Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Eternity for Bella - 10

20.07.2012 (15:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2079×

„Ele,“ začal jsem, ale nedořekl. Letěl jsem vzduchem několik metrů. Po pár vteřinách jsem narazil do silné zdi, kterou rámovalo dřevěné obložení. Práskl jsem přímo doprostřed. Padl na zem a podrbal se tam, kam jsem se zrovna udeřil.             

Vůbec mi nedávalo žádný smysl, kdo mě mohl tak odhodit. Zvedl jsem hlavu a očima hledal viníka, který málem zavinil moji smrt. V jednom jediném temném koutě se krčila nějaká osoba. Nebylo jí vidět do tváře. Jediné, co jsem ale věděl, bylo to, že tohle není moc starý upír. Ba naopak. Ta osoba, která mě hodila na druhý konec té velké místnosti, byl novorozenec. Vstal jsem. Urovnal si oblečení a napřímil se. „Neměla bys mi něco vysvětlit?“ střelil jsem směrem k Eleně. Ta v klidu seděla na sedačce, a sledovala nás celkem pobaveným výrazem.

„Omlouvám se. Asi jsem tě měla varovat, ale byl jsi tak zvědavý, že jsem tě nechala v tvé sladké nevědomosti.“ Pohnula hlavou a její hnědé lokny spadly na její ramena. „Demetri, tohle je moje…“ Nadechla se, ač to nepotřebovala, a přesedla si blíž k nám. „Svým způsobem je to moje vnučka. Narodila se v roce 1990. Abych byla přesná. Je to moje pra, pra, pra, pra, pra vnučka. A jen mezi námi - neoplývá dvakrát poslušností.“

„Ví o ní někdo?“ ptal jsem se zvědavě. Mé oči neustále sledovaly místo, kde daná novorozená ukrývala své tělo.

Rozhodl jsem se přistoupit blíž k Eleně. Udělal jsem jeden krok vpřed a čekal, co se stane. „Nikdo,“ hlesla neslyšně.

„A proč jsi jí to udělala?“ Zajímali mě její pohnutky, proč jí udělala takovou… hnusnou věc.

„Víš, ono je to na dlouho…“ Otočila se směrem ke své vnučce. Povzdechla si a vrátila se pohledem ke mně. „Je mi jasné, že máš dost času na to, abys mě vyslechl.“ Vstala. Vydala se směrem ke kuchyni. Sledoval jsem její ruce. Sáhla pro něco do ledničky. Vyndala láhev krve, kterou hned přelila do dvou skleniček. Potom sáhla do druhé poličky a vyndala půllitr.

„Máš pravdu, času máme dost,“ přitakal jsem. V ten moment mi vlastně ani nedošlo, že je Isabella úplně sama s Ericem. Brunetka se pousmála a vzala ty dvě skleničky s půllitrem do ruky a mířila si to ke mně. Jednu položila přímo přede mne a s tím největším šla k novorozené. Svým způsobem jsem byl obezřetný, ale na druhou stranu jsem zažil tolik novorozenců, že by mě to nemělo ani překvapit. Jejich těžké začleňování a zvykání na určitá pravidla. No, svým způsobem já nebyl o nic lepší, když jsem si tak vzpomněl.

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Elena jí vrazila do ruky krev, které se hned napila. Její bělostné ruce opravdu vypovídaly o tom, že není moc stará.

„Dream,“ oznámila mi tiše, a v mé hlavě se začal rýsovat přibližný obličej, jak by mohla vypadat.

„Nezvyklé jméno.“

„Je, ale svým způsobem se na to váže i příběh, který jsem zavinila já.“ Když se Dream napila, Elena si vzala půllitr se zbytkem krve a postavila ho před ni. „To je celé tvé,“ řekla mateřským hlasem a přistrčila ho blíž k ní. „Neboj se.“ Pohladila ji po paži. „On ti nic neudělá!“ oznámila jí tiše a políbila ji na čelo. Takovou jsem ji neznal. Ještě, než jsem odešel, byla to ta největší bestie, kterou kdo kdy znal. Něco mě k ní tehdy přitahovalo, ale teď? Vůbec nic.

Už není tou bezcitnou fúrií, za kterou se považovala. Něco nebo někdo ji zlomil. A dokonce bych se nebál říct, že to byla právě Dream. „Tak už povídej,“ pobídl jsem ji k vyprávění. Ona se naposledy podívala na svoji schovanku a přešla ke mně ladným upířím krokem. Země se dotýkala jen špičkami prstů. 

Postavila se vedle mne. Přistrčila si křeslo zlehčeným krokem a posadila se. „Známe se dlouho. Svým způsobem nás proměnili spolu. Jsi o pár dní starší.“ Tahle schopnost jí zůstala. Vytáčky. Chodí vždy kolem horké kaše tak dlouho - dokud to druhého nepřestane bavit.

„Eleno, nejsem včerejší. Naši historii opakovat milionkrát nemusíš,“ zavrčel jsem. „Znám ji nazpaměť.“ Uvelebil jsem se na křesle a čekal, až začne. Až přijde rovnou k věci.

Vypadala klidně. Přehodila si nohu přes nohu, napila se ze skleničky. Olízla si své smyslné rty a konečně jsem věděl, že má plánu začít. „Od doby, kdy jsem byla proměněná, mi něco chybělo. Věděla jsem co, ale neměla jsem sebemenší tušení, jak zaplnit tu díru, kterou jsem cítila. Tak mi nezbývalo nic jiného, než se pokaždé dívat na svoji rodinu. Jak jsou beze mne šťastní. Zdraví. A mají další a další děti. Tahle jsem to vydržela dvě stě let. Přesně dvě stě let po mé smrti jsem měla slabou chvilku. Měla jsem sto chutí své pra, pra, pra, pra vnučce říct, že její teta - o které se koluje, že zemřela za zvláštních podmínek - nakonec nezemřela, ale je z ní vlastně bájná bytost.“ Uculila se. Přišlo jí to svým způsobem velice vtipné. „Nic mi nebránilo v tom, abych o sobě řekla. Tehdy žádná pravidla nebyla. Naší základnou a naší existenci započali tři původní upíři. Když se naše rasa po půl století rozšířila díky přešlapu jednoho z nich - začali s všemožnými pravidly a zákazy,“ odfrkla si. Tehdy to byl blahobyt pro upíry. Na jednoho upíra v tehdejší době bylo jedno město, ne-li víc. Nebál bych se říct, že klidně i jeden celý stát. „Pamatuješ si, kdo nás proměnil?“ zeptala se zvědavě.

„První upír na světě.“ Pokrčil jsem rameny. Je to sice dlouhá doba a náš stvořitel někam zmizel.

„Máš pravdu.“ Přehodila si nohu přes nohu. „Godric byl úplně první upír, ale stačilo století a ukázali se tady další tři. Svým způsobem.“ Střelila pohledem ke Dream. Ta se choulila ve svém koutě a zatím se nepohnula, ale hypnoticky sledovala krev, která stála před ní. Elena se na ni pousmála a vrátila se pohledem ke mně.

„Nikdy mně ale nebylo jasné, kam se Godric poděl. A jak je možné, že se tu ukázali tři upíři, kteří by vlastně neměli existovat.“ Elena byla o pár dní mladší, ale na druhou stranu byla sečtělejší, než kterýkoliv knihomol.

„D, ty máš tolik otázek… Ale já neznám odpověď na všechno.“

„Vím, ale je lepší vědět víc, než nic…“ To byla věta hodná zlaté medaile. Po jejím vyslovení bych si nejradši nafackoval.

Elena se přiblížila k mé osobě. Její dlouhé nohy se dotýkaly vnitřní strany stehen. Divoce se mi dívala do očí a její rty se pootevřely.

„Demetri, vím, že tvé srdce už mi nepatří, ale…“ Sklonila se a dívala se mi do očí z bezprostřední blízkosti. Měl jsem šílené nutkání jí políbit a v tom lepším ji dokonce přehnout. Přeci jen tisíc let je tisíc let, že.

Naše oči se nemohly odtrhnout. Sledoval jsem každý její pohyb. Stačil špatný pohyb a naše rty se setkaly.

Miniaplikace

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Eternity for Bella - 10: