Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 22

16.10.2012 (17:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1813×

Edward přistoupil blíž k Belle a vzal ji do náruče. Byla neklidná. Škubala sebou a třásla se celou cestu.

Tohle je konec! pomyslel si v duchu a kráčel po schodech do domu, kde bydlel.

„To je ona?“ zeptala se blonďatá upírka s velkýma očima a krásným úsměvem. Edward přikývl a položil ji na pohovku. Všichni se seběhli kolem ní a prohlíželi si ji.

„Je hezká,“ prohodil svalnatý upír. Blondýnka po něm hodila kyselý obličej a se zasyčením zmizela z místnosti. Podíval se na Edwarda a ten z ní nespouštěl oči. „Všechno bude v pořádku. Uvidíš,“ řekl konejšivým hlasem Emmett.

„Snad máš pravdu,“ špitl zpátky. Než se stačil otočit, Emmett byl pryč ze dveří. Kolem pohovky stála skoro celá rodina a s velkým zájmem sledovali Edwarda a dívku, co přivedl.

Nikdo neměl ponětí, co cítí. Jak se cítí. Co prožívá. Jestli netrpí příliš mnoho. Nebo naopak jestli všechno zvládá bez sebemenšího problému. Rodiče stáli mírně stranou a sledovali každé její škubnutí. Žena se odvrátila a dál se na to nechtěla koukat. Samotnou ji to bolelo za ni. Ona jediná prožila přeměnu v tak velké bolesti, že si ji vybaví i po tak dlouhé době.

„Nemám přinést přikrývku?“ zeptala se střapatá upírka s elfím obličejem. Edward přikývl.

Když mu ji podávala do ruky, Edward vzhlédl. „Děkuju, Alice…“ zašeptal starostlivým hlasem. Ona se pousmála a odtančila zpátky ke svému druhovi. Bronzovlasý upír se vrátil pohledem k trpící dívce. Letmým dotekem přes ni přehodil deku z bavlny. Její třesoucí se tělo se zmítalo ve stále silnějších křečích než před malou chvilkou. Ocitala se v ohni. V tak žhavém ohni, že kdyby to byla pravda, nezbyl by z ní ani kousíček. Nikdo by nepoznal, kdo byla před touhle nešťastnou nehodou. Edward stál nad ní a čelisti tiskl k sobě. Chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak. Chtěl veškerou bolest, kterou cítila, vzít na sebe. Možné to ale nebylo. Musela v tom být sama. Projít si tím. Projít si peklem jen proto, že někdo nedokázal udržet svůj temperament a chtíč na uzdě.

Malá dívka s elfím obličejem odtančila od pohovky ke svému klukovi, který na ni čekal. Vzala ho za paži a přitiskla se. Tam někde hluboko cítila, že takovou bolest nikdy nepoznala.

Věděla, že prochází něčím, co doposud nepoznal. Cítila z něho nenávist, vztek. A to se nemusela ptát ani svého druha, který svíral její tělo. Otočila se k němu a ten ji ze svého sevření pustil. Vlípla mu letmý polibek a jedním krokem stála u svého bratra. Jednou rukou ho pohladila po tváři, po které sjela až k bradě. Přinutila ho podívat se na ni. Nechtěl odtrhnout pohled od brunety, která se stala jeho momentálním středem. Středem jeho existence.

Zadívala se mu do černých očí. Hluboko do jeho nitra, protože oba věděli, že nepotřebují slova. Bylo mu naprosto jasné, co mu sestra říká nebo si právě myslí. Její pohled se uvolnil a on sklopil zrak k zemi. Na malou setinu vteřiny se zdálo, že se bolest zklidnila a ona se tak uvolní a vše proběhne v pořádku. Jed, který proudil jejím tělem a zabíjel všechno živé, co v ní zbývalo, ještě zesílil. Oči v sloup a prohýbající se tělo bylo známkou toho, že se proměna blíží ke zdárnému konci.

Tichý výkřik, který se dral dívce z úst, trhal Edwardovi uši. Nechtěl poslouchat, jak trpí. Nechtěl poslouchat, jak jí ten jed ubližuje. Klekl si k ní na kolena. Uchopil ji do náruče a přitiskl si ji k sobě. Chtěl zabránit tomu, aby si tak něco udělala. Přitiskl si ji víc, ale bál se, že jí ublíží. Zatím by ji mohl ještě zabít. A to by si asi neodpustil. V ten moment, co se mu tahle věta prohnala hlavou, si uvědomil, že jí víc ublížit nemůže. Ona už svým způsobem mrtvá je.

Pohledem zabloudil ke svému otci.

„Dělej přece něco!“ rozkázal roztřeseným hlasem a se zdrceným výrazem v obličeji. Na každém novém slově se mu zadrhával hlas.

„Co mám dělat? Sám dobře víš, že s tím nic nesvedu, Edwarde,“ odpověděl mu chlácholivým hlasem blonďák.

Hodiny utíkaly jak splašené. Ručičky se točily jak o život a pomalu začínal nový den. Bellino tělo se pomalu zklidňovalo, ale když povolil své ruce, znovu se rozvibrovala. Proto vrátil své dlaně tam, kde byly před malou chviličkou. Nepolevil ani na sekundu. Nechtěl. Chtěl udělat všechno pro to, aby tolik netrpěla.

„Alespoň to zkus,“ procedil skrz semknutou čelist. „Prosím," dodal s prosebným výrazem v očích.

Sám byl nešťastný z téhle situace. Hluboce se zamyslel a přemýšlel, jak by z téhle zapeklité situace mohli bez větších ztrát vybruslit. Jejich osobnosti stahovala nezvyklá úzkost. Úzkost z toho, že nevědí, jak pomoci synovi. Jak ulehčit dívce, která je pro něj nějakým záhadným způsobem důležitá. Úzkost, která pramení z nevědomosti a strachu ze situace, která zanedlouho nastane.

„Možná bych mohl,“ dodal po chvilce a zvedl oči k Edwardovi. Všechny oči na něj upnuly svůj pohled. Naděje, která v nich svitla, byla ale opravdu jen nakrátko…

„Přinesu pár věcí z práce. Možná jí to trochu pomůže,“ vysvětlil svůj plán. On sám ale neměl sebemenší tušení, jestli tohle zabere. Edward lehce přikývl. „Způsobí jen zjevné otupění. Nic jí nepomůže od toho, co uvnitř sebe právě prožívá," dodal, aby všem přítomným osvětlil situaci.

„Beru na vědomí.“

Neohlédl se. Políbil svoji polovičku, jedním krokem se dostal k hlavním dveřím, kde sebral klíče, a všichni přítomní mohli poslouchat burácení výfuku z garáže. Hodiny ukázaly vteřiny a Carlisle vyjížděl na hlavní silnici.

Bolest té dívky si bral až přespříliš osobně.

Bylo to dávno, co tohle prožíval on sám. Psal se rok 1818, když lidi, co miloval, umírali na španělskou chřipku. Netrvalo moc dlouho a podlehl jí sám. Tehdy ho zachránil právě jeho adoptivní otec Carlisle. V té chvíli zapomněl, že sám kdysi hodně dávno tohle prožíval. A to plnými doušky.

Čas běžel a dívčino tělo se neviditelnými kroky uklidňovalo. Domem se vznášely tiché výkřiky nebohé dívenky. Všichni, co byli v domě – stáli bezmocně nad přeměňujícím se tělem. Dveře cvakly a Edward po dlouhé době zvedl hlavu.

„Emmette, Jazzi,“ zavolal místností.

„Pojďte mi pomoct,“ vyzval je, aniž by to potřeboval. Bella ležela na pohovce. Bylo o ni postaráno tak, jak potřebovala. Alice z ní nespustila oči. Hlídala každý její obraz, co spatřila. Samotné Alice to drásalo nemrtvé srdce. Scelující se buňky. Žíly, kterými se proháněl jed a opravoval všechno špatné, co v sobě měla. Promnula si dlaněmi obličej a šla se posadit k tělu, které prochází zjevně tou nejhorší přeměnou, kterou kdy viděla nebo o ní slyšela. Napojila se na její myšlenky. Viděla všechno, co se jí prohnalo hlavou. Viděla i to, kdo, kdy nebo jak se jí mihl životem. Jenže jí také neuniklo, jakým způsobem v tom mají prsty. Poznala rodinu Volturiovic. Poznala původního. Upíra, který ji sice miloval, ale udělal jí tu nejhorší věc, kterou mohl. Kterou udělal a za kterou zaplatí. Bella si byla jistá, že jestli se z tohohle dostane – každý zaplatí za její proměnu.

Mezitím v prvním patře si Edward s bratry hrál s pokojem, který bude patřit Belle. Všechno se vyházelo ven a Jazz s Emmettem stěhovali do domu nový nábytek. Tmavé dřevo, které kontrastovalo s bílou zdí a světle béžovým kobercem. Na stěny nasadily sněhobílé kožešinky. Všechno vypadalo tak, jako by to dělala Esmé. Vše ladilo a velice dobře vypadalo. Okna zakryli závěsy a záclonkami. Na parapet dali květiny různých druhů. Když bylo vše hotové – kluci si potřásli rukama a Edward zmizel u Belly v obýváku.

„Jak je na tom, Alice?“ zeptal se, jakmile vešel dovnitř. Ta ho zpražila pohledem a snažila se zakrýt to, co viděla v jejích vzpomínkách. Marně. „Nemusíš skrývat její minulost. Vím, že nějakou měla a něco málo mi o sobě řekla, ale mně jde hlavně o její budoucnost. Tou se má žít a ne umírat minulostí. Ji čeká něco nového. Něco, co může kdykoliv změnit a rozhodnout se svobodně.“ Alice bleskla hlavou její přeměna. „Dobře... Po proměně bude konečně svobodná a nebude se nikomu zodpovídat. Tedy, pokud bude dodržovat určitá pravidla!“ řekl rozzlobeně. Byl naštvaný na sebe. Naštvaný tak moc, protože nebyl schopný ji ochránit. Eric Volturi udělal jednu z nejsobečtějších věcí v nesmrtelném životě.

„Hodně pro tebe znamená, že?“ pípla brunetka a vstala. Došla ke svému bratrovi a objala ho. Nepotřebovala slova, která by ji ujistila v tom, co dávno věděla. Její bratr se zamiloval na první pohled. Po dlouhé době, která ho sužovala, poznal dívku, která by ho udělala šťastným. Která by mu dala to, co nikdy poznat neměl. Lásku. Štěstí. A kdyby se to povedlo, tak i rodinu. Sice ne takovou, jakou by si oba zasloužili. Ale rodinu, kde bude mít každý svého partnera a budou si pro sebe vším. „Zbývá ještě několik minut,“ dodala Alice a podívala se na pomalu proměňující nehybně ležící tělo. Už sebou neškubala. Přestala se zmítat v bolestech, kterou jí způsoboval jed v těle. Každý, kdo se ocitl v místnosti, mohl pozorovat její měnící se vzhled. Tmavé kaštanové vlasy se měnily na lehce načervenalou barvu. Její pleť se milionkrát vyhladila a narovnala. Hrudník se jí viditelně vyplnil a zbytek zkameněl v tvrdou žulu, kterou nikdo nerozbije.

Čas utíkal jako voda a na cestě se konečně ukázalo Carlisleovo auto. Edward si oddechl, ale na druhou stranu věděl, že jí tohle už nepomůže. Těch pár hodin, co jí zbývá - nezmění její bolest.

„Už jsem tady. Omlouvám se, ale přijali těžkou bouračku a jediný jsem mohl pomoci svými zkušenostmi. Trvala neskutečně dlouho…“ omlouval se otec svému synovi. Ten se na něj podíval a měřil si ho pohledem. Věděl, že kdykoliv, když vstoupí do nemocnice, každý hned potřebuje jeho pomoc. Je sice mladý, ale na svůj lidský zevnějšek neobyčejně chytrý. Nikdy to nikomu nepřišlo divné. Občas se musel hodit marod, aby nikdo neprojevil zájem o jeho osobu. „Kdybych mohl, měl bych to za rekordní čas, ale musím používat a tolerovat lidský krok a hlídat se v rychlosti,“ dopověděl svůj monolog s úzkostí v hlase. Mrzelo ho to – takhle vidět syna. Ale nemohl nic dělat. Kdyby každý věděl o jeho původu, tahle operace by byla hotová za dvě hodiny… ne za čtrnáct hodin.

„Teď už jí nepomůžeme. Z toho nejhoršího je venku…“ špitl mírným hlasem Edward. Sledoval její obličej, který se právě měnil do poslední dokonalosti. Poté se vše měnilo a Alice hlídala poslední minuty.

Edward se naklonil blíž k jejímu obličeji a pošeptal jí, jak moc ho to mrzí. Pohladil ji po vlasech a políbil na tvář. Jeho zamilovanost byla dost vidět. A ten, kdo ji neviděl – byl slepý.

Zaklepání na dveře vytrhlo všechny z transu, který jim předvedl Edward. „To jsme my, Esmé…“ promluvil Emmett. Všichni museli být ve střehu a nikdo si nesměl dovolit chybět. Měla se probudit novorozená, což znamenalo hlad – krev a tu největší oběť, kterou kdy kdo udělal. Esmé se rozhlédla po místnosti a viděla, jak Rosalie žárlí.

Stačil jí jediný pohled na Bellu a pochopila. Byla krásnější než kdokoliv, koho poznala. „Jazzi, Emmette, do obranných pozic…“ rozkázala Alice, když zkontrolovala postup proměny. Chybělo pár vteřin a bylo tu další vraždící monstrum lačnící po krvi a pomstě. „Čtyři vteřiny…“ hlesla a zadívala se na její obličej.

Její oči se otevřely.

Velice děkuji za komentáře, kde dáváte najevo své pocity. Tímto bych se také chtěla zeptat, jestli by byl zájem o druhou řadu?

Samozřejmě že by se jednalo o pokračování Bellina příběhu. Už v nesmrtelném životě. Nápad by byl. Otázka je – četl a komentoval by to někdo?

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 22: