Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 13. kapitola

20.11.2009 (07:00) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1097×

13. kapitola

„Já myslím, že ne. T... támhle běžela kočka.“

Mike se ušklíbl. „Tak kočka? No, ta ti asi nepomůže.“

„Proč by mi měla pomáhat?“

„Já nevím, co myslíš ty Bello?“

„Miku, nech mě být. Tohle není vůbec vtipný, nech mě jít.“

Nechtěla jsem se s ním dál vybavovat, obešla jsem ho a když jsem ho minula, hrubě mě chytil za ruku a přitáhl zpátky.

„Kam si myslíš, že jdeš? Stůj tady, ještě jsem nedomluvil.“

„Miku, neblbni.“

„Kdo blbne? Tady nikdo neblbne, chci si promluvit.“

„Fajn, o čem?“

„O čem asi. Zkus přemýšlet. Třeba si chci promluvit o tom, jak jsi mě dneska odmítla, o tom jak jsi mi dala facku a třeba o tom, jak jsem se cítil. Bylo mi strašně, nikdy mě nikdo neodmítl a ty taky ne. Tohle si ke mně nedovoluj, takový chování nestrpím.“

Během toho, co mi to říkal, mě natlačoval do lesa. Občas jsem klopýtla, ale protože mě Mike držel dost pevně, neupadla jsem.

„Už mě to nebaví“, řekl Mike a narazil mnou do stromu. Nečekala jsem to a praštila jsem se hlavou o kmen. Mike si toho všiml, evidentně se mu to líbilo a bouchnul mě o strom znovu a silněji. Ucítila jsem vzadu na hlavě teplo, snad mi neteče krev.

„To bolí“, zašeptala jsem.

„Cože? Co tě bolí?“

„Hlava.“

„Nahlas, neslyším tě. No tak Bello, snaž se. Spolupracuj trochu.“

„Jak?“

„Nebraň se.“

Než mi stačilo dojít co tím myslí, povalil mě na zem. Celou mě zalehl, svýma rukama tiskl moje k zemi. Nemohla jsem se ani hnout, strachy jsem nemohla dýchat a zvedal se mi žaludek. Mike na mě zblízka dýchal, z jeho dechu čpělo pivo, bylo to nechutné. Jestli jsem měla dnes ráno ve škole strach, tohle se nedalo srovnat. Teď jsem byla strachy bez sebe. Mike mě začal zuřivě líbat, bránila jsem se, otáčela jsem hlavou ze strany na stranu, abych se tomu vyhnula, marně. Na svých rtech jsem ucítila tlak jeho jazyka. Dostala jsem chvilkový nápad a pusu jsem otevřela. Mike toho využil a jazyk mi strčil dovnitř. Žaludek se mi zvedl víc, ale ještě jsem se držela. Vší silou jsem skousla, sliny se mi smíchaly s jeho krví a hnusnou kovovou příchutí. Kousla jsem ho do jazyka. Mike zařval bolestí a odtáhl se ode mě, zuřivě se na mě podíval a to poslední, co jsem viděla, byla jeho ruka zatnutá v pěst.

Musela jsem na chvíli omdlít, protože když jsem začala znovu vnímat, měla jsem roztržené triko a Mike mi sahal na prsa. Levou polovinu obličeje jsem měla jako v ohni. Každý, i ten nejnepatrnější pohyb, mě bolel. Připadalo mi, že snad nejsem ani ve svém těle, jako bych se na to všechno dívala z výšky, jako by moje tělo nebylo ani moje. Pořád jsem ale věděla, že se to děje a cítila jsem to. Mike se na mém holém těle vyžíval, jeho vzrušení mě tlačilo do slabin. Asi si liboval v cizí bolesti, protože mě kousal a škrábal, já jsem ho ale nechtěla víc pobízet a mlčela jsem. Věděla jsem co přijde, co mě čeká, zvlášť když ten zvrhlík došel k zapínání mých kalhot. Naštěstí se mu ho nepodařilo hned rozepnout a Mike s tím zápolil. Začala jsem vzývat všechny svaté, aby se něco stalo, aby někdo přišel a pomohl mi.

„Sakra, co to máš za blbý kalhoty?“, zabručel Mike.

Vyděšeně jsem na něj zírala.

„Nečum a pomoz mi sakra.“

„Ne“, zamumlala jsem plačtivě.

Plesk! Jeho tvrdá dlaň mi přistála na obličeji, byla to šílená bolest.

„Jaký ne? Nejdřív mě nažhavíš a pak mi nechceš ani pomáhat? Zbláznila ses?“

Mike ještě chvíli lomcoval s knoflíkem a pak ho rozepnul, stáhl mi kalhoty a já začala brečet.

„Neřvi krucinál.“

Mike si začal sundavat i své kalhoty, ale šlo mu to špatně, protože mě držel. Hystericky jsem vzlykala, Mika to rozčilovalo.

„Stáhni si ty kalhoty o něco níž Newtona a bude z tebe holka. Okamžitě pusť Bellu, nebo za sebe neručím.“

Mike se zlostným výkřikem vyskočil a postavil se proti tomu, jehož obličej jsem si právě v takovou chvíli přála vidět.

„Ach můj bože, Cullene. Nemůžeš nás chvíli nechat s Bellou o samotě? Mám rozdělanou práci.“

„Práci? Práci??“, zakřičel Edward a vrhnul se na Mika.

Já si natáhla kalhoty a pozadu jsem se odplazila ke stromu. S vytřeštěnýma očima jsem je pozorovala. Po tvářích mi stékaly potoky slz, nedaly se zastavit. Moje bolest se tím ale neodplavovala, byla pořád stejná, možná se i zvětšovala. Pomalu jsem si uvědomovala, co všechno se mohlo stát, věděla jsem to, ale teď mi to konečně došlo. Rozklepala jsem se strachy, žaludek mi dělal kotrmelce a hlava se mi motala. Mohla jsem být znásilněná, tohle by mě nenapadlo ani v těch nejčernějších nočních můrách. Žaludek už jsem neudržela na svém místě a vyzvracela jsem se, pak jsem se odsunula o kousek dál a stočila jsem se do klubíčka. Edward držel Mika pod krkem a jeho nohy se zmateně míhaly ve vzduchu.

„Za to, co jsi chtěl provést, bych ti měl utrhnout hlavu a pohodit ji hodně daleko, aby mělo tvé tělo co dělat příštích pár let. Nejradši bych tě roztrhal na malé kousky a ty bych poházel dravé zvěři, ale Bella je už tak dost vyděšená nebo bych to právě proto měl udělat.“

Obrátil se na mě, ale když viděl, v jakém jsem stavu, zvedl telefon a zavolal Carlisleovi.

„Ahoj. Jo. Mám problém, je tu jeden zvrhlík a netuším co s ním. No... věděl bych o nečem, ale to by se ti asi nelíbilo. Já vím, jasně. Hmm, to by se dalo. Ne! Na to zapomeň. Udělám to první, za chvíli přijedu.“

Znovu se na mě podíval a pak vrhnul jeden ze svých strašlivých pohledů na Mika.

„Je mi z tebe špatně, nanic. Zabít tě nemůžu, bohužel, ale udělám tady pár opatření.“

Položil lehce promodralého Mika na zem, sklonil se k němu a něco dělal. Mike občas zaskučel, ale jinak byl zticha. Potom Edward přišel ke mně, vzal mě lehce do náruče a odnesl mě k sobě do auta. Opatrně mě posadil na sedadlo a sám usedl za volant. Chtěla jsem namítnout, že mám svoje auto, ale zaprvé jsem u sebe neměla klíčky, měla je Angela u sebe v tašce, a zadruhé mi to bylo úplně jedno. Edward chvíli seděl nehnutě, drtil v rukách volant a soustředil se, aby se brzy uklidnil. Popojel o kus dál, chtěl si promluvit. Naklonil se ke mně a vzal můj bledý, ubrečený a strašně vystrašený obličej do studených dlaní.

„Bello, zašeptal měkce, povídej něco. Jak se cítíš?“

Místo toho, abych mu odpověděla, jsem se hystericky a trhaně rozvzlykala. Edward se vyděsil, přendal si mě na svůj klín, poskládal si mě do přijatelného tvaru a objal mě. Čím víc jsem vzlykala, tím víc mě mačkal. Nedalo se to zastavit, bylo mi hrozně. Cítila jsem se... špinavá. Edward celou dobu mlčel, zdálo se mi, že se trochu odklání. V jeho náruči mi bylo moc dobře, ale strach pořád neustupoval, naštěstí se ani nestupňoval. Brečela jsem dlouho a bylo by to ještě déle, kdyby mě neroztřásl chlad z Edwardova těla.

„Je mi to líto, Bello“, zašeptal a posadil mě zpět na mou sedačku.

Sundal si svoje sako, protože jsem se klepala. Přehodil mi ho přes ramena, měla jsem sice mikinu, ale ta skončila bůhví kde.

„Dě... děkuju“, vykoktala jsem.

Edward mě pohladil po vlasech, jako to vlastně dělal celou dobu. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si to. I když jsem prožila ten nejotřesnější zážitek v mém životě, dokázala jsem si užít jeho pohlazení. Zní to jako paradox.

„Bello“, řekl zase něžně Edward, zvedl mi hlavu a políbil mě na čelo. Pak se odvrátil a nastartoval. Místo, kde se mého čela dotkly jeho rty, mě pálilo. Ale tak hezky... Nebyla jsem ani znechucená, že na mě sahal muž, jak by se dalo čekat.

„Odvezu tě k sobě domů, potřebuješ ošetřit.“

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Krvácíš“, řekl jen a zatvářil se divně.

Teprve teď jsem si uvědomila, že mě bolí hlava, obličej a hruď. Ruce jsem měla poškrábané a na mé bledé kůži začaly pomalu vystupovat modřiny, byly to otisky Mikových rukou. Zachumlala jsem se do Edwardova saka, abych se na to nemusela dívat.

Když jsme projeli kolem jednoho z mnoha obchodů, vzpomněla jsem si na Angelu a Jessicu, snažila jsem se to ze sebe vykoktat, ale nešlo mi to.

„Už ví, že jedeš domů se mnou, potkal jsem je a řekl, že spolu někam jdeme, aby se nebály a jely v klidu domů. Vypadalo to, že byly spokojené, jen Jessica byla trochu naštvaná. Asi se s tebou nebude pár dní bavit, promiň.“

„A jak...? Kdy jsi... ?“ nedokázala jsem ze sebe vypravit.

„To teď neřeš, někdy ti to vysvětlím. Teď si na chviličku odpočiň, než přijedeme ke mně.“

Nehádala jsem se, zavrtala jsem se do saka, nohy jsem skrčila pod sebe a dívala jsem se z okna. Chtě nechtě jsem myslela na to, co jsem si odpírala. Slzy mi pořád stékaly a dopadaly na sako, kde vytvářely malé mokré flíčky. Moje třesavka nepřestávala, projížděly mnou záchvěvy nervů. Co mě ale překvapilo bylo to, že jsem si nedokázala zpětně vybavit, co PŘESNĚ se dělo. Ne že bych o to stála, ale stejně...

„Vstávej Bellinko“, jemně mnou zatřásl Edward.a

Otevřela jsem oči, stáli jsme u upířího domu. Dojeli jsme nějak brzy, čekala jsem, že pojedeme pár hodin.

„Tak pojď“, pobídl mě a zavedl ke schodům.

Připadala jsem si jako opilá, nohy se mi motaly a hlava taky. Mezi dveřmi na nás čekal Carlisle, když si mě prohlédl, zavolal do místnosti na ostatní, ať jdou radši pryč.

„Edwarde, můžeš taky jít“, řekl mu, jakmile mě předal.

„Chci s ní zůstat.“

„Nepokoušej svou vůli. Zavolám tě, až budeme hotovi.“

Edward se zatvářil vzdorovitě, ale šel. Mě došlo, co znamenalo to jeho odklánění a jeho výraz. Musel cítit mou krev, která mu neskutečně voněla, vůbec mi to nedošlo. Carlisle mě odvedl do poschodí, kde měl svou pracovnu. Jak jsem si stihla všimnout, místnosti vévodil velký tmavý dřevěný psací stůl a obrovská knihovna. V jednom rohu stálo nemocniční lůžko, Carlisle mě k němu dovedl a posadil mě na něj. Sundal mi Edwardovo sako a pozorně se na mě zadíval.

„Jestli chceš brečet nebo křičet, udělej to. Můžeš i něco rozbít, záleží na tobě. Jestli chceš jen mluvit, můžeš. Uleví se ti, ať uděláš co uděláš.“

„Je mi příšerně. Připadám si špinavá, taková... zneužitá. A mám strach, vím že se už nic nestane, ale stejně se bojím. Nic si nepamatuji, vím co se stalo, ale je to jako kdyby mi to někdo pouštěl jako film a já si pamatovala jen části. Mate mě to.“

Ani nevím, jak to dokázal, ale řekl jsem mu, co mi je, co mě straší. Nebála jsem se, že se mi vysměje. Carlisle si ke mně přisedl.

„Je to úplně běžný pocit, tvoje mysl se brání negativní zkušenosti a snaží se ji potlačit. Je ale nutné to nějak řešit, protože i když to máš ve svém nevědomí, může se to nějakým špatným způsobem projevovat navenek. Může to přerůst v nějaký závažný problém. Kdybys potřebovala a chtěla, můžu tě vyslechnout, bude to pro tebe dobré.“

„Rozmyslím se“, přikývla jsem, ale už jsem věděla, že ho určitě vyhledám.

„Dobře. Teď tě ošetřím, asi to bude trochu pálit.“

Carlisle si přitáhl stolek s nástroji, vzal dezinfekci a čtvereček vaty a začal mi potírat všechny škrábance. Dost to pálilo, ale prapodivně mě to uklidňovalo. Rozbitý ret mi Carlisle přelepil speciální náplastí, promodralé oko mi namazal mastí, rozbitou hlavu mi zašil pár stehy a to ostatní prostě jen vydezinfikoval. S omluvným výrazem mi vyčistil škrábance na břiše a prsou. Sledovala jsem svoje tělo ozdobené modřinami, pořád jsem na sobě cítila Mikovy doteky. Potřebovala jsem je ze sebe smýt. Carlisle mě doošetřil a poslal mě do koupelny, poznal mou touhu po sprše.

Svlékla jsem se a vstoupila jsem do sprchy, pustila jsem vodu. Připadalo mi, že ze sebe tou vodou odplavuji i všechny špatné zážitky. Jen co jsem ale vylezla, zase mě to dostihlo. Znovu jsem si namazala monokl, který měl prozatím světlou barvu, do zítra se prý pořádně vybarví. Carlisle stále seděl ve své pracovně, zamyšlený.

„Chtěla bych vám poděkovat.“

„Za co? To ošetření je samozřejmost, jsem přeci lékař.“

„Za to taky, ale... hlavně za to, že se vám můžu svěřit, že mi pomůžete po té psychické stránce.“

„Ani za to mi neděkuj. Chceš začít už teď nebo se domluvíme na jiný den?“

„Něco zkusíme teď.“

Probírali jsme to asi hodinu, ale moc se mi neulevilo. Bylo mi vlastně o něco hůř, protože jsem si to musela připomínat. Měla jsem hodně velké štěstí, že jsem znala tak skvělé lidi, že byli schopní a hlavně ochotní pomoci. Carlisle mi ještě píchnul injekci na spaní a uklidnění, abych si odpočinula.

Jakmile jsme vyšli ze dveří, vrhnul se ke mně Edward.

„Všechno v pořádku? Proč jste tam byli tak dlouho?“

Carlisle se na něj vyčítavě podíval, přistoupil k němu a dloubnul ho do žeber. Něco mu zašeptal, ale neslyšela jsem co.

„Dobře, to víš že ano. Tak promiň“, zazubil se Edward rozpačitě.

„Buď na ní hodný“, slyšela jsem ještě Carlislea, pak jsem usnula, protože zabrala injekce.

Nespala jsem úplně, byla jsem v takovém polospánku, mezi bděním a úplným bezvědomým. Slyšela jsem, co se děje, ale nebyla jsem schopná reagovat. Slyšela jsem bouchnutí dveří, chvilkové vrčení motoru a potom dokonce křik.

„Co to má znamenat? Co jsi jí provedl? A kdo sakra vůbec seš?“

Táta. Chtěla jsem mu říct, aby se nebál, že mu všechno vysvětlím, ale nešlo mi to.

„Dobrý večer, pane. Belle se stala dost nepříjemná věc, napadl ji Mike Newton a ublížil jí. Naštěstí jsem ji našel a Mika jsem zarazil. Bellu jsem odvezl ke svému otci, ten ji ošetřil a dal jí injekci, aby se prospala. Ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Edward Cullen.“

„Ublížit? Jak?“, slyšela jsem Charlieho zlomený hlas.

„Určitě vidíte její obličej. Ale až uvidíte její poškrábané a pokousané břicho, dojde vám to. Stihl jsem to, než mohlo dojít k nejhoršímu.“

Chvíli bylo ticho a potom se zase ozval Edward.

„Mike je... jak to říct. Nechtěl jsem ho vézt ve svém autě s Bellou dohromady a tak jsem ho přivázal ke stromu. Jestli chcete, můžu vás tam hodit. Pamatuju si úplně přesně, kde jsem ho nechal. Pak si s ním můžete dělat, co uznáte za vhodné. Jen... Bella by asi neměla zůstávat sama.“

Charlie se na okamžik odmlčel. „Zavolám Jacobovi, to je její přítel, víš? Tebe ale neznám, vy jste ti noví, že?“

„Ano pane. Běžte zavolat tomu chlapci, já s vaším dovolením odnesu Bellu do jejího pokoje.“

„Nahoru po schodech, druhé dveře vlevo. A... děkuju, žes mi zachránil dceru.“

„Za to mi rozhodně nemusíte děkovat.“

Cítila jsem, jak Edward stoupá po schodech, cítila jsem jeho voňavý dech. Měkce mě položil do postele, dal mi pusu na tvář a odešel. Na nějakou dobu jsem osaměla, nespala jsem, pořád jsem se zmítala na pomyslné hranici spánku. Nebála jsem se, bylo mi dobře, na nic jsem nemyslela.

Najednou jsem uslyšela šramot, moje klidná nálada vzala za své, zachvátila mě panika, ale nemohla jsem ani křičet natož se hýbat. Dveře mého pokoje se s vrznutím otevřely a v nich stál... Jacob. Měla bych si zvyknout, že chodí jako duch. Všechny vystraší, ale neozve se. Hned se ke mně vrhnul, začal mě hladit a líbat a taky si pro sebe něco šeptal. Nerozuměla jsem mu, ale vypadalo to jako nadávky. Chtěl ze mě vytáhnout, co se stalo, ale když viděl, že nejsem schopná odpovídat, nechal mě být. Seděl u mě, prohlížel si moje odřeniny a mumlal si. Jeho teplé tělo způsobilo, že jsem usnula.

Ráno jsem si připadala divně, bolelo mě celé tělo, hlavu jsem měla jako vymetenou. Něco mě tížilo, ta tíha mi seděla na prsou a já nemohla přijít na to, co se děje. Jakmile jsem se uviděla v zrcadle, hlavně svou krásně černou modřinu, všechno se mi vybavilo. Začaly se mi klepat ruce, motat hlava a ta tíha na prsou se mi ještě zvětšila. Připadala jsem si jako starý alkoholik. Charlie mě našel namáčknutou mezi záchodem a vanou. Násilím mě vytáhl ven.

„Bello, vzpamatuj se. Běž zpátky do postele. Vzal jsem si volno, budu s tebou doma.“

„Ne, ne. Musím do školy.“

Charlie mě vzal za ramena a jemně se mnou zatřásl. „Jsi mimo. Nikam nepůjdeš, odpočiň si.“

„Možná trochu jsem, ale do školy půjdu. Nemůžu sedět zavřená doma, potřebuju mezi lidi, tati, jinak bych se zbláznila. Potřebuju myslet na něco jiného. Nezlob se.“

Charlie se na mě zadíval a potom mě objal, to teď asi bude každou chvíli.

„Ty se nezlob, neuvědomil jsem si, že takhle to pro tebe bude horší. Ty jsi s někým mluvila?“

„S kým jako, kdy?“

„Nevím s nějakým doktorem... “

„Myslíš psychologa? Ne, ale doktor Cullen se mi nabídl, že mě vyslechne. Věřím mu víc, než jiným doktorům... Včera mi řekl, že to co cítím je úplně normální. Že bych se určitě nejradši někde schovala před celým světem, ale že je to ta největší hloupost, co bych mohla udělat. Taky říkal, že jít ven bude hodně těžké, ale musím to zvládnout. Prý jsem statečná. A já mu vážně věřím, takže do školy půjdu, i když se budu strašně bát a bude mi špatně.“

„Ve škole se bát nemusíš a doma už vůbec ne. On je ve vězení, odtamtud se jen tak nevyhrabe. Já tě vždycky ochráním, nebo Jacob. Nebo dokonce ten mladík co tě včera přinesl.“

Trochu jsem se začervenala, takže Edward mě přinesl, nebyla jsem si tím jistá.

„Díky tati. Stejně mám strach, potřebovala bych nějaké prášky na vymazání mozku. To by mi vážně pomohlo. Víš co pro mě můžeš udělat? Snídani. Sice nevím, jestli do sebe něco dostanu, ale budu se snažit.“

„Něco ti připravím. Ten doktor je vážně dobrej.“

Odešla jsem se převléknout, ale protože se mi klepaly ruce, trvalo mi to docela dlouho. Charlie mě mezitím chodil kontrolovat. Nakonec jsem to zvládla, dokonce jsme se i umyla, každý pohyb mě ale neskutečně bolel.

Sešla jsem do kuchyně, táta mi přichystal džus a suchý opečený toast. Nepatrně jsem se usmála, konečně si zvyknul, co mi má chystat, když mi není dobře. Usedla jsem ke stolu, ale vyrušilo mě zaklepání na dveře. Nadskočila jsem na židli, sevřel se mi žaludek a ruce rozklepaly ještě víc. Upustila jsem toast, ale jen na talíř. Charlie byl nahoře v koupelně, takže otevření dveří zůstalo na mě. Váhavě jsem k nim došla, otevřela jsem je na malou škvírku, ale nikdo za nimy nestál. Na rohožce ležela krabička od prášků a nějaký papír. Dveře jsem otevřela dokořán, než jsem se sehnula pro věci na zemi, rozhlédla jsem se pozorně na obě strany. Nikdo tam nebyl. Zvedla jsem lístek, byl popsaný Edwardovo písmem. Psal, že mi Carlisle posílá nějaké prášky na úzkost a že dnes nepůjde do školy, protože bude svítit sluníčko, ale že se uvidíme nejpozději zítra.

Ty léky jsem neznala, ale Carlisle by mi neposílal něco špatného.

„Děkuju“, zašeptala jsem a doufala, že je Edward ještě někde tam venku a slyší mě.

„Na koho mluvíš?“

Rychle jsem se otočila. „Ale... dostala jsem prášky od doktora Cullena, na potlačení úzkosti.“

„Aha“, odpověděl jen táta a zvedl obočí.

Jako kdyby to Edward věděl, něco takového jsem vážně potřebovala. Polkla jsem pilulku a čekala, co to se mnou udělá. Charlie mi slíbil, že mě odveze protože jsem neměla auto a po těch lécích nesmím řídit. Přemýšlela jsem nad včerejším večerem, kde se stala chyba. Proč to Mike udělal, vyprovokovala jsem ho snad? Ale čím? A proč si vybral zrovna mě? Nebo je chyba ve mně? Charlie říkal, že je ve vězení, spíš bych měla říct za mřížemi, protože ve Forks vězení nebylo, na policejní stanici bylo pár cel. Nevěřila jsem, že by ho pár železných tyčí zadrželo. Nebudou proti němu ani žádné důkazy nebo ho ani nikdo neobviní a půjde ven. A do školy. Bude naštvaný a první s kým si to vyřídí, budu já, další bude Edward. Mám hrozný strach. Stále si připadám špinavá, stigmatizovaná, mám pocit,že to na mě každý pozná. Musím být silná, kvůli sobě, kvůli Charliemu, Jacobovi, Edwardovi a doktroru Cullenovi. Zvládnu to. Doufám.

„Pojedeme?“, zeptal se opatrně Charlie.

Přikývla jsem a automaticky jsaem se roztřásla. Charlie mě cestou k autu držel kolem ramen, bylo to pěkné gesto a možná mě to i trošičku uklidňovalo. Nebo začaly zabírat prášky.

Seděla sem v policejním autě a vůbec mi to nevadilo, jindy bych se styděla. Cestou jsem zírala před sebe, Charlie po mě pokukoval. Připadala jsem si zvláštně, jako kdyby mi někdo vypnul mozek, tělo fungovalo, pracovalo, ale asi nebude schopno přijímat žádné nové podněty. Navíc jsem se cítila... v pohodě, lehce.

„Bells, jsme tu. Kdyby něco, zavolej, jsem doma, po škole pro tebe přijedu.“

Vystoupila jsem a šla jsem mechanicky ke škole. Spolužáci se po mě dívali, alespoň mi to tak připadalo. Asi začínám trpět stihomamem. Vlastně... ani se jim nedivím, když vidí ten můj monokl. Snažila jsem se tvářit nepřístupě, nechtěla jsem se s nikým bavit. Většina lidí se ale chovala tak, jako by umírala touhou zeptat se, co se stalo. Když jsem okolo někoho procházela, začal si šeptat s někým dalším a dívat se na mě. Učitelé mě nevyvolávali, nechali mě být. Možná věděli, co se mi stalo. Prášky začaly po pár hodinách odeznívat, dostavil se větší třes rukou a větší tíha na prsou. Nechtěla jsem si brát další, abych si na ně nezvykla. Otupělost zmizela, znovu jsem vnímala veškeré ruchy a šumy. Sdrce mi bušilo rychleji, cítila jsem větší úzkost, snažila jsem se to překonat, ale nešlo mi to. Naštěstí zazvonilo na oběd, mohla jsem si jít provětrat hlavu. Zamířila jsem do jídelny, koupila jsem si pár sucharů a vodu a hledala jsem místo, kam si sednout. Všude byla spousta lidí, udělalo se mi nevolno. Přiběhla kě mě Angela, byla celá vyděšená.

„Ach můj bože, Bello. Co se ti stalo? Myslela jsem, že tě Edward odveze domů, co ti to udělal?“

„Angelo, Angelo, uklidni se. Edward to nebyl, to... někdo jiný. Myslím, že o tom stejně už brzy uslyšíš. Byl to... bylo to Mike. Potkal mě samotnou a...“

„A co?“, vykulila Angela oči.

„Já... nechci se o tom bavit. Promiň, nemůžu.“

Utekla jsem od ní jako malá holka, nemohla jsem sedět tam, kde sedával Mike, kde na mě všichni zírali. Vyběhla jsem z jídelny, sluníčko krásně svítilo, přesně jak psal Edward. Došla jsem na louku u školy, sundala jsem si bundu a posadila jsem se na ní. Otevřela jsem flašku s pitím a zhluboka a lokavě jsem se napila. Proč mám najednou strach z lidí, ze všeho? Je to nepříjemné. Začínám bláznit, jednou skončím v blázinci, určitě.

„Ahoj“, ozval se za mnou tichý hlas.

Prudce jsem se otočila, srdce mi vylétlo až do krku. Byl to Edward.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Ne, to nic. Jen jsem trošku nervózní, ustrašená.“

„Čím to asi bude“, poznamenal Edward ironicky.

Pořádně jsem si ho prohlédla, vypadal divně, měl na sobě bundu a přes hlavu kapucu. Jeho tvář byla jako vytesan z kamene.

„Proč máš na sobě bundu?“, zeptala jsem se.

„Sluníčko“, připomněl mi.

„No jo. Půjdeme si sednout pod stromy?“

„Záleží na tobě, jestli si se mnou chceš povídat.“

„A... proč bych neměla?“, podivila jsem se.

„To nevím.“

Zvedla jsem se, sebrala jsem svojí bundu a jídlo, chytila jsem Edwarda za ruku a odvedla jsem ho do stínu stromů. Sedli jsme si na zem a Edward se svléknul. I pod stromy lehce prosvítalo slunce a jeho kůže slabě zářila.

„Páni.“

„Jo, proto nechodíme na slunce. Byli bychom vážně moc nápadní.“

„To je úžasné. Vážně. Můžu si sáhnout?“

Edward se zasmál, pak ztuhnul, ani se nehýbal a zavřel oči. Natáhla jsem ruku a dotkla jsem se jedné svítící plošky na jeho kůži. Studilo to, ale to celá jeho kůže, nebylo na tom nic zvláštního, jen to jiskřilo.

„Tak co?“

„Nic, jen ti září kůže.“

„Já vím. Je to lepší?“

Věděla jsem, na co se ptá.

Zavrtěla jsem hlavou. „Není. Možná je to i horší. Stydím se za to, všichni zírají na mě a mé modřiny. Bojím se ale... s tebou je to lepší.“

„Jsem rád. Carlisle říkal, že spolu máte něco jako sezení. To je dobře, určitě ti pomůže. Kdybys chtěla, mohl bych tě vyslechnout i já.“

„Ne to ne. Nezlob se, ale před tebou by to bylo horší. Tvůj otec je odborník nebo tak něco. Rozumíš mi?“

„Ano a nezlobím se. Jen jsem to zkoušel.“

„Tak to jo. Řekni mi, jak jsi mě včera objevil?“

„Bello, není vhodná doba probírat tyhle choulostivé věci. Radši bych ti to řekl, až budeš lepší a budeš to lépe vnímat. Nevadí?“

„Ne... “

Edward se přestal bavit o včerejšku a snažil se mě rozptýlit veselou historkou, kdy Emmetty počůrala veverka a on se jí snažil chytit, ale přitom nezabít. Zabralo to, smála jsem se na celé kolo a na chvíli jsem zapomněla na své trápení.

„To jsem rád, že se tak bavíš Bello. Po tom co jsi zažila“, řekl někdo za námi. Oba jsme se obrátili, stál tam Jacob, tvář zkřivenou hněvem. Vyskočila jsem a objala ho.

„Ahoj Jacobe, co... co tady děláš?“

„No, přišel jsem za tebou. A právě včas.“

„Na co?“

„No abych viděl, jak se dobře bavíš a přede mnou si hraješ na chudinku.“

„Co? Jakou chudinku? To že mě málem znásilnil je prkotina?“, začala jsem ječet.

Jacob poznal, že přestřelil a začal se omlouvat. Bylo na něm vidět, že je mu to opravdu líto, mě se to ale dotklo. Edward jen seděl na zemi, mlčel a občas se zasmál. Nechápavě jsem se na něj podívala a on jen pokrčil rameny. Jacob k němu přišel.

„Říkal jsem, ať ji necháš na pokoji. Tohle všechno je určitě jenom kvůli tobě. Můžeš za to ty a ta tvoje upíří rodina. Zmizte odsud, navždy.“

Edward se zavrčením vstal. „Uklidni se, psisko. Nikdo z mé rodiny za to nemůže. To že je Newton zvrhlík opravdu nikdo netušil. Ale můžeš za to ty, jestli tě to uklidní. Měl jsi být s Bellou a nic by se nestalo. Zklidni hormon.“

„Co si to dovoluješ? Nech nás být, zmiz, upířisko.“

„Nedráždi mě.“

„Já tebe? Spíš ty mě.“ Jacob začal vibrovat, chtěl se přeměnit.

Skočila jsem mezi ně. „Nechte toho oba, okamžitě přestaňte.“

Pozdě, Jacob se změnil, zbytky jeho oblečení létaly ve vzduchu. Uslyšela jsem zuřivé zavrčení a pak po sobě prostě skočili.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 13. kapitola: