Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 14. kapitola, 2. část

02.12.2009 (17:30) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1369×

14. kapitola – 2. část

Dívala jsem se za ním, ztuhlá. Měla jsem to říct rovnou, ale nechápu co mu tak vadí. Vždyť se nic neděje. Asi jsem sobec, ale měl by na mě brát ohled, ohled na to, že se mi stalo něco závažného, zásadního. Něco co možná změní můj život, třeba už nebudu ta stejná Bella, třeba mě to poznamenalo. Věřím, že když si o tom s někým promluvím, změní se to. Mrzí mě, že to Jacob nechápe, on by mi měl být tou největší oporou a ne někdo, koho vlastně tak dobře neznám. Nešla jsem hned za ním, potřebovala se uklidnit. Sedla jsem si znovu na kmen a pozorovala jsem moře. Slunce už sice tolik nesvítilo, schovávalo se za pomalu houstnoucími mraky, ale i tak se občas nějaká vlnka zatřpytila v jeho svitu. Tohle mě uklidňovalo, teď jsem nepotřebovala ani léky, na nic jsem nemyslela, jen jsem se dívala.

„Neměli bychom jít?“, vytrhl mě Charlie z rozjímání.

„Kolik je hodin“, zeptala jsem se.

„Něco kolem sedmé, máš to od půl osmé, ne?“

„Ano, a jak to vlastně víš?“

„Jacob něco říkal, vypadal dost naštvaně. Pohádali jste se?“

„No, zaváhala jsem, trochu. Žárlí na Edwarda i jeho otce.“

„Blázen, zamumlal si táta, měl by být rád, že díky nim žiješ. Blázen.“

„Já vím, tak pojď tati.“

Domů jsme dojeli před půl osmou, stihla jsem se převléknout a trochu upravit a už na mě troubil Edward. Vyklonila jsem se z okna, abych mu dala najevo, že už jdu, ale byl zaneprázdněn. Charlie si ho všiml dřív a teď si s ním povídal. Edward vypadal úžasně, nebyl ale čas ho pozorovat z dálky. Vyšla jsem ven a on na mě vrhnul jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Nemohla jsem se na něj taky neusmát, i když jsem byla naštvaná a ponížená. Radši jsem si nevzala ten úžasně uvolňující prášek, chtěla jsem mít čistou hlavu.

„Ahoj Bello“, pozdravil mě.

„Edwarde“, kývla jsem na něj, aby Charlie nepoznal, jak moc ráda ho vidím.

„Tak děkuju, jsme domluveni“, řekl Charlie a odešel do domu.

„Na čem?“, zeptala jsem se zvědavě, když mi Edward otevíral dveře.

Ten se jen usmál. „Tvůj otec ti to pak řekne.“

„Mám se bát?“

„Ne, nemusíš. Tvůj otec chce, abys... Ne, on ti to řekne.“

„Řekni mi to, už jsi to nakousnul.“

„Ne, to není moje věc.“

„Edwarde, prosím, přece nechceš, abych na to celou dobu myslela. Musím se přeci soustředit na tu... terapii.“

„Ty dokážeš člověka přesvědčit, dokonce i upíra.“

„Vážně? To jsem netušila.“

Proč mi bylo s Edwardem tak dobře a proč mě Jacob dneska tak rozčílil a trochu mi i vadil. No, na to je vlastně jednoduchá odpověď, Jacob mě naštval, protože úplně nesmyslně žárlí a vadil mi kvůli tomu. Nemám ráda neopodstatněné obviňování, s Edwardem je mi dobře, protože nemá hloupé řeči. Jak jednoduché.

„Promluvila sis s tím tvým p... Jacobem?“

„Snažila jsem se, ale místo toho jsme se pohádali.“

„Opravdu? Proč?“

„Nebuď zvědavý, je to moje věc.“

„Ty jsi potvůrka.“

„To teda nejsem. A vůbec, ještě pořád jsi mi neřekl co mi Charlie chce.“

„A já už myslel, že to zamluvím. Musíš se ale pak tvářit překvapeně.“

„Budu se snažit.“

„Tvůj otec mi řekl, abych se zeptal Carlislea, zda je dobrý nápad, kdyby tě poslal na pár dní, týdnů k matce.“

„Cože? To ne, nechci nikam jet, ani náhodou.“

Charlie se mě chce zbavit, nechce být součástí toho, co se stalo. Chce mě přehrát Reneé, aby se ona musela starat o zneuctěnou dceru. No paráda.

„Bello, proč reaguješ tak přehnaně? Myslel si, že pro tebe bude lepší, když se odreaguješ, přijdeš na jiné myšlenky.“

Nechtěla jsem odpovídat, byla jsem naštvaná, připadá mi, že úplně oprávněně. Edward to nemůže pochopit a já mu to nechci vysvětlovat. Vzal moje mlčení celkem dobře, ale pokukoval po mě. Cesta k jeho domu netrvala dlouho, protože Edward jezdí jako blázen, občas jsem se musela chytat madla, když jsem se lekla. Carlisle už na nás čekal, jeho výraz byl nečitelný, ale oči mluvily jasně. Byl ze mě nervózní. Nebo alespoň myslím.

„Vítám tě Bello.“

„Dobrý večer.“

„Jsi připravená?“

„No... snad ano.“

Vešli jsme do domu, televize běžela, ale nikdo se na ní nedíval. Ostatně tu vlastně nikdo nebyl, jen Esmé stála mezi dveřmi a vřele se na mě usmívala.

„Bello“, pronesla a šla mi naproti s rozevřenou náručí. Lehce mě objala a hned odstoupila, pozorně se na mě dívala, asi se bála, že mě vylekala.

„Eh... dobrý večer.“

„Ráda tě vidím.“

„Já vás taky.“

„Myslím, že se nebudeme déle zdržovat“, chytil mě Carlisle pod paží a odváděl mě do své pracovny.

Měl pravdu, chtěla jsem to mít už za sebou. Edward zůstal v obývacím pokoji a zvláštně nás pozoroval. Než se zavřely dveře pracovny, vyměnili jsme si poslední pohled. Carlisle mě usadil na pohovku, sám si sedl na křeslo vedle mé hlavy. Přesně jako u pravého psychologa.

„Můžeme začít?“, zeptal se opatrně.

„Ano“, nebyla jsem si ale tolik jistá.

Začala jsem mu vyprávět a vyprávět a Carlisle poslouchal a poslouchal. Občas se mi ulevilo, občas přitížilo, ale celkově jsem z toho měla docela dobrý pocit. Carlisle se mě začal vyptávat a skončilo to tím, že jsme si vlastně povídali, což pro mě bylo mnohem jednodušší, než vyprávět v celých větách. Nemusela jsem vymýšlet smysluplná souvětí, stačilo odpovídat jednoduše. Carlisle mi neurčil čas, kdy se můžu svěřovat, ale když měl pocit, že už je mi příliš těžko, skončil to.

„Pro dnešek končíme, Bello. Můžeme se sejít zítra nebo pozítří, dnes už to ale stačí.“

„Dobře, je pravda že toho mám už trochu dost.“

„Bello... chtěl bych ti poděkovat za to, že mi tolik důvěřuješ a že se mi svěříš. Je to pro mě čest.“

Vykulila jsem na něj oči, nevěděla jsem, že ho to tak těší. „Já... já spíš děkuju vám. A moc.“

Nevím čím to bylo, možná tím sezením a tím, že jsem odkryla své pocity, ale začala jsem brečet. Carlislea to trochu vyděsilo, ale rychle se vzpamatoval a objal mě. Pomalu se mnou couval na chodbu, kde mě ještě plačící předal Edwardovi. Ten mě k sobě přitiskl a šeptal mi něco do vlasů. V jeho náruči mi bylo skvěle, cítila jsem se bezpečně. Zavedl mě na gauč, kde si mě posadil na klín, pohupoval se se mnou a konejšil mě. Nechtěla jsem aby mě pustil, nikdy. Lekla jsem se toho, co jsem si pomyslela a trhla jsem sebou. Edward se na mě tázavě podíval a když viděl můj vyděšený výraz, zeptal se.

„Co se děje Bello? Čeho ses lekla?“

„Ničeho, to nic, promiň. Myslím, že už jsem v pohodě. Odvezeš mě?“

„To záleží na tobě. Chceš abych tě odvezl?“

„Ano prosím.“

„Fajn, tak pojď.“

Došli jsme k autu, Edward mi galantně otevřel dveře a jeli jsme. Měla jsem ruce složené na klíně, přemýšlela jsem o sezení a o tom, co jsem si pomyslela o Edwardovi. Vyděsilo mě to, protože bych si to rozhodně neměla myslet. V autě bylo vypnuté topení, nebylo mi zrovna nejtepleji. Natáhla jsem se ke knoflíku, ale Edward mě předběhl. Usmála jsem se na něj. Po chvíli mi položil svou ruku na moji a stiskl, podívala jsem se na něj. Vypadal, že mi chce něco říct.

„Bello, já tě...“, a odmlčel se.

„Co?“, vyhrkla jsem. Co mi to chtěl říct?

„Já tě... odvezu domů, jo?“

Zaraženě jsem se na něj dívala, co to bylo? Co mi uniklo, tohle určitě nechtěl říct. Co si mám domyslet za slovy – já tě? Miluju? Heh, hloupost, to mě nemělo ani napadnout. Edward po mě střelil pohledem, nijak se nevyjadřoval. Nechtěla jsem ho atakovat svými dotazy, nezdálo se mi to vhodné a bůhví co bych se dozvěděla. Třeba nic. Domů mě dovezl mlčky, asi ho vyděsilo, co chtěl říct. Musela jsem mu udělat radost, když jsem nevyzvídala.

„Tak... zítra?“

„Už nebude svítit sluníčko“, snažila jsem se zlehčit situaci.

„Ne, bude zase pršet. Překvapivě.“

Povzdechla jsem si a pokývala jsem hlavou. Cosi mě napadlo, nevěděla jsem ale, jestli to můžu udělat. Srdce se mi rozbušilo, rychle jsem se naklonila k Edwardovi, políbila jsem ho na tvář a vystřelila jsem z jeho auta rychlostí blesku. Byla jsem rudá až... no až tam, neotáčela jsem se zpět a pospíchala jsem ke dveřím. Ten polibek měl být něco jako poděkování za to, co pro mě udělal, na tvář to bylo ale asi trochu nepřiměřené. Nevadí, snad to i tak pochopil, navíc on už mi pusu dal, sice na čelo, ale... asi byl čas mu to trochu oplatit. Když jsem otevřela dveře, Charlie už na mě čekal, vypadal dost zvědavě.

„Nic se nestalo tati, prostě jsem jen vyprávěla o svých pocitech a tak“, předběhla jsem ho.

„No... to je fajn. Neříkal ti Edward něco?“

Jo říkal, že mě miluju, asi. Nahlas jsem to ale neřekla.

„Ne proč? Co mi měl říkat?“

„Mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou ne zas tak dobrou. Kterou bys chtěla slyšet první?“

„Tati mě je to jedno, řekni mi co chceš, nemám náladu si vybírat co je lepší nebo horší.“

„Dobře“, řekl nadšeně, divím se, že radostí neposkakoval.

„První věc – pojedeš k mámě na pár dní, zrelaxovat se, nachytat trochu bronzu, tepla, užít si sluníčka, když tady pořád prší. A taky... počkat až to všechno utichne. Co myslíš? Tvoje matka s tím souhlasila, no, spíš byla nadšená, hodně.“

A je to tu, Edward říkal, ať se tvářím překvapeně, ale co mám dělat, když se mi ten nápad nelíbí. Charlie čekal s nadšeným výrazem ve tváři na mou odpověď. Co mu na to mám říct?

„A nebylo by lepší, kdyby sis o tom nejdřív promluvil se mnou? Neříkám, že je to špatný nápad, ale...“

„Žádné ale, chci abys tam jela. Musíš tam jet.“

„Já tam ale nechci, snad o prázdninách, teď nemůžu, mám školu a mám tu Jacoba. Nemůžu to jen tak opustit, nejde to, nezlob se.“

Charlie se zatvářil zklamaně, nechtěla jsem ho rozesmutnit, ale nemůžu se tomu vyhnout, nemůžu dělat, že se nic nestalo, že k ničemu nedošlo, nemůžu to jen tak hodit za hlavu. Samo to neodezní, musím se tomu postavit, bojovat s tím.

„Nezlob se na mě, ale musím bojovat. Copak jsi mě neučil, že se nemám nikdy vzdávat?“

Pořád se na mě díval smutně, pak jeho výraz roztál a on mě poplácal po paži.

„Máš pravdu, myslel jsem, že to prostě bude lepší. Měl jsem to probrat nejdřív s tebou.“

„Příště. Zavoláš mámě a odvoláš to?“

„Já?“, podivil se můj otec. Ani se mu nedivím, že se mu nechce. Reneé bude vyvádět.

„Přesně tak. A co je ta špatná zpráva?“

Charlie se zarazil, nevypadal nadšeně že mi to musí říct.

„Necháme to na zítra, co ty na to?“

„Ne, začal jsi s tím. Co může být horšího než pobyt u mámy?“, snažila jsem se vtipkovat, ale nepomohlo to.

„Bello, jedná se o Mika.“

Jo, tohle bylo mnohem horší. Zalila mě vlna horka, rozbolelo mě břicho a ruce víc rozvibrovaly.

„Co... co je s ním“, zadrhnul se mi hlas. Popadla mě panika, chtěla jsem utéct a schovat se někam do kouta, Charlie mě ale držel.

„Neutekl, neboj. Jen, trochu lže, řekl že ti to udělal Edward, on že tě vlastně zachránil, ale Edward ho pak přemohl. Nikdo mu ale nevěří jen... jestli to půjde k soudu, bude se to muset prošetřit, i když ti všichni věříme.“

Tátova slova ke mně připlouvala skoro jako zdálky, zněla jako šumění moře, hlava se mi zamotala a kolena podlomila. Udělalo se mi špatně. Charlie mě rychle posadil a postavil přede mě sklenici vody. Hltavě jsem jí vypila. Charlie mi něco říkal, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Tak Mike lže aby si zachránil svůj holý krk, nemůžu tomu uvěřit, to je nemožné. Proč by mi to dělal zrovna Edward? Věděla jsem, že se nám nějak pomstí, nemůže to přeci ale zapírat. Napadlo mě, jestli to ví Edward, musím si s ním o tom zítra promluvit a zjistit co dál. To snad není možné, bože, proč to všechno musím odnést já. Po chvíli jsem se jakž takž vzpamatovala, omluvila jsem se tátovi a šla jsme do postele. Něco se mi tam změnilo, přibyl tam telefon. Chtěla jsem se jít zeptat Charlieho, on stál mezi dveřmi, evidentně mi to chtěl vysvětlit.

„Abys mohla kdykoliv, komukoliv zavolat, když budeš potřebovat.“

„Hmm... děkuju.“

„Není za co. Kdybys... kdybys něco chtěla, budu dole.“

„Jo, dík.“

„Jacobovi jsem dal číslo, nevadí?“

„Proč by mělo, fakt nevadí. Je to dobře.“

Charlie ještě chvíli postával mezi dveřmi a pak odešel. Unaveně jsem si sedla na postel. Po terapii jsem měla celkem dobrou náladu, ale teď jsem byla jako opařená. Co já budu dělat, co s tím udělám. Těžko to vyřeším dnes večer, ale nechci to mít už ani v hlavě, musím rychle usnout. Pomalu jsem se odploužila do koupelny, kde jsem provedla nezbytnou očistu. V pokoji mi začal zvonit telefon, nejdřív jsem podezírala Charlieho, ale zezdola se ozývala televize a on by jen tak nepřerušil sledování zápasu. Mohl to být jedině Jake, nikdo jiný snad nemá číslo. Přeběhla jsem do pokoje.

„Haló?“, vydechla jsem do sluchátka.

„Bells? Tady Jacob.“

„A... ahoj, Jaku. Jaktože voláš?“

„Chtěl jsem jen vědět, jak ti dopadlo sezení. Všechno v pořádku?“

„Samozřejmě, proč by ne?“

„Jen se ptám.“

Věděla jsem, proč volá, chtěl zjistit, jestli ještě žiju po návštěvě upířího doupěte.

„Jaku, oni nejsou takoví, jak myslíš. Jsou hodní.“

V telefonu bylo ticho. „Jaku?“ Pořád se nic neozývalo, myslela jsem, že to vypadlo.

„No, když to říkáš, tak to asi bude pravda.“

„Nebuď takový“, zaprosila jsem.

„Já? Já můžu za všechno, je mi to jasný.“

„Co to povídáš? Za co všechno?“

„Za úplně všechno, jsem ten nejhorší, jak jinak. Chtěl jsem se usmířit, říct ti, že ti odpouštím a nezlobím se na tebe a ne se znovu hádat.“

Na chvíli mi došel dech, takže podle něj jsem mohla za naší hádku a ne ta jeho hloupá žárlivost. Když jsem dech zase popadla, vyjela jsem na něj.

„Ty mě odpouštíš? Vážně? To ale nemyslíš opravdově, že ne? Chceš mi říct, že za naší hádku můžu já. To se ale pleteš... teď za ní můžu já“, a zavěsila jsem.

Ještě toho trochu, Jaku proč jsi tak... zabedněný. Zhasnula jsem světlo a v pyžamu jsem si lehla do postele. Nemohla jsem čekat, že mi zavolá zpátky a ani se mu nedivím, ani já mu nebudu volat. Potřebujeme si to nechat projít hlavou, zítra se za ním zastavím. S myšlenkami na Jacoba jsem usnula.

Probudila jsem se v černé místnosti bez oken a dokonce i bez dveří. Nemohla jsem se tam odtuda nijak dostat. Oddechovala jsem nahlas, srdce mi až bolestivě naráželo do žeber, měla jsem strach. Sahala jsem na stěny, jestli nenajdu alespoň nějaký otvor, ale opravdu tady nic nebylo. Moje oči si už trochu přivykly na tmu a já uviděla obrys člověka, někdo tu se mnou byl.

„Ha... haló? Žijete? Kde to jsme?“

Postava se pohnula, ale neodpověděla mi. Posunula se směrem ke mně, pak zmizela. Ať jsem ji hledala, jak jsem chtěla, nikde nebyla. Najednou jsem ucítila dotek na rameni, ten přerostl v bolestivé sevření a můj obličej ovanul kyselý dech. Vůně piva. Celé mé tělo ztuhlo, nedokázala jsem ze sebe vypravit hlásku.

„Beloooo...“, zachrčel ten člověk.

Ach můj bože, byl to Mike. Měl úplně bílou tvář, obrovské rudě podlité oči a strašný škleb, vypadal jako klaun z nějakého hororu. Pokoj zmizel a ocitli jsme se v lese, podařilo se mi vymanit z jeho sevření a kličkovala jsem mezi stromy, abych mu unikla. Větvičky mě šlehaly do obličeje, občas jsem zakopla, ale běžela jsem dál. Do cesty se mi připletl obrovský kořen, o který jsem klopýtla, za ním byla hluboká jáma, do které jsem padala. Na jejím konci byla Mikova tvář s otevřenou pusou a chystala se mě sníst.

Začala jsem křičet, tím jsem se probudila. Po obličeji mi tekly slzy a tělo jsem měla zpocené. Proč se mi ta krutá realita musí odrážet i ve snech? Chtěla bych jen usnout a ráno se probudit, v klidu bez nočních můr. Dost mě vyděsila. Věděla jsem si rady, vstala jsem z postele, skoro poslepu jsem našla svůj školní batoh a v něm ty kouzelné prášky. Jeden jsem vytlačila z platíčka a jako záchranu jsem ho spolkla. Znovu jsem si lehla do poslete a čekala na otupělost jako na smilování.

1. část/2. část

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 14. kapitola, 2. část: