Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 12. kapitola

14.11.2009 (07:30) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1121×

12. kapitola

Hned po zazvonění budíku jsem vyběhla z postele rovnou k oknu. Po tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Edward vážně drží slovo, moje auto stálo na příjezdové cestě. Jak ho asi přivezl? Klíče od něj jsem mu nedávala, takže by tu vlastně nemělo stát. Otočila jsem se ke stolu a zarazila jsem se. Ležely na něm klíče od auta, ty které si nikdy nevyndavám z kapsy u kalhot. Chtěla jsem se jít podívat, ale něco mě zastavilo. Kromě klíčů ležel na stole popsaný kousek papíru. Vrhla jsem se k němu. Byl od Edwarda: Dobré ráno, Bello, děkuji Ti za včerejší den. Uvidíme se dnes ve škole. Edward.

Srdce mi zaplesalo, byla jsem potěšená. Edward byl u mě v pokoji a nechal mi tenhle vzkaz. Trochu mi vadilo, když jsem si uvědomila, že mě musel vidět, když jsem spala. No, to je vážně super. Snad jsem neslintala nebo dokonce nechrápala. Doufám že se o tom nebude zmiňovat. Ale ten vzkaz... pečlivě jsem ho složila a strčila jsem ho do desek se svými kresbami. S úsměvem na rtech jsem se šla umýt, dokonce jsem si dala záležet na výběru oblečení. Charlie už seděl u stolu a pil kafe.

„Dobré ráno tati“, řekla jsem vesele.

„Ahoj Bello. Vyspala ses dobře?“

„Jasně. Proč?“

„Vypadáš dobře, tak vesele.“

„Vážně? Asi se mi zdály hezké sny.“

Charlie na to nic neodpověděl, šla jsem chystat snídani.

„Kde bylo tvoje auto? Včera večer před domem nestálo“, zeptal se jen tak mimochodem.

Štěstí, že jsem byla otočená, jinak by Charlie poznal, že mě hodně zaskočil. Čekala bych všechno, jen tuhle otázku ne. Takže Edward nebyl tak nenápadný, jak jsem si myslela, dobrá nálada mě přešla, ale jen trochu. Rozhodla jsem se, že se budu držet stejné verze jako včera u Jacoba.

„Byla jsem včera s holkama v Port Angeles a cestou zpátky se mi v autě něco porouchalo. Jessica byla tak hodná a vzala ho ke svému tátovi. Večer bylo opravené a Jess ho přivezla.“

„Kdy večer?“

„Nevím, bylo pozdě, už jsi spal.“

„Zvuk tvého auta bych asi nepřeslechl, i kdybych byl sebevíc unavený.“

„To vážně nevím. Přece nebudeme řešit, jestli jsi něco slyšel nebo ne. Prostě mi ho večer přivezla a hotovo. Nechci se o tom už bavit.“

Charlie zaraženě ztichl, byla jsem na něj trochu hrubá, ale bála jsem se, že mě odhalí. Že zjistí, že mi auto přivezl Edward. I když by to problém nebyl. S Charliem jsem se v tichosti rozešli, odjel dřív než já. Myslela jsem na včerejší den s Edwardem, tolik se mi ulevilo, když jsem zjistila celou pravdu a celé mi to docvaklo. Jak existence upírů, tak vlkodlaků je sehraná, souvisí jedna s druhou. Je pochopitelná, pro mě ano, netuším jestli by ji pochopili druzí. Přehrála jsem si zrychleně mysli celý den a došla jsem k večeru. K tomu, co se stalo, když mě Edwarda donesl před dům a co se stalo pak ve sprše. S Edwardem to bylo napínavé, chtěla jsem ho políbit, toužila jsem po tom, ale nevyšlo to. Asi naštěstí. Nevím jak by to dál dopadlo, co by se stalo pak. Třeba by se tím změnila velká spousta věcí. A pak ta strávená chvíle s Jacobem... bylo to krásné. Nečekala jsem, že Jakovi dovolím tolik, ale na druhou stranu jsem byla ráda. Asi opravdu bylo načase postoupit někam dál, víc se sblížit. Na jednu jedinou malou chvíli mě napadlo, že jsem si potřebovala vybít tu nesplněnou touhu po Edwardovo polibku. Hned jsem to zahnala, byla to hloupost, lež. Udělala jsem to kvůli Jacobovi a taky sobě. Dojedla jsem zbytek snídaně, opláchla jsem po sobě talíř a vydala jsem se do školy.

Cestou mě přepadla lehká nervozita z toho, že potkám Edwarda. Cítila jsem, že díky včerejšku se náš pohnutý vztah změnil. Určitě k dobrému, ale stejně jsem se obávala toho setkání. Jak se mám tvářit, co říkat? Budeme trapně klopit oči nebo se budeme bavit úplně normálně? Navážeme tam, kde jsme včera skončili? Co když bude dělat, že mě nezná? Ne, hloupost, psal že se dnes uvidíme, takže neplánuje žádnou akci – Bella? Kdo to je? Začínám se chovat jako nějaká bláznivá holka, všechno bude v pohodě, určitě jo. Zhluboka dýchej a soustřeď se na řízení, Bello. Nech Edwarda na pokoji, když bude chtít, sám si tě najde. Těmito slovy jsem se uklidňovala a docela to šlo. S pohledem upřeným před sebe jsem zaparkovala před školou. Ani jsem nevystoupila a u mého auta už stál Mike. Co ten tady chce, pomyslela jsem si otráveně.

„Ahoj Miku.“

„Ahoj, řekl nadšeně, z angličtiny jsem díky tobě dostal za jedna. Proč jsi včera nebyla ve škole, co s tebou bylo? Jsi nemocná?“

Smršť jeho otázek mi zaplavila uši.

„Nebylo mi dobře, zůstala jsem doma. Gratuluju k té známce. Musím ale jít, nezlob se.“

„Ne počkej, počkej. Už je ti líp? Doprovodím tě. Chci ti poděkovat za pomoc. Fakt jsi mi pomohla. A promiň za ten den, kdy jsem ti chtěl dát pusu, neměl jsem na to právo.“

„Jo, je mi líp a klidně mě doprovoď, ale vážně spěchám.“

„Dobře, dobře. Můžu ti vzít učebnice nebo pro tebe něco udělat?“

„Ne Miku, řekla jsem otráveně, vážně nic nechci, hlavně už pojď.“

Mike mi cestou něco povídal, ale já ho vůbec nevnímala, poslední dobou se choval trochu vlezle. Střílela jsem pohledem ze strany na stranu, jestli neuvidím Edwarda nebo jeho auto, ale bohužel.

Došli jsme k mé třídě, ale Mike se stále neměl k tomu, aby se se mnou rozloučil, pořád něco povídal a povídal a povídal. Naštěstí ho utnulo zvonění. Zmateně se rozhlédl.

„Jé, už zvoní. Uvidíme se na tělocviku.“

Mávla jsem mu a šla jsem si sednout do lavice. Hodina matematiky se líně táhla, po ní dějepis, angličtina, zeměpis a já stále neviděla Edwarda. Připadalo mi, že se ten den snad schválně natahuje. Po těchto předmětech přišel na řadu tělocvik. Nesnáším ho, nesnáším jakýkoliv pohyb. V tělocviku jsem ale naprosto nemožná, jsem prostě nemehlo. V šatně jsem se převlékla do věci na cvičení a napochodovala jsem do tělocvičny. Mike už na mě čekal.

„Bello“, skoro vykřikl radostí, že mě vidí.

„Ahoj Miku, už jsme se přece dnes viděli.“

„Jo, jo. Budeš se mnou v družstvu, když budeme něco hrát? Prosím.“ Naklonil se ke mně a chytil mě za ramena.

„Vždycky jsem s tebou, tak proč se ptáš?“

Mike jen pokrčil rameny a stále mě držel, rukama mi přejížděl po pažích.

„Pusť mě Miku.“

„Tobě se to nelíbí?“

„Miku“, řekla jsem výhrůžně.

„Dobře, tak pojď.“ Popadl mě za ruku a táhl mě ke skupince spolužáků. Když jsme k nim došli, ruku jsem mu vytrhla. Začíná být vážně nesnesitelný, vůbec se mi nelíbí, jak se mě snaží nenápadně osahávat a vyhledává mou společnost. Asi ho budu muset poslat do patřičných mezí, aby si nedělal nějaké plané naděje. I když se Mike bavil s ostatními, neustále se na mě obracel, abych potvrdila jeho názor. Dělala jsem, že ho neslyším. Po chvíli přišel učitel, pod paží nesl pár podložek a nějaké roušky a obvazy.

„Rozdělte se do dvojic, dnes nebudeme cvičit, ale budeme se učit první pomoc. Jeden z vaší dvojice bude raněný, ten druhý ho bude ošetřovat. Pak si role vyměníte. Rozeberte si podložky a zdravotnický materiál, na koho nevyzbyde, dojde si pro to sám.“

V jeden moment se mi ulevilo, ale v ten druhý jsem si uvědomila, že mým partnerem bude Mike. Už se na mě dychtivě koukal s podložkou v ruce. Nenápadně jsem protočila oči a přikývla jsem. První jsem dělala figuranta já. Mike se mě dotýkal na noze, ošetřoval mi fiktivní otevřenou zlomeninu. Nebylo mi to vůbec příjemné, ale vypadalo to, že Mike si v tom libuje. Co by na to řekl Jacob, ten by mu dal. Po chvilce jsme se vyměnili a já měla za úkol provést umělé dýchání. Mike se celý zatetelil a lehl si na zem.

„Vezměte si roušku s náústkem, ležícímu trochu zakloňte hlavu, roušku položte na ústa a můžete začít“, řekl učitel.

Lepší věc si opravdu vybrat nemohl, nechtěla jsem dělat dýchání z úst do úst, alespoň jsem měla roušku.

Mike ležel jako mrtvolka, vůbec mi nechtěl pomoct. Zaklonila jsem mu hlavu, chytla jsem ho za bradu a otevřela mu ústa. Mike začal rychleji dýchat a to mě... zneklidnilo. Dala jsem přes něj . roušku a on se trochu zamračil. Sklonila jsem se k němu, nechtělo se mi do toho. Zhluboka jsem se nadechla a provedla jsem jeden vdech. Myslela jsem, že už to stačí a budu se už jen dívat na ostatní, ale učitel nás pozoroval. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a já pokračovala. Jednou se mi rouška lehce smekla, dotkla jsem se Mika rty a on sebou šíleně cuknul. Odtáhla jsem se od něj a nechápavě jsem se na něj dívala. Byl celý rudý v obličeji a ruce si držel na svých... no, intimních místech. Proboha, jeho celé to umělé dýchání snad vzrušovalo. To snad není možné, malinko se mi zvedl žaludek, ale naštěstí jsem to rozdýchala. Připadalo mi to dost nechutné. Odsedla jsem si od něj a čekala jsem, až se uklidní, ale trvalo mu to docela dlouho. Konec hodiny pro mě byl vysvobozením.

Odešla jsem se převléknout do normálního oblečení a těšila jsem se do jídelny. Nechtěla jsem ale mluvit s Mikem, tou situací mě znechutil. Šatna se vylidnila, zbyla jsem poslední. Tělocvična byla od hlavní budovy s jídelnou docela daleko, vedla k ní dlouhá a většinu času tmavá chodba. Světla skoro vůbec nefungovala. Nerada jsem tudy chodila, nikdy jsem nevěděla, jestli tam někde není někdo schovaný. Ušla jsem pár metrů, když se za mnou ozvaly kroky. Nepatrně jsem zrychlila.

„Bello, Bello!“, slyšela jsem za sebou. Mike, kdo jiný by na mě mohl volat. Zastavila jsem se a čekala jsem, až mě doběhne.

„Bello“, řekl a položil mi ruku na rameno.

„Co je?“, zavrčela jsem.

„Chci si popovídat, teď, dokud jsme sami.“

Přistupoval ke mně blíž a já jsem před ním couvala. Brzy jsem narazila do zdi a Mike mě objal oběma rukama, abych nemohla odejít.

„O čem si chceš promluvit?“, zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„O nás Bello, o nás.“

„To... to nějak nechápu.“

„Pochopíš.“

Přitiskl se ke mně celým svým tělem, snažila jsem se mu vykroutit. Jeho dech mi ovanul obličej.

„Vím, že mě chceš stejně jako já tebe. Nebraň se tomu.“

„Miku...“

Bála jsem se ho strašně moc. Nic takového se mi nikdy nestalo, nevěděla jsem co dělat. Natlačil se na mě ještě víc, vyslovení jeho jména v něm asi vzbudil falešný pocit, že jsem se rozhodla nebránit. Ucítila jsem jeho rty na uchu a pak putovaly k těm mým. Nějakým dost záhadným způsobem se mi podařilo vykroutit ruku a dát mu pořádnou facku. Trochu se zapotácel ale hned přistoupil zpátky a chytnul mě pod krkem.

„Ty čubko, facky mi dávat nebudeš“, zasyčel na mě.

Stiskl mi ho víc. „Tohle si ke mně nedovoluj.“

Mým plicím se začalo nedostávat vzduchu, snažila jsem se ho bouchnout, aby mě pustil, ale nepomáhalo to.

„Okamžitě ji pusť“, ozval se za námi mě dobře známý hlas. Byl v něm podtón hrozby.

Mike uvolnil svůj stisk a otočil se na Edwarda. „Do toho se nepleť, nemusí tě to zajímat.“

„Mě to ale vážně zajímá, protože Belle se to evidentně nelíbí. Takže ji nech být a okamžitě se pakuj, než ti ublížím.“

„Ha, ty?“

Já jsem se svezla na zem a snažila jsem se popadnout dech. Masírovala jsem si krk a sledovala jsem jejich slovní přestřelku.

„To si piš“, zavrčel Edward.

Mike k němu přistoupil, chtěl mu nahnat strach, ale Edward vypadal hrozivě. Mike jeho pohled vydržel malou chviličku, potom se otočil ke mně a řekl mi. „Tohle ti nedaruju, vyřídím si to s tebou.“

Edward zavrčel ještě víc a Mike utekl. Edward ke mně přiskočil a starostlivě mě hladil. Chtělo se mi brečet, ale ovládla jsem se. Krk mě bolel a každé nadechnutí v něm vyvolávalo pálení.

„Bello, už je dobře. Nic se neděje, je pryč.“

Pořád mě hladil po hlavě a pozorně se mi díval do obličeje. Asi čekal, kdy začnu hysterčit. Třásla jsem se strachy, potřebovala jsem uklidnit. Edward to asi poznal, protože si mě k sobě přitáhl a objal mě svýma kamennýma rukama. Byl strašně studený, ale to mi teď zrovna vůbec nevadilo. Jeho objetí bylo velice, velice příjemné.

„Pššš Bello, nedovolím aby ti něco udělal.“

„Já vím“, zamumlala jsem.

Díky bohu, že se tady Edward objevil, nevím jak by to skončilo, na to jsem nechtěla ani myslet. Postupně jsem se dávala do pořádku, Edward mě stále držel a konejšil mě. Zvedla jsem hlavu.

„Díky že jsi přišel.“

Edward se usmál. „Za to mi neděkuj. Myslel jsem, že spolu poobědváme, čekal jsem na tebe, ale ty jsi nepřicházela. Věděl jsem, že máš tělocvik, tak jsem prohledával mysl tvých spolužáků, jestli tě neviděli. Takhle jsem narazil na Mika a viděl jsem, co se děje. Hlavně jsem slyšel jeho myšlenky, byly naprosto odporné. Měl jsem co dělat, abych se neprozradil. Nejradši bych mu udělal něco hodně ošklivého.“

„To já taky. Děkuju Edwarde. Bála jsem se“, přiznala jsem mu.

„Budu na něj dávat pozor, už na tebe ani nesáhne. To ti slibuju. Nebo mu utrhnu ruce.“

Té představě jsem se usmála, protože bych mu nejradši udělala to samé. Povzdechla jsem si a vstala jsem, Edward byl okamžitě taky na nohou.

„Jak je ti?“, zeptal se starostlivě.

„Ujde to, ale zvládnu to.“

„Máš hlad?“

„Nevím, ani ne.“

„Měla bys něco sníst, bude ti líp. Budu s tebou, nenechám tě napospas tomu zvířeti.“

Nechtěla jsem, ale Edward mě přesvědčil. Byla jsem ráda, že je u mě, že se o něj můžu opřít a že mě chrání. S ním jsem se nebála ničeho, věřila jsem mu.

Držel mě kolem pasu a společně jsme kráčeli do jídelny. Před jejími dveřmi jsem zaváhala, vyvlíkla jsem se z Edwardovy ruky a nakonec jsem se zastavila úplně.

Edward se ke mně otočil. „Neboj se Bello.“

„O to nejde, ale asi bude divné, když přijdeme spolu a ještě v objetí. Ne, že bych se za tebe styděla, ale...“

„Dobře, chápu. Stejně si ale sedneš k našemu stolu a to bude ještě divnější, nemyslíš?“, pousmál se Edward.

„Pravda, tak jdeme.“

Nechala jsem ho, aby vešel do jídelny první. Mike by před tolika lidmi nic neudělal, ale stejně mi to bylo hodně nepříjemné. Šla jsem s očima přilepenými na Edwardovo záda a on zamířil k výdejnímu pultu. Vzal si tác a nabral si trochu jídla.

„Proč si bereš to jídlo, když ho nejíš?“

„Musíme vypadat nenápadně.“

Edward vzal druhý tác a nandal jídlo i mě. Chtěla jsem protestovat, že to rozhodně nesním, ale nemělo by to cenu, stejně by mě neposlouchal. Jejich stůl byl trochu dál, museli jsme jít přes půl jídelny. Moji spolužáci, mladší i starší, se na nás nechápavě dívali. Holky si začaly šeptat a střílely po nás pohledy. Kluci se mračili. Od našeho stolu na mě zamávala Jessica, vedle ní seděl Mike. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala jsem v cestě. Jessica vyskočila a běžela za mnou.

„Bello, kam jdeš? Držím ti místo.“

„Dneska nebudu sedět s vámi, nezlob se.“

„A kde budeš sedět? Snad ne u Cullena.“

„Jo, přesně u toho.“

„Děláš si srandu?“, vyjekla Jess.

„Ne.“

„Vypadalo to, že se nemáte rádi. Hele, udělali jste si něco s Mikem?“

„Ne, nic. Proč?“

„Přišel na oběd a mumlal něco o tobě a Cullenovi. Něco jako že budete litovat.“

Zatvářila jsem se kysele. „Měli jsme menší incident.“

„Vážně? Co se stalo, jaký?“, zeptala se zvědavě Jessica.

„To je dost osobní, nechci ti to říkat.“

„No, jak myslíš“, odpověděla uraženě a odešla ke svému stolu. Sedla si vedle Camilly, něco jí horečně šeptala do ucha, obě se po mě podívaly a začaly se smát. Škoda že dnes chyběla Angela, té bych se svěřila hned.

Edward už byl na svém místě, jeho sourozenci se tvářili naštvaně, asi jim stačil říct, co se stalo.

„Ahoj“, pozdravila jsem je.

„Je mi líto, co ti udělal“, řekla Alice.

„Děkuju“, odpověděla jsem jí a posadila jsem se mezi ní a Edwarda. Ten mi přistrčil tác s jídlem a nařídil mi, abych jedla. Poslechla jsem ho a začala jsem uždibovat salát.

„Je to blbec, nakopal bych ho do k...“, zavrčel Emmett, ale Edward ho přerušil.

„To my víme, ale asi by mu z nich nic nezbylo.“

Emmett se uchechtl. „To si piš že ne.“

Alice a Emmett střídavě nadávali na Mika, Edward mě pozoroval, Jasper nic neříkal ale probodával Mika očima, Rosalie se tvářila nezúčastněně. Myslela jsem na Mika, znám ho už tak dlouho, ale nikdy se takhle násilnicky neprojevil, byl to můj kamarád. Co se to s ním stalo? Trochu jsem se chvěla, to ty nervy.

„Zjistila jsi kdo rozbil tu kytku?“, otázal se náhle Edward.

„O čem to mluvíš?“

„Včera jsi měla doma otevřené okno a rozbitý květináč s palmou. Byl to Mike.“

„Já myslela, žes to byl ty.“

„Opravdu, myslíš že jsem tak nešikovný?“

„Ne, to nejsi. A jak víš, že to byl Mike?“

„Myslí na to. Chtěl se k tobě vloupat, což se mu povedlo. Chtěl na památku nějaký suvenýr, ale zavadil o tu kytku. Lekl se a utekl.“

Edward se zarazil a náhle zaťal ruce v pěst, rysy v obličeji mu ztvrdly a oči ztmavly.

„Edwarde, co se děje?“, zeptala se Alice.

„Nic, to nic. Jen se něco stane, bude to masakr na střední škole. Ten udělám já a zmasakruju Mika Newtona. Všem se vám omlouvám, že nás prozradím.“

„Hele, uklidni se“, chytil ho Emmett za ramena. „Nech to na mě“, a pomalu se zvedal.

„Sedni si Emme, nech toho. Co je Edwarde?“, vyjekla Alice.

„Ten hnusák myslí na to, co by udělal Belle, kdybych nepřišel a taky co jí udělá jako pomstu. Asi půjdu a zabiju ho, vážně to udělám.“

„Ne, neuděláš“, řekla jsem zbrkle.

Všichni se na mě podívali. „Hmm... totiž, Edwarde, nedělej to, nech to být, prosím.“

Podívala jsem se mu do očí, ty jeho byly rozzlobené, ale postupně se vyjasnily. „Dobře.“

Pohladil mě po ruce, povzdechl si a položil si hlavu na stůl.

„Bello, co ty to s ním děláš?“, zavrtěl hlavou Emmett.

Nic jsem mu neodpověděla, jen jsem zrudla. Emmett se hlučně zasmál a natáhl se, aby mě poplácal po rameni, pak si ale uvědomil, že na mě má moc velkou sílu a nejspíš by mě zabořil do země i s tou židličkou, na které jsem seděla. Jídelna se začala pomalu vyprazdňovat.

„Měli bychom jít“, promluvila dnes poprvé Rosalie, a zvedla se a důstojně odkráčela. Emmett a Jasper jí následovali, Alice taky vstala, zamávala nám a odtančila do své třídy.

„Edwarde?“, zacloumala jsem jeho rukou. V mžiku byl na nohou a táhl mě do třídy.

Každý jsme si sedli na své obvyklé místo v učebně fyziky, ale něco se přeci změnilo. Edward byl otočený ke mně a povídal si se mnou. Celá třída se na nás koukala, jako kdyby nás viděla poprvé. Nemohli asi pochopit, proč se zrovna já bavím s tím krasavcem Edwardem. Úplně jsem viděla, že by každá holka chtěla být na mém místě. Jak předchozí hodiny plynuly pomalu, tahle utekla strašně rychle. Edward mě doprovodil k autu a přátelsky se se mnou rozloučil. Snad posté jsem mu poděkovala a on se na mě pokřiveně usmál. „Pro tebe všechno Bello. Zítra se uvidíme. Ahoj.“

Čekal dokud jsem neodjela z parkoviště, nejela jsem domů, ale za Jacobem. Těšila jsem se na něj, zajímalo mě, jak se po tom včerejšku bude tvářit, ale určitě na mě bude moc milý. Nechtěla jsem mu ale říkat o Mikovi, nechtěla jsem mu přidělávat starosti, neměl by se o mě bát. Uvědomila jsem si, že měl včera schůzku s upíry a že vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Edward se mi bude těžko zmiňovat. Přijela jsem k jeho domu, ale nikdo mi nevyběhl naproti, doufám že není na hlídce a já na něj nebudu muset dlouho čekat. Zastavila jsem těsně u domu, vystoupala jsem schody a zaklepala jsem.

„Dále“, ozvalo se zevnitř.

Otevřela jsem, Billy seděl na svém vozíčku u televize, Jacob nikde nebyl.

„Ahoj Bello.“

„Dobrý den Billy, kde je Jacob? Je někde... venku?“

„Ne, spí, včera přišel pozdě a teď to všechno dohání, předtím měl službu. Je toho na něj moc.“

Ukázala jsem na jeho pokoj a Billy kývnul, potichu jsem přešla k jeho pokoji a otevřela jsem dveře. Jacob ležel natažený na posteli, pusu otevřenou dokořán a tiše pochrupoval. Klekla jsem si u jeho postele a zašeptala jsem mu do ucha. „Jaku, jsem tady.“

Jacob se trochu pousmál a hodil si přeze mě svou horkou těžkou ruku. Málem jsem upadla na zem, ale ustála jsem to. Opatrně jsem mu ji sundala a lehla jsem si k němu. Jen něco zabrblal ze spaní a tentokrát si přehodil nohu. Byla jsem sice trochu utlačovaná, ale nakonec jsem taky usnula.

Po nějaké době mě vzbudil znechucený výkřika. Zmateně jsem se posadila na posteli a třela jsem si bok, do kterého mě Jacob nakopl. Věřím, že omylem.

„Panebože, to je smrad. Sakra Bello, ty páchneš!“

Uraženě jsem se na něj podívala, pak mi ale došlo co tím myslí. Smrdím upírem, čichla jsem si ke své ruce, ale nic jsem necítila.

„Opravdu?“

„Jo, proč jsi cítit upírem?“

Nevěděla jsem, jestli mu mám říct pravdu, nebo ho ušetřit nervů. Nezasloužil si, abych mu lhala.

„Ehm... víš. Dneska se mi přihodilo něco... něco ošklivého. Mike na mě něco zkoušel, Edward šel náhodou okolo a pomohl mi.“

„Co na tebe zkoušel?“

„No, chtěl mě políbit proti mé vůli a přitiskl mě na zeď. Bylo to ošklivé.“

„Děláš si srandu? To myslíš vážně? Kdože ti pomohl, Edward?“

„Mě to vtipný nepřipadá, takže si srandu nedělám. Bohužel se stalo. A ano, pomohl mi Edward, vím že je upír a proto jím smrdím. Málem jsem se z toho zhroutila a on mi pomohl na nohy. Toť vše.“

„Jak víš že je upír?“, zeptal se Jake podezíravě.

„Protože jsi mi to řekl“, houkla jsem na něj.

„A jo, a jo“, odpověděl mi a zamyslel se. „Toho Mika si podám, parchant jeden. Co na tebe má co sahat, zpřerážím mu hnáty.“

Dneska už jsem něco podobného slyšela. Dva kluci by kvůli mně někomu zlomily nebo utrhly ruce. Nebo nohy.

„Jaku, v klidu. Nechci to už řešit, nechci na to ani myslet.“

„Promiň. Pojď ke mně.“

Rozpřáhl ruce, vklouzla jsem mu do náruče a zabořila jsem hlavu do jeho podpaží. Byla jsem v bezpečí.

„A Cullenovy utrhnu hlavu“, zamumlal si pro sebe.

„Cože?“

„Nic, jen... nechceš tu dnes přespat?“

„Tady? U tebe?“

„Jo“, skoro zakřičel Jacob, jak ho ten nápad nadchl.

„Je to dobrý nápad? Co na to řekne Billy a Charlie? Budou se zlobit.“

Jake beze slova odešel z pokoje a za chvíli se vrátil s vítězoslavným úsměvem.

„Billymu to nevadí, řekl že zavolá Charliemu a vyřídí to. Jemu to taky nebude vadit, neboj.“

„A co když já nechci?“, pokoušela jsem ho.

Jake se zasekl a stáhl obočí. Šťouchla jsem do něj, nejsem si jistá, jestli to vůbec cítil.

„Napálila jsem tě.“

Jacob se na mě zaškaredil, strčil mě na postel a začal mě lechtat. Pištěla jsem jako šílená, bránit jsem se nemohla, protože byl Jacob mnohem silnější.

„Nerad ruším, Charlie souhlasí.“

Zvedla jsem se, Billy byl mezi dveřmi a sledoval nás.

„Já, my... dobře, děkuju.“

Vysmekla jsem se Jacobovi, odešla jsem se vysprchovat, Billy uvařil večeři a společně jsme se najedli. Rozhodla jsem se, že se nebudu zmiňovat o schůzce s upíry, o Mikovi anebo o Edwardovi. Šla jsem brzy spát, cítila jsem se unaveně. Jacob hned přiklusal za mnou, až jsem se bála, že to bude Billymu nápadné. Mávla jsem nad tím rukou, co na tom záleží. Těšila jsem se, až zalezeme do postele, včera jsem tomu přišla trochu na chuť. Mazlili jsme se dlouho do noci, vyčerpáním jsem usnula a nevzbudilo mě ani Jakeovo chrápání.

„Doprovodím tě do školy“, řekl mi můj vlkodlak u snídaně.

„Budu ráda“, odpověděla jsem a vlepila jsem mu pusu.

„Ještě se stavím doma, potřebuju se převléknout.“

„Tak jedem, budu řídit.“

Nasedl za volant, ale za chvíli začal nadávat na rychlost mého auta.

„Nestěžuj si, nikdo tě nenutil, abys řídil.“

Jake po mě střelil nevraživým pohledem, ale řídil dál.

V rychlosti jsem si vzala čisté oblečení a Jacob mě zavezl do školy. Když zastavil, chtěla jsem se s ním rozloučit, ale on mě jen chytil za ruku a odváděl mě kamsi.

„Co to... kam to jdeme?“

Zrudla jsem, protože jsem zjistila, že míříme k jednomu černému autu. U něj stál, překvapivě, Edward. Snažila jsem se Jacoba zastavil, ale marně.

„Hele krasavče, nech mojí holku na pokoji. Dík žes jí zachránil, ale nech jí být.“

„Cože? Bouchl jsi se snad při běhu o strom do hlavy? Co to povídáš?“

„Mluvím o Newtonovi a o tvém hrdinském činu.“ Trochu ztišil hlas. „Nevím, odkdy jsou upíři zachránci nevinných panen, ale Bellu nech být. Nešahej na ní, nemotej se okolo ní a ani se na ní nedívej, nemusí to pro tebe dopadnout dobře. Rozumíš?“

Edward se usmál. „Naprosto.“

Jacob si odfrknul, otočil se a táhl mě zase za sebou.

„Ahoj Bello“, zavolal za námi Edward.

„Hajzl jeden“, zavrčel Jake a chtěl se na něj vrhnout.

„Miláčku, klid. Pojď, nech to být. Dej mi pusu a běž domů, proběhni se.“

„Fajn. Ale ať mě neštve, upírák jeden.“

„Je to v pořádku. Utíkej.“

„Měj se lásko. Dneska se neuvidíme, mám službu, pak jsem zase volný.“

Celý den jsem Edwarda neviděla, na obědě se ke mně neznal. Přece by si nevzal k srdci Jacobovy výhrůžky, tomu jsem nerozuměla. Edward mi chyběl, chtěla jsem si s ním popovídat. Angela už byla ve škole, taky mi chyběla, ale ne tak, jako Edward. Jessica nás obě přemluvila, abychom s ní jeli do Hoquiamu, protože potřebuje něco hezkého na sebe. Je pravda, že taky potřebuju něco nového, ale chtěla jsem hlavně nové knížky a potřeby na malování. Angela se nechala snadno přemluvit.

Po škole jsem skočila za tátou, ten s tím souhlasil, ale neodpustil si pár rad, jak se mám chovat. V Hoquiamu jsem dlouho nebyla, ale Jessica se vyznala. Bylo úmorné s ní běhat po obchodech, v desátém krámě jsem rezignovala.

„Holky, nezlobte se. Potřebuju si něco koupit, tohle už mě moc nebaví.“

Angela chtěla jít se mnou, ale přemluvila jsem jí, že to zvládnu sama. Potloukala jsem se po obchodech, které zajímaly mě a dá se říct, že jsem se bavila. Při zpáteční cestě jsem trochu zabloudila a zašla jsem do tmavé uličky. Připadala mi povědomá, tak jsem kráčela dál. Dostala jsem se na další tmavou ulici, z jedné strany stály rodinné domy, z druhé byl hustý les. Řekla jsem si, že když se budu držet určitého směru, dojdu do centra. Nebylo mi to příjemné, lampy svítily ojediněle, nikde ani noha, les temně šuměl. Nemohla jsem si pomoct a nenápadně jsem se ohlížela. Přidala jsem do kroku a za mnou spadla popelnice. Prudce jsem se otočila a uviděla jsem kočku, jak peláší do lesa. Oddechla jsem si, ta umí jednoho vystrašit.

„Ahoj Bello“, ozvalo se za mnou.

Obrátila jsem se zpátky, stál tam Mike. Ve tváři měl zlý úšklebek, oči mu zářily hněvem.

„M... Miku, a... ahoj.“

„Bello, Bello, Bello“, odříkával Mike a přistupoval ke mně.

„Neměla by ses tady potloukat takhle sama, večer. Co kdyby se ti něco stalo. Jsem rád, že jsem tě tady potkal. Bůhví co by se stalo, kdyby tě tu našel někdo jiný.“

„Jo, jasně. Promiň, musím jít, holky na mě čekají.“

„Vážně? Ale, řekl a dramaticky se rozhlédl, nikde je nevidím. To znamená, že jsme tu sami, úplně sami.“

Jo, toho jsem se bála.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 12. kapitola: