Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 3

04.06.2012 (20:30) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2669×

„Ahoj,“ zazněl jeho zvonivý hlas. Vždycky jsem si myslela, že upíři na slunci vzplanou. Že uhoří na popel.

„Demetri,“ hlesla jsem skoro neslyšným hlasem. „Já jsem si myslela, že už tě nikdy neuvidím,“ prozradila jsem. On se pousmál.

„To by mě nenapadlo.“

„Chtěla bych se omluvit za to, co jsem provedla,“ omlouvala jsem se. Připadala jsem si tak blbě, že jsem začala v obličeji rudnout jako rajče.

„To je v pořádku. To mi nevadí. Sám bych ti měl říct, že se mi líbíš. Víc než líbíš…“ Zrak jsem sklopila k zemi. Podsunul prsty pod moji bradu a donutil mě, abych se mu podívala do očí. „Bello, jsi neskutečně krásná. Dokonce mi Eleazar řekl, že v případě tvé proměny budeš schopnější než samotná obrana nejvyšších.“ Srdce mi poskočilo. „Promiň. Neměl jsem to říkat,“ řekl omluvně a zvedal se k odchodu.

„Počkej,“ zastavila jsem ho. Demetri vzhlédl. Vzala jsem jeho dlaň do své a podívala se mu do očí. Váhala jsem. Chtěla jsem ho políbit.

„Nehýbej se!“ rozkázal najednou. Přitáhl si mě blíž k sobě. Neustále se mi vpíjel do očí. Můj tep se zrychlil natolik, že by ho slyšel i smrtelník. Zavřela jsem oči a čekala, co bude. Jeho studené rty se dotkly mých. Přidala jsem se. Zapojila ruce a celé své tělo. Jen ne tak intenzivně, jak jsem zvyklá. Ne že bych byla nějaká fuchtle, co dá každému na potkání. Na svůj věk jsem moc milenců neměla. Vlastně Jacob byl můj první. Nic, nikoho jiného jsem nepoznala.

Zavrtala jsem prsty do jeho vlasů a přitáhla si ho k sobě. Přestávala jsem se kontrolovat. A to byla chyba. Neuvědomila jsem si, že vedle sebe mám upíra, co dokáže během chvilky všechno zahubit. Všechny zabít pouhým mrknutím oka.

„Demetri,“ zašeptala jsem tiše. Obě ruce zajely pod jeho tričko a já cítila každý jeho sval. Každý záhyb, který měl vyrýsovaný na břiše. Přepadl mě chtíč. Vášeň k něčemu, co mě mohlo během vteřiny zabít.

Odtáhl se. Jeho pohled. Jeho ruce, co držely mé tělo v pevném objetí, se zastavily na zádech. Pohlédl mi do očí, pousmál se a naposledy políbil mé rty. „Musím jít,“ zašveholil a najednou jsem tam stála zase sama. Přepadla mě depka, která pramenila z odloučení. Neznala jsem ho, ale chyběl mi tak moc, že jsem byla schopná jít ho hledat.

Chtěla jsem.

Několik vteřin jsem rozdýchávala tu nevědomost. Tu beznaděj a fakt, že nemám šanci ho najít. Stála jsem uprostřed místnosti a přemýšlela, kam se mám asi tak vydat, abych byla úspěšná a našla ho. Polila mě bezmoc. Toužila jsem ho znovu vidět. Toužila jsem po jeho polibcích. Po jeho dotecích.

Od dveří vycházel zvuk putujících klíčů v zámku. Jacob se vrátil. „Ahoj, miláčku…“ zabrblal do domu. Posadila jsem se na pohovku a dělala, že si čtu. Srdce mi bušilo jako kostelní zvon.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ Pokoušela jsem se rozptýlit.

„Říkal jsem ti, že jdu za Sethem a Leah.“ Zul si boty a položil klíče na stolek u dveří. Divně se zatvářil, ale nic neřekl. Otočil se na patě a odpochodoval beze slova do koupelny. Dveře cvakly. On se zamkl?

Po pár minutách jsem vstala a šla ke dveřím. „Jaku?“ vyslovila jsem s klepáním na dveře. Nic se neozvalo. „Jaku…“ zopakovala jsem, ale bez úspěchu. Stále se nic neozývalo. S povzdechem jsem se odebrala zpátky. Posadila se na pohovku a vzala si knihu. Přečetla jsem asi padesát stránek, když se dveře od koupelny otevřely. „Proč jsi neodpovídal, když jsem s tebou mluvila?“ ptala jsem se rozhořčeně.

„Asi jsem zavřel oči, promiň.“ Nadechl se a odešel do kuchyně. „Co bude k večeři?“ ptal se hladově a hladil si břicho, když koukal do ledničky.

„Koukáš na to,“ odpověděla jsem stroze. Před ním. Přímo naproti očím měl velký talíř obložený jeho nejoblíbenějším jídlem. Salámy, sýry, okurky a já nevím, co ještě na tom talíři bylo. Všechno doma dělám automaticky, proto si moc nepamatuju, co dělám. Po pár letech, co jsme spolu, tu panuje nehorázný stereotyp. Několikrát jsem si představovala, že mě opustí a najde si jinou. Nebo že už i má. Kupodivu to se mnou nic nedělalo. V hloubi duše jsem cítila, že přijde někdo jiný. Někdo, kdo mě odsud dostane. Někdo, kdo mi ukáže pravý smysl života.

V ten moment mi přišel jako duchem nepřítomný. Jako by viděl ducha. Jako by se mu stalo něco, s čím nepočítal. „Bello,“ zaznělo za hlavními dveřmi. Podívala jsem se tím směrem a pak na Jacoba. Ale Jake stál před ledničkou a sahal si pro plný talíř. „Jdu otevřít,“ zamumlala jsem na duchem nepřítomného snoubence. Udělala jsem krok vzad a namířila si to ke dveřím.

„Same,“ vyhrkla jsem překvapením. „Potřebuješ něco?“ ptala jsem se celkem zvědavým tónem.

„Jacob už je doma?“

„Ano. Vždyť byl u vás.“ Stoupla jsem si bokem k okraji dveří a začala šátrat po klice. Něco mi tu nehrálo. Proč by Sam šel zase k nám, když tam Jacob byl před hodinkou a kousek? Udělala jsem na něj nechápající oči.

„Promiň, ale tohle je mezi ním a mnou,“ odsekl mi.

„Fajn…“ Otočila jsem se do baráku. „Jacobe,“ zakřičela. Během pár vteřin stál vedle mě. „Pojedu se projet.“ Vzala jsem klíče od auta, svoji kabelku a vyšla ven. Naposledy jsem se ohlédla, ale ani jeden tam už nestál.

V ten moment jsem si připadala jako kůl v plotě. Jako páté kolo, co někdo odhodil. Na druhou stranu jsem to byla já, kdo odešel. Kdo vyčistil pole. „Kruci,“ zanadávala jsem si. Zastrčila klíče do zapalování, nastartovala a vyjela. Tolik jsem toužila poznat moment, kdy nechám všechno za sebou. Vyjela jsem na silnici. Můj mozek vypnul, takže jsem přestala uvažovat, kam jedu. Nebo vůbec, kam dojedu. Ve zpětném zrcátku jsem sledovala ceduli, kde bylo napsáno "Forks".

„Mít tak křídla a odvahu odejít…“ povzdechla jsem si. Vtom mi zazvonil mobil vedle na sedačce. Poslepu jsem po něm šátrala a snažila se ho najít. Nechtěla jsem nabourat. Po pár vteřinách se mi ho podařilo najít a podívat se na displej. Neznámé číslo. „Bella,“ promluvila jsem do kecafónku a čekala nějakou odpověď. Odpověď, kterou jsem dostala během pár vteřin.

„Křídla ti dám já… Jen odvahu musíš najít sama,“ ozvalo se na druhém konci. Srdce mi tlouklo o sto šest. Ten hlas jsem znala, ale neodvážila jsem se vyslovit jeho jméno. Co kdybych se spletla a na druhém konci by byl někdo úplně jiný.

„Prosím?“ řekla jsem přitrouble. Ale svým způsobem jsem se usmívala. Přála jsem si. Toužila jsem jen po jednom hlase. A to po upírovi, co mi vzal duši, a srdce během pár hodin.

„Chtěla bys křídla, která ti můžu dát já. Ale nemáš odvahu odejít. To musíš najít sama v sobě,“ ozvalo se znovu. Připadala jsem si, jako bych mluvila sama k sobě. Jako by ke mně mluvil vnitřní hlas, který mě pobízí k blbostem.

„Jsi to ty?“ špitla jsem v naději. Uslyšela jsem jeho sametový úsměv. Vždycky to zvláštně zašustilo.

„Kdo jiný by ti dal křídla, po kterých toužíš?“ ozvalo se romanticky. Znovu jsem ucítila motýlky v podbřišku. Všechno se mi zdálo najednou možné. Žádné překážky. Žádné mantinely.

Jen láska, která si mě našla.

„To ty jsi moje křídla,“ utrousila jsem odvážně. „Kde jsi?“ ptala jsem se. Otáčela jsem hlavu ze strany na stranu. Marně. Nikde jsem ho neviděla.

„Když nechci, tak mě neuvidíš,“ řekl tajemně.

Vytřeštila jsem oči. „Ty jsi někde tady?“ Podívala jsem se do zrcátek a zajela k nejbližšímu odpočívadlu, co bylo po ruce. Slyšela jsem šum lesa. Slyšela jsem praskat větve na zemi. Zaregistrovala jsem bušící srdce, co mi neustále tluče jako o závod. Seděla jsem ale nehnutě. Venku byla tma a já za živého boha ani nevěděla, kde jsem. Uvnitř auta byla naprostá tma. Pustila jsem si hudbu, kde zrovna hráli Muse. Tuhle kapelu miluju. Začala jsem si pobrukovat, ale po několika vteřinách mi teprve došlo, že mám mobil pořád u ucha.

„Demetri?“ promluvila jsem do mobilu. Uvnitř jsem uslyšela hrající hudbu. Podívala jsem se doleva. Měla jsem to blíž, kde by mohl být, ale nic. Mrkla jsem na druhou stranu, ale i tam jsem nikdo neviděla. Vrátila jsem zrak k okýnku řidiče a málem jsem dostala infarkt.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 3: