Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Everything in other way - 10. kapitola

01.11.2009 (15:45) • Lizeth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

10. kapitola

Seděla jsem naproti Edwardovi ve svém autě a řekla jsem mu něco, k čemu jsem se odhodlávala celý den. Viděla jsem, jak zalapal po dechu, ale nevypadal že je vyvedený hz rovnováhy. Pokřiveně se na mě usmál a zeptal se.

„Proč si to myslíš?“

Bylo to ode mě dost troufalé, nevěřila jsem, že na něj s tímhle vyrukuji. Netuším kde se ve mně vzala ta odvaha. Dá se říct, že mě rozzuřila má blížící se smrt a nechtěla jsem se vzdát jen tak bez boje. Už se nehodlám strachovat, prostě se mu postavím. I když jsem měla srdce až v kalhotách a strach takový, že bych nejradši utekla, udělala jsem to.

„Nemyslím, já to vím.“

„Ale Bello, kdo ti takovou hloupost řekl?“

„To tě nemusí zajímat. O tohle teď přece nejde.“

„Mě to ale vážně zajímá“, pronesl zdvořile.

„Ale já ti to neřeknu. Nebo alespoň později, teď bych chtěla řešit něco jiného. Prosím.“

Trochu ho zarazilo, že jsem ho prosila. I mě překvapila má naléhavost, chtěla jsem, aby mě vyslechl, aby mě pochopil. Potřebovala jsem to.

„Dobře, promluvíme si. Ale mám podmínku, nechci se bavit tady, pojedeme někam jinam.“

Vykulila jsem na něj oči, chce mě zavézt někam od lidí. Chce mě zabít beze svědků.

„Kam?“

„To nech na mě.“

„Tak dobře. Ale slib mi, že než něco uděláš, tak mě vyslechneš.“

V očich mu pobaveně zajiskřilo, naštěstí se mi ale nesmál, vydržel to.

„Slibuju“, potvrdil a díky bohu se dál neptal.

Povzdechla jsem si a otočila jsem klíčem v zapalování. Trochu jsem se zastyděla za zvuk svého auta, proti jeho autu to muselo být neskutečné.

„Jeď doleva a pořád rovně, dál ti řeknu.“

Přikývla jsem, noha na pedálu se mi klepala, ale ne strachy, spíš jsem byla rozrušená tím, že vedle mě sedí Edward. Ten se dívala dopředu z okna, nic neříkal a tvářil se tak nezaujatě. Bylo těžké odhadnout co si myslí. Jeli jsme mlčky.

„Tady zatoč doleva a po 200 metrech zastav.“

Udělala jsem, co říkal. Vůbec jsem to tady neznala, sama do lesa nechodím. Vypnula jsem motor a tázavě jsem se na něj podívala.

„Vystup. Teď půjdeme pěšky.“

„Vážně? A je to daleko?“

„Ne, jen kousek.“

Na nic nečekal a vešel do lesa, vydala jsem se za ním a klopýtala jsem přes kořeny. Trpělivě na mě čekal, protože jsem zaostávala. Jednou se mi zdálo, že ke mně natáhl ruku, aby mě vedl, ale pak jí zase spustil. Asi bych se nebránila, kdyby mě chytil. Stromy se zanedlouho rozestoupily a otevřel se nám výhled na řeku. Byl to krásný pohled, řeka se vlnila a stáčela v korytu, byla krásně čistá. Na okraji stál velký kámen, Edward k němu zamířil a chystal se na něj usednout. Potom se zarazil, podíval se na mě a sundal si sako, abych si mohla sednout i já. Sám si sedl vedle a vybídl mě, ať jdu k němu. Zaváhala jsem, chtěla jsem si s ním vážně promluvit, nevěděla jsem, že půjdeme k řece, kde si sedneme vedle sebe a budeme rozjímat. Možná ale bude lehčí mluvit s ním takhle, než z očí do očí.

„Bello, řekl podmanivým hlasem, posaď se. Budu hodný.“

Nevím, jak to udělal, ale bez odmlouvání jsem si vedle něj sedla. Zafoukal vítr a vnesl mi vlasy do obličeje. Přes prameny jsem viděla, že Edward zaťal pěsti, ale hned je zase uvolnil. Naklonil se ke mně a jemně mi je shrnul zpátky tam, kam patří. Jeho dotyk mi způsobil lehčí kolaps srdce. Díval se na mě tak něžně, jeho obličej byl od mého jen kousek. Kdybych chtěla, a já opravdu chtěla, mohla bych se ho dotknout, mohla bych se k němu víc přiblížit a... Ale neudělala jsem to, nemohla jsem, ale zároveň jsem chtěla. Zavřela jsem oči, jeho ruka se stále dotýkala mých vlasů, bylo to příjemné. Není to ale správné, neměl by to dělat a mě by se to nemělo líbit. Zavrtěla jsem hlavou a chtěla jsem jeho ruku stáhnout. Jakmile jsem se ho dotkla, srdce se mi rozbušilo ještě víc. Otevřela jsem oči, jeho obličej byl snad ještě blíž.

„Edwarde... “, zachrčela jsem.

On se odtáhl a zašeptal. „Promiň. Omlouvám se.“

Měla jsem nutkání mu říct, že to nevadí, ale to by nebylo dobré. Jen jsem se na něj mírně usmála a maličko jsem si poodsedla. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je to kvůli němu, ale vlastně bylo. Nevím, co to se mnou udělal, ale potřebovala jsem se soustředit na mnohem jiné věci.

„Takže... “, začala jsem. Najednou jsem nevěděla jak pokračovat, moje odhodlání jako by se vytratilo.

„Takže, usmál se Edward, chtěla jsi se mnou mluvit o něčem důležitém. Jako by ses mě chystala obvinit z něčeho naprosto absurdního.“

Podal to celé jako vtip a taky se tvářil naprosto pobaveně. V jeden okamžik jsem ale za tou maskou uviděla něco jako nejistotu, obavu. Přemýšlela jsem, jak začít. Co když to není pravda, co když to není žádný upír a nechystá se mě zabít. Jacob by si ale nevymýšlel, nelhal by mi přece. Nemohl vědět, že Edwarda tak nějak znám. Že se mi o něm zdá.

„Bello?“, vyrušil mě z mých úvah Edward.

Povzdechla jsem si a začala jsem.

„Edwarde, ráda bych ti něco řekla. Nevím jestli je to absurdní nebo pravdivé, ale říct ti to musím. Je to něco, co mi nedá spát a je to... no prostě důležité.“

Odmlčela jsem se, nejradši bych se z toho nějak vymluvila, nechtěla jsem mu to říct narovinu.

„Pokračuj“, vybídl mě, už se netvářil pobaveně, tvářil se vážně, skoro jako kdyby se bál, že řeknu co je.

„Víš, v sobotu jsem si udělala menší výlet do lesa a… a slyšela jsem něco, co jsem rozhodně neměla. Byl jsi tam ty a ještě někdo a bavili jste se o něčem strašně krutém. Já tě strašně moc prosím, abys to nedělal, z celého srdce tě prosím.“

Cítila jsem, že moje chabá sebekontrola mizí a zalévají se mi oči slzami. Edward se zachmuřil a pak se smutně usmál. I tenhle úsměv mu strašně slušel. Asi věděl, o co jde, ale i přesto se zeptal.

„Co jsi slyšela?“

„Slyšela jsem něco, co se mi vůbec nelíbilo. A bylo to něco, znělo to jako... Promiň, nemůžu to říct.“

„Bello, neboj se. Ať je to co je to, řekni mi to. Uleví se ti.“

„Tím si nejsem tak jistá.“

„Zkus to, já se na tebe zlobit nebudu, jestli ti jde o tohle.“

„No, taky trochu. Nevím z čeho mám strach. Ono je to dost vážné.“

„Povídej.“

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem rychle zadrmolila.

„V tom lese jsem slyšela, že mě chceš zabít. Nebrala bych to vážně kdybych se den předtím nedozvěděla o tom, že jsi... upír. Nezkoušej mi tvrdit, že to není pravda, vím to naprosto jistě. Jo, vím to.“

Bála jsem se na něj podívat. Měla jsem pocit, že se nebude tvářit moc nadšeně. No, ani bych se nedivila.

„Dobře, nebudu ti to vymlouvat. Máš pravdu ale jen v jedné věci. Asi nemá cenu nějak zapírat. Je pro mě těžké ti to říct, ale musím přiznat, že jsem na druhou stranu rád. Je to složité. Takže ano, jsem upír, ale nikdy, nikdy, nikdy bych tě nezabil.“

Přestal mluvit a čekal, co na to řeknu. Popravdě, byla jsem hodně překvapená, že mi to tak jednoduše přiznal. Sice jsem to chtěla, ale i tak mě to udivilo.

„Cože?“

Edward se usmál. „Bello, chtěla jsi to slyšet, takže to přiznávám. Myslím, že opravdu nemá cenu zapírat, když to víš.“

„Ano, to chtěla. Nevěděla jsem že to půjde tak jednoduše. Překvapil jsi mě.“

„To já umím“, usmál se mým nejoblíbenějším úsměvem. „Takže... vysvětlíš mi to s tím zabitím? Nikdy jsem o ničem takovém nemluvil.“

„Ale mluvil. V sobotu, v lese. Říkal jsi něco jako že by pro tebe bylo nejlepší zabít Bellu Swanovou. Vlastně neříkal jsi to přímo ty, ale znělo to jako kdybys o tom opravdu přemýšlel. Víc jsem neslyšela, protože jsem okamžitě odešla. Bylo mi z toho hodně špatně“, přiznala jsem mu.

„Bello, slyšela jsi jen část toho hovoru a logicky sis vydedukovala to, že tě chci zabít. Navíc to řekl můj bratr Emmett. Dovol abych ti všechno vysvětlil, ale musíš mě trpělivě vyslechnout.“

Tvářil se skoro zoufale, takže jsem přikývla a na důkaz toho že mluvím pravdu, jsem mu položila ruku na tu jeho. Byla šíleně ledová, skoro jako kdyby tam neměl položenou ruku, ale kus ledu. Edward přivřel oči a s bolestným výrazem svou ruku vyprostil.

„Jsem upír. Už je to hodně dávno, co jsem se proměnil, na svůj lidský život si moc nepamatuji. Byl jsem hodně nemocný, když mě Carlisle proměnil. Byl první z naší rodiny, já druhý a pak přicházeli ti další. Chtěl bych ti osvětlit nějaké věci, protože máš asi spoustu otázek. Vidím ti to na očích. Ptej se, pak ti dopovím ten zbytek, ale tohle možná bude stačit.“

Poznal to, měla jsem otázky. Nejdřív jsem začala těmi jednoduššími.

„Jaktože se můžeš pohybovat venku, na denním světle?“

„Protože mi nevadí, nejsme na něj náchylní. To jen ti filmoví.“

„Kolik vás je? Myslím upírů.“

„Víc, než si dokážeš představit. Jsme nenápadní, umíme se dost přizpůsobit. Tady ve Forks jsme to jenom my, ale když pojedeš třeba do Itálie nebo do Phoenixu, bude jich tam mnohem víc. Třeba klidně každý desátý člověk. Velká většina upírů ale nesetrvává na jednom místě. Jsou to kočovníci, nomádi. A hlavně se upíři nesdružují v tak velkých skupinách jako my.“

„A v čem se lišíte? Proč vás žije tolik pohromadě?“

„No, je to hlavně proto, že... věřím, že tuhle otázku sis chtěla nechat až nakonec, ale abych ti to pořádně vysvětlil, musím ti na ní odpovědět teď. Chci ale aby ses mě zeptala sama.“

Bála jsem se zeptat, ale bylo to nevyhnutelné.

„Živíš se lidskou krví?“

Edward se usmál, obličej se mu trochu rozsvítil.

„Překvapím tě,ale... ne. Nepijeme lidskou krev, živíme se krví zvířecí, proto se lišíme. Jsme něco jako vegetariáni.“

Cítila jsem, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen. Strašně moc se mi ulevilo.

„Vážně?“

„Vážně. Protože nepijeme lidskou krev, můžeme spolu žít v míru. To ostatní moc nemohou, ti krvelační by spolu dřív nebo později začali bojovat. Snesou se tak dva, maximálně tři dohromady. Nás je ale sedm. Carlisle byl první upír, toho přeci znáš. Nechtěl ale být zrůda, tak vyzkoušel zvířata. Potom proměnil mě, Esmé, Rosalie a Emmetta. Všichni jsme přijali jeho názor, životní styl. Alice a Jasper se k nám přidali a adaptovali se. Neříkám, že nikdo nezběhl a nezkusil lidskou krev, přišli jsme ale na to, že ta zvířecí je pro nás přijatelnější.“

„To je... zvláštní. A to nemáš chuť na normální krev?“

„Nebudu ti lhát, občas se stane, že ano.“ Lehce zaváhal. „Třeba tvoje krev mi voní naprosto neskutečně. Když jsem tě uviděl poprvé, měl jsem chuť tě... No, tvoje krev je pro mě úžasná, jako droga. Krásně voní, měl bych na ní chuť, ale neochutnám. Nikdy, toho se neboj. Snažím se na tvou vůni zvyknout, jde to sice docela těžce, ale věřím, že se to zlepší. Navíc jsem zjistil, že tě... že tě prostě nemůžu zabít.“

„Tos ale říct nechtěl. Cos tím myslel? ... že tě?“

„Nic, to se ti asi zdálo. Nevypadáš vyděšeně. Právě jsem ti řekl, že jsem toužil tě zabít.“

„Já vím, je to zvláštní, ale nemám strach. Vypadáš dost vyrovnaně. A navíc ti věřím, slíbil jsi, že bys mi neublížil.“

„Děkuju Bello, vážně moc. A to co jsi slyšela v tom lese byl můj spor s Emmettem o posledního medvěda. Jsou jeho nejoblíbenější potravou. Musíme lovit tak, abychom nenarušili rovnováhu v přírodě, takže lovíme většinou býložravce – jeleny, srny. Občas se ale naskytne příležitost, když se třeba přemnoží pumy, tak si prostě vyjedeme dál. A právě Emmett zabil posledního medvěda v okolí Forks a kvůli tomu jsme se hádali. Jeho pak napadla vtipná myšlenka, že bych tě mohl zabít. Emmett je taková vesela kopa. Kdybych chtěl, mohl bych tě zabít, tak moc mě tvoje krev láká. Ale neudělám to.

„Já vím. Edwarde, říkal jsi mi, že jsi upírem už hodně dlouho, jak dlouho? A proč tedy vypadáš pořád stejně?“

„Narodil jsem se v roce 1901, Carlisle mě proměnil v roce 1918, kdy jsem umíral na chřipku. Byla to strašná epidemie. Prakticky je mi 17, ale doopravdy je mi přes 90.“

Šokovaně jsem na něj vykulila oči. Tak starý, starší než já. To je nemožné, šílené.

„No, na svůj věk vypadáš dobře.“

Uchechtl se. „Jo, to je možné. Ale věř mi, je to vlastně otrava. Nikdy nezestárnu, je mi navždy 17. Navíc se musíme často stěhovat, protože pak by bylo hodně nápadné, že vypadáme pořád stejně.“

„A jaké to je, být upír?“

„Proč tě to zajímá?“

„Nevím, zvědavost. Neznám žádného upíra a nedokážu si představit, jak trávíte den.“

„Skoro normálně jako lidé, jen s vyjímkou toho, že nejíme, nepijeme, nespíme, nemáme žádné biologické potřeby, skoro žádné, kromě žízně po krvi. Takové ty činnosti, jako je sledování televize, jízda autem a tak, ty děláme. Je to pro nás ale takové lehké vyplnění času, není to pro nás vlastně přirozené. Mohli bychom celý den jen tak stát a nehýbat se, vůbec nám to nevadí. Naučili jsme se ty lidské věci, jako je dýchání, sezení, mrkání, pohoupávání nohou a mnoho dalšího, jen proto, abychom zapadli.“

„Cože? Vy nemusíte dýchat? Ani se dokonce hýbat? Děláš si ze mě legraci?“

„Ne Bello. Ještě ti řeknu další věci. Nic nás nezabije, jen další upír. Naše kůže je velice tvrdá, naše zuby jsou ostré a jedovaté, slyšíme opravdu dobře, rozhodujeme se ve vteřině, jsme strašně rychlí, silní. Jsme prostě dobří v tom, co děláme. Navíc mají někteří z nás určité schopnosti. Ale to bych ti asi neměl říkat.“

Určitě to udělal schválně, protože vzbudil mou zvědavost mnohem víc. Dělala jsem ale, že mě to nezajímá. Schopnosti? Co si asi tak mám představit?

„Zeptej se.“

„Na co?“

„Bello, nedělej, že tě to nezajímá. Že tě nezajímají ty schopnosti. Zeptej se.“

„Fajn. Co je to za schopnosti, kdo je má? Máš je i ty?“

Edward se usmál, dnes vypadal tak uvolněně, dá se říct že i šťastně.

„Ano, mám taky určitou... schopnost. A Alice a Jasper, to jsou moji sourozenci... “

„Vím, že jsou to tvoji sourozenci.“

„Pravda, klepy se o nás šíří asi rychle.“

„Ne, znám ty jména odjinud.“ Tohle jsem mu říkat nemusela, nemusel vědět o mých snech.

„Odkud?“

„No, to je jedno. To neřeš.“

„Bello, podíval se na mě výhrůžně, dneska si říkáme pravdu, takže buď upřímná i ty.“

„Později, nejdřív mi pověz o těch schopnostech.“

„Dobře. Nevím kolik upírů má nějakou a jakou, ale znám tři, no trochu víc, ale o třech ti řeknu. Jasper umí ovládat náladu, vycítí ji a může jí změnit, Alice vidí do budoucnosti, její vize ale mohou být nepřesné, mění se tak, jak se člověk rozhodne. Někdy mohou i selhat. No a ta moje, umím číst myšlenky. Kohokoliv, kdekoliv, kdykoliv, ale samozřejmě by měl být někde poblíž. Naučil jsem se je nevnímat, ale když chci, mohu se soustředit jen na jednoho člověka.“

Vyděsilo mě to, přečetl si snad všechno na co jsem myslela? Věděl úplně o všem? Ach můj bože, to je ostuda.

„Nelekej se, jsi jediná komu myšlenky číst nemohu. Nevím čím to je, ale je to tak.“

„Nemůžeš číst moje myšlenky? To je divné, ne? Proč to tak je?“

„To opravdu netuším, je to divné.“

„Asi jsem divná já.“

Edward se ke mně naklonil a položil mi ruku na tvář. Mou rozpálenou tvář krásně chladila, byl to velice příjemný dotyk.

„Bello, ty jsi všechno, jen ne divná. Tohle neříkej, není to pravda“

Zadíval se mi do očí, ty jeho byly zlaté a plné něhy. Nevěděla jsem, jak reagovat, tak jsem seděla a pohled mu oplácela. Edward si ale povzdechl a ruku sundal. Chtělo se mi na něj zakřičet, aby jí tam nechal, že je špatné když jí sundal. Samozřejmě jsem to ale neudělala.

„Odkud nás tedy znáš?“

„Já... Edwarde, to nemůžu říct, je to dost osobní.“

„Myslíš, že to že jsem ti prozradil, že jsem upír, není dost osobní?“

„To je ale to moje je dost... hloupé. Stydím se za to.“

„Nebudu se ti smát. Vážně.“

„Před nějakou dobou se mi o tobě začalo zdát. Byly to vážně hezké sny a jednou tam byla i celá tvoje rodina. Strašně ráda maluju, takže jsem si vás všechny zvěčnila na papír. Pak jste se objevili ve škole a já jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Bylo to překvapení. Asi mám nějaké věštecké sny.“

„Co se ti o mě zdálo?“

„Promiň, ale to už ti vážně neřeknu, nemusíš přeci vědět všechno“, tváře se mi opět začaly červenat.

„Promiň. Někdy mi to ale určitě řekneš.“

„Ne to ne, tohle neřeknu nikdy nikomu.“

„Uvidíš. Bello, mám ještě jednu otázku, kdo ti o nás řekl?“

Nechtěla jsem Jacoba prozradit, asi by nebyl rád.a Edward si na to musí přijít sám. V neděli se Jacob, Sam a ostatní s upíry nesetkali, nehodlala jsem se jim do toho míchat.

„Brzy se to dozvíš, ale já ti to neřeknu. Nemůžu.“

„Dobře, promiň.“

Na tom kameni jsme spolu seděli dlouho, povídali jsme si a bylo nám dobře. Alespoň mě ano. Tohle byl ten můj vysněný Edward, takhle se měl chovat už od začátku. Možná ale neměl, třeba by to neskončilo takhle, třeba bych se nedozvěděla jeho tajemství nebo bychom se takhle nesblížili. Nemám zrovna chytré myšlenky a hlavně jsem ráda, že je neslyší. Musela bych se stydět. Edward mi vyprávěl o svém upírském životě a já přemýšlela, kolik dívek asi okouzlil a kolik mu jich podlehlo. Mohla bych ho poslouchat hodiny, ale on chtěl naoplátku slyšet něco o mém životě. Podle mého názoru nebyl zajímavý, ale Edward vypadal, že hltá každé moje slovo.

„Odpusť mi ještě jednu troufalou otázku... chodíš s někým?“

Udělala jsem jednu velkou chybu, podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli, jako kdyby mi vymazal mozek z hlavy, ty oči byly hypnotizující. Automaticky a nesmyslně jsem odpověděla. „Ne.“

Edward se ode mě odvrátil, přerušil tu magickou chvíli, mě se ale vrátil mozek. Uvědomila jsem si, co jsem to řekla. Takhle zazdít Jacoba, to není fér. Chtěla jsem se před Edwardem ukázat v lepším světle, dát mu najevo, že kdyby chtěl, má šanci. Ale vlastně nemá, Jacob je jediný a nikdo jiný by neměl mít šanci. Opravdu nikdo. Ani ten o kom se mi zdá a je na mě milý a líbí se mi. Ne, ne, ne.

„Promiň, tvoje otázka mě zaskočila. Ano, chodím s někým, jmenuje se Jacob a znám ho dlouho.“

Edward se zasmál. „Já vím, že někoho máš, byla to taková malá zkouška.“

Zastyděla jsem se, bylo to trapné, ale stalo se. Chvíli jsme mlčeli.

„Víš, že jsem byl hodně překvapený, když jsi řekla že víš že jsme upíři? Přiznávám, že mě to velice šokovalo.“

„Opravdu? Nevypadalo to tak.“

„Umím emoce docela dobře skrývat.“

„Aha. A já jsem se strašně bála ti něco říct. Bála jsem se s tebou o tom mluvit, ale nechtěla jsem jen čekat až si pro mě přijdeš.“

„Myslíš... ano, jistě.“

Ještě chvíli jsme si povídali a Edwardovi zazvonil telefon. Zvedl ho a uslyšela jsem pouze první slovo, dál už to znělo jako bzučení. Vůbec jsem mu nerozuměla. Za okamžik telefon položil a povzdechl si.

„Moc se omlouvám Bello, úplně jsem s tebou zapomněl na čas, měl jsem se dnes sejít s Carlislem a bratry a měli jsme jít něco zařídit.“

„Chápu, nechtěla jsem tě zdržet.“

„Ty mě? Ani náhodou, vůbec jsi mě nezdržela, po dlouhé době to pro mě byl smysluplný den. Víš, moc se mi to s tebou líbilo. Cítil jsem se celkem lidsky. Ale... jestli chceš, můžeš jít se mnou a poznat víc mou rodinu. Záleží čistě na tobě, rozmysli se.“

„Nevím, asi to není dobrý nápad.“

„Proč by nebyl? Rádi tě uvidí a s Alice se znáš, zdravíte se.“

„Nemyslím, že mě uvidí rádi. Ano, Alice znám, ale ne osobně a zdravit mě začala ona.“

„Musela bys jít se mnou, abys to věděla. Nic ti neuděláme, toho se nemusíš bát. Já tě kdyžtak ochráním.“

„Toho se nebojím, ale je mi to hloupé.“

„Bello“, napomenul mě Edward.

„Přemluvil jsi mě, ale jen cesta k autu nám bude trvat dlouho.“

„Věděl bych o rychlejší cestě, ale nevím, jestli bys s ní souhlasila. Pro tebe by to nebyl tradiční způsob cestování.“

„A to je co?“

„Nejdřív řekni, jestli s tím souhlasíš nebo ne, pak ti to vysvětlím.“

Trochu jsem zaváhala. Co je pro něj tradiční způsob, poletíme snad? Z létání se mi špatně nedělá, takže snad mohu souhlasit.

„Tak dobrá. Co je to?“

„Vlez mi na záda.“

A je to tady. Udělala jsem co mi řekl. Jakmile jsme se ho dotkla, znovu jako pokaždé, se mi rozbušilo srdce. Byl sice chladný, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak, snášela jsem to příjemně. Je pravda, že Jacobův dotek je ale lepší. Ve Forks je skoro pořád zima a alespoň mě ohřeje. Moje tělo reagovalo na to Edwardovo podivně, nohy se mi trochu klepaly, ruce jsem skoro necítila.

„Pořádně stiskni ruce a nohy, ať nespadneš. Drž se opravdu pevně.“

„My poletíme?“

Edward se na mě nevěřícně otočil a pak dostal záchvat smíchu. Připadala jsem si trapně.

„Bello, myslíš že se proměním v netopýra? Moc se díváš na televizi. Ne, nepoletíme. Umím ale hodně rychle běhat. Připravená?“

„Ano, můžeme.“

Představovala jsem si ten běh trochu zkresleně, něco jako rychlost koně nebo tak. Tohle se ale nedalo vůbec srovnat, okolní svět byl rozmazaný, nestíhala jsem ho vnímat. Radši jsem zavřela oči, z toho by se mi asi špatně udělalo. Zabořila jsem obličej do Edwardových zad, snažila jsem se odreagovat tím, že jsem vdechovala jeho vůni. Opojně mi zastřela mozek a já nic jiného nevnímala. Za nedlouho Edward zpomalil a přešel do chůze. Zvedla jsem hlavu, přicházeli jsme k obrovskému, vzdušnému a prosklenému domu.

„Tady bydlíš?“, zašeptala jsem.

„Ano, odpověděl mi Edward s určitou pýchou, tohle je můj domov.“

„Je nádherný. Takový světlý a veliký.“

„Co sis představovala? Hrad se sklepením?“

„Ne, to ne, jen... možná ano“, přiznala jsem zahanbeně.

Edward se zasmál a z dálky, odněkud z vnitřku domu se taky linul smích.

„Počkej, kde je moje auto?“

„Nechal jsem ho tam, trvalo by nám mnohem déle sem dojet, než doběhnout.“

Z domu se zase ozval smích. Ten vtipálek se mi vůbec nezamlouval.

„Dovezu ti ho domů dřív, než si toho někdo všimne.“

„Běhání je pro tebe přirozené?“

Edward nakrčil obočí, asi nechápal tok mých myšlenek a rychlé změny mých otázek. To jsem prostě já...

„Eh... ano. Je to přirozené, chůzi jsme si osvojili jen kvůli tomu, abychom zapadli.“

Uvědomila jsem si, že jsem ho musela dnes pěkně zdržovat, musel se mi přizpůsobovat.

Mezitím jsme vešli na verandu. Zeď po jejím obvodu byla celá prosklená a dveře vedly do obývací ho pokoje. Byl útulně zařízení, celá místnost se nesla ve světlých odstínech. Na zemi byly parkety a přes ně byl položeny bílý chlupatý koberec. Na něm stála obrovská bílá kožená sedačka ve tvaru písmene L, u ní byl konferenční stolek. Na zdi visela obrovská plazmová televize. Na vyvýšeném podiu stál překrásný klavír, určitě Edwardův, říkal že na něj hraje. Na zdech i na podlaze byla spousta doplňků a výzdoby. Byl to velice vkusný a jasný prostor. Dokázala jsem si představit, že bych tady žila. Vzadu u zdi stálo schodiště, které nepochybně vedlo do ložnic. Na sedačce seděli tři lidé-upíři, jeden seděl na schodech, další z nich scházel dolů a poslední žena vyšla z kuchyně. Nevypadali překvapeně, vzpomněla jsem si na Aliciiny schopnosti, určitě mě viděla. Jejich oči se soustředily na mě, Edward mě chytil za ramena a představil mě.

„Tohle je Bella a tohle je Esmé, Carlisle, Alice, Rosalie, Jasper a Emmett.“

„Vítáme tě Bello“, řekla Esmé.

„Já... děkuju. Děkuju za přivítání.“

Jeden po druhém mě pozdravili.

„Alice, určitě jsi všem řekla, že o nás Bella ví, že ví, že jsme upíři.“

„Ano Edwarde, už před pár hodinami. Pěkně jste se zdrželi.“

Alice vstala a rychle ke mně přešla, skoro jako kdyby na jednom místě zmizela a na druhém se objevila. Ostatní po mě střelili pohledem, mě to ale nevyvedlo z míry, viděla jsem to před chvílí u Edwarda.

„Ahoj Bello. Jsem ráda, že tě konečně poznávám víc osobně. Voníš opravdu dobře, Edward má dobrý vkus.“

„Alice“, zavrčel jmenovaný. Byl to zvláštní zvuk, vycházel z jeho nitra.

„Ale no tak, byl to vtip.“

Strávila jsem s nimi zbytek dne, všichni jsme si povídali a moje mlčenlivá povaha jako by zmizela. Vůbec jsem se před nimi nestyděla, i tak jsem radši mlčela a poslouchala. Dozvěděla jsem se, že Carlisle pracuje v nemocnici proto, že ho fascinuje pomáhat lidem, dělá mu to dobře. Je proti vůni lidské krve natolik odolný, že může lidi v klidu operovat. Esmé je něco jako žena v domácnosti, předělává a restauruje celý dům. Ostatní chodí do školy jako já.

Jediní dva, kteří se nezapojili do naší debaty, byli Jasper a Rosalie. Jasper nebyl tak imunní vůči krvi, nebyl dlouho vegetariánem a radši se držel dál, ale Rosalie krev nevadila. Asi proti mně něco měla, nějak jsem jí vadila, nedokázala jsem přijít na to proč. Po řadě informací a nových poznatků mi začalo kručet v břiše.

„Ach bože, máš hlad Bello. Vůbec jsme si neuvědomili, že musíš něco jíst, nemáme tu vůbec nic“, omlouvala se hned Esmé.

„To nevadí, stejně bych už měla jít domů. Táta mě bude za chvíli shánět.“

„Dobře, nedržíme tě tu. Děkujeme ti za návštěvu a hlavně za to, že o nás nikomu neřekneš.“

„Za to přeci nemusítě děkovat, přijde mi to jako samozřejmost.“

„To jsi asi jediná. Pár lidí to o nás vědělo a naše tajemství dlouho nevydrželo. Vždycky to skončilo špatně.“

„U mě je to v bezpečí, opravdu.“

„Děkujeme“, řekla znovu Esmé a objala mě.

Rozloučila jsem se s ostatními a Edward se mnou vyšel ven, byla už tma. Bral jako jasnou věc, že mě doprovodí. Vlezla jsem mu znovu na záda a on mě odnesl domů.

Sundal si mě ze zad, stáli jsme naproti sobě. Edward mi prohrábl vlasy a jen pramen si přiložil k nosu. Zhluboka se nadechl a pustil ho, podíval se mi do očí. Díval se jinak, než během dne. Ruku mi dal opět do vlasů a pořád se na mě díval. Pootevřela jsem rty, zní to divně, ale byla jsem vzrušená. Edward mi sjel rukou na tvář a palcem mě hladil po bradě. Natočil hlavu a já jsem ho napodobila, trochu se ke mně naklonil, ale zarazil se. Nebyl si jistý. Byla jsem rozhodnutá tu nepatrnou mezírku zrušit jedním jediným pohybem. Chtěla jsem to. Edward se ale napřímil, najednou měl nepřítomný pohled. Něžně mě pohladil a zašeptal. „Musím odejít, promiň. Uvidíme se zítra.“ A zmizel.

Připadala jsem si jako praštěná palicí, cítila jsem se ošizená. Čekala jsem polibek. Zatřásla jsem hlavou a došla jsem na verandu, Charlie ještě nebyl doma. Sehnula jsem se ke květináči a hledala jsem klíč. Nebyl tam. Zmateně jsem přešla ke dveřím a natáhla jsem ruku ke klice, dveře se ale zničehonic otevřely. Dostala jsem lehčí šok, lekla jsem se. Pak jsem ale zjistila, že tam stojí Jacob. Tvářil se divně, tak smutně a zklamaně. On nás s Edwardem viděl, napadlo mě.

„Bello, ahoj“, pozdravil mě.

„Ahoj“, odpověděla jsem a políbila jsem ho.

Trochu se odtáhl a nakrčil nos.

„Bello, ty smrdíš. Kde jsi dneska byla?“

„Já... já... “

Co mu na to mám říct?

Autor: Lizeth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Everything in other way - 10. kapitola: