Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 14. kapitola, 1. část

29.11.2009 (09:30) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1011×

14. kapitola

„Nechte toho“, stihla jsem zaječet ještě, pak jsem zavřela oči, dřepla jsem si na bobek a čekala, až mě někdo z nich srazí, stála jsem totiž mezi nimi. Napínala jsem uši, ale nic jsem neslyšela, žádný náraz těl nebo zvuk boje. Zvedla jsem hlavu, ti dva stáli proti sobě, Jacob za křovím, protože neměl oblečení, Edward kousek ode mě.

„Neskončili jsme“, zavrčel Jacob.

„Já vím“, usmál se Edward. Vypadal klidně, na rozdíl od Jaka.

„Bells, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, ani říkat ty ošklivé věci. Rád bych zůstal, ale nejsem na to vhodně oblečený. Uvidíme se odpoledne, přijdeš?“, zeptal se mě Jake.

Přistoupila jsem k němu. „Přijedu a omluvu přijímám. Pak si promluvíme, ano?“

Jake přikývl. „Miluju tě, Bello.“

„Miluju tě, Jacobe.“

Vzal mou hlavu do dlaní a políbil mě, bylo znát, že si dovoluje víc než jindy, bylo to určitě kvůli Edwardovi.

„Už je ti líp?“, optal se starostlivě.

„Líp?“, nechápala jsem Jacobovu otázku.

„No... to včera.“

„Myslíš že je? Stojím na pokraji zhroucení, tak mi je. Musíš na mě být hodný, hýčkat si mě a ne mě ještě rozčilovat. Jako bych toho měla málo.“

„Odpusť, jsem blbec.“

„Jo, to jsi“, usmála jsem se na něj.

Pár chvil jsem myslela jen na jejich rvačku, ale teď mi zase připomněl to, co mě trápilo. Opět to na mě dolehlo, ruce se mi zase třásly. Měla bych si vzít prášek. Jacob odešel, Edward ještě pořád stál.

„Co to sakra mělo znamenat?“

„Bello, promiň. Neudržel jsem se, ale nevadilo mi to, bylo to oživení nudného dne“, zasmál se Edward.

„Jo tak. A nevadí ti, že jsme u školy, kde vás mohl kdokoli vidět? Panebože, co když Jacoba viděli...? Nemusel jsi ho provokovat, víš že jsou vlkodlaci trochu víc výbušní.“

„Provokovat? Copak je tak hloupý, že se nechá?“

„Edwarde! Laskavě neurážej mýho kluka. Můžete za to oba, ale... Moment... jasně. Ty za to můžeš, vyprovokoval jsi ho ty. Umíš přece číst myšlenky, věděl jsi, co ho rozzuří. Ty jsi... padouch.“

Edward se začal smát na celé kolo. „Padouch? To je ale vtipný. Teda Bello, nic jinýho tě nenapadlo?“

„No, nenapadlo“, řekla jsem zahanbeně.

Sedla jsem si na zem, poklepala jsem rukou vedle sebe a pobídla Edwarda, aby si sedl taky. Přesně jako to udělal on před pár dny, když mi vyprávěl o tom, že je upír.

„Co ty léky? Pomohli ti?“, zeptal se když si sedal.

„Asi ano, pomohli. Připadala jsem si jako po vymazání mozku, ale... nechci je moc brát, co kdybych si na ně zvykla.“

„Bello, párkrát ti to neuškodí, budeš se cítit lépe, jen to nesmíš přehánět.“

Najednou zvážněl. „Promiň, že jsem tě nechal včera samotnou.“

„Jak jsi mohl vědět, že někam pojedu a že se něco stane?“

„Slyšel jsem jeho myšlenky v jídelně, věděl jsem co by udělal. Měl jsem na něj dohlížet, nebo na tebe. Řekl jsem Alice, aby se občas soustředila na tvou i na jeho budoucnost. Když mi řekla, že oba jedete do Hoquiamu, sebral jsem se a jel jsem okamžitě za vámi. Nejdřív jsem tě vůbec nemohl najít a když jsem na tebe narazil, bylo už skoro pozdě. Nejradši bych ho zabil, jak rád bych to udělal. Mrzí mě to, slíbil jsme ti, že ho nenechám, aby ti ublížil. A dopustil jsem to.“

Přikryl si obličej dlaněmi, nenápadně jsem se rozhlédla, jestli někde není Jacob a potom jsem přehodila svou paži přes jeho ramena. Jacob by to neměl vidět, i když o nic nejde.

„Edwarde, nejsi můj bodyguard, chránit mě není tvým úkolem, nemůžeš za to. Co se stalo, stalo se, hlavní je, že jsi zachránil mou čest.“ Trochu jsem se při těch slovech začervenala.

Edward zvedl hlavu. „Bereš to nějak sportovně, stalo se. To bych nečekal, nebo blafuješ.“

Měl pravdu, ale nechtěla jsem nikoho obtěžovat s tím, že mě to neuvěřitelně zasáhlo. Najednou se zarazil.

„Tvoji čest? Co tím... aha. Aha!“, oči se mu rozšířily.

Došlo mi, že mu to došlo, ale nechtěla jsem to komentovat. Vlastně ani nevím, proč jsem mu to řekla.

Rozvernost ho za chvíli přešla a on zase zvážněl. Využila jsem toho a zeptala jsem se ho. „Zvládnul jsi to dobře včera, když jsem krvácela. Asi tě to muselo lákat.“

„A jak. Měl jsem co dělat, abych... Strašně jsi mi voněla, ale udržel jsem se. Říkal jsem si, že by byl pech tě ještě vysát, když... no, však víš.“

„Třeba by to bylo mnohem lepší a jednodušší.“

Překvapeně na mě pohlédl. „Nemyslíš to vážně, doufám.“

„Nevím... asi, asi... ne?“

„Neříkáš to ale moc přesvědčivě.“

„Samozřejmě, že to myslím vážně. Teda... to, že bych nechtěla kousnout. Nějak jsem se do toho zamotala.“

Edward se na mě pořád podezíravě díval, za chvíli se ale zvedl. „Jasper a Alice na mě čekají, jedeme lovit, víš. Máš dnes schůzku s Carlislem?“

„Nedomlouvali jsme se, ale... mohl bys mu vyřídit aby se mnou dnes počítal?“

„Vyřídím. Kde s ním chceš mluvit? U tebe doma?“

„To ne, potřebuju nějaké neutrální prostředí. Ehm... u vás třeba?“

„U mě? Myslíš, že to bude lepší? Nemáš dnes náhodou rande s tím tvým?“

„Jo, ale on pochopí, že mám něco jako sezení.“

„Jak myslíš. Trefíš k nám nebo chceš vyzvednout?“

„Netrefím.“

„Fajn, tak v půl osmé. Zatím.“

Edward se se mnou suše rozloučil a odešel, spíš odběhl. Zůstala jsem sama. Otevřela jsem batoh a vylovila jsem prášky, jeden jsem si hodila do pusy a zapila jsem ho vodou. Těším se na pár hodin otupělosti, musím ještě nějak přežít školu. Nakráčela jsem do třídy s mírně přihlouplým výrazem, všichni se po mě dívali, ale teď mi to bylo jedno. Bylo mi zase na chvíli dobře.

Charlie na mě odpoledne čekal na parkovišti, vypadal nervózně.

„Ahoj tati, co se děje?“

„Nic Bells, jak jsi to zvládla?“

„No... šlo to. Měla jsem prášky, takže jsem skoro nic nevnímala.“

„Aha. Já jen... vyptával se někdo, byli na tebe zlí?“

„Jen Angela se ptala, ale to je kamarádka. Nemusíš se bát, oni jen zírají. Jsi ještě nervóznější než já, nechceš taky prášek?“

„Teda Bello, já nechápu, kde ještě bereš sílu se mnou vtipkovat.“

„I pro mě je to záhada. Neodvezl bys mě k Jacobovi, nejsem schopná řídit sama.“

„Určitě, stejně jsem se chtěl jít podívat za Billym.“

Vyjeli jsme ze školního parkoviště, všichni se za námi otáčeli, dokonce i když jsme stáli na semaforech, lidi koukali. Co jsem ale měla čekat, Forks nebylo moc velké město. Charlie celou cestu mlčel, mě se zmocňovala větší a větší otupělost. Bylo mi fajn, nechtěla jsem ale, aby nastala ta chvíle vystřízlivění. To už mi nebude všechno jedno, bude mě to zase bolet.

„Bells?“, musel do mě šťouchnout Charlie, když jsme dojeli.

„Jo“, odpověděla jsem a otevřela jsem okno.

„Co jo? A proč otvíráš to okno? Jsme tady, vystupuj.“

Zmateně jsem se na něj podívala. „A jo.“

Okno jsem zase zavřela a vrávoravě jsem vystoupila. Jacob na nás čekal před domem a nepokrytě se smál mé neschopnosti.

„Jacobe, nesměj se jí, je pod práškama“, napomenul ho můj otec.

Jacob ke mně přiklusal, objal mě a dal mi pusu do vlasů.

„Táta na vás čeká, ale určitě nebude vadit, když si Bellu nechám pro sebe.“

„Dávej na ní pozor.“

„Dám“, odpověděl Jake a odváděl mě na pláž, chtěl se mnou být o samotě. Nechala jsem se vést, protože bych sama a v tomhle stavu určitě nedošla. Posadil mě na náš strom, on si sedl přede mě a pozoroval mě. Pak se natáhl a zlehka mi sáhl na modřinu pod okem a na zalepený ret.

„Bolí to?“

„Lechtá.“

„Cože? Jo... ty prášky. Mluvíš z cesty, Bells.“

„Ne, to se ti zdá. Prášky už pomalu vyprchávají, připadá mi, že moc dlouho nevydrží. Je ale jednodušší dělat jakoby nic a nemuset na to myslet, chápeš?“

„Moc ne... Myslel jsem, že pořád působí. Vypadáš na to.“

„Po cestě sem přestávaly působit. Podívej, jak se mi zase klepou ruce.“

„Ach Bells, chytil mě Jacob, je mi to líto.“

„Mě víc.“

„Charlie mi včera říkal co se stalo, ale...“

„Včera večer jsem potkala Mika a on byl ještě naštvaný od předtím, chtěl si tu zlost vybít a dopadlo to tak, jak to dopadlo.“

„Kdo ti pomohl?“

„Proč?“

„Zajímá mě to“, řekl prostě, ale já věděla, že tuší kdo to byl.

„No... Edward?“

„Jo, to jsem věděl. Pche...“

„To vadí? Měla jsem mu říct, ať odejde, že si pomůžu sama?“

„Tak jsem to nemyslel, nepřekrucuj to.“

„Jacobe! Uvědom si, že tady teď nejde o tebe a o tvoje soupeření s Edwardem, ale o mě. Mě včera málem znásilnil pošahaný blázen. Měl bys být Edwardovi vděčný.“

„Fajn, až půjde někoho vysát, poděkuju mu.“

„Ty seš ale cynik, vážně. Copak ti nezáleží na mě, ale na nějakém hloupém souboji vlkodlaka s upírem?“

„O to přece vůbec nejde a samozřejmě mi na tobě záleží.“

„A o co jde?“, zeptala jsem se bojovně.

Jake mě naštval, měl by být rád, že se mi nic, kromě šoku a lehce narušené psychiky, nestalo. Místo toho řeší, kdože mi to vlastně pomohl. Muže asi nikdy nepochopím, možná že je to jen uražená ješitnost, vážně netuším.

„To bys nepochopila.“

Uraženě jsem se uchechtla. „Jak myslíš. Oznamuju ti, že mám dneska něco jako sezení s psychologem, od půl osmé. Takže tady nebudu moc dlouho.“

„S psychologem? Takhle večer? Proč ty potřebuješ psychologa?“

„Protože se potřebuju vypovídat z toho, co mám doma za kluka.“

„A pak že jsem cynik, co jsi v tom případě ty?“

„Nevím, ale ty mi to určitě řekneš.“

Jacob zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Taky jsem se nechtěla hádat, to je v poslední době už poněkolikáté, co jsme se spolu chytli. A mě to mrzí, Jacoba mám opravdu moc ráda, miluju ho, ale on evidentně žárlí na Edwarda a přitom nemá žádný důvod. Alespoň myslím.

„Co se to děje?“, zašeptala jsem.

„Nevím“, zamumlal Jake.

Začal přecházet po pláži, sem a tam, ruce založené za zády.

„Přiznávám, že trochu žárlím, nevím proč, ale je to tak.“

Vstala jsem, rozpřáhla jsem ruce kolem jeho pasu. „Jsi blázen. Nemáš na co, přece se nebudeme hádat kvůli nějakému tvému pocitu. Nestojí to za to.“

„Nestojí“, přitiskl mě k sobě a dal mi horkou pusu do vlasů. „A ke komu dneska jdeš?“

Pochopila jsem, že myslí psychologa. Udělala jsem chybu, že jsem mu to neřekla rovnou, když jsme se hádali.

„K jednomu doktorovi, prostě psycholog.“

„A jaký?“

„Toho určitě neznáš.“

„Bello“, řekl výhrůžně Jacob.

„Je to doktor Cullen“, zamumlala jsem potichu.

„Nerozumím.“

„Doktor Cullen.“

„Výborně, skvěle. A pak nemám žárlit. Fajn“, vybuchl Jacob a beze slova odešel.

1. část/2. část

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 14. kapitola, 1. část: