Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 11. kapitola

04.11.2009 (19:30) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1093×

11. kapitola

JACOB

Rozzuřeně jsem stepoval před Belly domem, nikdo mi neotvíral. Vyštrachal jsem klíč z květináče a odemkl jsem si. Pro jistotu jsem zavolal, nerad bych někoho překvapil. Nikdo tu ale nebyl. Vyběhl jsem k Belle do pokoje, její postel nebyla ustlaná, oblečení poházené. Někam odešla a ani mi nezavolala. Dala by mi přeci vědět, že se jí udělalo líp a jde ven. Sedl jsem si na její postel a přitáhl jsem si k sobě její deku, zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem rád její vůni, byla sladká, květinová, ale rozhodně nebyla přehnaná. Teď jako vlkodlak jsem si jí mohl víc užít, vychutnat. Chvíli jsem jen tak seděl a díval se do houstnoucího šera. Potřeboval jsem se uklidnit, měli jsme se dnes sejít s těmi upíry, ale zatím se nic nedělo. Sam mi řekl, ať si chvíli odpočinu, že mi dá vědět, když bude něco nového. Byl jsem naštvaný, protože nikdo nedržel svoje slovo, protože jsem musel na něco čekat. Jen Bella mě mohla uklidnit, ale ta tu teď taky nebyla.

Vdechoval jsem její vůni a pomalu jsem se uklidňoval. Zvenku jsem uslyšel nějaký hlas a štrachání. Sešel jsem ke dveřím a otevřel jsem je. Za nimy stála šokovaná Bella, ve tváři měla zvláštní výraz.

„Bello, ahoj“, pozdravil jsem jí.

„Ahoj“, odpověděla mi a natáhla se, aby mě políbila.

Do nosu mě udeřil strašný zápach, který přebyl i ten poslední zbytek květinové vůně mé Belly. Trochu jsem se od ní odtáhl a nakrčil jsem nos.

„Bello, ty smrdíš. Kde jsi dneska byla?“

„Já... já... “, nedokázala se vymáčknout.

„Já tě nevyslýchám, jen mě to zajímá. A pojď dovnitř, přece nebudeme stát venku, je to tvůj dům.“

Přešli jsme do kuchyně, sedl jsem si na židli, zatímco Bella si začala chystat jídlo.

„Já vím, Jaku. Byla jsem s Angelou a Jessicou v Port Angeles, potřebovala jsem se trochu odreagovat. Zašly jsme si do kavárny. Máš taky hlad?“

„Strašný, měl jsem dneska službu a nic jsem ještě nejedl. Byl v té kavárně někdo z Cullenových?“

Bella se lehce zarazila, rychle se ale vzpamatovala.

„Ano, byla tam Alice Cullenová a myslím, že ta její sestra, Rosalie? Proč se ptáš?“

„Protože smrdíš upírem. To jste se o sebe třely nebo co? Máš to snad všude.“

„Ne, ale Alice obdivovala moje vlasy. Na chvilku se u nás zastavily, pak musely odejít. Sešli jste se dneska s tím Carlislem? Říkal jsi, že za ním jdete se Samem, když to v neděli nevyšlo.“

„Ještě ne, nějak z toho sešlo. Počítám, že později večer to bude možné, těším se na to.“

Bella přede mě položila talíř s volskými oky a plátky slaniny, jídlo to bylo vhodné spíš na snídani, ale já nepohrdnu vůbec ničím. Bella si sedla na židli naproti mně, vypadalo to, že se bojí sednout si blíž. Netuším ale proč.

„Proč se na to těšíš?“

„Nevím, třeba se to nějak zvrtne a popereme se. Dlouho jsem se nepral, potřeboval bych nějakou změnu.“

Vykulila na mě oči. „Jacobe to ne. Ne, ani náhodou. Co kdyby... kdyby se ti něco stalo. To nepřipustím.“

„No tak, klid. Mě se nic nestane. Hojím se rychle, vzpomínáš?“

Bella je blázínek, jako kdybych se bál hromady nějakých smradlavých krvesajů. K smíchu.

„To nevadí. Slib mi, že nebudeš bojovat. Prosím.“

Upěnlivě na mě upřela své oči. Vždycky jí poslechnu, nesnesl bych pocit, že kvůli mně trpí. Trochu nesouhlasně jsem mlaskl, nemusí přece vědět, že s ní souhlasím tak jednoduše.

„Slibuju. Nebudu se prát. Co když si začnou? Musím se bránit.“

Bella se ušklíbla. „Kdyby si začali, tak můžeš.“

„Děkuju“, řekl jsem rozverně a políbil jsem jí na tvář. Zápach mě opět udeřil do nosu.

„Půjdu se vysprchovat“, zamumlala, když sklidila ze stolu.

Odešla do koupelny, já k televizi. Po chvíli mě ale napadlo, že bych jí mohl jít třeba trochu pomoct, určitě mě nevyhodí. Je načase, abychom pokročili trochu dál. Potichu jsem vyšel po schodech a zaposlouchal jsem se u dveří. Voda šuměla, jinak se nic neozývalo. Nepozorovaně jsem proklouzl dovnitř. Bella stála ve vaně, zavěs měla zatažený a se syčící sprchy stoupala pára. Svlékl jsem si tričko a chytil jsem se závěsu. Bella se trochu lekla a vystrčila ven hlavu.
„Jaku co to... “, podivila se, ale já jsem jí utnul.

Nebylo potřeba mluvit, tady za nás jednají činy. Zvědavě se na mě dívala, když jsem si sundaval kalhoty. Zarazil jsem se u trenek, podíval jsem se co ona na to a Bella, světe div se, přikývla. Ještě nikdy jsem před ní nebyl nahý, trochu mě to vyvádělo z míry. Nevěděl jsem, jestli náhodou Bella nezačne křičet a nahého mě nevyhodí. K mému neskonalému překvapení poodhrnula závěs, abych se za ní mohl protáhnout. Rozklepal jsem se strachy, ale nedal jsem na sobě nic znát, vlezl jsem za ní dovnitř.

Dívali jsme se na sebe, jeden z druhého jsme nemohli spustit oči. Bella byla nádherná, ani v těch nejdivočejších snech nevypadala takhle úžasně. Přistoupila ke mně a horce mě políbila. Já jsem jí polibky vracel, rukama jsem mapoval křivky jejího těla a ona nezůstávala pozadu. Naše polibky začaly být nesnesitelnější a naléhavější. Jednou rukou jsem se jí zamotal ve vlasech a druhou jsem jí sjížděl po zádech až ke stehnu, lehce jsem na něj zatlačil a ona mi celou nohu ovinula okolo boku. V tu chvíli jsem ztratil pojem o čase, o tom kdo jsem a o celém životě. Nevnímal jsem nic než Bellu a ani jsem nechtěl.

Probral jsem se až po nějaké době u ní v posteli. Nestalo se sice to, co bych si tak moc přál, ale tohle mi bohatě stačilo, byl jsem spokojený. Ležel jsem natažený na posteli a rukou jsem objímal Bellu. Ta mi ležela hlavou na hrudi, zabalená v dece a tiše oddechovala. Co chvíli jsem ji políbil do vlasů a ona mě hladila po ruce. Kdykoliv jsem se na ní podíval, usmívala se. Doufal jsem, že je to kvůli našemu koupelnovému zážitku.

„Miluju tě“, řekla najednou jako kdyby mi mé domněnky chtěla potvrdit.

„I já tebe Bello, taky tě miluju.“

Byla to pravda, připadalo mi, že jsme si teď o něco blíž. Trochu mi ale vrtalo hlavou, co se stalo, že změnila názor. Nechtěl jsem to ale řešit, nehodlal jsem nám kazit tu pěknou chvíli.

„Charlie přijel“, řekla Bella, vstala z postele a trochu se upravila.

Já jsem v klidu ležel dál a čekal jsem, až Charlie přijde nahoru. Netrvalo dlouho a ozvalo se dusání po schodech. Dveře se otevřely.

„Ahoj Bells. Jak je ti?“

Charlie vešel dovnitř a rozhlédl se po pokoji. Zarazil se, když mě viděl v dceřině posteli.

„Jaku, podivil se Charlie, co tu děláš?“

„Přišel jsem se podívat na Bellu. Vypadá to, že je jí trochu líp.“

Oba jsme se na ní podívali, z jejich tváří ustupovala červeň.

„Aha“, řekl Charlie a v jeho hlase se objevila stopa podezření.

Vyskočil jsem z postele, objal jsem Charlieho kolem ramen. „Myslím, že za chvíli budou dávat zápas. Co kdybychom se šli podívat?“

Charlieho obličej se rozzářil a on přikývnul. Mrknul jsem na Bellu, ta se zatvářila nechápavě a pak se usmála.

Sedli jsme si s Charliem na gauč a on pustil televizi. Bella mu nachystala jídlo a pak se omluvila s tím, že si potřebuje něco udělat. Naznačila mi, abych zůstal, že jí to rozhodně nevadí. Zápas byl v plném proudu, když zazvonil telefon. Charlie se neochotně zvedl a přeběhl do kuchyně. Slyšel jsem, jak ho zvedl a pak vykoukl zpoza dveří.

„Jaku, máš telefon. Volá ti Sam.“

Vyskočil jsem z pohovky a žaludek se mi zachvěl, jdeme na upíry.

„Ano?“, řekl jsem do mluvítka.

„Jacobe, je čas. Sejdeme se za půl hodiny na severní hranici. Buď tam včas.“

„Dobře Same, budu tam.“

Položil jsem sluchátko. Páni, konečně nějaká akce. Jsem zvědavý, s čím ty upíři přijdou.

„Charlie, budu muset odejít. Sam potřebuje s něčím pomoct. Příště mi řekneš, jak dopadl zápas. Ještě se skočím rozloučit s Bellou.“

„Škoda, že musíš jít. Zeptej se Belly, kde nechala auto, venku jsem ho neviděl.“

Přikývl jsem a vyběhl jsem nahoru. Klepnul jsem na její dveře a vešel jsem dovnitř.

„Bells, miláčku? Musím jít, volal mi Sam, máme rande s upíry.“

Bella seděla u počítače a něco psala. Asi mail Reneé, její matka šílela, když jí Bella hned neodepsala.

„Už? Nebyl jsi tu dlouho.“

„Já vím, promiň. Zítra ti to vynahradím.“

„Zítra“, řekla Bella a zvláštně se usmála. Nechápal jsem proč, ale neptal jsem se jí na to. Vstala ze židle, přešla ke mně a objala mě. Zabořila mi obličej do prsou.

„Děkuju ti, Bello, za dnešní večer. Moc to pro mě znamená.“

„Nemusíš mi přece děkovat. Nedělala jsem to jen kvůli tobě, ale i kvůli sobě.“

Nezdálo se mi, že by to říkala nějak přesvědčivě. Byl jsem ale myšlenkami trochu jinde, než bych řešil pravdivost jejích slov. Zvedla ke mně hlavu, oči se jí podivně zaleskly. Brečela snad?

„Vážně se uvidíme zítra. Nebo můžu přijít ještě dneska, jestli chceš.“

Bella zavrtěla hlavou. „Stačí zítra, dnes si odpočiň, vypadáš dost unaveně.“

„Co je s tebou?“

„Nic, asi jen doznívá ta moje nemoc. Jinak jsem v pořádku.“

„Tak jo. A ještě... Charlie se ptá, kde máš auto. Taky jsem ho neviděl. Jak jsi vůbec přijela?“

Trochu zrudla a střelila po mě očima.

„Moje auto? No... něco se tam porouchalo, když jsme jely z Port Angeles. Jess řekla, že ho ukáže tátovi a pak mi ho přiveze.“

„Sakra Bello, neudržel jsem se, proč to zbytečně komplikuješ? Mohla jsi mi zavolat, já bych se na to podíval a nemusela jsi teď být bez auta. Zavolej Jessice, že se na to podívám sám.“

„Nic nekomplikuju a nikomu volat nebudu. Nevěděla jsem, že se dneska uvidíme, takže jsem udělala to, co bylo nejrychlejší a nejjednodušší. Nebudu ze sebe nikde dělat šaška.“

„Jak chceš, tak si tam zajdu sám a domluvím to. Víš jak si teď připadám? Jako nějaký neschopný břídil, když ani nemůžu opravit tvoje auto.“

„Nikam nepůjdeš, za chvíli máš schůzku, smůla. Než se vrátíš, bude auto dávno tady.“

„Chceš tedy abych přišel?“

„Ne. Oprava: než BY ses vrátil, stačí? Nikdo si o tobě nemyslí, že jsi neschopný. Panu Stanleyovi jsem řekla, že jsi mimo město a proto se mi nemůžeš na auto podívat.“
„Aha“, řekl jsem jen. Připadal jsem si divně, jen jsem se Belly zeptal, kde má auto a zvrtlo se to v měnší hádku.

„Nechci se hádat Bells.“

„Já taky ne. Měl bys jít, ať nepřijdeš pozdě.“ Naklonila se ke mně a dala mi pusu, takovou chladnou, bez citu. Odvrátila se ode mě, ale já jsem jí nenechal. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil jsem jí tak, aby měla na co myslet.

„Nashle zítra“, rozloučil jsem se.

Charlie pořád sledoval zápas, zdálo se, že mě ani nevnímá. Nechtěl jsem se déle zdržovat, z půlhodinového limitu už deset minut ubylo. Nehlučně jsem vyšel ven, zaběhl jsem do lesa a svléknul jsem se. Byla to sice otrava, pořád se svlékat a oblékat, ale muselo to tak být. Nechtěl jsem Billyho pořád zatěžovat žádostmi o nové oblečení. Zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl. Po páteři mi přejelo teplo a začal jsem se klepat. Za pár vteřin jsem stál na všech čtyřech a vydal jsem se směrem k severní hranici.

„Jacobe, konečně. Co ti tak trvalo?“, zeptal se Sam.

„Jo Jaku, seš pomalej“, pitvořil se Paul.

„Klid kluci, za chvíli budu u vás. A tebe si pak podám Paule.“

„Úúú, už se třesu.“

„No tak, nechte toho. Jacobe ty pohni, čekáme na tebe.“

Vyběhl jsem a krajina se kolem mě začala míhat. Měl jsem rád běh, vítr mi cuchal chlupy a já jsem zkoušel, jak rychle mi to běhá. Byla to paráda. Omylem jsem pomyslel na Bellu a na to, co se stalo ve sprše. Slyšel jsem, jak si Paul odfrknul, takže jsem si okamžitě zakázal všechny ostatní myšlenky. Zrychlil jsem, tlapy se mi zaryly do země. Byly chvíle, kdy jsem byl rád vlkem.

Zanedlouho jsem se zastavil u smečky, byli tam všichni a těšili se na setkání s upíry. Jediný Sam měl starosti, jakožto vůdce bude muset řešit dost věcí.

„Konečně Jacobe“, řekl Sam.

„Říkal jsi za půl hodiny, jsem tu ještě dřív.“

Stoupl jsem si vedle Paula a vrazil jsem do něj bokem. Ten na mě zavrčel, ale Sam nás utnul. Vypadal docela nervózně.

„Kluci, potřebuju abyste se soustředili. Tohle bude důležité, budeme jednat s upíry, musíte být ve střehu, kdyby se něco dělo. Žadný rvačky mezi sebou, nic takovýho.“

„Spolehni se“, zahučel jsem.

„Takže... jak to provedeme?“, zeptal se Jared.

„Co bys chtěl dělat, ušklíbl se Paul, počkáme až přijdou a pak se uvidí.“

Sam ho vyjímečně neokřikl. „Přesně tak, ale vy se do toho nebudete míchat. Mluvit budu já. Asi se proměním, protože pochyuju, že nám budou rozumět. Vy ale budete ve vlčí podobě a budete mě hlídat.“

„Same, to není dobrý nápad. Vem si ještě někoho, aspoň mě, moc jim nevěřím.“

Sam si povzdechl. „Tak dobře. Za chvíli by měl přijít ještě Quil, už se z toho dostal a cítí se dobře.“

„Kdy přijdou?“

„Za 10 minut. Domluvili jsme se tak.“

Embry se podivil. „Jak jsi se k nim vůbec dostal?“

Sam vycenil zuby. „Počkal jsem si na tu malou holku, pak jsem jí to řekl a bylo to. Souhlasila, že to řekne svému vůdci a že přijdou v určený čas.“

„Už běžím, budu u vás za chvíli.“ Quil. Z jeho běhu čišela neskutečná radost, byl spokojený, že je z něj vlkodlak. Na jednu stranu jsem se mu nedivil, ale na druhou. Kdybych si mohl vybrat, určitě bych chtěl být normální obyčejný člověk. Nemusel bych řešit tyhle, potýkat se s upíry a dalším svinstvem. A hlavně bych... na to jsem myslet ale nechtěl. Tohle jsem Belle neřekl a nikdy neřekknu. I když, jednou budu muset, až nadejde čas.

„Všichni bychom chtěli být normální Jaku“, řekl Sam.

Ostatní přikyvovali, jen Quil, který právě přiběhl, trochu zakňučel. „Mě se to docela líbí, zatím si nestěžuju.“

„Jednou tě to začne štvát. To mi věř“, odpověděl mu Jared.

Ach, ta propojená mysl, občas mě pěkně rozčiluje, rád bych měl alespoň trochu soukromí. Je ale pravda, že se to docela často hodilo. Jako právě teď.

„Už jdou“, řekl sam a všichni jsme natočili uši směrem odkud přicházeli.

„Jacobe, je čas. Přeměníme se.“

Poodešel jsem kousek stranou, tlamou jsem rozvázal provaz, který jsem měl upevněný kolem zadní nohy. Dnes to byl objemnější náklad, nechtěl jsem před vzácnou upíří návštěvou vypadat neslušně. Jacobe, uklidni se, klid. Buď v pohodě, soustřeď se. Dnes mi zpáteční proměna trvala o něco déle, protože jsem byl rozrušený tím setkáním. Oblékl jsem si věci a vyšel jsem z křoví. Sam už na mě čekl, za ním stáli čtyři obrovští vlci.

„V pořádku?“

„Ano Same, nemůžu se dočkat.“

Sam se usmál. „Nech mluvit mě. Kdyby něco, víš co máš dělat.“

„Myslím, že to nebude těžké. Dokážu se změnit velice rychle. Jen mi bude líto toho oblečení a Billyho.“

Za mnou se ozval sýpavý zvuk, který vydal Quil. Asi se smál. Ve vlcích i v Samovi bylo cítit napětí. Mezi stromy se objevily první postavy. Sam zaujal místo v čele, já jsem si stoupl po jeho pravici a ostatní se vyrovnali za nás. Upíři přicházeli.

Bylo jich sedm, vzali s sebou i ty ženy. Vpředu kráčel blonďatý muž, doktor Cullen. Za ním velký hromotluk, další blonďák a klud s tmavšími vlasy. Ženy se držely v pozadí, dvě tmavovlasé a blondýna. Jak se k nám blížili, linula se současně s nimi i jejich vůně. Popravdě řečeno, spíš zápach, potlačil jsem nutkání zvracet a snažil jsem se udržet si nepřístupnou masku. Upíři se zastavili a ten tmavovlasý kluk se lehce usmál. Byl mi povědomý, ale odkud? Chvíli bylo ticho a pak promluvil upír.

„Jmenuji se Carlisle Cullen a tohle je moje rodina. Nebudu vám je představovat, kvůli tomu tu teď nejsme.“

Sam kývnul. „Já se jmenuji Sam a tohle je zase moje smečka. Nebudeme se zdržovat zbytečnými řečmi, nikdo z nás tu nechce strávit dobu delší, než je nezbytné. Přejdeme rovnou k věci. Proč jste se usadili zrovna ve Forks?“

„Forks je jedno z mála měst, kde velkou většinu roku prší nebo je pod mrakem. Ne, že špatně snášíme slunce, ale jsme na něm trochu nápadní. Vybíráme si deštivá místa, abychom mohli normálně fungovat mezi lidmi.“

„Za tu dobu, co jste se tu objevili, nezmizel ještě žádný člověk. Čím to je? Nechcete lovit ve městě?“

Doktor pijavice se usmál. „Tím to není. Víte, my nejsme běžní upíři, takových nás existuje málo. Neživíme se lidskou krví, našli jsme náhražku, která je pro nás přijatelná a to je krev zvířecí. Většinu času jsou to jeleni a jiná vysoká zvěř, občas pumy, medvědi a další šelmy. Udržujeme ale rovnováhu, nechceme vyhubit žádný zvířecí druh.“

„Živíte se zvířecí krví? To je nevídané. Nikdo z našich předků se s ničím takovým nesetkal.“

„Je nás opravdu málo. Chtěli jsme vás ujistit, že nemusíte mít o svůj kmen strach. Lidi opravdu nelovíme.“

„Jste si opravdu jistý? Nemůže se stát nehoda? Můžete mi to zaručit?“

„Za svou rodinu určitě.“

Sam se na chvíli odmlčel. Připadalo mi to stejně nechutné, jako kdyby vysávali lidi. V klidu jsem si ty ostatní upíry prohlédl, vypadali sice dobře, ale to nic neměnilo na tom, že to byly nechutné zrůdy.

Malá černovláska vypadala divně, překvapeně, zaskočeně a ten tmavovlasý kluk se na mě pořád tvářil pobaveně. Směje se mi snad? Trochu jsem se zamračil a jeho úsměv se rozšířil. To se mi vůbec nelíbilo. Mírně jsem zavrčel a popudil jsem tím toho hromotluka. Ten se nakrčil a výhrůžně zapraskal klouby. Sam po mě střelil očima, tak jsem se radši uklidnil. Vzpomněl jsem si na Bellu a na slib, co jsem jí dal. Najednou se ten tmavovlasý přestal usmívat a zatvářil se zvláštně. Zvedl jsem obočí, ale nic jsem nekomentoval.

„I když lidem nehrozí nebezpečí, bude stejně lepší, když obnovíme hranice, které nesmí nikdo z nás překročit. My je svým způsobem dodržujeme, takže je poznáte podle našeho pachu. Pro obě strany bude lepší, když uzavřeme určitou smlouvu. Alespoň předejdeme případným sporům.“

„Souhlasím. O hranicích víme, mezi upíry se o nich traduje, s tím nebudeme mít žádné problémy.“

„Máme ještě jednu podmínku“, řekl Sam. „Žijete mezi lidmi, pohybujete se mezi nimi celé dny. Chceme vaše slovo, že nikoho z nich neproměníte v dalšího upíra.“

Doktor se podíval trochu překvapeně. „Samozřejmě, nemáme důvod někoho měnit. My máme také jednu podmínku.“

Někdo z vlků si odfrknul, ale nechtěl jsem se otáčet, abych zjistil, kdo to byl. Zajímala mě podmínka toho krvežíznivce, objeví se tu jako vetřelec a ještě po nás něco chce.

„To že nás necháte v klidu lovit zvířata jaká chceme, samozřejmě na našem území, je jasné. Stejně tak je jasné, že vzájemně zachováme svá tajemství. Jediné co požaduji je určitá spolupráce. Pokud chytnete nějakého upíra na svém území nebo při něčem zakázaném, budete to řešit i s námi, než ho zničíte.“

„Proč?“, podivil se Sam.

„To je naše věc. Buď budete souhlasit nebo bude celá smlouva neplatná. Já se také neptám na důvod vaší podmínky, i když je zřejmý.“

Sam neodpovídal. Nenápadně jsem se otočil na vlky. Jared byl nehybný, Paul se tvářil rozzlobeně, Embry napjatě a Quil byl v pohodě.

„Takže, když nějaká pijavice překročí hranici a ještě někoho zabije, tak jí máme dopřát spravedlnost? Trochu uhozený, ne?“, nevydržel jsem.

„Není, čoklíku. Tak to prostě je a smiř se s tím“, odpověděla mi bloncka. „My taky nebudeme zabíjet tvý kamarády.“

„Jasně, protože smradlavý psy nelovíme. Já osobně mám radši voňavou potravu, než zablešený psí potvory“, zasmál se ten hromotluk.

„Dej si pozor na to, co říkáš“, zavrčel jsem a popošel jsem o dva kroky blíž.

„Nepřibližuj se, z toho smradu se mi dělá nanic. Ještě že nemůžu zvracet, protože už dávno bys nevypadal tak čistě.“

No výborně, hromotluk mi vyhlásil válku. Chtěl jsem mu na to něco odpovědět, ale Sam mě zadržel. „Jacobe, přestaň. Vrať se na místo a mlč.“

Hromotluk se ušklíbl a ve mně to jen vřelo. Zavřel jsem oči a myslel jsem na Bellu a na dnešní pěkné chvíle. Alespoň že ona na mě funguje, netrvalo mi dlouho a už jsem byl zase v pohodě. Otevřel jsem oči a nabodl jsem se na pohled tmavovlasého. Pořád se divně díval, nemohl přece vědět na co myslím.

„Ujednáno“, rozhodl Sam. Podal si s pijavicí ruku a smlouva byla uzavřena. Upíři na nic nečekali a zmizeli. Sam se na mě obrátil, mračil se.

„Jacobe, co jsem říkal. Měl jsi být zticha a ne se popichovat s tím obrem. Přehnal jsi to, mělo to proběhnout v klidu a překvapivě proběhlo, až na ten tvůj výstup.“

„Promiň Same, ale musel jsem. Byla to hloupá podmínka. Oni by neměli mít žádné.“

„Proč by ne? Vyšli nám vstříc, souhlasili se mnou, tak proč by oni nemohli taky něco žádat?“

Nadechl jsem se, abych mu odpověděl, ale pak jsem pusu zase zavřel. Nebudu se hádat.

„Správně“, pochválil mě Sam. „Smlouvu jsme uzavřeli, teď jen dodržujte hranice a hlašte mi zbloudilé upíry. Myslím, že se můžeme rozejít. Dneska budou ještě pro jistotu hlídky. Jarede, budeš mít u sebe Quila, je nový, musí se zaučit.“

Jared krátce štěkl, šťouchl čumákem do Quila a odběhli. Paul a Embry už zmizeli, zbyli jsme jen já a Sam.

„Same, promiň. Omlouvám se ti za to. Neměl jsem se nechat vytočit.“

„Netrap se tím Jaku. Naštěstí to dopadlo dobře, tak už to neřeš. Běž si odpočinout, vyspat se, vypadáš dost unaveně.“

„Ty taky. Dobrou noc.“

„Dobrou Jacobe.“

Zamířil jsem k domovu, ale jako člověk. Chtěl jsem být sám. Byl jsem dost unavený, oči se mi zavíraly. Domů jsem to neměl daleko, asi pět kilometrů, tuhle vzdálenost jsem ušel jako nic. Před domem jsem ale zjistil, že jsem únavu rozchodil. Všechno ze mě spadlo. Je to k vzteku, kdybych mohl alespoň za Bellou, ale ta už teď určitě spí. Rozhodl jsem se, že půjdu na chvíli na pláž, na naše místo. Kameny mi pod nohama nevydávaly vůbec žádný zvuk, bylo to zvláštní, ale už jsem si zvykl na to, že se pohybuji potichu. Natáhl jsem se na naplavený kmen a zaposlouchal jsem se do šumění moře. Dnes v noci byla jasná obloha, hvězdy na ní třpytivě pomrkávaly. Kdyby tu tak byla Bella, pomyslel jsem si. Strašně moc mi na ní záleželo. Byla to moje první opravdová láska, nepočítám ty moje dětské školní. Asi jsem byl naivní, ale věřil jsem tomu, že si Bellu jednou vezmu, nechtěl jsem jinou dívku, ona pro mě byla ta jediná. Uvědomil jsem si, že bych jí ale musel říct o jedné dost důležité věci. Bylo to něco, čím jsem jí nechtěl trápit, ne dřív, než to bude nezbytně nutné. Jde o to, že... Moje geny jsou díky té vlkodlačí záležitosti trochu zmutované, abnormální. Před pár dny jsem se od Billyho dozvěděl, že špatně snášíme vlkodlačí gen, myslím tím mou rodinu. Náš organismus proti tomu genu bojuje, brání se mu. Ten boj je dost vyrovnaný, ale většinou, spíš pokaždé, to dopadne špatně. Oba organismy se zahubí navzájem a člověk zemře. Dědeček sice nějak zvládl oddálit svou smrt, nakonec ho to ale stejně dostihlo. Nevím jaká doba mi zbývala, možná pár let, možná den, to nevím, ale věděl jsem, že až to přijde, tak to poznám. Budu si užívat každého dne, budu se snažit najít nějaké řešení a budu muset vymyslet způsob, jak to říct Belle. Povzdechl jsem a podepřel jsem si rukou hlavu. Ty hvězdy dnes opravdu svítily. Jen tak jsem tiše ležel a myslel jsem na svou jedinou Bellu.

EDWARD

Oddělil jsem se od rodiny při zpáteční cestě a běžel jsem na místo, kde jsme odpoledne nechali Bellino auto. Ta schůzka s vlkodlaky proběhla celkem v klidu, až na menší konflikt Emmetta a vlkodlaka Jacoba. Bylo pro mě dost zábavné číst myšlenky těch ostatních. Ti co byli proměnění se snažili tvářit nezaujatě, ale ve skutečnosti to v nich dost vřelo. Fascinovalo mě, jak probíhala konverzace celé smečky. Jejich mysl fungovala podobně jako ta moje, oni mohli číst jen myšlenky ostatních vlků. Jejich vůdce se mi zdál dost vyrovnaný, jeho myšlenky nevykazovaly žádné vedlejší úmysly. Opravdu stál o to, abychom všechno vyřešili a dohodli se. A Jacob byl kapitola sama pro sebe. Neznal jsem ho, neměl jsem vůči němu vůbec nic, ale přesto mi vadil. Vadil mi kvůli našemu společnému zájmu, Belle. Nelíbilo se mi jak na ní myslel a hlavně to, na co myslel. Podle všeho spolu dnes poprvé něco měli a Jacob se té myšlenky nemohl jen tak zbavit. Vyskakovala na něj pořád a pořád. Byl jsem vzteky bez sebe, ale snažil jsem se ovládnout. Teď jsem byl ale sám a mohl jsem dát svým emocím volný průchod. Rozzuřeně jsem zařval a vší silou jsem praštil do kmene vysoké a statné borovice. Ta se v místě úderu zlomila a vrchní část odletěla dost daleko. Snad mě nikdo neslyšel, ale o tom jsem pochyboval. Moc se mi neulevilo, ale trochu pomohlo, že jsem si na místě stromu představoval Jacoba.

Vyběhl jsem na cestu, auto tam stálo opuštěné, ale naprosto neporušené. Odemkl jsem ho a nastartoval. Klíče jsem si vypůjčil od Belly, jí jsem to ale neřekl. Zvuk motoru toho stařičkého krámu byl šílený, rozjel jsem se, záhy jsem však zjistil, že z něj víc něž 80 kilometrů nevymáčknu. Bylo by mnohem rychlejší, kdybych ho tam prostě odnesl. Cesta, která mi normálně trvá pár minut, mi zabrala půl hodiny. V ulici, kde stál Bellin dům, jsem vypnul motor a auto jsem raději dotlačil na příjezdovou cestu. Nerad bych někoho vzbudil. Přemýšlel jsem, co s klíči, mohl jsem je klidně nechat v zapalování a ato by ráno stálo na místě. Přepadla mě ale touha vidět spící Bellu, náš dnešní večer jsme ukončili trochu předčasně. Zklamalo mě to, měl jsem totiž strašnou chuť jí políbit a viděl jsem, že ona mě taky. Nikdy jsem to necítil a hlavně jsem nikdy nikoho nelíbal. Teď jsem si mohl jen představovat jaké by to bylo a doufat, že budu mít ještě někdy příležitost.

Vylezl jsem na ten samý strom, na který jsem vylezl už ráno. Bella spala, ale nechala pootevřené okno. Neodolal jsem a vlezl jsem dovnitř. V pokoji neměla moc pořádek, ale tohle mě zrovna dvakrát nezajímalo. Položil jsem klíče na stůl a přešel jsem k její posteli. Vypadala nevinně, když spala. Vlasy měla rozprostřené po polštáři, pusu lehce otevřenou, ruce měla složené pod hlavou. Naklonil jsem se k ní, abych si mohl vychutnat její vůni. Naklonil jsem se trochu víc a zlehka jsem jí políbil na tvář. Bylo to hodně zajímavé, její tvář byla teplá a na mých rtech to vyvolalo zvláštní pocit. Každopádně se mi to líbilo. Bella se zavrtěla a ze spánku se usmála. Sedl jsem si k ní na postel, všude jsem cítil Jacoba. Hladil jsem jí po vlasech a přemýšlel jsem nad tím, jak by náš polibek vypadal. Cítil jsem, že jsem se do Belly opravdu zamiloval. To byl ale určitý problém, nevěděl jsem co cítí ona a navíc tu byl ještě Jacob. Ve spánku vypadala křehce a bezbranně, chtěl jsem ji k sobě přivinout a ochránit ji před vším zlem na světě. Připadal jsem si zoufale, protože jsem věděl, že jí nemůžu tak moc milovat. Není to správné, ale... Bylo mi to sobecky jedno. Chtěl jsem jí mít jen pro sebe a s nikým se nedělit, chtěl jsem jí zahrnout svojí věčnou láskou. Musím jí říct, co cítím nebo se zblázním. Musím jí prozradit své city, ať to stojí co to stojí. Zůstal jsem u ní až do svítání, užíval jsem si chvíle s ní, i když spala. Často se převracela a dokonce mě objala rukama. Líbilo se mi to, kéž by to tak dělala pořád, pak se ale začala klepat zimou, tak jsem jí radši přikryl. Doufal jsem, že se jí o mě zdá, když jsem poslední dobou často objektem jejích snů. Když už bylo příliš pozdě a já musel odejít, napsal jsem jí vzkaz. Třeba jí potěší. Položil jsem ho na stůl vedle klíčů, prolezl jsem oknem a vrátil jsem se domů.

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 11. kapitola: