Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 8

03.07.2012 (08:30) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2565×

Co jsem přijel do Volterry, je to tu takové… mdlé. Bez všedních radostí. Bez někoho, na koho se dá koukat, když zrovna nemáte co na práci. Když jsem sem přijel, byl jsem si vědom toho, že to bude nejspíš bez Belly. Už napořád. Proč by taky šla s upírem, který jí nemůže dát normální plnohodnotný život, který si právem zaslouží? Jsem tu druhý den a hlídám Ara před možným útokem. Aro totiž plánoval nějakou návštěvu ve Forks. Naštěstí se mi podařilo ho přemluvit, aby to nedělal.

„Demetri,“ špitla Jane. Otočil jsem se a ona se na mne usmívala, jak měsíček na hnoji. Měla něco za lubem.

„Děje se něco, Jane?“ zeptal jsem se a zkřížil ruce na prsou.

„Aro si tě žádá,“ zašeptala a zmizela.

Něco v hlavě mi říkalo, že tohle nebude dobrý. Že tohle je začátek pořádného průšvihu. Oblékl jsem si rudý hábit, a vyšel z pokoje směrem k hlavní hale. Procházel jsem dlouhou studenou chodbou. Nesvítilo tu žádné světlo, natož aby tu nějaké světlo pronikalo skrz okna. Podivný pach signalizoval, že si naše lordstvo zase pochutnalo na krvi. Čerstvé krvi.

„Demeeetri,“ zajásal Aro, když mě spatřil. Byl to takový zvláštní pocit. Takového jsem ho nikdy nezažil. Byl zvláštně rozjařený.

„Volal jsi mne, Aro?“

„Byl jsem obeznámen, že udržuješ s naší lidskou dívkou vztah,“ plácl provokativně. Byl jsem nucen kývnout. Protože stačí jen jeho dotek a ví úplně všechno. „Tak mi, prosím…,“ nadechl se, „vysvětli, proč tady není s tebou?“ Sepjal ruce v pomyslný trojúhelník a uvelebil se na svém velkém trůně.

„Nechci ji nutit. Ona sama musí pochopit, ke komu patří,“ lhal jsem celkem obstojně. A docela mi to procházelo. Měřil si mě pohledem. Bál jsem se okamžiku, kdy řekne, abych mu podal svoji ruku. Pohled na Jane mě málem zabil. Soustředila se na můj obličej.

Do místnosti vtrhla malá tmavovlasá upírka, která mu něco pošeptala. Potom mu podala své ruce a on uviděl to, co mu právě pověděla. Potutelně se pousmál.

„Velice ti děkuji, Eleno!“ Mávl rukou, a ona zmizela. Notnou chvilku bylo ticho, to ale prolomil Aro svým výrokem. „Dokonce tu bude dřív, než jsme si mysleli,“ pronesl sarkasticky.

„Můžeš jít, Demetri,“ pronesl a dál si mě nevšímal, za to Jane vypadala, že každou chvíli praskne. Zřejmě je naštvaná, že na mě nemůže uplatnit svoji schopnost, která by mi vyvolala neuvěřitelnou bolest. Vydal jsem se pryč z korunního sálu. Neměl jsem cíl co dělat, tak jsem šel do svého pokoje. Hlavou se mi pořád honilo, že Bella dojede. Nevěděl jsem kdy, ale důležité bylo, že se tady objeví. Co se asi stalo, že změnila svůj názor? A záleží na tom vůbec? V hlavě jsem měl pořádný guláš. Sotva jsem přišel do pokoje, někdo mi zaklepal na dveře. Otevřel jsem je a stál tváří v tvář Eleně. Zaskočeně jsem na ni koukal. Nikdy nezavítala do mého pokoje, takže jsem nevěděl, co mám čekat.

„Nepozveš mě dál?“ zeptala se mě. Rukou jsem jí pokynul, aby vešla, ale stále jsem netušil, co tu chce. Jak kolem mě prošla, tak se o mě jakoby otřela svým poprsím. Hnědé lokny se jí rozvířily kolem hlavy, když na mě upřela svůj pohled. Její hnědé oči mi připomínali Bellu, akorát, že Elena je má kaštanově chladné, ale Bella má oříškový pohled.

„Co tu chceš?“ Šel jsem přímo k věci. Nebavilo mě hrát si na kočku a na myš.

„Mám ti vzkázat, že je na tvou počest přichystána večeře, které se účastní všichni.“

„To určitě,“ zamumlal jsem napůl. Ona po mně hodila nesouhlasný pohled.

„Tak půjdeš?“ zeptala se netrpělivě.

„Jistě.“ Moc se mi nechtělo, ale nic jiného mi nezbývalo. Pozvání Arem se nedá odmítnout. Spíš bych měl říct, že se nesmí odmítnout!

Očima jsem ukázal ke dveřím a hned je otevřel. Elena se na mne usmála a přiblížila se ke mne natolik, že mě málem políbila. Mrtvě jsem se jí díval do očí. To, co jsem k ní cítil, než jsem odjel – bylo pryč.

„Chyběl si mi,“ špitla mi do ucha a vzápětí ho políbila. Polibky přesouvala směrem k ústům. Malé jiskřičky tam určitě byly, ale svým způsobem to se mnou nic nedělalo. Elena je krásná upírka, což o to. Ale byla tu ona. Člověk, který mě bral takového, jaký jsem. Co jsem.

„Měli bychom jít,“ zopakoval jsem její větu. Elena tiše zavrčela a vtiskla mi krátký polibek. Než jsem se vzpamatoval, byla pryč. Nikam jsem nepospíchal. Jestli měla El pravdu, tak na mě počkají. Šel jsem tmavou chodbou, kde nesvítilo jediné světlo. Žádná louče s plápolajícím ohněm. A to doplňovalo hrobové ticho. Ticho tak srdcervoucí, že kdyby se teď ozval nějaký výkřik, každý by utekl.

Díval jsem se neustále tím směrem, kterým se Elena rozeběhla. Na setinu vteřiny jsem zvažoval, že se za ní rozeběhnu, ale něco uvnitř mi říkalo, že už to není ta samá bytost. Upír, kterým byla, než jsem odešel. Pokračoval jsem v cestě do hlavního sálu, kde jsem už zaslechl lehký šustot hedvábných tkanin na dámském těle. Lehké pohyby, které naznačovaly chodidla dopadající na podlahu. Blížil jsem se k místu, kde jsem se po dlouhém dni měl nasytit. Měl jsem se zase vrátit do starých kolejí. Jenže ve mně se něco zlomilo. Něco, co mi zakazovalo můj dřívější život tady ve Volteře.

„Vítej, Demetri,“ hlesla Heidi, když jsem vešel do místnosti. Přikývl jsem.

Pátravě jsem se díval po hale, ale moc známých tváří jsem neviděl. „Lásko,“ řekla přidrzle Elena.

„Eleno,“ pokynul jsem a sjel ji pohledem. Postavila se ke mně čelem a do dlaně mi něco vtiskla.

„Na památku, pokud spolu nebudeme,“ řekla nonšalantně. Moc mě nevnímala, protože pohledem neustále někoho hledala. Její sexy tvary mi dávaly zabrat. Upírství jí neskutečně slušelo. Její hnědé lokny se pohnuly, když se otočila zády. Otočila hlavu na stranu a poslala vzdušný polibek. Zamrkala a zmizela v davu tančících hostů.

Ladným krokem jsem vstoupil do víru dění. Pohybující se těla do rytmu. Vůbec jsem si ale nevšiml, že neustále kroužím kolem Eleny. Zarazil mě upír, kterého jsem neznal.

Chytil mě za paži a nechtěl ji pustit. „Nech Elenu na pokoji, miluje mě.“ Povolil stisk a já si ji automaticky prohmátl.

„Elenu si nech. Ta, kterou miluju – teprve dorazí,“ oponoval jsem mu. Bylo vidět, že ho moje přítomnost dvakrát netěší.

„Udělej něco, proč tě bude nenávidět. Myslím, že to by pro tebe problém být neměl.“ Tmavovlasý upír se otočil a nechal mě strávit náš rozhovor. No, spíše jeho monolog.

Z přemílání všemožných situací mě vytrhl křik. „Taky mohli vydržet dýl,“ zabrblal jsem si pro sebe.

Hledal jsem si v tom hysterickém chumlu svoji oběť. To, co jsem ale viděl, mi málem vrazilo žhavou pochodeň přímo do hrudníku.

„Elenooo,“ zakřičel jsem přes celý sál. 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 8: