Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 18

11.09.2012 (18:30) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1952×

Pohled vypravěče

„No...“ vydechl překvapený Eric. Nechal ji tápat v beznaději. Neuvěřitelně ji to mučilo. Sžíral ji pocit, že on ji nechce a jen si s ní hraje.

„Bello?“ přerušil je světlovlasý upír. Belle se naježily vlasy na hlavě, když uslyšela tenhle hlas. Před očima jí přeběhl poslední záběr z videokazety a pak vrhla pohled na dotyčného.

„Ty  máš ještě tu drzost se mnou mluvit?“ chrlila jedno slovo za druhým s takovou nechutí, že se jí chtělo brečet. Bolelo ji to, ale nedávala na sobě nic znát. Strávila s ním hodně času. Tolik času, že by se tomu mohl rovnat i čas, který byla s Jacobem. Rozuměla si s ním dokonce natolik, že mu mohla říct cokoliv a on by nic nevyzradil. Jenže on pochopil pozdě to, co měl na svém mrtvém srdci.

„Zlato, nevím, co přesně myslíš, ale mohu si to jen domyslet. Tím bych chtěl sobě ulehčit svědomí. Vím,  že jsem tě zatáhl do svého světa neprávem, ale věř, že bys ho poznala tak jako tak. Líbil se mi tvůj styl. Miloval jsem každý kousek tvého těla, ale až tady...“ Pohlédl ke straně na upírku, co přicházela. „Když jsem obě vás obě viděl na jednom místě.“ Elena. To byla ta... která je rozdělila. Měla to naplánované puntík po puntíku, a když s ní mluvila - věděla, že to tak dopadne. „Bello, omlouvám se...“ Vzal za ruku svoji brunetku a ona se vítězoslavně pousmála. Každý v místnosti cítil, že by jí Bella jednu nejradši ubalila. Jenže ona věděla, že by prohrála.

Isabella vzala zbytky své zničené důstojnosti a přikráčela k Demetrimu. Podívala se mu do očí a položila mu obě ruce na tvář. „Nikdy ti nebudu vyčítat něco, za co jsem ti vlastně vděčná. Vytrhl jsi mne z černobílého života, který jsem vedla. Milovala jsem svého ex snoubence, ale byla jsem obklopená stereotypem, který jsem nesnášela. Tys mi ukázal, že život se má žít, ne přežít! Nelituju dne, kdy jsem tě poznala. Nelituju hodiny, kdy jsem byla s tebou. Nelituju minuty, kdys mi ukázal, že je život barevný! Demetri, je mi líto, že jsem nebyla ta, která tě zbaví téhle…“ rozhořčeně se na ni podívala, ale Elena ji spalovala za živa. „Doufám, že nebudeš žít ve falešné iluzi, kterou ti ona připraví,“ prskla směrem k ní.

„Když jde o ty iluze…“ vrátila jí Elena. „Ericu, víš, že ti tahle…“ hodila po ní okem, ale pohledem se vrátila k Belle. „Vlastně… že se ti vychrápala s naším milým Damonem?“ Šlehla po ní velice usměvavým pohledem, který vystřídal posměšný úšklebek. „Vítej v mém světě, kotě.“ Mrkla jejím směrem a odvedla si Demetriho pryč. Ten se vracel pohledem k Belle, ale ta tam stála jako opařená. Neměla tušení, jak to Ericovi vysvětlit. Na druhou stranu. On je upír, starý bůh jak dlouho… takže svým způsobem by měl chápat tyhle potřeby.

„Ericu?“ hlesla potichu Bella. Jeho nepřítomný pohled jí signalizoval, že dnes jejich rozhovor asi nedořeší. „Jestli si budeš chtít promluvit... víš, kde mne najít!“ špitla a odebrala se směrem ke své ložnici.

Pohled Belly

V ten moment jsem si připadala tak ponížená. Ale svým způsobem jsem byla ráda, že je to venku. Proč? Nemusím mu to vykládat sama jak peří, které se krade ven z polštáře. Světelnou rychlostí jsem zalezla do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a svezla se po nich dolů. Mozkem se mi prohnal celý rozhovor mezi mnou, Demetrim a Elenou. Všichni věděli, že se obě nemusíme už od začátku, ale jak jsem se vlastně mohla rovnat s tak krásnou dlouhonohou upírkou, která se nemusí bát, že ji při samotném aktu nezabije. Tak, jak se choval s ní na videu, jsem ho za celou dobu, co jsem ho znala, nikdy neviděla. Nemusel se kontrolovat. Nemusel se bát, že jí ublíží. Potřebovala jsem na vzduch. Sama! V ten okamžik mi bylo jedno, že jsem chodící ambulance na AB pozitivní.

Na sebe jsem natáhla džíny a černé dlouhé bavlněné tričko. Papírovku do zadní kapsy a jde se. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo projít celou Volterrou až ven. Prošla jsem náměstí přes kašnu až k hlavnímu východu. Venku bylo zataženo. Dokonce to vypadalo, že bude pršet. Mě to ale neodradilo. Potřebovala jsem kofein. Potřebovala jsem do žil dostat pořádnou dávku alkoholu. A pokud to peníze dovolí, tak i pořádné promile, která mi pomůže vymazat to, co jsem provedla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla auto, které na střeše mělo napsáno taxi. Došla jsem až k němu a ukázala řidiči, jestli mohu nastoupit. Vykulil oči, ale ukázal na zadní sedačku. Poslušně jsem nastoupila a přemýšlela, kam mě tak odveze.

„Kam to bude?“ zeptal se a dál se věnoval řízení.

„Diskotéka?“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. Řidič přikývl a zařadil trojku. Šinul si to snad devadesátkou z kopce dolů. Při pomyšlení na to, že se s ním někde vybourám, se mi dělalo podivně dobře. Co bych taky dělala ve Volteře, když mě tam Elena ztrapnila jako nikdo před ní. Černovlasý taxikář si to namířil na dálnici Strada Statale šedesát osm a po pár kilometrech sjel na vedlejší silnici Viale Cesare Battisti, kde musel dodržovat předepsanou rychlost. Dalších třicet kilometrů jsem poslouchala nějaké rumunské písničky. Šílený! Po několika prudkých zatáčkách nás to vyfluslo někde na Via Funaioli. Nebyla jsem zvyklá na tak rychle se měnící názvy. Ale ani jsem se nenadála a na ceduli byl další název Via dei Cappuccini... Dojel nakonec silnice a dal se do leva. Vůbec mi to tu nepřipomínalo žádný život. Žádnou diskotéku, ale obyčejný hotel, který bude taky pěkně mastný. „Asi jsme si nerozuměli...“ Chytila jsem se opěrátka spolujezdce a vykulila na něj svoje hnědé oči.

„Nebojte se,“ špitl s veselým úsměvem vepsaným ve tváři. „Tohle je sice Hotel Sole. Ale dole v podzemí je ta nejlepší diskotéka široko daleko,“ ujišťoval mě. Já si nebyla moc jistá, ale nedal mi moc na vybranou. Vlastně. Já jsem řekla jen diskotéka. Kdyby to tu neznal, tak mě sem asi nezaveze.

„Kolik vám dám?“ vyhrkla jsem ze sebe a bylo mi celkem jasno, že to bude asi drahý.

„To nechte. Jsem zaměstnaný u dvora. Jsem jediný taxikář, který tam jezdí. Platí mi slušně, takže nemám potřebu brát si od dalších...“ Pohodil rukama a ukázal na průkazku, na které měl zvláštní povolení do hradních prostor. Taky mě to mohlo napadnout.

Slušně jsem se usmála, poděkovala a vyšla z auta, které hned odjelo. Zůstala jsem tam úplně sama. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat směr hotel. Stál tam muž, který byl oblečen do kvádra černé barvy. A musím  nutně podotknout, že nevypadal dvakrát přívětivě. Přistoupila jsem blíž a on bez jakýchkoliv příkazů nebo dotazů otevřel dveře, které vedly dolů. „Zase...“ pomyslela jsem si. Uklidňovalo mě jedné, a to, že jsem věděla, kde jsem. Vlastně... teoreticky.

Postupovala jsem schod po schodu, kde po stranách byla vidět snad každá skulinka omítky. Nenahozené. Nenabarvené. Prostě to tam všechno tak ledabyle chátralo. Když jsem byla blíž k podzemí, kde se mělo hrát - slyšela jsem náznaky hudby. Byla hraná. Melodická, ale i vtíravá. Poslední sestup a já byla konečně tam, kde jsem chtěla. Sáhla jsem do kapsy, kde byla papírovka a zastrčila jí víc do kapsy. Upravila jsem se a přede mnou se otevřely velké dveře, které skrývali to uvnitř. Najednou hudba zesílila o milion decibelů a já málem přišla o sluch. Uvnitř to hrálo všema barvami a já jen žasla nad tou nádherou. Pročechrala jsem si vlasy a vyrazila rovnou k baru.

Posadila jsem se a nemohla uvěřit tomu, kolik lidí sem přišlo. „Co si dáte?“ zeptal se hlasitěji číšník.

„Tequilu,“ zakřičela jsem přes ten ohlušující dav. On kývl a obratem mi podával skleničku. Podala jsem mu peníze, ale ty mi vrátil. Ukázal ke stolu, kde seděl ten, kterého bych tu nečekala. Pozvedla jsem ji a vypila na ex. Otočila jsem se zpátky a zamávala skleničkou na barmana. Pochopil velice dobře. Po několika minutách jsem stačila vypít tři skleničky a dostala jsem se do skvělé nálady. Hudba hrála a já chtěla vypnout. Nemyslet na nic, jen na tanec a melodii, která se loudí z repráků. Obvodové zdi byly též ledabyle omlácené. Dokonce to vypadalo, že to schválně. Vyčnívající cihly, které byly napůl rozbořené, byly zakomponované na osvětlení. Nebylo tam moc světla, ale zase ho tam bylo tolik, aby si člověk nerozmlátil hubu. To by bylo velice šikovné v téhle situaci.

Cítila jsem pohled upíra, který drtí mé srdce, aniž by o tom věděl. Nebyla jsem schopná se mu podívat do očí. Ale měla jsem dost odvahy, abych šla za ním. Nohy mě táhly za ním samy. Jako by měly svoji vlastní hlavu.

„Bello?“ přikývl Eric mým směrem. Vypadal překvapeně, že mě tu vidí. A až teď mi bylo jasné, proč jsem se dostala z Volterry tak jednoduše. Nikdo tam nebyl. Okem jsem zahlédla Demetriho s Elenou. Felixe. Eleazara. A pomalu každého upíra, co jsem kdy poznala. Ale stále tu převyšoval počet smrtelníků. Mírně jsem si oddechla, ale nemírnilo to nic uvnitř mě.

„Zatancuješ si se mnou?“ vyslovila jsem docela odvážně. Eric se pousmál, ale to bylo tak všechno. V jeho tváři jsem už nedokázala nic vyčíst. Nevyznala jsem se v něm. Kdyby křičel. Mlátil kolem sebe. Ale on byl klidný, jako by se nic nestalo.

Eric se zvedl a šel se mnou doprostřed parketu. Akorát začali hrát pomalou písničku. Zvedla jsem ruce, ale on byl jiného názoru. Přitiskl si mě blíž k sobě a začal tancovat do rytmu. Vklínil mi své nohy mezi ty mé a já ucítila motýlky. Zvláštně to šimralo. Divoce tlukoucí srdce se nedalo přeslechnout. Přitiskla jsem se blíž, ale Eric se odtáhl.

„Bello,“ špitl skrz rty. Přiblížila jsem se k němu a políbila ho na rty. Neuhnul, ale ani se nezapojil. Dlaně jsem dala na jeho tváře a políbila ho znovu, ale marně. Nic se nezměnilo. „Bello, měla bys jít se mnou,“ zasyčel Eric. Jeho pohled se podobal tomu pokerovému. Žádný cit. Žádný náznak hněvu nebo nenávisti, která by mě ani nepřekvapila.

Podívala jsem se na něj a stáhla se. Bylo mi jasné, že tohle už nezměním. Eric mě vzal za ruku a táhl mě k východu od klubu. Bála jsem se. Bála jsem se toho, že mi dá košem někde na cestě a já nebudu vědět, jak se vrátit. Mávl na auto, které hned nastartovalo a přiřítilo se k nám. Otevřel mi dveře a já bez jakýchkoliv keců nastoupila. Vsunula jsem se na druhé sedadlo a Eric vedle mne. Cítila jsem jeho vůni, která prostupovala celým autem. Bylo znát, že jím jezdí celkem často.

„Kam to jedeme?“ ptala jsem se nervózně. On se na mne jen podíval a nehnul ani brvou. Bylo mi líto, co jsem provedla. Jenže na druhou stranu jsem to brala tak, že jsem byla pořád volná. Svobodná, bez jakéhokoliv partnera. Bez závazků. „Ericu?“ zvýšila jsem svůj tón hlasu. On po mně šlehl pohledem a já se začala bát o život. Připadal mi velice naštvaný. Jenže mně docházela trpělivost, a tím začal stoupat nebezpečně i adrenalin. „Jestli na mě nepromluvíš, tak...“ vyhrožovala jsem. Chtěla... potřebovala jsem slyšet jeho hlas.

„Tak co?“ promluvil laxně. Přehnul se přese mě a zamáčkl čudlík na dveřích. „Skvělý,“ zavrčela jsem v duchu. Nabručeně jsem sledovala cestu zpátky. Čekala mě Volterra. Dokážu si představit, že s otevřenou náručí. Poslední cesta přes Strada Statale šedesát osm. A už zatáčel k  hradu.

„Co tam? Já chci tancovat...“ mlela jsem si pořád tu svoji. Za těch několik dní se samými upíry jsem toho měla plný zuby. 

„Napřed si vyslechneš mě!“ rozkázal a auto se mírným cuknutím zastavilo. Eric vystoupil a otevřel mi dveře. Nastavil mi dlaň a já ji přijala. Nebyla jsme si jistá, co má v plánu. Ale pocit, že držím zase jeho ruku - byl nepředstavitelný. Šla jsem po jeho boku a s hrůzou čekala, co na mě vytasí. Přešel práh hradu a já za ním. Táhl mě do svého pokoje, kde jsem mimochodem nikdy nebyla. Když chtěl - přišel za mnou nebo si mne našel sám. Když jsme prošli dlouhou chodbou, tak se zastavil u velkých dřevěných dvoukřídlých dveří z masivního dřeva. Jedny otevřel a já stála před nimi a nevěděla, co se po mně chce. Bála jsem se vejít dovnitř. Neměla jsem sebemenší tušení, co se uvnitř bude dít, ale na druhou stranu... Zmítala se ve mně tak neuvěřitelná zvědavost, že jsem dovnitř stejně vešla.

Jakmile jsem vešla dovnitř - uviděla jsem tu spoušť kolem sebe. Stěny, které měly být kolem nás, byly různě roztříštěné a poházené po místnosti. Nic nebylo na svém místě. Petrolejová lampa ležela kousek ode mne a stůl, který sloužil ke psaní - ležel vzhůru nohama u okna na východní straně.

„Co to má znamenat?“ ptala jsem se dost vyjukaně. Neměla jsem tušení, co tohle má znamenat.

„Posaď se,“ rozkázal a přistrčil mi křeslo, které zvedl ze země. Chytila jsem se opěrátka a obešla křeslo, kde jsem se posadila. Pozorně jsem se zadívala do jeho očí. Pořád mi v hlavě zněla divná věta, která mi naznačovala, že tohle nedopadne dobře. „Vpadla jsi mi do života a já zjistil, že ty jsi moje la tua cantante. Netlačil jsem tě do kouta. Nenutil jsem tě, abys byla se mnou…“ Pokoušel se dýchat, ale jak to nepotřeboval, tak mu to moc dobře nešlo. „Jenže tys zradila moji důvěru a já,“ podotkl a ukázal na tu spoušť kolem sebe. Do očí se mi vehnaly slzy a nenapadlo mě nic jiného, než se zvednout. „Měl bych pochopit potřeby… ale tys byla určená ke mně. Ale pochopil jsem, že tě to táhne k Damonovi… Takže se asi nemáme o čem bavit…“ dořekl svůj monolog a do mě se vkrádala taková hysterie, že jsem musela utéct. Nechce mě. Miloval mě někdy? Chtěl mě pro moji osobu, nebo pro moji krev?
Nohy mi skoro nestačily a já vrávorala na špičkách. Jen ty se dotýkaly země. Vletěla jsem do pokoje jako tajfun a popadla svůj kufr. Naházela do něj všechny své osobní věci a oblečení. Dvakrát jsem se nepatlala s urovnáváním a zapnula zip, který se mi ne a ne pohnout z místa. Pár tahů sem a tam a byl zavřenej. „Šmejd jeden!“ prskla jsem. Naposledy jsem se podívala kolem sebe a povzdechla si. Nechtěla jsem si připouštět žádný sentiment, ale dolehlo to na mě tak jako tak.

Namířila jsem si to ke dveřím, které jsem otevřela a za sebou hned zabouchla. Se slzami v očích jsem opouštěla Volterru a milované, které jsem tu poznala. Nasedla do taxíku, který mě vezl za mým nočním výletem, a už jsem mohla jen sledovat, jak se všechno vzdaluje.

Líbí se povídka? Právě jste dočetli 2392 slov. Nejdelší kapitolu, kterou jsem potřebovala poposunout děj. Doufám, že se povídka líbí. Povídka bude mít 23 kapitol. To znamená, že se blížíme pomalu, ale jistě ke konci.
Proto bych ráda znala váš názor. :) 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 18: