Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 16. kapitola

23.12.2009 (21:00) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

16. kapitola

Hned co jsem přijela domů jsem zavolala Jacobovi. Nezněl moc nadšeně, že jsem byla s Alice tak dlouho, ale s tím se nedá nic dělat. Osprchovala jsem se a vzlezla jsem si do postele. Koneckonců to nakupování nebylo tak špatné, i když jsem většinu času seděla na křeslech a s tupým výrazem jsem sledovala Alice, jak si zkouší oblečení. Nakonec mi stejně udělala radost a zašla se mnou do knihkupectví. Tvářila se sice hrozně otráveně, ale zvládla to. Vyptávala se mě na Edwarda, ale nedokázala jsem jí na nic odpovědět, snad jen na to, že ho asi miluju. Jenže to nevím jistě.

Nechci nad tím ani přemýšlet nebo to řešit, alespoň ne dnes večer. A co mi pomůže zapomenout? Prášek! Vyhopkala jsem z vyhřáté postele k batohu. Bílý prášek jsem vnímala jako vysvobození od problémů dnešního dne. Hned se mi spalo mnohem příjemněji.

Po bezesné noci přišlo ošklivé ráno plné zděšení ze sebe sama. Co jsem to včera udělala, Edwardovi jsem skoro řekla... ne, zakázala jsem si. Jestliže jsem se tím nechtěla zabývat včera večer, pochybuji že teď něco vymyslím. Jak se ale mám chovat, když ho dneska ve škole uvidím. Co sakra dělat? Chvíli jsem jen tak bezmocně seděla na posteli a zírala jsem nepřítomně z okna. Chyběla mi moje dřívější bezstarostnost. Nemusela jsem se zabývat věcmi jako je třeba láska ke dvěma klukům, pokus o... no, znásilnění. Moje ruce se začaly bezděčně klepat. Kdybych si vzala prášek, všechno by se rázem vyřešilo, byl by na chvíli klid od vlezlých myšlenek. No, uvidím jak budu všechno zvládat.

Umyla jsem se, nachystala jsem do Charliemu snídani a vyrazila jsem do školy. Jen co jsem vystoupila z auta, uviděla jsem Edwarda. Srdce se mi rozbušilo jako obří zvon a Edward, který měl ve tváři dosud napětí, se usmál. V mžiku byl u mě.

„Dobré ráno, Bello,“ řekl něžně.

„Eh... ahoj.“ I jedna jediná odpověď mi dělala problémy. Byla jsem z něj celá nesvá, ale tak nějak hezky, dokonce jsem se po včerejšku necítila ani trapně. Jen mi bylo trochu úzko, že jsem Edwarda odbyla. Je to zvláštní, ale když jsem ho uviděla, připadalo mi úplně jasné, že ho taky miluju. Což je problém. A dost velký. Protože miluju i Jacoba. Ale mělo by se to vyřešit, protože takhle závažnou věc nelze odkládat. A jediný člověk, který tohle může vyřešit jsem já. No... a já netuším, co dělat.

„Jak ses vyspala?“ přerušil tok mých myšlenek Edward.

„Vzhledem k tomu, že jsem si vzala prášek, tak skvěle.“

„Prášek? A nebereš je často?“

„Vždyť je mám asi jen tři dny, často je vážně neberu“, ohradila jsem se rázně.

„Dobře, promiň. Půjdeme do školy?“

Povzdechla jsem si. „Hmm.“

„Nejsi moc dobře naladěná, proč?“

„Nevím, omlouvám se, ty za to nemůžeš. Jsem... Můžeš chvíli počkat? Chtěla bych ti něco říct, ale měj trpělivost.“

„Ano, jen povídej.“

Poodešli jsme trochu stranou, potřebovala jsem klid, abych mohla říct, co mi leží na sdrci.

„Víš Edwarde, pořád přemýšlím o tom včerejšku a chci ti říct, že to není správné a není to ani fér. K nikomu z nás...“

„Ale...?“

„Jak můžeš vědět, že bude nějaké ale?“

„Vždycky nějaké je, že jo?“

„Nevím jestli vždycky, u mě jedno ale je. A velké. Já jsem si uvědomila, že tě taky miluju, což je jeden velký problém. Jen bych nechtěla, aby sis z toho něco vyvozoval, protože chodím s Jacobem. A vůbec... měla bych na tebe být naštvaná, žes mi zkomplikoval život, spíš milostné vztahy. Chci, abys věděl, že tě miluju úplně stejně jako ty mě, ale stejně tak miluju Jacoba. To si uvědom.“

Edwardovi se rozzářili oči, jeho úsměv se roztáhl do šířky. Popadl mě do náruče a s radostí se se mnou zatočil.

„Edwarde, neblázni. Pusť mě.“

Položil mě na zem a zatvářil se omluvně.

„Promiň, trochu jsem to přehnal, nechal jsem se unést. Ale abys věděla, udělalas mi opravdu velkou radost.“

„No, ale já radost nemám. A víš proč? Protože absolutně netuším, jak mám tohle řešit. Co mám asi tak dělat?“

„Bello, nechci být sobec, takže ti neporadím. Nemůžu, mohla by ses zeptat někoho nestranného.“

„Tak to už nech na mě.“

Edwarde se zatvářil vševědoucně, váhavě mě chytil za ruku a odváděl mě do školy. Jeho dotek byl velice vzrušující, proudila mezi námi taková zvláštní energie.

Co mám ale dělat, co má sakra dělat? Připadá mi, že se Jacobovi věnuji mnohem míň, než bych chtěla , přestože s ním chodím. Není to správné, pojedu za ním a všechno se vyřeší, stejně máme jít večer na večeři. Měla bych mu to říct? Srdce mě bolestivě bouchalo do žeber, nemůžu to říct, neměl by se to dozvědět. Jenže je to problém, který se týká i jeho, bylo by správné mu to říct. Moje zmatené představy přerušilo zazvonění telefonu. Vyčkávavěa jsem se podívala na Edwarda, až mě pustí a zvedne ho. On se sice zastavil, ale zadíval se na mě.

„To je tvůj telefon.“

„Ježiš, aha...“

Vyškubla jsem svou ruku z jeho a zalovila jsem v batůžku.

„Ano?“

„Bells, jsi v pořádku. Šla jsi do školy?“

„Jo, neměla bych snad?“

„Ale to ne. Jsou tam i...?“

„No... myslím, že ano. Co se děje, proč voláš?“

„Nic se neděje, jen jsem chtěla vědět, zda je všechno dobrý.“

„Jo, můžu už jít do školy?“

„No jasně. Pa lásko.“

Beze slova jsem zavěsila. To snad není možné, netušila jsem, že se mu musím ozvat i ráno. Asi aby věděl, že jsem přes noc neumřela nebo vážně nevím.

„To byl Jake“, řekla jsem Edwardovi zjevnou věc.

„Slyšel jsem. Ne že bych poslouchlal, ale víš jak.“

„No, vím.“

Kráčeli jsme vedle sebe do školy, jako by Jacobův stín ležel mezi námi.

Moje první hodina proběhla celkem v klidu. Jessica se mě stranila a Angela se mě snažila trochu ignorovat. Ne, že by se se mnou už nebavila, ale nechtěla na mě vyzvídat. Po hodině jsem se k ní přitočila.

„Ahoj Angelo, jak se máš?“

„Bello? Ty se mnou mluvíš?“

„Ang... nezlob se na mě. Bylo to pro mě teď těžké období, potřebovala jsem si všechno ujasnit a utřídit. Ale... mám pocit, že se mi to víc zamotalo.“

„Já se nezlobím, trochu mě mrzelo, jak jsi se mnou zametla. Nebylo to od tebe moc hezké, ale chápu tě. No... stejně jsme se už dozvěděla o Mikovi a je mi to moc líto.“

„Jo, děkuju.“

„Kdybys potřebovala, jsem tady. Budeš s námi sedět na obědě?“

Chtěla jsem odpovědět, že ano, ale jakmile jsme vyšly ze třídy, názor jsem změnila. Čekal na mě totiž Edward. Angela se chápavě usmála.

„No, jak vidím, tak nebudeš. Tak zatím“, odpověděla a odešla.

„Můžu tě doprovodit na další hodinu?“

„Samozřejmě, jsi hodný.“

Přestávku jsme strávili příjemným povídáním, Edward mi galantně nesl batoh, to Jake už dlouho neudělal. Nechci je ale oba srovnávat, protože jsou úplně rozdílní a protože Edward vyrostl v jiné době, kde byli všichni muži gentlemani.

„Nebude ti vadit, když na tebe o přestávce zase počkám?“

„Ne! A neptej se, jako by to byl zločin.“

„Ale on je,“ podotkl Edward, položil můj batoh na zem a se zazvoněním odešel. Dívala jsem se, jak kráčí chodbou a vyčnívá mezi ostatními, naprosto obyčejnými lidmi. Nikdo z nich mu nesahal ani po kotníky, s hrůzou jsem si uvědomila, že i já jsem příliš obyčejná. S povzdechem jsem usedla na židli a přemýšlela jsem, jak asi vedle něj vypadám. Ne, že bych neměla žádné sebevědomí nebo jsem naopak trpěla přehnaným, ale musela jsem vedle něj vypadat jako šedá myš. Báječná představa. Hodina začala, ale moc jsem nevnímala. Někomu začal zvonit telefon. To je vážně hrozné, kdekdo si nosí telefon do školy a nedokáže si ani vypnout zvonění. Otravné pípání pořád neustávalo, dokonce i učitele vyrušilo z jeho nepřetržitého monologu.

„No tak, co je to tady? Vypněte si ten telefon konečně, nepotřebuji k výkladu žádný hudební doprovod.“

Pořád se k tomu ale nikdo neměl. Třída začínala být nervózní, i já jsem se rozhlížela, čí asi tak může být. Teprve když se na mě upřelo pár očí, docvaklo mi, že ten úporně zvonící telefon bude nejspíš můj. Hmátla jsem po batohu a vypnula jsem ten zatracený mobil. Učitel si oddechl a dál pokračoval ve výkladu, pár spolužáků nechápavě vrtělo hlavou, ale naštěstí nikdo nic nekomentoval. Úplně jsem zapomněla, že mám ten telefon, Jacob bude naštvaný, že jsem mu ho položila. Musím se mu hned ozvat, jinak bude určitě schopný zburcovat všechny vlky a vydat se na trestnou výpravu.

Zvedla jsem ruku. „Eh... pane profesore, můžu si odskočit?“

„Hm, zatvářil se znechuceně, no dobře. Nemohla jste si dojít o přestávce?“

„Pardon“, odpověděla jsem naoko zkroušeně. Telefon jsem měla zastrčený hluboko v kapse. Hned na chodbě jsem ho vyndala a rychle jsem vytočila číslo.

„Bello“, zahřímal Jacob jakmile zvedl sluchátko.

„Ahoj“, pípla jsem.

A

„Proč se mi sakra neozveš? A navíc mi vypínáš telefon. Jak si to představuješ?“

„Cože? Děláš si srandu? Nevěděla jsem, že i dneska se mám hlásit každou hodinu. A nekřič na mě.“

„Belluško, nezlob se, ale moc se o tebe bojím. Ve škole je mnohem víc upírů, než kdekoliv jinde.“

„Co by mi asi tak ve škole udělali, před tolika lidmi.“

„Nevím, to přece ale vůbec nevadí, stát se může cokoliv.“

Nechtěla jsem se hádat, takže jsem mu všechny jeho argumenty odkývala.

„Jaku, už ti nemusím volat a hlásit se, že ne?“

Slyšela jsem, jak prudce nasál vzduch do plic.

„Pochopilas vůbec, co jsem ti teď celou dobu říkal? Poslouchala jsi mě?“

„Jo, řekla jsem uraženě, ale věř mi, protože já věřím jim, chápeš?“

„Bello“, nadechl se Jacob.

„To není fér Jaku.“

„Hmm...“ odpověděl mi a zavěsil.

No výborně, jeden den nemůže proběhnout v klidu, už mě nebaví pořád si někoho udobřovat. Odešla jsem zpátky do třídy a přemýšlela jsem, čím Jacoba přesvědčit a hlavně ho přimět, aby pochopil, že Cullenovi nejsou zlí a neusilují o můj život. O přestávce mi opět dělal společnost Edward, celou dobu se tvářil trochu zvláštně a i když jsem se ho vyptávala, neřekl mi co se děje. Na obědě jsme si sedli spolu, jen mi dva, bez jeho sourozenců. Bylo to divné, ale líbilo se mi to. Jako bychom spolu chodili a měli rande, bylo to fajn, ale... Překvapivě bychom spolu zrovna TAKHLE sedět neměli.

„Je Jacob hodně naštvaný?“ zeptal se náhle Edward.

„Co? Proč... proč by měl? Jo, myslím že je. Nezvládá dobře, že se mnou chodíte do školy. Má o mě strach, chápu ho ale... nenechal si vysvětlit, že mi neublížíte a že nemusí mít ani strach. Je škoda, že mi nevěří, je mi to líto. Nevím, co mu mám říct. Vážně je mi jasné, že z vás má respekt nebo co, ale i tak by měl pochopit, že mám Alice ráda a že s ní ráda trávím čas, pomáhá mi překonat určité věci. No... víš co tím myslím.“

Edward se na mě starostlivě zadíval, chytil mě za ruku a druhou rukou mě po ní pohladil.

„Bello, já mu naprosto rozumím. Taky bych nebyl rád, kdyby se moje holka kamarádila s vlkodlakem a zvlášť s celou bandou. Zkus pochopit jeho pocity, záleží mu na tobě, chce tě mít v bezpečí, pod ochranou. Nediv se mu...“

„Ale já ho chápu, vážně. Ale i on by mě měl chápat.“

„Dobře, nechci se s tebou dohadovat, máš pravdu. Já bych tě určitě pochopil.“

No aby ne, je mi jasný proč to říká, chce mi ukázat, že je lepší než Jacob.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu, vážně. To... to nic.“

„Co je?“

„Já jen... je mi jasný, že se snažíš zapůsobit a vypadat v lepším světle, než Jacob.“

„Cože? To si o mě vážně myslíš“, usmíval se Edward přistiženě. „Jo, máš pravdu. Promiň.“

„To nic, budu dělat, že jsem to neslyšela.“

„Děkuju. Co budeš dneska dělat? Nechtěla bys jít se mnou k řece? Nebo jdeš za Carlislem?“

„Ne, ne. Mám dnes rande s Jakem, jdu s ním na večeři, potřebuju si ho usmířit.“

„A řekneš mu to? To o nás...“

„Teď se neuraž, ale co o nás? Já ho s tebou přeci nepodvádím... Panebože! Já ho podvádím. To je hrůza, jsem příšerná.“

„Bello ne, to ne. Nejsi vůbec příšerná. Nic se neděje, vždyť se mezi námi nic nestalo, jen cítíš něco asi trochu nefér k Jacobovi. Citům se nedá poručit, za to nemůžeš, to nevadí.“

„Vadí, hrozně to vadí. To přeci nejde, chci svým citům poroučet, měla bych.“

Věděla jsem, že zamilovat se do Edwarda není správné, ale brala jsem to tak nějak normálně. Když jsem si uvědomila, že je to vlastně podvádění, něco se ve mně zlomilo. Je to hrůza, tohle přeci nejde tajit, musím to vyřešit. Nebo to Jakovi alespoň říct a zachovat se čestně. Ha!, čestně. To je ale čestné, připustit, abych se zamilovala do někoho cizího. Jenže... jak to asi dopadne? Co když mi dají ultimátum? Nechci si mezi nimi vybírat, to nejde. Co já budu dělat?

„Bello, za chvíli zvoní na hodinu, měli bychom jít.“

„Jo. Edwarde, teprve včera jsi mi řekl že mě miluješ, ale mě to připadá jako už hodně dávno a dlouho. Vyřeším to, dneska. Doufám.“

Edward se na mě soucitně podíval, ale nejradši bych ho uškrtila, za všechno. Za všechny tyhle problémy, za to, že se vůbec přistěhoval, za to, že se mi o něm zdálo. No jo, uvědomila jsem si, co jsem věděla vlastně už dávno. Edwarda miluju od prvního okamžiku, od té doby, co se mi o něm začalo zdát. To je v pytli.

Fyzika proběhla pro ostatní v pohodě, pro mě ne. Hlavou mi vířily představy a myšlenky a já byla hrozně vystrašená. Co mám proboha dělat? Připadala jsem si jako omámená, nemusela jsem si ani brát prášek, abych takhle otupěla. Mozek mi přetékal způsoby řešení a taky tím, jak by to mohlo dopadnout. Zmocnil se mě strach.Proč já! Stejnou otázku jsem si kladla už tolikrát.

„Budeš tady sedět do zítra nebo jdeš domů?“

„Co? Jo, hned, už... už jdu.“

„Tak pojď“, řekl Edward, vzal mě za ruku a vedl mě na parkoviště k mému autu. Nechala jsem se, dělalo mi dobře, že nemusím přemýšlet nad cestou. Edward se zastavil u náklaďáčku, postavil se čelem ke mně a položil mi ruce na tvář.

„Bello, zvládneš to. Dobře to dopadne.“

„Jo, jak pro koho“, pronesla jsem zoufale a položila jsem si hlavu na jeho hruď. Edward mě políbil do vlasů.

„Konečně chápu, proč nemáš čas mi zavolat.“

Polekaně jsem vzhlédla, o kapotu auta se opíral Jacob. V tu chvíli mi odumřely všechny části těla, nohy mi zarostly do země a srdce mi přestalo bít.

„Ach můj bože, Jaku. To ne, ne, ne. Tak to není.“

„A jak to je? Bello, už dlouho jsem si říkal, že jsi divná, ale přikládal jsem to tomu, že jsem se stal vlkodlakem a objevili se upíři. Teď už vím, co za tím stojí. Tím to bude, zahazuješ se s upírem. Podvádíš mě.“

„Jaku to není pravda, vysvětlím ti to.“

Přešla jsem k němu, chtěla jsem ho chytit za ruku, ale on ucukl. Ve tváři měl bolestný výraz, zlomený.

„Co mi chceš vysvětlovat? Nemyslím, že bych to pochopil jinak, než jak to vypadalo.“

„To ne, já... nepodvádím tě. Já, jen... uvědomila jsem si, že jsem do Edwarda zamilovaná, ale tebe taky miluju. Jacobe, věř mi. Neplánovala jsem si, že se to stane, nechtěla jsem. A navíc, Edward mi řekl teprve včera, že mě miluje. Já miluju vás oba.“

„Věřit ti?“ zlomil se mu hlas. Jeho oči, ač vypadaly tvrdě, se zaleskly náhlým přívalem slz.

Nemohla jsem vidět jeho bolest, hlava se mi motala a srdce stále ještě nebilo. Kdybych promluvila, rozbrečela bych se, takže jsem mu jen přikývla. Jacob se usmál, ale ten úsměv nebyl vůbec šťastný ani veselý.

„Ne Bello, nechci ti věřit, nemůžu.“

Střelil pohledem po Edwardovi, potom se podíval na mě a odešel jen tak, beze slova. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout, ale nohy mě neposlouchaly. Popošla jsem pár kroků a zapotácela jsem se. Hned u mě stál Edward a podpíral mě, ale já jsem se mu vytrhla a dost nemotorně jsem se rozešla směrem, kterým Jacob odešel.

„Jaku!, Jacobe!“, začala jsem křičet, doufala jsem, že mě uslyší a vrátí se. Obejme mě a řekne mi, že je všechno v pořádku. Ale ono není a nebude. Pořád jsem křičela dokola jeho jméno a on stále nepřicházel, zhroutila jsem se na silnici a začala jsem hystericky vzlykat.

„Co jsem to provedla, co jsem mu to udělala.“

„Bello, měla bys za ním jet. Bude na vaší pláži. Vysvětli mu to, dlužíš mu to.“

Podívala jsem se na Edwarda a snažila jsem se pochopit, co mi říká.

„Jeď, já na tebe počkám. Najdu si tě, slibuju.“

Natáhl se ke mně, zvedl mě ze země a doprovodil mě k autu.

„Zvládneš to.“

„Snad ano,“ zaskřehotala jsem.

Nasedla jsem a Edward mě pohladil.

„Počkáš?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě“, odpověděl, zavřel mi dveře a odstoupil.

Nastartovala jsem a vyrazila jsem od školy. Naposledy jsem se podívala do zpětného zrcátka, Edward stál stále na stejném místě, hlavu v dlaních. Moje srdce se sevřelo velkou bolestí a bylo mi ještě hůř. Proč musím působit bolest lidem, které tolik miluju? Kdybych byla spravedlivá, dokázala bych je opustit oba a dál je netrápit, ale... to bych musela být statečná a hlavně nesobecká. A to já nejsem, protože tím bych působila bolest i sobě. Vím, že bych neměla být ani s jedním, ale proto, abych existovala, je musím mít oba. Řítila jsem se do La Push, jak nejrychleji to šlo. Nejela jsem k Jacobovi domů, jela jsem kratší cestou rovnou na pláž. Minula jsem poslední baráček před pláží a už jsem netrpělivě zastavovala na krajnici. Vypnula jsem motor a běžela jsem na pláž, ani se nepamatuju, jestli jsem vůbec zamkla auto.

Jacob seděl na zemi, nohy měl zkřížené pod sebou a pohled upřený někam do dálky. Zarazila jsem se v půli pohybu, co mu mám říct.

„Jaku?“ oslovila jsem ho potichu.

Jacob vyskočil a zatvářil se rozpačitě. „Co chceš?“

„Promluvit si s tebou.“

„O čem chceš mluvit? Myslím, že my dva už nemáme o čem. Nech mě být Bello.“

„Jacobe, prosím“, zaprosila jsem skoro plačtivě.

Jake se na mě podíval, v očích hroznou bolest.

„Neplač Bello, jen to ne. Nechci aby ses trápila, vybrala sis Edwarda, na mě nemusíš brát ohled.“

„Nevybrala jsem si ho, nikoho jsem si nevybrala. Dovol mi, abych ti to vysvětlila, potřebuju to udělat.“

Jake se zatvářil neochotně a zvědavě zároveň. „Fajn, ale nechci slyšet, jak se vy dva moc milujete.“

„Ne, slibuju. Víš, přešla jsem k němu, ale on poodstoupil, znám Edwarda už docela dlouho. Nějakou dobu předtím, než přišel do Forks, se mi o něm zdálo, to ale nic neznamenalo. Pak přišel a já byla v šoku, že ho vidím, že vidím svůj sen. Od té doby se stala spousta věcí, myslela jsem, že mě chce zabít, ale nakonec jsme se trochu sblížili, dokonce mě zachránil, pamatuješ?“

Jake jen zvedl obočí.

„Jo, asi jo. Potom jsem se s ním setkávala víc a včera... včera se něco změnilo, řekl mi o svých citech a mě to dost vyděsilo, protože...“

„... protože ho taky miluješ. Nějak ale nechápu, proč mi to vykládáš, tohle jsem věděl už před tím tvým monologem.“

„Jenže Jacobe, tebe miluju taky, stejně jako jeho. A v tom je právě ten problém.“

„A co po mě chceš? Dát vám požehnání? Ne, na to zapomeň.“

„Panebože, to ne. Miluješ mě Jaku?“

Dívala jsem se na něj a snažila jsem se připravit na zápornou odpověď. Jacob místo toho uhnul očima. Srdce mi pokleslo, až jsem se bála, že ze mě jen tak vypadne.

„Nemiluješ mě.“ Neptala jsem se, bylo to prosté konstatování.

„Ale no tak, proč se ptáš. Ano, miluju tě Bello, jako svůj život a možná ještě víc. Co to má ale za smysl?“

„Já nevím, nevím. Jen vím, že mě oba milujete a já vás a absolutně netuším, co mám dělat.“

„A nemůžeš si prostě jednoho vybrat?“

Smutně jsem se usmála. „Kéž by to bylo tak jednoduché.“

„Víš že mi takhle ubližuješ? Možná... možná nám oběma.“

„Vím, promiň mi to.“

Jacob se najednou vzchopil. „Jestli potřebuješ nějaký čas, aby sis vybrala, počkám. I když to pro mě bude dost stresující, vydržím. Není tak jednoduché se s tebou rozloučit a vědět, že už tě nikdy neuvidím, protože bych nesnesl ten pocit, že jsem nebojoval. Nejsem přeci zbabělec.“

Ačkoli se to zdálo divné, potěšilo mě to. Vědomí, že Jake o všem ví a přesto mě neopustí bylo... osvobozující. Sice mi nic neulehčil, ale věděla jsem, že jsem ho neztratila a že s ním můžu počítat. Řešení tohoto problému bylo ještě víc v nedohlednu.

„Ne to nejsi.“

Jacob se lehce usmál, pořád ale smutně. Pomalu ke mně kráčel a když byl u mě, roztáhl ruce a schoval mě do své teplé náruče. Začala jsem nekontrolovaně brečet a on mě utěšoval.

„Bello“, oslovil mě a kousal se při tom do rtu. „Musím ti něco říct a je to dost závažné. Možná to celou věc změní a ty se nebudeš muset rozhodovat. Řeknu to rychle, protože těch děsivých věcí je pro dnešek víc než dost. Protože jsem se stal vlkodlakem, moje geny zmutovaly a nejsou schopny snášet se s mým tělem. Bojují mezi sebou a... vlkodlak skoro nikdy neprohrává.“

„A co to znamená?“, zeptala jsem se vyděšeně.

„To znamená, že se moje geny ničí navzájem a já to nejspíš nepřežiju.“

„Cože?“, vyvalila jsem oči. Co mi to tady vykládá? Že UMŘE? Proboha, to ne, to není možné. Ne bože, prosím tě.

„Jo, je to tak.“

„Jaku, to ale mění všechno. Neopustím tě...“

„Uklidni se. Nevím jak dlouho to bude trvat, třeba i 20 let, děda žil hodně dlouho. Nechci aby tě to ovlivnilo.“

„A proč mi to říkáš?“

Jacob jen kmitl obočím a zle se usmál.

„Neřekl jsem, že to bude jednoduché, ale budu o tebe bojovat Bello. Všemi prostředky.“

Musela jsem si sednout, dělaly se mi mžitky před očima.

„Ale ty... ty umíráš. Jacobe, nechci tě nechat samotného.“

„Každý umírá, třeba to bude trvat hodně dlouho. Navíc bych cítil, že se něco děje a zatím v pohodě. Je to ode mě podlé, ale nechci, aby to měl Edward snadné. Teď se tím nezabývej a jeď domů. Pročisti si hlavu.“

„Vyháníš mě?“

„Ne, chci aby ses uklidnila a měla bys být asi chvíli sama.“

„Máš pravdu.“

Zmateně jsem zamířila k autu, hlavu snad ještě plnější, než předtím. Bylo to jen párkrát, kdy jsem jela autem naprosto bez myšlení a bez soustředění a tohle byla jedna taková situace. Nic si nepamatuji, mám úplné okno. Probrala jsem se až ve sprše, kde jsem seděla oblečená a na hlavu mi stékala horká voda. To teplo uvolnilo stavidla a já se rozbrečela jako stará želva. Nikdy nevíš jak moc někoho miluješ, dokud ho neztratíš. A já mám pocit, že můžu ztratit oba dva a to nechci. Nechci se rozhodnout jen pro jednoho, protože by to znamenalo, že toho druhého už nikdy neuvidím. A to nemůžu dopustit, sobě to nemůžu dopustit. Věřím, že kdybych se rozhodla pro kteréhokoliv z nich, zemřu. Určitě dočista zemřu, žalem. Tohle nemůžu prostě nikdy vyřešit, ráda bych svěřila rozhodování o mém osudu do rukou někomu jinému.

„Bells co tu... proboha Bello,“ zakřičel Charlie vyděšeně, když mě uviděl sedět ve vaně v kalhotách a mikině. Vypnul vodu, vytáhl mě z vany a zabalil mě do ručníku.

„Co se stalo? Co je s tebou?“

„Tati,“ rozvzlykala jsem se a celá mokrá jsem ho objala.

Charlie nevěděl, co se děje, ale i přesto mě hladil po zádech a utěšoval mě. On byl stejně nejlepší ze všech. Odvedl mě do pokoje a pořád mě objímal, na nic se nevyptával. Počkal až se utiším, položil mě do postele a přikryl mě dekou. Na sobě jsem stále měla mokré oblečení, ale vůbec mi to nevadilo, oči se mi vyčerpáním klížily, nechtěla jsem usnout, jenže únava byla silnější než já, Charlie byl celou dobu se mnou.

Po pár hodinách mě probudila zima, oblečení bylo stále vlhké a navlhla i deka a prostěradlo. Za okny byla tma a já byla celá zmatená. Netušila jsem, jestli se mi všechno nezdálo, mokrá mikina ale mluvila jasně. Převlékla jsem se do tepláků, shodila jsem mokré ložní prádlo a znovu jsem ulehla.

„Bello?“ promluvil ze tmy Edwardův hlas.

Polekaně jsem nadskočila.

„Nechtěl jsem tě vyděsit, jak je ti?“

„Co myslíš, je mi hrozně. Jacob všechno ví a řekl, že o mě bude bojovat, že se mě nevzdá.“

„Napadlo mě to, ale já se tě taky nevzdám. Promiň Bello, ale nechci tě ztratit, i když bych měl být hodný a měl bych se tě vzdát, protože tě tak miluju. Dokázat že jsem lepší a že mi víc záleží na tvém štěstí a klidu. Jenže promiň, nemůžu to udělat. Nechci.“

„Já taky nechci. Nevzdávej to, chci vás oba. Nemůžu přijít ani o jednoho. Já jsem ten sobec.“

„Ne Bello, to nejsi. Jsi prostě člověk.“

„V tom případě nechci být, lidé umí být krutí. Já jsem krutá.“

„Nejsi, jsi jen zamilovaná.“

„Bohužel.“

Chvíli jsme mlčky seděli, Edward na posteli a já v ní.

„Co mám dělat?“

„Bello,“ začal Edward.

„Ne, já vím, že mi neporadíš.“

„Jdi spát, spánek ti trochu pročistí hlavu, vážně.“

„Ty to tak víš.“

Edward se usmál, políbil mě na čelo. „Já půjdu domů, nechám tě v klidu. Krásné sny. Zítra tě uvidím, už aby to bylo.“

„Ahoj,“ hlesla jsem.

Věděla jsem, že jen tak neusnu a pokud ano, neodpočinu si. Vzala jsem si prášek a po krátkém zaváhání jsem si vzala další. Chtěla jsem se co nejvíc otupit, nemyslet na bolest, která mnou prostupovala. Věděla jsem, že jim svou nerozhodností ubližuju, že jim ubližuju tím, že miluju někoho jiného. Nemohla jsem se ale rozhodnout ani pro jednoho, aniž bych své volby alespoň zčásti nelitovala. Bolelo mě to, ale připadalo mi fér, že to cítím. Je to slabá náplast na to, co jim oběma provádím. Prášky zabraly a já upadla do bezesného uklidňujícího spánku.

Ráno to ovšem na mě zase všechno padlo, bolest, tíha, úzkost. Najednou jsem si připadala hrozně stará a zhroucená. Jako oživlá mrtvola jsem se odploužila do koupelny, kde jsem se silou vůle umyla, oblékla jsem se a nejistě jsem sešla do kuchyně. Bála jsem se, že bude Charlie vyzvídat, ale on mě překvapil.

„Dobré ráno Bello.“

„Ahoj, tys udělal snídani.“

„Jo, vstával jsem dneska dřív, tak jsem chtěl být užitečný.“

„Aha, tak díky.“ Sedla jsem si ke stolu a cítila jsem jeho zkoumavý pohled. Dělala jsem, že ho nevnímám.

„Hmm, takže co máš dnes v plánu?“

„Půjdu do školy a odpoledne ještě nevím. Proč se ptáš?“

„Chtěl jsem si po práci zajet na ryby, taková příprava na víkend, nějak jsem se dostal z formy.“

„Vždyť jsi nebyl jen pár dní, to ti to tolik chybí?“

„Nee... Možná jen maličko. Zítra je sobota, potřebuju se připravit a být lepší než Harry.“

„Připravit se? Na chytání ryb? Nechápu...“

„Nemusíš Bello. To byl vtip. Jen chci jet na ryby.“

„Fajn.“

Charlie se chová trochu divně, ale bude lepší, když nebude doma a nebude si mě všímat. Oba jsme se rychle najedli a Charlie odjel dřív, než já. Jakmile jsem vyšla ze dveří, uviděla jsem Edwarda. Srdce mi zaplesalo radostí. Vyskočil z auta, přiběhl ke mně a přitiskl si mě k sobě. Ulevilo se mi, na chvíli, když jsem byla v jeho náruči, mi spadl kámen ze srdce. Bohužel opravdu jen na chvíli. Edward se odtáhl a pozorně se na mě zadíval, pohladil mi palcem kruhy pod očima a políbil mě na čelo.

„Těšil jsem se na tebe, celou noc jsem přemýšlel o té situaci.“

„A co jsi vyřešil?“

„No nic. Jen jsem přišel na to, že tě hrozně miluju a udělám pro tebe cokoliv, jen tě neopustím, možná kdybys to chtěla ty sama.“

„Ale já nechci, abys mě opustil. Ale ani nechci aby mě opustil Jacob.“

„To jsem rád, že jsem to slyšel,“ ozvalo se za námi.

„Jacobe, ty tedy umíš překvapit,“ odpověděl nevzrušeně Edward.

Vymanila jsem se z jeho náruče a obrátila jsem se čelem k Jacobovi.

„Ahoj Jaku,“ přistoupila jsem k němu.

Čekala jsem, že se ode mě odvrátí, ale překvapil mě. Natáhl se pro mě a políbil mě, zase mi bylo moc dobře, stejně tak jako u Edwarda, který se za námi přidušeně zasmál.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptal se Jake, ale oči upíral stále na mě.

„Ty.“

„Vážně? Nepřipadá mi to. Jsem rád že jsem přišel Bello. Rád tě vidím.“

„I já tebea Jaku. Díky...“

Jacob svraštil obočí, pak ode mě odstoupil a přišel k Edwardovi.

„Co je?“, podíval se na něj Edward.

„Nic, jen si chci prohlédnout ksich upíra, který mi odlákal holku. Hnus.“

„Ty taky nejsi nic zvláštního. Absolutně netuším, co na tobě Bella vidí.“

„Naštěstí já vím,“ zasmál se kysele Jake a zatvářil se trochu samolibě.

Edward vyvalil oči, obličej se mu stáhl bolestí, pak se vzpamatoval.

„Je krásná, hlavně ty její...“

„Nech toho,“ zavrčel Jake.

„Proč? Ty taky nehraješ fér, proč jsi jí říkal o tý tvý možný smrti. To je dost podlý, nemyslíš?“

„Je, ale Bella má právo to vědět, pořád je to moje holka.“

„Myslíš?“

„To vím.“

„Včera mluvila jinak“, pošťuchoval Edward Jacoba.

Nelíbilo se mi, že takhle lže a vymýšlí si. Ti dva se hecovali, měli na sebe různé narážky, které se týkaly mě. Oba měli ve tvářích zvláštní výraz, rozzuřený a zároveň bolestný. Oba je zraňovalo, že mluví se svým sokem.

„Nechte toho, všechno se dá vyřešit v klidu. Nebuďte na sebe zlí, prosím,“ snažila jsem se je uklidnit, ale neposlouchali mě. Pomalu postupovali do lesa za domem.

„Neprovokuj mě upíre.“

„Uklidni se vlčku, tebe se nikdo nebojí. Jsi jenom malý kluk, který si vyskakuje.“

„Mýlíš se, ale nebudu se s tebou dohadovat. Jen se hádej, aspoň ukážeš Belle pravou tvář krvežíznivče.“

„Já se taky nebudu hádat.“

Edward se na mě podíval, chtěl ke mně přijít, ale nepatrně strčil do Jacoba. Ten se po něm ohnal a odstrčil ho. Edward zasyčel, ale nevšímal si ho. Jake se taky ozval, nenechal ho ke mně dojít.

„Pusť mě“, zavrčel Edward.

„Nech jí být.“

„Chci jí jen něco říct, pusť mě.“

„Ne“, odpověděl Jake.

Edward ze sebe srazil Jakovu ruku a znovu zavrčel, zlověstně.

„Tos přehnal.“

Jacob se začal třást. „Bello, asi bys měla odejít. Teď tu nebude bezpečno.“

„Ne, nikam nejdu. Nebudete se prát, uklidněte se.“

„Jacob má pravdu,“ souhlasil s ním Edward se zábleskem radosti z boje v oku.

„Ne!“, vykřikla jsem. Nechtěla jsem, aby se prali a zvlášť ne o mě. Nesmí si ubližovat.

„Na to nemáš,“ řekl Edward.

„Ty na to nemáš,“ oplatil mu Jacob.

„Prát se určitě nebudeš, bojíš se, jsi srab.“

„Neprovokuj upíre,“ zavrčel Jacob a vybuchl.

Na jeho místě stál rudohnědý vlk, který cenil zuby, pysky měl ohrnuté až na čenich. Edward zaujal bojovou pozici, rozkročil nohy a roztáhl ruce. Tentokrát je od sebe neodtrhnu, nemám šanci. Oba jsou připraveni bojovat. Na život a na smrt.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 16. kapitola: