Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 12

07.08.2012 (14:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2031×

„A co když chci?“ řekla jsem opovážlivě. Testovala jsem své možnosti. Jenže jeho úsměv mě rozehřál na srdci. Při posledních tónech hudby, co hrála se mnou, udělal poslední otočku a přitiskl si mé tělo k sobě tak pevně, že jsem nemohla dýchat. Stačil jeden pohled a Eric se skláněl nad mým obličejem a snažil se mne políbit.

„Demetri,“ vyhrkla jsem překvapením.

Blížil se k nám. Krok po kroku, ale mne nenapadlo nic jiného, než od Erica uskočit. „Bello, promiň, že jsem tě tu nechal tak dlouho,“ omlouval se už z dálky.

Zaskočil mne, když se tu objevil. Zase na druhou stranu, když to vezmu kolem a kolem, budu zase zajímavější pro Erica. Dala jsem mu mírně najevo, že bych měla zájem, jenže... Je tu Demetri, který mne do tohohle světa zavedl. Bylo mi nepřístojné couvnout z našeho... Jak to nazvat? Je tohle vůbec vztah?

„Smím tě poprosit o tanec?“ zeptal se náhle Demetri. Kývla jsem na souhlas a vložila svoji dlaň do té jeho. S úsměvem mě vedl přímo doprostřed parketu. Začala hrát pomalá skladba, která všechny přítomné přinutila zpomalit. V hlavě mi začalo vrtat, kde byl tak dlouho. Kdybych si dokázala vybavit, kolik bylo hodin, když jsem ho viděla naposledy... Nebála bych se říct, že byl pryč čtyři hodiny. Nějakým zvláštním způsobem mi to bylo jedno. V ten moment se odněkud vynořila vyhublá hnědovlasá koza, která se zastavila přímo u nás.

Divně si mě měřila a sjížděla moji osobu od hlavy až k patě. Nadzvedla jedno obočí a švihla pohledem po mém společníkovi. „Demetri, prohodíme se?“ pronesla a přitom se dívala na mě. Švihla jsem pohledem zpátky k Demetrimu, ale ten čekal jen na moje povolení.

Hodila jsem po něm kyselý obličej a šla pryč. Posadila jsem se k baru, kde bylo snad všechno. Od nealkoholických až po krevní skupinu nulu, která je vzácná.  Vyskytuje se jen málo. „Co ty tu tak sama?“ zeptal se Eric, když si vedle mne objednával svoji skleničku. Samozřejmě ne alkoholickou, nýbrž krevní. „AB pozitivní, prosím,“ pousmál se na blonďatou obsluhu, a ta mu bez okolků přinesla, co si objednal.

„To je na dlouhé vyprávění,“ otočila jsem se směrem k nim a vypadali, že se dobře baví. On mě vlastně nepotřeboval. Kdyby se stalo něco víc, zabil by mne. Jakmile mi to došlo, ušklíbla jsem se a vrátila se pohledem ke své skleničce. „Vlastně...“ Napila jsem se a chvilku kývala skleničkou ze strany na stranu. „Ani nevím, co se stalo. Vím jen to, že je něco jinak. Vím, že mne Demetri má rád, ale něco mi tají,“ dořekla jsem svůj monolog, protože jsem vcelku pochybovala, že mě Eric poslouchá.

„Mohu být upřímný, Bello?“ Překvapil. Vyslechl mne. Podívala jsem se zklamaně na něj a přitom vypila skleničku do dna. „Ať je to člověk, upír, nebo kterýkoliv hybrid - jsem si jistý, že je úplně mimo tuhle civilizaci,“ prozradil a já se cítila líp. Zvedla jsem ruku a zamávala směrem k obsluze. Během pár vteřin jsem tam měla plnou.

„Děláš si ze mě srandu, že jo?“ podezřívala jsem ho. Přitom jsem se culila jak blbeček.

Podsunul mi prst pod bradu a přinutil mě, abych se mu podívala do očí. „Vážně si myslíš, že bych tu s tebou ztrácel čas, kdybych si tím nebyl jistý? Nejsem ten, který chodí kolem horké kaše bůhví jak dlouho. Isabello, líbíš se mi! Ale to, že jsi pro mne La tua Cantante neznamená, že se zřekneš svého dosavadního života. Co je nejlepší pro tebe, smířím se s tím a nechám tě jít!“ V ten moment mi došlo to, že jsem spadla hubou do lží a intrik. Na druhou stranu... Proč nehrát hru, která vyhovuje i mně?

Podívala jsem se za sebe. Byla jsem zvědavá, kde je Demetri. Měla jsem sto chutí udělat něco, co by ho přimělo vážit si mě. I když jsem člověk, tak mám nějakou sebeúctu. „Ericu?“ dožadovala jsem se jeho pozornosti. Hodil po mně neodolatelný pohled, ale dal jasně najevo, že mě poslouchá. „Jak dobře se umíš ovládat?“ zeptala jsem se. Moje otázka ho ale z míry nevyvedla.

„Je mi dost na to, abych tě nezabil při samotném aktu,“ pošeptal mi do ucha. Já jsem zrudla od hlavy až k patě a v obličeji jsem nabrala odstín podobající se rajčeti.  Moc dlouho jsem neváhala a přiblížila jsem se k jeho obličeji. Měla jsem v plánu ho políbit, ale zarazil mě. „Bello, pokud máš v plánu, co si myslím - nedělej to. Jestli nemyslíš své činy vážně. To, že se mi líbíš a jsi pro mě důležitá, neznamená, že bych tě políbil na veřejnosti.“ Odklonil se ode mne. Podíval se na mě a pak směrem k Demetrimu a Eleně. Jeho oči mírně ztmavly. „Chápu, proč tohle všechno... Ale věř, že tím by se nic nevyřešilo,“ prsknul po mně s omluvným pohledem.

„Omlouvám se.“ Vypila jsem plnou skleničku na ex a zvedla se. Eric mě sledoval, protože neměl sebe menší tušení, co se chystám udělat. Udělala jsem krok vpřed, ale vrátila se zpátky a políbila Erica na tvář. V jeho očích se zalesklo něco, co jsem nikdy nepoznala. Sklopila jsem zrak a namířila si to rovnou k Demetrimu.

„Nemyslíš si, že bych svého přítele měla mít pro sebe?“ štěkla jsem směrem k Eleně. Její tmavé oči mě upalovaly zaživa. Nelíbil se jí styl mého jednání, ale bylo mi to vcelku jedno. Jeden mi dal košem, i když z pochopitelných důvodů, ale toho druhého si vzít nenechám!

„Já snad špatně slyším,“ hodila po mně jedovatě bruneta. Demetri se ani neobtěžoval se mě zastat. Každý, kdo byl v té místnosti, sledoval naše počínání.

„Demetri?“ vyslovila jsem jeho jméno, ale bez odezvy. Připadal mi jako zhypnotizovaný. Nepoznávala jsem ho. V žilách se mi rozproudil adrenalin a já si byla jistá, že v ten moment by mi bylo jedno, kdyby mě ta upírka zabila. Našla jsem bytost, která mě milovala takovou, jakou jsem. Ne proto, že mám nějaký majetek nebo, nedej bože, nadpřirozené schopnosti. Jsem obyčejný člověk, který se dělí o majetek se svým snoubencem. V tu ránu mi to došlo.

Bez jakýchkoliv průtahů jsem se sebrala a odešla. Odešla jsem od snoubence k milenci. Jenže co z toho? Ten se teď chová, jako by mě neznal. A já nevím, co v tom je. Prošla jsem osvětlenou chodbou, kde svítily jen svíčky na zdech. Občas nějaká pochodeň, ale to bylo z celého světla. Co se taky divím, když jsem vlezla do útrob pekla. Zabočila jsem do pravého křídla, kde se nacházely pokoje pro hosty. Po stranách byla normální okna, která propouštěla světlo. Otočila jsem se ze strany na stranu. V rohu stálo mohutné křeslo, které vonělo už z dálky. Rozešla jsem se k němu a posadila se. Dívala jsem se ven. Sluneční paprsky pomalu vylézaly a já poznala, že začíná nový den. Nespala jsem skoro dva dny, ale nepřišlo mi to. Nebyla jsem unavená. Oči mě nepálily, jak jsem byla zvyklá, když můj organismus dostal málo spánku. Vlastně jediné, čeho jsem měla až nad hlavu, byl alkohol. Což i pro mne znamenalo, že jsem byla během pár minut v limbu.

Začala jsem se probouzet. Oči si ale nemohly zvyknout na to ostré světlo. Proto jsem je zase zavřela, protáhla se a nakonec se posadila. Oči si začaly zvykat na tak silný kontrast a já se pomalu rozhlížela po místnosti, ve které jsem se probudila. Ležela jsem v posteli, která byla tak obrovská, že by zaplnila náš dům. Dobře, minimálně z půlky. Nade mnou byly nebesa, jež měla barvu slonovinové kosti. Tuhle barvu miluju. Není bílá, ale ani šedivá. Má svůj podtext. Alespoň pro mne. Rozhlížela jsem se dál, ale neviděla jsem nic jiného než samé růže - různých barev.

Posledním objektem mého pohledu se stalo křeslo, kde někdo seděl. Na takovou dálku jsem si nebyla jistá, že vím, kdo to je. Jediné, čeho jsem si všimla, byla jeho barva vlasů, jež měly bronzovou barvu. V ruce svíral neznámou knížku, jejíž obal měl světlý vzhled.

„Ahoj,“ hlesla jsem nejistě. Dotyčný se odpoutal od knihy a všímal si mne.

„Ahoj, vyspala ses dobře?“ promluvil sametovým hlasem. Bylo slyšet, jak se usmívá. Zvednul se a šel normálním krokem ke mně. Z temného místa konečně vstupoval na světlo.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 12: