Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 15. kapitola

11.12.2009 (19:00) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1610×

15. kapitola

Nedočkavě jsem poposedávala na židli a těšila se na konec hodiny, škola pro mě začínala být utrpením. Spolužáci po mě pořád vrhali pohledy, zvědavé a napjatě. Jessičino tělo vedle mě se zmítalo skoro v křečích, jak se mě toužila vyptávat. Dělala jsem, že jí nevidím, nechtěla jsem se svěřovat zrovna jí. Kdyby to tak byla Angela, té bych řekla hned, co se děje, ale obávám se, že na mě bude naštvaná kvůli tomu, že jsem jí tak odbyla. Možná už ale ví co se stalo, ve Forks se nic neutají.

Konečně zazvonilo, vyskočila jsem ze židle jako na pérku a hnala jsem se ke dveřím. Cestu mi ale zastoupila Camilla, nemohla jsem přes ní dál.

„Co je?“, řekla jsem otráveně. Vážně jí nemám ráda.

„Chci se s tebou trochu popovídat Bello.“

„O čem? Nemám na tebe teď čas.“

„O Mikovi, krasavice“, usmála se tak zlověstně.

Snažila jsem se na něj celý den nemyslet, malinko se mi to dařilo, ale ne tak jak jsem chtěla. Prášek jsem si dnes ještě nevzala, ruce se mi šíleně klepaly, žaludek poletoval a na prsou mi seděl obrovský balvan. Toužila jsem po hebké náruči otupělosti, bylo by to fajn, ale snažila jsem se fungovat bez nich.

„O tom s tebou mluvit nebudu, máš smůlu.“

„Ne to nemám, chceme to slyšet, Mike je náš kamarád. Cos mu udělala?“

„Chcete? Aha... Jessica. Víš Camillo, doma tě neučili, že když něco chceš, musíš nejdřív poprosit? Nebudu s tebou o ničem mluvit, je to moje věc.“

„Bello, promluvila Jessica, pochop nás. Těžko můžeme věřit tomu, co se stalo, Mike takový není. Co když sis to vymyslela?“

Zalapala jsem po dechu. „Vymyslela? Je tahle modřina vymyšlená? Nebo dokonce tohle?“, vyhrnula jsem si rukáv a ukázala jsem otisky Mikových prstů na paži. Obě se na mě vyděšeně dívaly, začala se mě zmocňovat hysterie.

„Stačí vám to, připadá vám to ještě vymyšlené? Nechte mě už všichni být, nestarejte se o mě. Stalo se to, jasný? Je to pravda, spokojeni?“, křičela jsem na celou třídu i chodbu. Všichni kdo tam byli se zvědavě zastavovali.

Ucítila jsem na svých ramenou studené ruce a do ucha mi zašeptal sladký Alicin hlásek. „Bello, uklidni se a pojď se mnou. Ššš, všechno bude v pořádku, jen pojď.“

Přišla jako záchrana, ráda jsem se nechala odvést, její hlas i dotek mě uklidňovaly. Dovedla mě do prázdné třídy, daleko od všech ostatních. Nechala mě chvíli vydýchat, šlo mi to těžko, potřebovala jsem prášek, ale tak nějak jsem se styděla si ho před Alice vzít.

„Bello, pojeď se mnou nakupovat“, vystřelila na mě Alice a způsobila mi další, i když menší, šok.

„Alice, já nemám nakupování ráda. Vlastně ho přímo nesnáším. Jestli chceš, abych se odreagovala, můžeme dělat něco jiného.“ Třeba být s tvým bratrem.

„A co jiného?“

„No... já vlastně nevím.“

„Myslela jsem si to, ale už jsem stejně viděla, že souhlasíš.“

No, třeba to nebude tak hrozné, mohla bych to zkusit. S povzdechem jsem jí přikývla, Alice vypískla radostí a objala mě. S dobrou náladou mě odvedla k jejich stolu v jídelně, ani ji nenapadlo posadit mě jinde.

Edward už tam seděl, jakmile jsme vešly, jeho oči se na mě upřely. Zamrazilo mě, ale tak nějak hezky. Těšila jsem se na něj, moc. Pak jsem si vzpomněla, že jsem ho včera políbila na tvář a zrudla jsem. Edward se lehce usmál.

„Ahoj“, řekl sametovým hlasem.

„Ahoj“, vydechla jsem skoro neschopná slova.

Emmett si nás pobaveně měřil a co chvíli se uchechtl. Alice po něm střílela očima, aby se uklidnil, ale on jí statečně odolával.

„Přinesl jsem ti jídlo“, posunul ke mně Edward svůj tác.

„Děkuju“, pípla jsem.

Byla jsem na sebe naštvaná, že nedokážu vypravit víc slov nebo dokonce větu. Vybrala jsem si zeleninový salát a pomalu jsem ho uždibovala, Edward se na mě celou dobu díval. Nebylo to nepříjemné, jen jsem si musela dávat dobrý pozor na to, jak jím a abych se náhodou neušpinila. Znám se.

„Bello, naklonil se ke mně Edward, musíš jít nutně na fyziku?“

„Ne“, vyhrkla jsem a hned jsem si za to nadávala, nemusím být tak zbrklá.

Edward se usmál. „Půjdeš se mnou někam jinam? Dnes nemám náladu se vzdělávat a uvítal bych tvou společnost.“

„Ráda.“ A jak moc, přesto nesmím zapomínat na to, že chodím s Jacobem.

Edward pokýval hlavou a zadíval se z okna. Chvílemi se usmál, pak se ale zamračil a střelil pohledem po Alice. Ta se na něj nesouhlasně dívala, nechápala jsem o co se jedná. Edward zavrtěl hlavou, Alice na něj výhrůžně vykulila oči a Edward zavrtěl hlavou mnohem rázněji.

„O co jde?“, zeptala jsem se podezíravě.

Alice se nadechovala, že mi to řekne, ale Edward ji předběhl. „Alice... O nic Bello, řeknu ti to venku, ano?“

„Jasně“, řekla jsem zmateněji než předtím.

Edward se zvedl, odnesl můj tác, vrátil se ke stolu a natáhl směrem ke mně ruku. Věděla jsem, co ode mě čeká, vložila jsem svou dlaň do jeho a on mě lehce zvedl. Připadala jsem si jako očarovaná, když mě odváděl ven.

„Máš nějaké speciální přání kam chceš jet?“

„Já? Eh... ne, teď mě nic nenapadá.“

Edward se pousmál. „Myslel jsem si, že to necháš na mě.“

„Promiň, vážně mě nic nenapadá.“

„Určitě ale nebudeme u školy, když máme být vlastně uvnitř. Pojedeme k řece?“

„Jo, to je dobrý nápad.“

Edward nastartoval a jel k místu, kde jsme spolu už jednou seděli, bylo tam opravdu moc hezky. Přemýšlela jsem, proč chce Edward tak najednou vypadnout ze školy a zrovna se mnou. Určitě by se vystačil sám, nemusí se zdržovat s pomalým člověkem. Jakmile jsme ale dorazili na místo, odkud musíme pěšky, uvědomila jsem si, že mě tehdy večer nesl na zádech. Zdálo se, že i on si vzpomněl, protože na mě mrknul a trochu se natočil zády. Nechtěla jsem mu na ně hned skákat, co kdybych si to vyložila špatně.

„Zbytek budeme muset pěšky, jestli ovšem nechceš...“, a poplácal se po zádech.

„No“, dělala jsem, že se rozmýšlím, ale rozhodnutá jsem už dávno byla. „Tak dobře, ale opatrně prosím.“

„Copak jsem někdy neopatrný Bello?“

„Ne, ale radši ti to připomínám.“

Edward se zasmál, trochu se předklonil, abych na něj mohla nalézt. Pevně jsem se ho chytla, zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči.

„Můžeme.“

Edward se rozeběhl a za chviličku si vítr pohrával s mými vlasy. Měla jsem nutkání otevřít oči, ale bála jsem se, že se mi udělá špatně. Nepatrně jsem jedno oko otevřela, stromy kolem mě si míhaly strašnou rychlostí. Nepoznala jsem, jestli se mi žaludek houpe z toho běhu nebo to bylo tím, že je to tak vlastně pořád.

„Páni, co se tu stalo?“

„Co... co?“, otevřela jsem oči a snažila jsem se slézt z jeho zad. Pár stromů leželo na zemi, byly pěkně rozlámané. Jako kdyby tudy prošla vichřice.

„Tudy snad prošel Emmett nebo co. Počkej, dám to do pořádku, nemůžeme tu sedět v téhle spoušti.“

Postavil mě na zem, stranou od toho všeho a začal brát jeden strom po druhém, jako by to byly sirky. Dívala jsem se, s jakou lehkostí je zvedá, ty těžké kusy dřeva, jeho svaly se napínaly. Ačkoli jsem se snažila nezírat na něj, nemohla jsem spustit oči z jeho paží. I když měl svaly normálně, tohle bylo jiné, úžasná podívaná.

„Tak a je to. Můžeme se posadit, Bello... Bello? Na co tak koukáš?“

Zaklepala jsem hlavou. „Na nic, já... Dobře, sedneme si.“

Styděla jsem se mu říct, že zírám na jeho pevné, svalnaté, udělané,... Ne, na to nemysli Bello. Pár minut jsme seděli mlčky, vypadalo to, že se mi Edward snaží něco říct, něco důležitého, ale kdo ví. Třeba si to jen namlouvám.

„Bello, musím ti něco říct.“

Aha, takže si nic nenamlouvám, trefila jsem se.

„A co?“, zeptala jsem se ho zvědavě.

„No... je to pro mě těžké. Tohle jsem nikdy nikomu neřekl a nevím jak na to, takže se nesměj, nic takového. Prosím.“

„Edwarde, proč bych se ti měla smát. Když mi nebudeš vyprávět vtipy...“, pokusila jsem se zlehčit situaci.

„To nehrozí, neboj.“

„Dobře. Poslouchám.“

Edward vstal a začal nervózně přecházet. Bylo vidět, že neví jak začít, jak těžko hledá slova. Netušila jsem, čeho se to týká, ale i tak mi bušilo srdce. Byla jsem napjatá, co mi řekne. Myslela jsem, že se to bude týkat jeho jako upíra nebo něco s vlkodlaky.

„Pamatuješ si na ten den, kdy jsme se viděli poprvé?“

„Ano, dost dobře. Na to nejde zapomenout.“

„Víš ten den jsem tě opravdu nenáviděl, díky tvojí krvi, která mi tolik voněla. A pořád ještě voní. Celý den jsem o tom přemýšlel, proč to tak je a co to pro mě vlastně znamená. A pak i těch pár dní co jsem nebyl ve škole, radil jsem se s Carlislem, nechápal jsem co se děje. Pak jsem tě sledoval a radil se s Alice, no bylo to prostě složité. A ještě pořád je, nevím jak ti to mám říct. Víš, mám pocit, že... Teda já jsem ale nervózní. Bello, otočil se na mě se zvláštní jiskrou v očích, já jsem se do tebe zamiloval. Miluju tě, strašně moc, celým svým kamenným srdcem. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil. I my upíři máme své city, nezamrzly nám. Je mi líto, že jsem to na tebe takhle vyhrknul a že ti tím asi trochu zkomplikuju život, ale nemohl jsem to déle tajit, muselo to ze mě ven. Miluju tě, Bello, promiň.“

Zůstala jsem jako opařená, zírala jsem na něj a nebyla jsem schopná slova. Zapomněla jsem dokonce i na své strasti, Edward mě dokonale odrovnal. Strašně mě to vykolejilo. Na jednu stranu mě opravdu potěšil nebo jak to říct, zamiloval se do mě to je... to je úžasné. Tělem se mi rozléval zvláštní pocit, ale na druhou stranu – neměla bých cítit, co cítím, já zase miluju přece Jacoba. Není správně si libovat v tom, že mě miluje Edward, Edward! Ne, ani náhodou, co mu na to ale mám říct? Co odpovědět, abych ho neurazila, ale zároveň ho nechci ani odradit. To je dilema...

„Bello?“, zašeptal Edward tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. Vypadal napjatě, asi čekal co mu na to odpovím.

„Edwarde... tohle není něco, za co by ses měl omlouvat. Já...“

„Nemusíš mi na to odpovídat, nechci po tobě žádné vyznání, nic. Jen jsem ti to musel říct, chápeš? Musel. Nemohl jsem to v sobě pořád dusit, ale radši na to zapomeneme, jako bych nic neřekl, ano?“

Snažil se Edward, ale bylo na něm vidět, že on na to jen tak nezapomene a že ho tak nějak trápí, že jsem neodpověděla.

„Já mám ale Jacobe“, připomněla jsem mu.

„To moc dobře vím, ale k ničemu tě přece nenutím. Nezapírám, že bych nebyl rád, kdybys mi řekla, že se na něj vykašleš. Jenže to neuděláš, oba to víme moc dobře.“

Vstala jsem a přistoupila jsem k němu, nevěděla jsem přesně, co chci udělat, nechala jsem se vést pouze svými pocity. Edward se na mě udivěně podíval, ale nic neříkal. Postavila jsem se těsně k němu, stoupnula jsem si na špičky a chytila jsem jeho obličej do dlaní. Edward držel, dívala jsem se mu upřeně do těch zlatých očí, které mě omamovaly.

„Bello, co to děláš?“, nevydržel.

„Nemluv, buď... buď prostě zticha.“

Pomalu, velice opatrně jsem se k němu přibližovala, ruce stále na jeho studených tvářích. A pak se to prostě stalo. Připadalo mi to strašně přirozené, jako kdybych ho líbala už tolikrát. Naše rty splynuly a já si vychutnávala jeho vůni zblízka. Edward byl v první chvíli ztuhlý, ale pak se ochotně zapojil. Líbal jako bůh, dá se říct. Byli jsme sehraní, jeho polibky byly opojné, připadalo mi, že mi narostly křídla a já se vznáším kdesi na nebi. Po chvíli, která mi připadala jako století, se Edward tiše zasmál a trochu mě od sebe odstrčil.

„Asi bych se měl naštvat, pěkně jsi mě zneužila, ale mě se to líbilo. Jen nechápu, co to vlastně mělo znamenat.“

„Ani já ne, promiň, omlouvám se.“

Edward se zasmál a tentokrát si mě k sobě přitáhl on. Začal mě trochu nenasytně líbat, ale pořád mi připadalo, že se nějak hlídá. Krásné to ovšem bylo, ne že bych si stěžovala. Teď jsem to byla já, kdo polibek ukončil. Byla jsem z toho všeho strašně zmatená, chtěla jsem vyzkoušet, jestli k Edwardovi něco cítím i já, proto jsem ho políbila, ale... Trochu jsem se do toho zamotala.

„Co se děje? Ne... ehm... nelíbí se ti to?“, zeptal se Edward lehce nešťastně.

„O to přeci nejde. Mám ale pocit, že to není správné, že..., povzdechla jsem si, … že Jacoba podvádím.“

„Jo“, posmutněl Edward.

„Líbilo se mi to, moc“, zašeptala jsem, určitě mě slyšel.

Maličko jsem lhala, říct že se mi to líbilo je hodně slabé slov, bylo to totiž nádherné, úžasné, dokonalé a perfektní. Nikdy jsem nepoužívala taková superlativa, ale jedině takhle se dal popsat Edwardův polibek. Nebylo to fér k Jacobovi, o tom se nesmí nikdy dozvědět. Měla bych to prostě zapomenout, to by zase nebylo fér vůči Edwardovi ani vůči mě. Docela mě to zasáhlo, v dobrém samozřejmě. Srdce mi splašeně bušilo a červeň z tváří mi mizela hodně pomalu, ale bylo to příjemné. Edward mě celou dobu pozoroval, tvářil se nezaujatě, spíš se o to snažil, ale ty jeho oči. Prozradily všechno. Radost, štěstí, smutek a trochu zoufalství. I když se nevyznám v lidech a jejich chování, jeho jsem přečetla docela lehce. Ještě že on mě nemohl slyšet, číst mi myšlenky. Dost by se divil, ale... asi by ho potěšily.

„Co mi to Alice chtěla říct?“, vzpomněla jsem si a snažila jsem se odvést pozornost k něčemu jinému.

„Cože? Kdy? Aha... ty myslíš v jídelně. Viděla, že ti to řeknu a viděla i tvoji reakci. Chtěla mě ušetřit zklamání, který teprve ještě přijde. Nechci to ale nijak ovlivňovat, takže ti neřeknu co přesně ještě viděla. Nebylo by to správné.“

„A tys to viděl? Co se stane, v jejích myšlenkách?“

„Ano, bohužel. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že ty její vize se mohou změnit?“

„Jasně, záleží na tom, jak se člověk rozhodne.“

„Správně, viděla sice, jak to skončí, ale už neviděla ten polibek, rozhodla ses v jeden okamžik. Celá naše, moje i tvoje, budoucnost se teď změnila. Nevím, jestli chci vědět jak. Asi bude lepší, když si to nechá pro sebe.“

„Třeba ne. Víš, třeba by bylo lepší kdybychom věděli, co se stane, protože já to netuším ani náhodou.“

„Ach Bello“, přistoupil ke mně Edward a položil mi ruku na rozpálenou tvář.

„Chtěl bych ti popsat, co teď cítím. Myslím, když mám ruku na tvé tváři. Kdybys věděla jak je to jedinečné. Když se červenáš, je to jako záře, která se rozlévá po obzoru, když zapadá slunce. Teplá, vyjímečná a fascinující. Vidím každou žilku, kterou proudí tvá čistá krev a každou z nich bych políbil. A to jen proto, že všechny dohromady tvoří tebe. Slyším tvoje srdce, jak zběsile buší, když jsi nervózní a napnutá, jak je klidné, když spíš. Pořád mi ale zní úžasně, skoro jako by mi zpívalo. Cítím tvou krev, nepopsatelnou a omamnou, lákavou, ale přesto nedotknutelnou. Všechny tyhle, pro tebe možná nevýznamné věci, jsou pro mě životně důležité. A kdybys snad jednu z nich ztratila, radši bych zemřel, protože tyhle věci tě dělají takovou, jaká jsi. Hlavně tvoje srdce. Neboj, nemám rád jen tyhle části tvého těla, mám rád – miluju – i ty ostatní. A když se tě dotýkám, jako právě teď, cítím zvláštní proudění v konečcích svých prstů, je to jako nějaký náboj, magický nebo co. Nechci, aby ses trápila, takže když už mě nebudeš chtít nikdy vidět, pochopím to. Nechci ti způsobovat bolest, když řekneš, že chceš jen Jacoba, nebudu se ti už plést do života. Dokonce můžu na to všechno zapomenout, budu prostě jen tvůj kamarád. Udělám všechno co si budeš přát, hlavně kdy ty budeš šťastná. Na ničem jiném mi nezáleží. Co mám dělat, řekni“, zašeptal naléhavě.

„Já nevím, netuším. Víš Edwarde, já k tobě asi taky něco cítím, ale Jacoba miluju.“

Zmučeně jsem si sedla zpátky na kámen a hlavu jsem si složila do dlaní.

JACOB

Bylo mi líto hádky s Bellou, neměl jsme se tak naštvat, že jde ke Cullenovi, vždyť je to doktor. Ale upírskej, to je ten problém, řekl mi naštvaně druhý hlas v mé hlavě. Zaťal jsem vzteky pěst a rozdrtil na prach kamínek, který jsem držel. Ano, ale i tak jsem si měl zachovat chladnou hlavu a s Bellou si promluvit. Nezasloužila si to, ne po tom, co zažila. Měl bych při ní stát a ve všem jí podporovat, i kdyby se rozhodla naprosto hloupě. Bylo by to její rozhodnutí a nezáleží na mých pocitech, hlavně když bude šťastná. Měl bych být vlastně rád, že se někdo nabídl, že jí pomůže zbavit se toho šoku. Když mi Charlie dal její nové číslo, byl jsem rozhodnutý se jí omluvit a říct to, na co právě teď myslím. Jenže jsem to zvoral a místo toho jsem se začal hloupě vyptávat, jak bylo u Cullenů. Tak trochu se mi ale nemůže divit, jsou to upíři a taky ten Edward. Nelíbil se mi. Cítil jsem z něj něco... něco jako určité postranní úmysly. Skoro jako by mi chtěl Bellu přebrat, nevěděl ale, že já se nevzdám jen tak bez boje. Bella je moje a tak to i zůstane, dokud bude ona chtít. Musím si dát pozor na myšlenky, aby hned nevyčetl moje plány, ten upíří chlapec. Náš večerní hovor skončil taky neslavně, tentokrát se naštvala Bella a třískla mi s telefonem. Celý večer jsem přemýšlel o tom, jak se jí omluvit, ale na tohle nejsem moc stavěný. Přesto jsem se snažil a koupil jsem jí kytku, poprvé za tu dobu, co spolu chodíme. Nebyla to ale běžná natrhaná kytka, vymyslel jsem něco mnohem lepšího, v květináči. Jen tak neuvadne a když se o ní bude starat, hezky pokvete, stejně jako naše láska. Jsem to ale koumák, musel jsem se pochválit. Teď jsem prostě musel jen, dost netrpělivě, čekat, až přijde ze školy domů a já za ní budu moct vyrazit. Samovi jsem narovinu oznámil, že dnes se mnou počítat moc nemůže, musím se soustředit i na svůj osobní život. Nebyl sice moc nadšený, ale já jsem byl neoblomný. Za trest mám dvojitou směnu.

Čas do doby, než budu moct odejít k Belle jsem trávil na pláži a přemýšlel jsem o všem možném co mě napadlo.

„Ahoj Jaku“, uslyšel jsem za sebou nesmělý hlas.

Prudce jsem se otočil, stála tam ona, moje láska, moje Bella.

„Ach Bello, ahoj“, rozběhl jsem se k ní. Mohutně jsem jí objal, až zalapala po dechu, ale objetí mi vracela. Začali jsme mluvit oba současně.

„Bello, moc se ti omlouvám, neměl jsem takhle hloupě reagovat. Měl jsem tě podpořit, moc mě to mrzí.“

„Chci se ti omluvit Jaku, měla jsem si uvědomit, že upíry nesnášíš. Mě to moc mrzí, nenapadlo mě, že se o mě vlastně bojíš.“

Na chvíli jsme se zarazili a pak jsme se společně rozesmáli. Políbil jsem jí do vlasů a Bella se mi přitiskla na prsa.

„Promiň“, zašeptal jsem jí do vlasů.

„Promiň“, zašeptala i ona.

Chvíli jsme stáli a objímali se. Pak jsem si povzdechl.

„Něco pro tebe mám“, řekl jsem a odešel jsem pro květinu, kterou jsem měl ukrytou mezi kameny. Bella na ní chvíli zírala a pak se usmála.

„To je kytka? Páni to je úplně poprvé... a za co to je?“

„Na omluvu, nechtěl jsem ti dávat normální, tak jsem koupil v květináči. Teď se o ni budeš muset hezky starat, aby neuvadla. Ber to jako důkaz naší lásky“, připadal jsem si trapně, když jsem to vyslovil.

Bella na mě vyvalila oči a potom se jí v nich usadil smutek nebo co.

„Děkuju, budu se o ní starat, jak nejlépe dovedu. Neboj.“

„Nebojím se. Nevěděl jsem, že přijedeš, plánoval jsem si, že za pár minut vyrazím k tobě. Odpadla ti hodina?“

„Ne, ale odešla jsem trochu dřív. Chtěla jsem se ti omluvit a nemohla jsem ve škole vydržet. Nic jsem ti na usmířenou nepřinesla, jen... jen sebe.“

„To mi vůbec nevadí, ty mi bohatě stačíš.“

Vyzvedl jsem jí do výšky, Bella mě objala nohama a začali jsme se líbat. Dneska mě líbala tak jinak, nevěděl jsem ale v čem je rozdíl, nedovedl jsem to popsat.

„Miluju tě Jacobe, promiň mi to“, omluvila se znovu Bella.

Posadili jsme se na lavičku a povídali jsme si, skoro jako za starých časů. Ne, že by se teď mnohé změnilo, ale cítil jsem, že něco bylo jinak. Trochu víc jsme se hádali, nějak míň se vídali. Určitě to bylo i tím, že už nejsem obyčený člověk a mám teď mnohem víc povinností.

Řekl jsem Belle všechno, co jsem si plánoval a ona pozorně poslouchala, hladila mě po ruce a usmívala se.

„Jaku, nemusíš mi to vysvětlovat. Já to všechno chápu, ale být tebou se ještě neomlouvám, něco totiž ještě nevíš.“

„Co?“, zarazil jsem se.

„No, dneska jdu nakupovat, s Alice Cullenovou“, zamumlala a trochu se přikrčila.

Mě se zatmělo před očima, ale snažil jsem se ovládnout, myslel jsem na něco uklidňujícího. Dýchal jsem klidně a vyrovnaně a opravdu jsem se uklidňoval.

„S Alice Cullenovou? Jen vy dvě? A nakupovat?“ Bella přece nákupy nesnáší.

„Ano, dneska mě totiž rozčilily spolužačky, když se vyptávaly na... no, však víš. A Alice mě uklidnila a navrhla, abych s ní jela nakupovat, že potřebuju přijít na jiné myšlenky. Je to pravda, jen doufám, že mě nechá jít do obchodů, do kterých budu chtít já.“

„Aha. A to bys nemohla být se mnou? Já tě snad taky rozčiluju?“

„Jaku to ne, není to pravda, ale... Alice je taková nezaujatá. Vynahradím ti to, zítra si třeba můžeme zajít na večeři, dlouho jsme nikde nebyli.“

„Jenže já zaujatý jsem. Bello pochop mě, pro mě jsou to pořád upíři, vetřelci. Co když tě nějak omámili svými smysli, svoji kořist přece přeci musí omráčit. Netvrdím, že jsou takoví, ale co kdyby? Večeře je dobrý nápad, ještě se domluvíme, mám službu navíc.“

„Oni nejsou zlí, neloví lidi, věř mi.“

„Rád bych ale bojím se, věř mi zase ty. Myslel jsem, že se tomu vyhnu, ale je to nutné... Na, koupil jsem ti mobil a byl bych rád, kdybys ho měla u sebe, kdykoli budeš s někým z nich.“

„Jacobe...“, zaprosila Bella.

„Bello, prosím. Klidně s ní běž, ale udělej to pro mě. Mám o tebe strach a potřebuju vědět, že jsi v pořádku. Stačí mě každou hodinu prozvonit, to je naprosto dostačující. Prosím tě.“

Bylo to důležité, upírům jsem tolik nevěřil, slíbili sice, že budou „hodní“, ale stejně...

„Prozvonit? I když se mi to nelíbí, udělám to. Pro tebe, když ti to udělá radost... Mě to nezabije.“

„Děkuju“, políbil jsem jí na čelo, Bella se zachvěla a rozhodila kolem mě své paže. Dal jsem jí ruku pod bradu, lehce jí zvedl hlavu a vyhledal jsem její ústa.

„Asi budu muset jít“, povzdechla si Bella po hodině, kterou jsme si spolu užívali.

„Škoda“, ujelo mi.

Bella se na mě káravě podívala.

„To jsem nechtěl říct, moje chyba. Pořád ještě bereš ty prášky?“, zeptal jsem se zvědavě.

„Proč?“, odpověděla polekaně.

„Protože mě to zajímá.“

„Beru je, ale jen když cítím nějaký nával úzkosti.“

„Kolik jich ještě máš?“

„Nevím, nevím. Ještě dost, ty mě vyslýcháš?“, ohradila se.

„Ne Bello, řekl jsem překvapeně, jen mě to zajímá. Jen, abys to s nimy moc nepřeháněla.“

„Mám to pod kontrolou, vážně.“

„Jasně. Takže musíš jít? Můžu tě doprovodit?“

Bella zamrkala. „Budu ráda, domů poběžíš?“

„Jo, těším se. A promluvím si se Samem ozítřku.“

„Tak pojď.“

Nasedli jsme do jejího náklaďáčku a jeli k ní domů. Zdála se mi trochu roztěkaná, ale přikládal jsem to tomu, že se bojí, že se setkám s Alice. Jakmile zastavila, vehementně jsem se s ní rozloučil, trochu jsem jí rozcuchal a celou olíbal. Když už mi ta upírka bere Bellu, ať si užije mou vůni. Do ruky jsem jí strčil mobil s prosebným výrazem aa ona si ho vzala.

„Každou hodinu“, ujistila se.

Pokýval jsem hlavou, naposledy pro dnešek jsem jí políbil a odběhl jsem do lesa. Nebylo to ode mě moc hezké, ale zůstal jsem schovaný za stromem a čekal jsem, až pojedou. Já blbec, uvědomil jsem si, že jsem Belle neřekl kam mě má prozvánět. Naštěstí jí to pálí a napadne jí, že budu doma čekat. Bella zmizela v domě a za chvíli přijela upírka v nablýskaném fáru. Bylo vážně parádní, ale bylo upíří holky. Bella vyběhla ven, ve tváři lehce nejistý úsměv, otočila se, aby zamávala Charliemu a nasedla do auta. Upírka vytúrovala motor a odjela tak rychle, že jsem to stěží zaregistroval. Teď už je to všechno jen na Belle.

Čekala mě cesta domů, nechtěl jsem se moc přeměňovat, někdo z vlků bude určitě na hlídce, nechci se s nimi bavit. Co mám ale dělat, jako člověku by mi to trvalo dost dlouho. Nic jiného mi nezbývá. Svléknul jsem si šaty a zavřel jsem oči. Za okamžik jsem stál na všech čtyřech.

„Jaku“, uslyšel jsem Jareda.

„Ahoj, nevšímej si mě, jen se potřebuju rychle dostat domů.“

„No dobře. Sam je na tebe trochu naštvaný, ale chápe tě.“

„To je dobře. Tak zítra.“

„Čau.“

Běžel jsem rychle domů, abych mohl zase být sám se svými myšlenkami. Táta se někde toulal, což bylo ještě lepší, aspoň by se nedivil, proč telefon jednou zazvoní a konec. Přeměnil jsem se až v domě, nerad bych chodil nahý po vesnici. Od doby, kdy Bella odjela uplynulo patnáct minut, měla tedy ještě dost času, než mě prozvoní. I tak jsem byl nervózní, potřeboval jsem se něčím zabavit. Do garáže jsem jít nemohl, tam bych neslyšel zvonění, tak jsem se šel osprchovat a následně jsem si pustil televizi. Moc jsem se na ní ale nesoustředil, stále jsem sledoval hodiny.

Zazvonění se ozvalo včas a mě se trochu ulevilo, Bella pochopila a dodržela svůj slib. Začal jsem přemýšlet o tom, jaký smysl to vlastně má. Ano, měl jsem o ní strach, ale i já sám jsem cítil, že to nebude jen tím. Potřeboval jsem vědět, že na mě myslí, i když je s ním, nebo dalšími upíry. Druhou hodinu se mi neozvala. Uklidňoval jsem se tím, že zrovna nemá čas a prozvoní mě za pár minut. Jenže pořád se nic nedělo, nevydržel jsem a zvedl jsem sluchátko. Zaváhal jsem s prstem na číselníku, nechtěl jsem, aby se naštvala, ale strach a trochu žárlivost zvítězily.

„Ano?“, ozval se Bellin hlas.

„Jacob. Co se děje, neozýváš se mi.“

„Ježiš, promiň. Zapomněla jsem na čas.“

„A já trnu strachy. Kde jsi, už jedeš domů?“

„Ne, jsme v krámě a za chvíli jdeme jíst, mám docela hlad.“

„A co bude jíst tvoje nová kamarádka? Uloví si krysu?“

„Jaku, nebuď zlý.“

„Promiň, promiň. Já se polepším. Už mě nezapomeneš prozvonit? A až přijedeš domů, zavoláš?“

Bella si do telefonu povzdechla, asi čekala že toho už nechám.

„Jo, musím končit. Ahoj.“

„Ahoj lásko“, z telefonu mi už odpovídal jen oznamovací tón.

Stíhačka Jacob, připadám si jako zloduch, ale musím jí kontrolovat.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 15. kapitola: