Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Esme Evenson - 2. kapitola

09.09.2010 (08:30) • LittleSonny • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1584×

← 1. kapitola

2.KAPITOLA

Z mého snění mě vyrušilo až tiché zaklepání na dveře.

„Dále,“ promluvila jsem směrem ke dveřím. Ty se pomalu otevřely a dovnitř vešel vysoký blonďatý elegán s andělsky řezanými rysy. Ve tvářích měl malé dolíčky od lehkého úsměvu a jeho oči, barvy mých milovaných karamelek, měly stejně lehce pobavený výraz. Na sobě měl tmavý, dobře padnoucí oblek a v pravé ruce měl doktorský kufřík. Byl nádherný, od hlavy až k patě. Srdce se mi nekontrolovatelně rozbušilo a v břiše jsem měla příjemný, třepotavý pocit.

„Přeji pěkný večer, slečno Plattová,“ usmál se na mě. „Jsem doktor Cullen.“

„Dobrý večer,“ odpověděla jsem nepřítomně a utápěla se v jeho hlubokých, upřímných očích.

„Tak copak se Vám stalo, slečno?“

„Esme, jmenuji se Esme,“ usmála jsem se na něho.

Pousmál se. „Tak tedy, slečno Esme, co jste prováděla?“

Odkašlala jsem si. Mám mu říct pravdu, nebo verzi pro mou matku? Znovu jsem se podívala do jeho očí. Vypadaly stejně upřímně jako před chvílí a proto jsem se rozhodla pro pravdivou verzi. „Skočila jsem ze stromu a… nějak mi v té noze křuplo. Prosím Vás, neříkejte to mé matce. Zuřila by.“

„Ta už zuří teď,“ pousmál se omluvně, jakoby za to mohl on. „Ale nebojte, zůstane to naším tajemstvím,“ mrkl na mě, přešel místnost a zastavil se pár kroků od mé postele. Zahřálo mě u srdce. Naše tajemství. Znělo to krásně a úplně jinak, než z úst mého táty. „Tak začneme?“

„Jistě,“ svolila jsem.

„Mohla byste si, prosím, vyhrnout sukni, slečno?“

Cítila jsem, jak začínám rudnout. „A-ano.“ Souhlasila jsem po chvilce váhání a sukni si pomalu vyhrnula až nad koleno.

„Řekněte, kdyby to bolelo, ano?“ skoro zašeptal a začal se pomalu, lehce dotýkat mé nohy.

Přikývla jsem.

Jeho dotek byl chladný, lehký jako motýlí křídla, ale přesto jakoby na mé kůži zanechával horkou stezičku všude, kde se mě jen nepatrně dotkl. Nebylo to nepříjemné, ba naopak. Moc se mi líbila myšlenka, že se mě ten muž dotýká.

V mé mysli vyvstalo několik otázek. Jak že se vlastně jmenuje? Je v Columbusu už dlouho? Nikdy jsem ho nepotkala. A co se stalo s doktorem Jeffersonem?

Začal mluvit, jakoby mou poslední otázku vytušil. „Jsem tu jen na záskok. Doktor Jefferson jel na chvíli za sestrou na venkov. Je nemocná a nikdo neví, co s ní je. Slíbil jsem mu, že převezmu jeho pacienty, dokud se nevrátí.“

„Aha. To je mi líto. Tedy, není mi líto, že mě ošetřujete Vy. To rozhodně ne. Myslím tím, že je mi líto jeho sestry.“ Blábolila jsem. Musela jsem se zastavit až tím, že jsem si položila ruku přes ústa. „Promiňte, moc mluvím.“

„To je v pořádku, slečno,“ usmál se a dál se věnoval své práci.

Po chvíli ticha mi to nedalo. „Jak se jmenujete křestním jménem?“

„Carlisle.“ Oh, Carlisle, Carlisle, Carlisle, jakoby říkalo mé srdce při každém úderu.

„Jste ve městě dlouho? Já že Vás neznám,“ptala jsem se dále.

„Bydlím tu již čtvrtým rokem,“ usmál se. „Víte, slečno Esme, pracuji jako chirurg, takže jsem tu vážně jen na záskok.“

„Je to ušlechtilá práce, být doktorem,“ chtěla jsem udržet konverzaci, slyšet jeho krásný hlas.

„Ano, to je. Mám ji rád, tak nějak mě to naplňuje.“

„A ta krev Vám nevadí?“

„Zvykl jsem si,“ usmál se jako by na sebe byl pyšný. „Tak, slečno, máte to hotové. Zítra Vám přinesu berle, abyste mohla chodit, a pak se za pár dní stavím udělat novou sádru, dobře?“ usmál se, když se zvedal.

„Ano, budu velice ráda. Děkuji Vám.“

„Není zač, slečno. Přeji příjemnou noc,“ uklonil se a odešel.

Byl tak galantní. Carlisle. Měl nádherné oči. Carlisle. Mluvil se mnou, jako se stejně cenným člověkem a ne jako s dítětem. Carlisle. Jeho dokonalé jméno jsem chtěla vyslovit tisíckrát po sobě, ale věděla jsem, že by mi to stejně nestačilo. Byla jsem snad zamilovaná? Dost možná ano. Cítila jsem se stejně, jako dívky z babiččiných knížek, ale přesto to bylo jiné. Prožívala jsem to na vlastní kůži, ne jen prostřednictvím zašedlých starých stránek a slov, která se teď zdála jen jako nudný, nedostačující popis toho, co se s tělem, myslí a srdcem zamilovaného člověka děje.

Chvíli nato přišla do pokoje Stella: „Mohu dál, slečno?“

„Jistě. Pojďte dál,“ usmála jsem se na ni.

„Přinesla jsem Vám večeři, jak poručila milostivá paní,“ prohlásila a na noční stolek mi položila tác s jídlem.

„Děkuji.“

„Není zač,“ pokrčila rameny Stella, když odcházela. „Až to budete mít dojedené, zazvoňte.“

„Jistě,“ odpověděla jsem jí, posadila se a pustila se do jídla. Vlastně jsem si to celou tu dobu neuvědomovala, ale měla jsem velký hlad.

Když jsem dojedla, stále ještě lehce omámeně jsem přes sebe hodila peřinu a rozhodla se co nejdříve usnout, abych byla ráno svěží a mohla Carlislea přivítat, jak se sluší a patří.

Carlisle se usmál a chytl mě za ruku. Seděli jsme spolu na lavičce v koutě zahrady. Sluníčko si hrálo na hladině rybníka a odráželo se nám v očích. Chladný podzimní větřík se proháněl ve větvích starých stromů, jejichž listy byly zbarvené do různých odstínů žluté a červené.

„Slečno Plattová,“ začal Carlisle, ale já ho přerušila.

„Pro Vás jen Esme,“ usmála jsem se na něj.

„Nevím, jak se ženám, s Vaším postavením, vyznává láska. Popravdě, nevěděl bych si rady, ani kdybyste byla jen obyčejná dívka… Ale musím Vám to říct. Miluji Váš úsměv, Vaše oči, barvu Vaší pleti, Vaše rty…“ zašeptal váhavě. „Miluji Vás.“

Tohle se mi líbilo. Moc líbilo. Cítila jsem horko ve tvářích a proto sklopila hlavu. „I já Vás miluji, doktore Cullene,“ špitla jsem, jako bych se za to styděla. Ale to nebyla pravda. Nejraději bych to vykřičela na celý svět. Cítila jsem se, jako bych létala, přestože jsem věděla, že pevně sedím na té prastaré, oprýskané a přesto romantické lavičce.

Opatrně mi vklouzl ukazováčkem pod bradu a zvedl mi hlavu. Jeho očima jako bych viděla přímo do jeho duše. Čisté a upřímné. Nejistě si prohlédl můj obličej, jakoby se ptal, jestli smí udělat to, na co se právě chystá. Nedočkavě jsem přikývla a lehce našpulila ústa. Carlisle se usmál a překonal tu krátkou vzdálenost mezi našimi rty, které spojil v jedny.

Mým tělem projel elektrický proud, rty jsem měla v jednom ohni. V břiše se mi splašil roj malých motýlků a hlava se mi točila štěstím. Když jsem lehce pootevřela oči, neviděla jsem nic kromě něj, všechno kolem bylo černé. Oči jsem opět zavřela, abych si náš první polibek mohla pořádně vychutnat. Slovy se nedá popsat, jak jsem se v tenhle nádherný, dokonalý okamžik cítila.

Autor: LittleSonny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Esme Evenson - 2. kapitola: