybychom se báli být hrubší. Jak jsem si stačil všimnout, Bella stála opodál a s hrůzou v očích nás pozorovala. Bylo mi líto, že to musí vidět, ale zatím se nedělo nic tak hrozného. Doufal jsem, že přitvrdíme. Přestalo mě bavit to hloupé pošťuchování a vyrazil jsem dopředu ve stejné vtěřině, jako Edward. Napřáhl ruku a já se mu do ní zakousl. Chutnala naprosto odporně, jeho osobní smrad mě zasáhl do nosu tak, že jsem chtěl zakňučet. Jeho paže byla odporně studená a tvrdá, moje zuby to ale vydržely. Byly stavěné na sílu a tuhost upířího masa, jestli se tomu tak dá říkat. Věděl jsem, že kdybych chtěl, ruku mu klidně utrhnu, ale... nějak jsem to nemohl udělat. Bellu by to určitě bolelo, kdybych mu ublížil. Cukl jsem hlavou dozadu a moje zuby na jeho kůži zanechaly stopy. Netušil jsem, že se něco takového může stát. A že ho to může bolet, protože Edward syknul, podíval se na těch pár zářezů ve své kůži. Zamračil se a vrčení, které se zatím ozývalo v jeho hrudi se vydralo napovrch.

„Tos přehnal.“

Sekl po mě rukou, trefil se mi do obličeje a odhodil mě o pár metrů dál, než jsem stál předtím. Narazil jsem do stromu a ten se lehce zakymácel. Hlava mě bolela, měl jsem zlomenou čelist. Slyšel jsem Bellu křičet, ale nevnímal jsem obsah jejích slov. Byla to neskutečná bolest, jakou jsem ještě nezažil. No, po psychické stránce to bolest nebyla, zažil jsem horší, ale fyzická bolest byla nesnesitelná. Naštěstí se umím sám vyléčit, ale i tak to moc bolelo. Bella nadávala Edwardovi, že je všivák a že mi určitě ublížil a že na něj kašle, ale on ji utnul.

„Nic mu není, hojí se rychle.“

Vstal jsem, čelist už mi skoro srostla.

Řekni Belle, že jsem v pořádku, že se mi všechno zahojilo a ať se do ničeho neplete. Boj ještě neskončil, pomyslel jsem si a myšlenku jsem vyslal k Edwardovi.

„Nejsem tvůj mluvčí,“ odsekl Edward stojící kousek ode mě.

Copak chceš aby se bála, chceš aby byla nešťastná?

„Ne to ne. Bello, Jacob je v pořádku, už je zahojený a říká, ať se do ničeho nepleteš, protože jsme ještě neskončili.“

„Cože? To nemyslíte vážně,“ vyjekla Bella.

„Myslíme,“ odtušil Edward a vydal se ke mně.

Zatřepal jsem hlavou, čelist nebolela, to bylo dobré. Vycenil jsem zuby a skočil jsem na Edwarda, ten rozpřáhl ruce, jakoby mě chtěl obejmout na přivítanou. Dopadl jsem na jeho trup, zuby jsem se mu zakousl do krku. Edward spojil ruce a začal je tisknout k sobě. Cítil jsem, že mi prasklo jedno žebro. Nedal jsem na sobě nic znát a Edwardovi jsem pěkně pocuchal krk, slyšel jsem kovové skřípání. Hlasitě zařval a pustil mě, na krku měl stejné čáry, jako na ruce. Zrak mi padl na jeho předloktí, kde se měly skvět rány, ale... nic tam nebylo, skoro jako kdyby se to zahojilo, stejně jako mě. To ale přece není možné, nikdy jsem o tom neslyšel.

„Je to jen poškození kůže, to nic není, to se zahojí i od vlkodlaka,“ odpověděl Edward na nevyslovenou otázku.

Žebro mi už také srostlo, ale nemohl jsem čekat, až se rána zacelí, musel jsem bojovat dál. Šlo o Bellu a o mou čest. Oklepal jsem se, jako bych ze sebe chtěl sklepat všechen upíří smrad a bolest. Zůstal jsem stát, nehýbal jsem se, jen jsem zhluboka dýchal. I Edward jen stál a podezíravě se na mě díval, netušil co mám v plánu. Ani já jsem pořádně nevěděl co dělám. O kousek jsem zacouval, přikrčil jsem se, zadek jsem zvedl jako pes, který si chce hrát, a skočil jsem. Přeskočil jsem Edwarda, který nemohl nic čekat a dostal jsem se za jeho záda. Stoupl jsem si na zadní a předníma packama jsem sjel po jeho zádech, trvalo to chvíli, ale Edward měl roztrženou košili. Po zádech se mu táhly hluboké šrámy, Edward řval bolestí a já jsem se pro sebe zasmál. Aspoň jsem tě trochu dostal, a máš to krasavče. Edward znovu zaskučel, zbytky košile měl stále na sobě. Otočil se ke mně čelem.

„Děláš si ze mě srandu?“ zavrčel.

Myslíš? pomyslel jsem si. A ty to nepřeháníš, když mi lámeš kosti? To taky bolí.

„A taky ještě bude.“

Ohnal se po mě rukou zaťatou v pěst, ale netrefil se. Já jsem po něm naoplátku chňapl, minul jsem taky. Jak jsem kolem něj prolétl, chytil mě za kůži za krkem, jako prašivého psa a trhnul se mnou zpátky. Druhou rukou mě chytl pod krkem a mačkal. Nohama jsem bezmocně kopal ve vzduchu, do plic mi přestával proudit kyslík, ale dokázal jsem se o něj nějak opřít nohama a vší silou ho odstrčil. Popolétl o pár kroků dál, v hrsti chomáč mých chlupů. Super, vlasy mi jen tak nedorostou. To není fér, naštvalo mě to ještě víc. Skočil jsem po jeho ruce, ve snaze ukousnout mu prst. Aby mu taky alespoň něco chybělo, bohužel mě jako vždycky prozradily mé myšlenky. Hnala mě touha tak silná, že jsem si nedával pozor a Edward včas zareagoval. Jak neskutečně mě to štvalo. Kdybych mohl přejít do nějaké myšlenkové němoty, udělám to, ale jak? I bojující zvíře nejdřív zhodnotí situaci a pak jedná. Jak mám já hodnotit, když nemůžu přemýšlet. Podíval jsem se mu do očí, čekal co uslyší, ale já se jen díval. Viděl mýma očima to, co já. Viděl kořist, sebe. Musel jsem začít uvažovat jako zvíře, chtěl jsem to, ale pořád ve mně převládaly lidské pocity, emoce. Jediné co jsem měl společného s krvelačným zvířetem, byla touha zabíjet. Edward musel tenhle můj pocit vyčíst, protože jsme po sobě ve stejnou chvíli skočili. Skončili jsme v sevření, já jsem ho kousal všude kam jsem dosáhl a on se mě svýma rukama taky snažil zranit. Napadlo mě, proč mě třeba nekousne nebo tak něco, ale pak jsem si uvědomil, že má vlastně jedovaté zuby a že by se ze mě mohl stát zmutovaný vlkodlačí upír. Radši o tom nebudu přemýšlet, abych mu tu myšlenku náhodou nevnuknul. Museli jsme vypadat jako obří koule, už jsme se nešetřili, šli jsme do boje opravdu natvrdo. Škrábali jsme do sebe, snažili jsme si způsobit bolest.

Ucítil jsem, že mi svým prstem rozsekl kůži a teče mi krev. A sakra. To je problém, když upíři pijou krev. On mě chce snad vysát nebo co, chce mě sníst. To je ale úchyl. Když Edward uviděl a hlavně ucítil mou krev, vyvalil oči a přestal bojovat. Já jsem taky zíral, čekal jsem až po mě vystartuje a zabije mě. Tohle bylo něco jiného než souboj, bál jsem se. Úplně mě paralyzoval, nebyl jsem schopný se pohnout. Někde v dálce jsem slyšel křičet Bellu, ať mě Edward nechá být a ušetří mě. Edward poodstoupil o pár kroků, oči stále vyvalené, ale ve tváři neměl žádný zabijácký výraz.

„Bože, promiň, promiň. Tohle... to jsem nechtěl,“ začal se omlouvat.

Jo, vážně? Myslíš si to?

„No vážně, nebylo to úmyslný. Počkám až se zahojíš.“

Fajn. A nemáš na mě ani chuť?

„Toho se neboj Jacobe, smrdíš tak, že by trvalo hodně dlouho než bych ten puch ze sebe dostal.“

No tak dík, taky nevoníš dvakrát hezky.

Edward se usmál.

„Ehm... nechcete toho už nechat?“ ozvala se Bella.

No to ne, to ne, to ne, pomyslel jsem si.

„Jacob ani já nesouhlasíme, tohle je špatná náhoda, počkáme až se zahojí a budeme pokračovat.“

„Vy jste se oba zbláznili, tohle nemá cenu. Přece se nezabijete.“

Podívali jsme se s Edwardem na sebe, ani jeden jsme nechtěli přestat. Dá se říct, že nás to svým způsobem bavilo, bylo to vytržení ze všedního dne. A navíc to byla bitka s nepřítelem, to se jen tak nestává.

Promiň Bello, pomyslel jsem si.

„Omlouváme se, ale nejde to,“ omluvil se za oba Edward.

Fajn, zahojeno. Počkej, ještě si otřu tu krev. Bokem jsem se začal třít o kmen, aby bylo všechno pryč. Můžeme na to jít.

EDWARD

Bojoval jsem s Jacobem a bylo to... no, docela zvláštní, ale pěkné. Byl jsem rád, toužil jsem mu zakroutit tím jeho chlupatým krkem, potřeboval jsem se vybít, smazat mu úsměv z tváře. Chtěl jsem ho znemožnit, ne zabít, i když... Mým cílem bylo získat Bellu, za jakoukoliv cenu a to samé chtěl i Jacob, slyšel jsem jeho myšlenky. V tomhle jsem měl výhodu, protože každý pohyb musel promyslet. A on si to moc dobře uvědomoval. Začali jsme obyčejnými výpady, pak se mi ale Jacob zakousl do ruky. Překvapilo mě, že to tak bolelo, nečekal jsem to, ani jsem nevěděl že se něco takového může stát. Zabolelo to tak, že jsem ho odhodil k nedalekému stromu a zlomil mu při tom čelist. Bella na mě hrozně křičela, že se na mě vykašle, ale vysvětlil jsem jí, že se hned vzpamatuje a že se rychle hojí. Napjatě a nenápadně jsem sledoval svou ruku a ona se mi za pár chvil zahojila. To bylo ještě větší překvapení, ale nedával jsem na sobě nic znát. Musím se na to pak zeptat Carlislea.

Jacob se vzpamatoval a pokračovali jsme v boji, soustředil jsem se sice na jeho myšlenky, ale i tak se mu podařilo mě párkrát zaskočit. Vážně to dost bolelo, ani Jacob nezůstal ušetřen, zlomil jsem mu žebro. V jednu chvíli se stalo něco, co jsem opravdu nečekal, roztrhl jsem totiž vlkodlakovi kůži a z rány se začala řinout krev. Zůstal jsem stát jako opařený, vůně krve mě udeřila do nosu. Neměl jsem na něj chuť, ale byla to krev, moje obživa, moje živá voda. Udělal jsem pár kroků dozadu a stále jsem zíral na krvácejícího vlkodlaka. Bella opět začala křičet, ať Jacoba nezabíjím a ušetřím ho. Neměl jsem v plánu ho zabít, ani si ho ulovit jako potravu, tohle bylo nečekané.

„Bože, promiň, promiň. Tohle... to jsem nechtěl,“ začal jsem se omlouvat.

Jo, vážně? Myslíš si to?, pomyslel si Jacob.

„No vážně, nebylo to úmyslný. Počkám až se zahojíš.“

Fajn. A nemáš na mě ani chuť?

„Toho se neboj Jacobe, smrdíš tak, že by trvalo hodně dlouho než bych ten puch ze sebe dostal.“

Hrozná představa, nejsem na tom tak špatně, abych musel jíst vlkodlaka.

No tak dík, taky nevoníš dvakrát hezky.

Usmál jsem se a čekal jsem, až se Jacob zahojí a přestane krvácet. Utřel si krev do stromu, aby mě tolik nelákal a znovu se postavil do bojové pozice. Ten pocit, že je mi Jacoba líto, zmizel mávnutím proutku. Už zase jsem cítil vztek a touhu po krvi. No, ne až tak doslovně, samozřejmě. Jacob na mě zíral a cenil zuby, přední packou hrabal do země. Nakrčil jsem se a připravil jsem se odrazit útok. Jacob se rozeběhl a já mu jen tak tak uskočil z cesty, hnal se jako velká voda. Vlkodlak prudce zabrzdil a obrátil se, znovu se proti mně rozeběhl. Připomínalo to souboj matadora s býkem, jenže jsem neměl červený plášť, abych ho mohl dráždit. Stačila jen má přítomnost. Nevydržel jsem jen tak stát a když kolem mě poněkolikáté proběhl, skočil jsem mu na záda. Jacob vztekle zavyl a oháněl se po mě, ve snaze mě kousnout. Jakmile zjistil, že se mu to nedaří, stoupl si na zadní a svalil se na záda, kde jsem byl já. Cítil jsem, jak to zabolelo, když na mě dopadla mohutná obluda. Jak mě to může bolet, jsem přeci odolný vůči bolesti a vůči jakémukoliv zranění. Vlkodlaci jsou stvořeni na obranu vlastního kmene proti upírům, podle toho co mi Jacob v myšlenkách ukazoval, jsou hodně silní a dokážou si poradit s každým upírem. Viděl jsem smečku, která skolila tři upíry, byli tak překvapení, že se nezmohli na odpor. Vlkodlaci je roztrhali na kousky. Na jednu stranu mi bylo mých druhů líto, ale dobře jim tak. Neměl jsem slitování se zabijáky lidí, kteří si se svými oběťmi pohrávali jako kočka s myší. Zatímco jsem ležel na zádech, bleskla mi tahle myšlenka hlavou. Jacob se převrátil, sklonil se ke mně a cenil mi zuby do obličeje. Měl jsem nutkání si zacpat nos, ale nechtěl jsem ho dráždit ještě víc. Jacob asi musel něco poznat, protože se ušklíbl, jestli se zvířata můžou šklebit, a položil mi jednu tlapu na hruď. Nechápal jsem kam tím míří, ale pochopil jsem, když začal packou tlačit. Chtěl mě rozmáčknout. Stál mi přímo na žebrech, kdyby chtěl, mohl mi je zlomit. Nevím proč, ale nevyužil toho, já jsem svou šanci využil. Jacob si nevšiml, že mám nohy úplně volné. S vypětím sil jsem je skrčil, abych je dostal k jeho břichu. Když viděl, že se hýbu, přitlačil mi na hruď víc a... netuším jak je to možné, ale začaly se mi dělat mžitky před očima. Neměl jsem moc času nazbyt, mohlo by se stát že mě klidně rozšlápne. Nohy jsem posunul ještě o kousek, teď byly ve vhodné pozici. Celou svou silou jsem zatlačil, Jacob odletěl a dopadl na záda. Rychle jsem se postavil, hlava se mi zamotala a na hrudi mě bolelo, tlačili mě žebra. Udělal jsem tři prudké nádechy a všechno zapadlo na svoje místo. Jacob stále ležel na zemi, nezvedal se. Podíval jsem se na Bellu, stála opřená o strom a se strachem v očích nás pozorovala. Nevypadalo to, že by se bála nás, ona se bála o nás. Střílela pohledem z jednoho na druhého, tvář staženou bolestí. Jacob pořád na zemi, ležel na boku a skoro ani nedýchal.

Na první pohled to vypadalo, že snad umřel, ale nedal si pozor na myšlenky. Předstíral těžké zranění, abych k němu přišel a on na mě mohl vystartovat. Potlačil jsem nutkání se zasmát a udělal jsem k němu dva kroky. Chlupaté vlčí tělo sebou švihlo, Jacob si to špatně naplánoval. Vyskočil kousek ode mě, ale podařilo se mu mě seknout do nohy, přesně do achilovky. V noze mi křuplo a podlomila se mi. Vlčí síla mě srazila na kolena, něco mě udeřilo do zad, hlava se mi dotkla země. Jacob si to špatně nepromyslel, měl to dobře přichystané. Klečel jsem na zemi a nade mnou se hrozivě tyčil vlk. Kdybych byl člověk, hrozně bych se bál, takhle se bojím jen trochu. Další pocit, co jsem ještě nezažil, měl jsem strach o život. Ne že bych se bál smrti, když jsem vlastně umřel už dávno, ale... neměl bych takový strach, kdybych neznal Bellu. Vím, že jeden z nás bude muset umřít, ale proč já? Netuším co se nade mnou dělo, Bella začala křičet. Tentokrát nekřičela na mě, teď křičela na Jacoba. Slyšel jsem jeho myšlenky a tušil jsem, co chce udělat. Zároveň jsem z něj cítil nějaký zvláštní pocit, nechtěl mě zabít, protože by to Bellu bolelo, ale toužil to udělat. Než jeho těžká tlapa dopadla na mou hlavu, dokázal jsem uhnout. Jacob zavrčel a vrhl se po mě.

Chytil jsem ho za nohu a i když mi to bylo proti srsti, zlomil jsem mu ji. Slyšel jsem odporné křupnutí a Jacob v myšlenkách zasténal, navenek nedal nic najevo. Namáhavě jsem vstal, v hlavě mi bušilo jako v kovadlině. To se mi nikdy předtím nestalo. Je to určitě tím vlkodlakem, má na mě špatný vliv. Nebo spíš na moje tělo. Zatřepal jsem hlavou ve snaze bolest vyklepat. Docela se mi to dařilo, Jacob byl ale jako nezmar, už zase stál připravený k boji. Pomalu mě to začalo unavovat, k ničemu to nevedlo, pořád jsme si působili zranění, ale nikdo z nás nechtěl udělat větší krok, nechtěl zarmoutit Bellu. Já hlupák jsem se ponořil do vlastních myšlenek, že jsem úplně zapomněl vnímat Jacoba. Jediné co jsem ucítil byl prudký náraz do břicha, pak jsem letěl do míst, kde stála Bella. Nestihl jsem se podívat, jestli tam je nebo není, nestihl jsem ani svůj let stočil jinam, protože ten názar byl tak silný a nečekaný. Co teď, co dělat, myslím, že nestihla utéct, protože je to člověk a není rychlá jako upír odstrčený vlkodlakem. Musím doufat, že stihla odběhnout.

BELLA

Oni se úplně zbláznili, oba. Začali se prát jako dva malí kluci, až na jednu drobnost. Že to nebyli kluci, ale dvě bytosti z pohádek a praly se o mě. Měla jsem okamžitě odejít a dát jim tak najevo, že s jejich bitkou plně nesouhlasím. To by mě ale museli vnímat, ale... stejně bych neodešla, zaprvé proto, že bych určitě zabloudila a zadruhé proto, že jsem se o ně bála, o oba. Nesnesla bych pomyšlení, že by se byť jednomu z nich něco mělo stát. Hrozný pocit. Kdybych se měla rozhodnout jen pro jednoho z nich, neudělám to. Nemohla bych se vzdát nikoho, měla jsem pocit, že moje srdce je dost velké, aby milovalo oba, jenže takhle to nechodí. A zbytečně bychom se všichni trápili, bála bych se, jestli náhodou neprojevuju víc náklonnosti jednomu, než tomu druhému.

A teď jsem musela přihlížet něčemu naprosto odpornému. Ti dva se vůbec nešetřili, a když Jacob Edwarda kousl do ruky a Edward mu pak zlomil čelist, začala jsem křičet. Bála jsem se o Jacoba, byl zraněný a potřeboval pomoc. Jenže jsem se nemohla hnout z místa, byla jsem úplně ztuhlá. Edward mě ale ujistil, že se nic neděje, že se Jacob zahojí. Nejdřív jsem nechápala, pak jsem si vzpomněla na staré legendy a na Jakeovo vyprávění. Kluci bojovali dál, zdálo se, že ani jeden nechce zajít moc daleko, někam odkud už není návratu. I když co já vím, třeba to byla jen má představa. Něčemu jako je mužská pýcha a taktika boje jsem opravdu nerozuměla. Podruhé jsem se pořádně lekla, když začala téct Jakovi krev. Edward se mu za to omlouval, ale čekala jsem, že když ucítí její vůni, skočí po něm a zakousne ho. Edward se ale držel, statečně. Jacob se znovu zahojil a prali se dál. Myslela jsem, že takové souboje trvají dlouho, ve skutečnosti jsem nic neviděla, dokud se nezastavili a nečekali na zahojení. Dokonce i Edward měl na své mramorové kůži škrábance a kousance, po chvíli se mu ale zahojili. Nikdy jsem nic podobného neviděla a ačkoli se tvářil vyrovnaně, jeho oči prozrazovaly překvapení. Sám o tom nevěděl. Říkala jsem si, že je Jacob asi dost silný, protože přimáčkl Edwarda k zemi a snažil se mu zlomit žebra nebo co. Potom jsem si uvědomila, že jsou vlkodlaci nepřátelé upírů a že proti nim bojují. Takže jejich síly budou asi vyrovnané.

Snažila jsem se je zastavit, už to zacházelo moc daleko a navíc jsem se o ně strachovala. Vždycky když jsem se snažila promluvit, přehlušilo můj hlas vrčení a divné kovové zvuky, které vycházely, jak jsem později zjistila, z Edwardovo kůže. V jednu chvíli zůstal Jacob ležet na zemi a vůbec se nehýbal. Vypadal jako mrtvý, ale jeho hruď se hýbala. Edward k němu obezřetně přistoupil a Jacob po něm skočil a sekl ho do nohy. Ulevilo se mi, že se mu nic nestalo, jenže vzápětí jsem se opět rozkřičela. Jacob se tyčil nad klečícím Edwardem a chystal se mu uštědřit ránu do hlavy. Chtěl mu jí snad utrhnout? Křičela jsem tentokrát strachem o Edwardův život. Proč se chtějí zabít, nemůžou se domluvit, podat si ruce a rozejít se v dobrém. Všechno jsem to zavinila já, kéž bych nikdy nepotkala... ale koho. Koho z nich bych jen tak dokázala škrtnout ze svého života? Kdybych na tuhle otázku znala odpověď, nemuseli se teď spolu kvůli mně prát. Ze zamyšlení mě vytrhlo odporné křupnutí a pak rána. Podívala jsem se, co se děje a všechno co jsem stačila zpozorovat, byl letící Edward. Kdyby letěl někam mezi stromy nevadilo by mi to tolik, jako když teď letí na mě. Jake do něj strčil a Edward se na mě řítil jako obrovská dělová koule. Nestačila jsem uhnout, moje nohy byly příliš pomalé. Stála jsem, v očích hrůzu, byla jsem připravená na bolest. No, spíš jsem s ní byla smířená. Netušila jsem, že to bude bolet tak moc.



Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 17. kapitola: