Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 2

02.06.2012 (07:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3470×

Slyšela jsem, jak něco cupitá za mnou. Srdce by mi vyskočilo z hrudi, kdyby mohlo. Přerývaným dechem jsem popadla všechny síly, odvahu a rozeběhla se neznámo kam. Neměla jsem tušení, kde jsem. Kde mě vlastně Jacob nechal. „Je tu někdo?“ ptala jsem se vyplašeně. Srdce mi pelášilo rychlostí blesku kupředu. Slyšela jsem prasknout větev. Prudce jsem se ohlédla, ale byla tam jen tma. Když se mé oči vrátily zpátky, polil mě studený pot. Srdce se zastavilo a můj dech se zadrhl.

„Ahoj,“ špitla silueta, která byla skryta pod stromem. Nedokázala jsem pochopit, jak se tam dostala. Kde se tam vzala.

Kývla jsem strnule hlavou a na sucho polkla. „Ty… ty…“ soukala jsem ze sebe. Nenacházela jsem ta správná slova. Strach o život mi totálně zatemnil mozek. Nebyla jsem schopná se pohnout. Nohy mi zdřevěněly. V ústech se mi tvořila divná tekutina, která mi svazovala jazyk.

„Kam jdeš?“ zeptal se jízlivým hlasem. Zírala jsem do černého místa, kde jsem si myslela, že má oči. Pomalými pohyby ukázal svoji tvář. Mahagonové až zlatavé vlasy, ale co upoutalo moji pozornost, byly jeho oči. Rudé jako žhavá láva. Jako karmínový diamant. „Jsi překrásná,“ podotkl. Z dálky jsem zaslechla něco jako zavrčení. Dotyčný se jen pousmál a stáhl se. Takovou rychlostí, že jsem se za ním otočila. Nohy povolily a já mohla chodit. Promnula jsem si oči. Myslela jsem si, že se mi zdál sen. Jak mohl? Nespala jsem!

Cítila jsem něčí pohled na svých zádech. Cítila jsem nebezpečí, které přicházelo, ale mě to bylo zvláštně příjemné. Tolik adrenalinu jsem nepoznala ani v Jacobově blízkosti.

Podivné praskání ve větvích stromů. Otáčela jsem se provokativně za tím, a po několika málo okamžikách jsem dostala do žil takový zvláštní pocit, že jsem musela zakřičet.

„Kdo je tam?“ zakřičela jsem z plného hrdla, ale záhy jsem toho neskutečně litovala.

„Vědět bys to asi nechtěla,“ ozvalo se zezhora. Byl to jiný hlas. Hlas tak zvonivý, tak vábivý.

„No tak… po tom, co jsem viděla před chvilkou…?“ Měla jsem strach, ale z něho ne. Posadil se na větev a nohy mu klimbaly ve vzduchu. Byla jsem zvědavá, jak vypadá. Obličej však pořád skrýval. „Tak slez dolů. Nebo se bojíš ty mě?“ Pokoušela jsem se žertovat, i když to tak asi možná nevypadalo. Z hlasu bylo víc než jasné, že mám strach.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mužský hlas.

„Isabella, ale všichni mi říkají jen Bello,“ špitla jsem směrem k němu. „A ty?“

Větev se zakymácela nahorů a dolů. Šustění zelených listů na stromě se ztrácelo ve větru. „Demetri,“ špitl téměř tichým, neslyšným hlasem. Stála jsem proti tomu nejkrásnějšímu chlapovi, co jsem kdy viděla. Pousmála jsem se. „Přijdu ti vtipný?“ řekl dotčeně.

Zakroutila jsem hlavou. „Vůbec,“ podotkla jsem neomaleně. Líbil se mi. Dokonce natolik, že i když to bylo stvoření z jiného světa – strach jsem necítila.

„Ty se nebojíš?“ řekl překvapeně. Udělal krok vpřed, ale já neucukla. Stála jsem na svém místě. Díval se mi do očí, a já zahlédla jeho ostré zuby.

„Měla bych, ale cítím, že tebe nemusím,“ řekla jsem přiškrceně.

„Víš co jsem?“ optal se.

Pokrčila jsem rameny. Jeho oči mě hypnotizovaly. Neustále jsem se na něj musela dívat. Na jednu stranu v něm bylo něco, co mně znervózňovalo. Častěji jsem se dívala na jeho rty. Měl je smyslné. Sexy. A když mluvil, lehce je otevíral. Když jsem sledovala každý pohyb, co udělal, bylo to nějaké gesto. Pokynul rukou do nějakého směru. Pohodil hlavou. Přehodil rovnováhu z nohy na nohu „Byla bych možná radši, kdyby si mi to pověděl sám,“ povzbudila jsem ho. Rozhlédla jsem se kolem sebe, a hledala něco, kam bych se posadila. Do oka mi padl kmen, který spadl nedávno. Ne, že bych to viděla, ale usoudila jsem podle barvy kmenu, kde byl rozpůlený.

Upír sledoval každý můj pohyb, co jsem udělala. „Smím?“ zeptal se a ukázal na místo vedle mě. Pousmála jsem se a pokynula vedle sebe. „Povím ti svůj příběh. Na začátek bych měl asi podotknout, že mi je něco málo přes tisíc let,“ hlesl spíše neslyšně. Připadala jsem si spíš, jako bych to neměla slyšet. Ale nadechl se a pokračoval. „Znáš ten pocit, když jsi zamilovaná, ale tvá láska není opětovaná? Tehdy se to stalo i mně. Byla to blondýnka. Překrásná a já věděl na první pohled, že ona je ta pravá. Jednou byla hluboká noc a já nemohl spát. Šel jsem se do zahrady projít. Ještě že ta zahrada byla, protože se nesmělo vycházet ven. Byl to režim dost přísný. Pánové se dámám museli dvořit. Ne jako dnes. Troufám si říct, že se karty obrátily.“ Pousmál se. Jeho sněhobílé zuby se zablýskly do dálky. Vypadal jinak, než když seděl na tom stromě. Teď vypadal spíš jako anděl z temnoty. Připadala jsem si jako v divným snu, ze kterého se nemůžu vzbudit. Nemůžu. Nechci.

„Kvůli ní ses proměnil?“ zeptala jsem spíše uštěpačně. Co jsem si nalhávala? Nezajímala mě jeho minulost, i když je zase fajn- vědět něco bližšího. Ale budoucnost jsem si začala malovat už s ním.

„Kvůli ní ne. To její bratr, který mě nemohl vystát. William mě potkal v té zahradě. V očích měl rudé duhovky. Byl zvláštně bledý, ale já byl rozhodnutý si to s ním vyříkat. Miloval jsem Katherin. Byl jsem schopný pro ni udělat téměř cokoliv. To jsem ale nevěděl, že budu mít co dočinění s upírem.“ Podíval se mým směrem.

„Poslouchám…“ Nevědomky jsem pohodila rukama a jedna skončila na jeho koleni. Když jsem si to uvědomila, což i na mě bylo malinko pozdě, byl jako přikovaný. „Promiň, promiň,“ švitořila jsem pořád dokolečka. Zadívala jsem se mu do očí. Zčernaly a on zmizel. Notnou chvilku jsem tam jen tak seděla. Nehnula se. Ale po pár minutách jsem se začala rozhlížet. „Demetri? Omlouvám se,“ šeptla jsem do černé tmy a pomalým tempem jsem se zvedala na odchod. Zarazil mě dotek a rameni, který ve mně probudil mrazení v zádech. „Omlouvám se. Nechtěla jsem tě takhle dráždit,“ pronesla jsem, aniž bych věděla, kdo za mnou stojí. Čekala jsem jen Demetriho. On jediný tam se mnou doopravdy byl. Mluvil se mnou. Komunikoval. Ale to co se naskytlo právě mě v ten okamžik by zabilo i to málo, co jsem ještě před chvilkou zažila.

„Bello, to já se omlouvám,“ říkal kajícně Jacob. Založila jsem si ruce v bok a přemýšlela si v hlavě, jestli jsem skutečně poznala upíra jménem Demetri. „Mimochodem, kdo je Demetri?“ zeptal se rozpačitě. V koruně to zašustilo a já věděla, že on byl skutečný.

Velkou silou jsem semkla víčka k sobě. Připadalo mi, že si se mnou osud jen hraje. Zamrkala jsem. „Hm,“ zabručela jsem si pod vlasy. V hlavě se mi promítala ta situace v autě. Bolelo to. Jak tohle zatraceně bolelo. Příště budu vědět, že mám držet jazyk za zuby.

„Půjdeme domů?“ zeptal se Jacob a pomalými a lehkými dotyky se mě dotýkal. „No tak…“ Podívala jsem se kolem sebe, ale po nesmrtelném ani památky. Cítila jsem, jak mě Jacob sune směrem k autu. Nebránila jsem se, ale moc se mi odtamtud nechtělo. I když na druhou stranu jsem neměla v plánu čekat, jestli se ještě ukáže. Bože, proč ho mám plnou hlavu?

„Hlavně si nemysli, že ti všechno hned tak lehce projde,“ zavrčela jsem a vzhlédla naposledy ke stromu, kde jsme seděli. Bez dalších průpovídek jsem se došourala k autu a nasedla.

Jacob obešel auto, nasedl a auto se rozjelo. Já se usadila a zahleděla se ven z okýnka. Všechno utíkalo tak rychle, že jsem si skoro ani neuvědomila, že jsme doma. Odepnula jsem pásy a vystoupila. Zhluboka se nadechla a rozešla se k domu.

„Ahoj,“ řekla jsem jemně na pejska, co se mi najednou motal kolem nohou.

Srst měl dlouhou a hladkou. Černou, ale sem tam se objevila i šedá, žlutá a hnědá barva. Nesměla mu chybět ani bílá skvrna na hrudníku. Mamka tomu říkala náprsenka. Já spíš podprsenka, ale u psa, by to vypadalo blbě. Sehnula jsem se, a pohladila ho. „Jak se jmenuješ?“ Podrbala jsem ho za ušima. Dokonce se mu to líbilo na tolik, že si lehl na záda a nechal se drbat na břiše.

„Bello, nech ho. Kousne tě!“ podotkl Jacob a já se jen usmála.

„Jasně. Tenhle vořech mě zakousne a bude ze mě vlkodlak,“ řekla jsem posměšně a nepřestávala v drbání. Hafan se najednou zvedl a někam utekl.

„Dost srandy. Půjdem si dát kafe a promluvíme si,“ podotkl a zalezl do domu. Nezbývalo  mi nic jiného, než sebrat odvahu a promluvit si s ním. Ale v hloubi duše jsem cítila, že už to nebude jako dřív. Po tom incidentu jsem ztratila veškeré iluze o našem vztahu. Vzala jsem za kliku, a zarazila se. Cítila jsem, jak na mě někdo z dálky kouká. Cítila jsem pohled na svých zádech. Zavřela jsem oči, a představila si Demetriho, jak na mě z druhé strany čeká. Vkročila jsem dovnitř a můj pohled spočinul na Jacobovi. Stál u kuchyňské linky a zalíval konvicí dva šálky vařící vodou. „Tady máš. Máš tam i cukr s mlékem,“ dodal Jake a posadil se  na pohovku v obýváku. Tohle nikdy nedělal. Vždycky jsem kafe dělala já. Zatřásla jsem hlavou a vypustila tu myšlenku, co se mi honila hlavou.

„Tak o co jde, povídej.“ Postavila jsem hrnek na konferenčák a poslouchala svého snoubence.

Tvářil se jak umučení Krista. Jeho koutky cukaly. To znamenalo, že se blíží malér, nebo chce vyřešit něco zásadního. „Bello, chci se omluvit,“ nadechl se. „Vím, že jsme si vždycky říkali všechno. Vím, že jsem jednal hodně impulzivně. Vím, že jsem žárlivý blbec, ale miluju tě, a nechci o tebe přijít jen touhle blbostí,“ bědoval.

„Jacobe, tohle ale nemění fakt, že jsem zůstala pozdě v noci někde v lese. Neříkám, že je to tvoje chyba. Neměla jsem ti říkat o něm, ale měla jsem pocit, že bys to měl vědět. Jsem ženská, chci vědět, jestli o mě máš zájem, a ne, že mi uděláš hysterickou scénu.“ Pohodila jsem rukama. Otočila jsem hlavu ze strany na stranu. Měla jsem úplně ztuhlý krk.

„Moje chyba. Ale jestli bude nějaké příště, rozbiju mu hubu…“ Musela jsem se pousmát. Celkem by mě zajímalo, jak by to Jacob řešil s Demetrim. „Proč se usmíváš?“ naznačil.

„Promiň. Vzpomněla jsem si na jeden vtip.“ Pokoušela jsem se vykroutit z odpovědi. Jacob pokrčil jen rameny. Vzal hrnek s kafem a usrkl z něj. „Chci se na něco zeptat.“

Jake zpozorněl. „Na co?“

„Jak se jmenovalo to místo, kde jsi mě našel?“

„Sequim Bay. Je to záliv. Myslím, že dvě hodiny od Seattlu. Proč?“ ptal se zvláštním hlasem. Už mi bylo jasné, kam mám dorazit, jestli chci ještě někdy vidět Demetriho.

„Jen tak… příště budu vědět, kde jsem,“ zasmála jsem se. Popadla jsem hrnek a napila se kafe. Už byla dost studená. Ještě chvilku a dovolila bych si říct, že mi v tom hrnku budou bruslit mouchy. Nadzvedla jsem koutky. „Když ti to nebude vadit, šla bych na zahradu.“ Zvedla jsem se a vzala si šálek do ruky. Nepřemýšlela jsem dvakrát, jestli mi nějak odpoví, ale těšila jsem s na chvilku klidu. V lese jsem přeci jen sama nebyla. I když… ne že by mi to vadilo. Jeho společnost byla více, než příjemná. Dokonce tak, že bych si dokázala představit delší chvíle, než byla tahle.

Vyšla jsem ze dveří a usadila se na dřevěné židli. Venku svítilo sluníčko, a já mohla začít přemýšlet, jak najdu svého upíra. V nitru jsem cítila takové zvláštní chvění. Věděla jsem nebo mi bylo jasné, že tohle nikdy nebude vztah. Copak by šlo existovat s upírem?

„Bello?“ ozvalo se z domu. Nakoukla jsem ze židle. Jacob. „Jedu za Sethem a Leah,“ oznámil a mě bylo jasné, že se neukáže víc, jak čtyři hodiny. To byla vždycky moje chvilka. Chvilka, kdy jsem si mohla dělat, co se mi zamanulo. Obvykle jsem četla. Uklízela. Rozhlédla jsem se, a Jacob byl už v trapu. Někdy mi přišlo, že tam spíš chodí za Leah. Ale ona chodila se Samem. V ten moment mi vše vypadlo z hlavy. V hlavě úplný klid. Pokoušela jsem se na nic nemyslet. Zavřela jsem oči a zaposlouchala jsem se do řeči větru a stromů. Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, ale zaslechla jsem podivný šramot. Otevřela jsem oči, ale to, co jsem viděla proti sobě - mi vyrazilo dech.

Miniaplikace

Jsem ráda, že jste došli až sem. Doufám, že se pokračování bude líbit a udrží si přízeň. Prosím o jakýkoliv komentář, ale hlavně dejte vědět, co byste chtěli. Samotná anketa vypovídá jen o vaší reakci, abych to nemusela hledat a sčítat. ;-) Proto poprosím i o váš názor pod článek. Předem velice děkuji. Další kapitolku můžete čekat v úterý. (Podle rychlosti vydání.)

Budu se snažit přidávat 2. kapitoly za týden. Vaše Torenc

A konečná anketa, kde jsem se ptala, jestli máte zájem o pokráčko... výsledek.

Miniaplikace

Úplně nakonec:

Hlavní postavy: Isabella Swan, Demetri Volturi, Eric Volturi (Eric Northman), Edward Cullen and Vanessa Black

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 2: