Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 19

24.09.2012 (19:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1754×

Se slzami v očích jsem opouštěla Volterru a milované, které jsem tu poznala. Nasedla do taxíku, které mě vezlo za mým nočním výletem, a už jsem mohla jen sledovat, jak se všechno vzdaluje.

„Forks, prosím…“ šeptla jsem na ženu, která mi právě rezervovala letenku domů. Usmívala se a já si přála, abych to měla už za sebou. Bála jsem se návratu domů. Jacoba, jak bude reagovat, když se znovu ukážu ve dveřích. Byla jsem pryč celkem dlouho. Ženě za přepážkou jsem podala peníze a vzala si letenku. Křečovitě jsem se pousmála a odešla.

Rozhlédla se kolem sebe a uviděla poslední volné místo, které se krčelo vzadu u zadní stěny haly. Sklopila jsem hlavu k zemi a šla rovnou k němu.  Cestou jsem poslouchala hlučný dav Němců, kteří se bavili nezvykle hlučně. Po svůj pobyt ve Volteře jsem si zvykla na velice tiché konverzace. Přes hlavu jsem si natáhla kapuci, abych nemusela koukat na zamilované obličeje kolem sebe. Udělala jsem tak deset kroků, když do mě někdo vrazil.

„Aaa?“ řvala jsem jako pominutá, když mé tělo padalo k zemi. Můj zadek dopadl velice tvrdě na zem. A to jsem nemluvila o svém obličeji, který se blížil k okraji sedadla přede mnou. Semkla jsem víčka k sobě a přála si, abych to měla co nejdřív za sebou. „To bude moncl jak kráva!“ řvala jsem v duchu bolestí už předem.

„Jsi celá?“ ptal se ustaraný mužský hlas. Přes všechno to oblečení jsem cítila zvláštní chlad na svém těle. Má víčka se otevírala a já viděla ten pár centimetrový rozdíl mezi mnou a sedačkou. Vykulila jsem oči a cukla sebou. Dotyčný ale nepouštěl mé tělo. Naopak ho držel tak pevně, že bych se z jeho sevření nikdy nedostala.

A v tom šoku mi dokonce došlo, že mi zachránil obličej. „Já… já… asi bych měla poděkovat,“ vypustila jsem z úst nesměle. Nespouštěla jsem oči ze sedačky a neustále zírala na místo, kde jsme se měly potkat.

„To bych se spíš měl omlouvat já. Málem jsem tě sundal. “ Teprve v té chvilce mi došlo, že bych se mohla podívat na toho, kdo mě málem zabil, ale zachránil mě před tím nárazem. Při mém štěstí by to byl lehký otřes mozku.

Zvedla jsem oči a jeho ruce se odtáhly z mého těla. Pohlédla jsem do očí těm nekrásnějším očím na světě. Jeho krátké bronzové vlasy se na konci vlnily. Jeho smyslné rty volaly po polibku. A jeho postava? „Ježíši Kriste…“ pomyslela jsem si v duchu.

Pomnula jsem si oči a snažila se pořádně zaostřit. Pořád jsem si připadala, jako bych pořád spala. Chtěla jsem se probudit, ale nějak to nešlo. „Můžu mít prosbu?“ zeptala jsem se nepřítomně. Čekala jsem, že se každou chvilkou probudím a on bude pryč.

„Můžeš,“ pronesl ledovým hlasem.

„Mohl bys mě štípnout…“ pípla jsem a nastavila ruku. Zavřela oči a čekala, jestli něco ucítím nebo se probudím z tohohle podivného snu.

Ucítila jsem slabší bolest, a já ucukla. „Auuu…“

„Tak jo, jsem živá…“ zaskřehotala jsem si pro sebe.

„Vypadáš na to,“ řekl tmavovlasý muž. „Jsem Edward,“ pronesl klidnějším hlasem a natáhl ke mně ruku.

Stiskla jsem ji. Jeho ruka byla studená a tvrdá. Hned mi bylo jasný, kdo nebo co to je. „Isabella,“ sykla jsem. „Vlastně Bella…“ opravila jsem se.

„Těší mě.“ Potřásl mi rukou Edward. Pousmál se takovým zvláštním úsměvem.

„Odlet 352 - Washington, Forks odlet za patnáct minut,“ zazněl ženský hlas. Podívala jsem se na tabuli, kde byly napsané všechny přílety a odlety.

„Moc ráda jsem tě poznala, ale uletí mi letadlo,“ špitla jsem zklamaně. Podala mu ještě jednou ruku a otáčela se k odchodu.

„Snad se ještě někdy uvidíme,“ hlesl a pousmál se pokřiveným úsměvem. Bylo to divné, ale moc jsem si přála. Moc jsem toužila ho ještě jednou potkat. Otočila jsem se k němu zády a utíkala na svůj let. Nechtěla jsem ho propásnout. Nechtěla jsem se vrátit zpátky do Volterry s tím, že mi uletělo letadlo. Připadala bych si poněkud přihlouple. Nehledě na to, že už tam nemám ani co dělat. Prodírala jsem se davem lidí, co čekali na jiné lety. K mé smůle museli být v té chvíli shluknutí uprostřed. Pěnila jsem. Toužila jsem vypadnout a zapomenout na všechno a na všechny. Bez rozdílu!

Po několika dloubancích do žeber, podkopnutých nohách a vyřvaných hlasivkách jsem se konečně dobrala k místu, kde se vstupovalo do letadla. Odevzdala jsem letenku a letuška mi pověděla - no, zopakovala -, kde vlastně sedím.

S úsměvem ve tváři jsem se vrhla do nového života s tím, že už snad žádného upíra nepotkám. No… Edward by mi teď tak nevadil. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát. Prostě mi to nedalo.

Šouravým pohybem jsem se dostala na své místo, kde seděl postrarší pán s řídkými vlasy a neúhledně velkým pupkem. Zakřenila jsem se na něj, hodila do úložných prostor nad hlavami svůj batoh a přisedla si. Místo jsem měla uprostřed. Na místě v uličce bylo prázdné místo. V duchu jsem se modlila, aby si tam nesedl někdo podobný tomu, co právě sedí z druhé strany u okna. Koutkem oka jsem mrkla do okýnka, kde bylo vidět letiště a přistávací plochy.

„Smím si přisednout?“ ozval se známý hlas. Otočila jsem se a stál tam on. Znovu tak usměvavý, jako když jsem ho uviděla poprvé. Zčervenala jsem. Líbil se mi. Ale hned mi došel důvod, proč odjíždím z Itálie. Posmutněla jsem, ale snažila jsem se to na sobě nedat moc znát. Přikývla jsem a tmavovlasý upír se posadil na zbylé místo.

Čekala jsem, že se začne bavit, ale spletla jsem se. Byl ticho. V prostoru se rozezněl hlas pilota, který hlásil, abychom si zapnuli pásy, že právě odlétáme. Poslechla jsem pokyny a posadila se do sedadla. Podívala se kolem sebe a pevně stiskla opěradla vedle sebe. Neměla jsem ráda letadla. Neměla jsem ráda výšky. Vlastně to byla moje fobie. Přestala jsem vnímat okolí kolem sebe a soustředila se na svůj dech a na to, že nesmím šílet. Bála jsem se tak moc, že bych byla schopná zaklapnout za sebou dveře na toaletě a nevylézt až do doby, kdy letadlo sedne na přistávací plochu.

Mé nehty se zaryly do potaženého opěrátka a já najednou ucítila chlad. Podívala jsem se na svoji ruku. Byl to zvláštní pocit, který mi dal naději, že se všechno děje z nějakého důvodu. Edward položil svoji ruku na moji a utěšoval mě. Utěšoval… Jen držel moji ruku ve své. Vlastně… úplně mi to stačilo. Malinko jsem se uvolnila, ale jeho ruku jsem ze své nepustila.

Pohled vyprávěče

Kilometry ubíhaly a Bella nespouštěla Edwardovu ruku. Kdyby je někdo potkal spolu v tuhle chvíli, myslel by si, že patří k sobě. Bella se třásla, protože byla tak nervózní, že kdyby tam nebyl Edward, rozsypala by se jako domeček z karet. Ve všem je silná jako nikdo, ale každý má své pro a proti.

„Jsi v pořádku?“ optal se Edward. Bella se vyděšeně podívala jeho směrem, ale kývla. Střapatý chlapec se pousmál.

„Nemusí vědět, že je mi špatně… Nejradši bych spáchala sebevraždu, než příště nasednout do letadla,“ řekla si v duchu Bella.

Edward se na ni podíval a zamračil se. „Žádný sebevražedný sklony, jo…“ prskl jejím směrem a ona vytřeštila oči. Mohlo ji napadnout, že když ví, kdo to je… Bude mít nějakou schopnost. Zaskočilo ji to, ale ne natolik, aby si nevěděla rady.

„Neboj,“ utrousila. V hlavě jí běhalo tolik otázek, které by chtěla o něm znát. Všechno, na co se chtěla zeptat Demetriho nebo Erica, bylo zbytečné nebo pozdě.

Edward se naklonil nad její obličej. „Pokud máš otázky a řekneš mi je sama, odpovím ti na všechno. Ale ne tady a ne teď,“ špitl jí do tváře a ona se zahleděla do jeho očí.

„Snad se někdy potkáme… Mám otázek víc než dost,“ zašeptala mu do ucha, když se trošku přiblížila. On se pousmál a kývl na souhlas. Nějakým zvláštním způsobem nepotřebovali slova. Stačil jeden pohled a oba věděli, co ten druhý myslí. Je pravda, že Edward to měl lehčí, když jí dokázal číst myšlenky.

„Dámy a pánové, vítejte ve státě Washington,“ zazněl hlas pilota. Bylo něco málo po půlnoci a Bella už byla unavená. Těšila se do postele, jako nikdy před tím. Všechno se na ní sesypalo tak nějak hromadně. Měla v hlavě takový zmatek, že nechápala, jak se to všechno mohlo takhle stát.

Edward instinktivně stáhl svoji ruku, a když letadlo konečně přistálo, sáhl do zavazadlového prostoru nad hlavami a vzal si svůj batoh.

„Tak se zatím měj hezky,“ prohodil ležérně a odcházel k východu. Bella se zmateně dívala za ním, dokud uvnitř nezůstala skoro sama. Oklepala se, popadla svůj batoh, který měla připravený vedle sebe, a vystřelila jako žížnivá čára.

„Děkujeme, že jste letěla s námi,“ řekla zdvořile letuška a pousmála se. 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 19: