Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Equilibria - Kapitola 6

03.05.2014 (21:00) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1634×

Kapitola 6 - Lež je vidět ve vzteku

„Ty zmetku! Za to můžeš ty!“ vykřikl Jacob a skočil po Edwardovi. Tohle mě skutečně šokovalo, protože Edward očividně Jaka slyšel i viděl. Nevěděla jsem, že to dokáže.

Sledovala jsem, jak můj společník – Smrtonoš – zaútočil na muže, kterého jsem milovala. „Ne! Nechte toho, sakra! Dost!“ křičela jsem na ně, ale jako by mě neslyšeli. Jake se za letu přeměnil na obrovského černého psa, který byl spíš blíž k vlkovi. Zatnul svoje drápy do Edwardovy kůže. Ozval se zvuk, jako když něco trhá ocel na kusy. Na upírově kůži se objevily škrábance.

Edward se začal bránit, odhodil Jacoba stranou a ten prolétl nějakou skleněnou vitrínou a po celé místnosti se rozletěly střepy. „Ne, prosím! On za to nemůže!“ ječela jsem marně dál a sledovala, jak se mně dvě nejbližší osoby rvou na život a na smrt. Myslela jsem, že se zblázním, tak hrozně mě bolelo vidět, že Edward trpí, i přestože se mu zranění už začala hojit. Bohužel vždy na jejich místě se objevily nové od Jacoba. Sice jsem na něj měla vztek, ale ani jeho jsem nechtěla vidět trpět. Celý ten souboj mi pomohl zapomenout na to úděsné pálení, které vystřelovalo od hojících se zranění, a už jsem se začala podobat svému nezraněnému já. Ale ne na dlouho. Další zvuk, jako když se rve ocel, jsem už nikdy nechtěla slyšet, stejně jako bolestné vrčení psa.

Soustředila jsem se na ně oba najednou a propojila jsem se s nimi. Převzala na sebe bolest jich obou. Jacob to poznal hned, měl v tom už nějakou praxi po takové době, kdežto Edward ne. Můj dlouholetý přítel se na mě podíval s provinilým výrazem v očích, ale zároveň jsem v nich zahlédla záblesk zrady. Ten moment stačil Edwardovi na to, aby rozdrápal Jacobovi paži.

Bolestně jsem zkousla rty a podívala se na plášť, skrz který mi na paži začala prosakovat krev. „Nech toho, ty blbče! Ubližuješ jí!“ křikl na něj Jake, který se proměnil už zpět a odstrčil ho od sebe. Ten se na mě se strachem v očích podíval a hned oba byli u mě. Najednou mě chtěli poslouchat. Zvláštní. Semkla jsem pevně rty, aby mi neunikl ani kousek zvuku, který by naznačil, jak moc mě bolí to zranění, které se momentálně s pálením začalo hojit.

„Budu v pořádku,“ zašeptala jsem zadýchaně ze zadržování dechu kvůli bolesti. „Edward nemůže za to, co se mi stalo. To Volturiovi, ale s těmi už jsem si to vyřídila,“ pokusila jsem se urovnat situaci mezi nimi, a i když ani jeden nechtěl, abych vstala, zvládla jsem se postavit úspěšně na nohy, ačkoliv vrávoravě.

„Stejně to je všechno kvůli němu!“ odsekl Jacob. Odstoupil od nás o několik kroků a naštvaně si založil ruce na hrudi. Oba nás propálil svým rudým pohledem a přimhouřil oči. „Jediné, co mi zabraňuje v tom, ho zabít, je to, že vím, že se s ním už moc dlouho zahazovat nebudeš. Mě nebo Brandona si stejně budeš muset vzít.“ Všimla jsem si, jak automaticky vyřadil toho troubu Briana. Ano, pokud by šlo o volbu, tak donedávna ještě vedl Jacob, ale ten to teď pokazil. Chtěla jsem to říct sama Edwardovi! Podívala jsem se na něj a jen sledovala, co se mu děje v očích, protože na tváři nic znát nedal.

„Ty… ty se budeš s někým brát?“ vydechl Edward a já si jen prohrábla vlasy. Tohle jsem vůbec nechtěla. Oplatila jsem tomu trubcovi Jacobovi zlý pohled.

„Jacobe! Ty seš takový… To už si radši vyberu Briana než tebe! Tebe by ani Edward neměl správně vidět, vůbec by tě neměl ani slyšet. Vůbec, nechci tě vidět! Jdi mi z očí!“ rozkřikla jsem se na něj. Tohle všechno jsem od něj brala jako největší zradu. Neměl to vůbec nikdy říct, zvlášť když jsem věděla, že to od něj ublížilo Edwardovi. No, ode mě by mu to ublížilo asi taky, ale já bych to podala šetrněji. Jacob se jen zaksichtil, očividně to byly schopnosti, které mi dvě stě let tajil. Vůbec na sobě nedal znát, že by mu moje slova nějak ublížila. Měla jsem chuť mu vrazit, ale pravděpodobně bych si při tom víc ublížila já.

„Jsi stejně natvrdlá jako tvůj otec, doufám, že nedopadnete stejně,“ zamumlal ještě poslední slova, než zmizel a já jen zůstala stát s pootevřenou pusou. Celou dobu mu tajil ještě to, že ví o mém otci? Měla jsem dojem, že se mi začala vařit má mrtvá krev, jak jsem začala být rozčílená. Trochu mě zklidnilo to, že jsem potřebovala mluvit s Edwardem a že jsem ho měla ve své blízkosti, přesto jsem věděla, že pokud to Jacob ví, ví to i Hádes. To teď ale přednost nemá.

Pohlédla jsem na Edwarda s omluvným pohledem a nejradši bych ho v ten moment objala. „Edwarde, já… omlouvám se,“ zašeptala jsem a zoufale jsem na něj hleděla. Skoro se dala ve vzduchu cítit ta bolest. Zakryla jsem si dlaň rukávem a opatrně ho pohladila po tváři.

„Plánovala jsi mi to říct?“ zeptal se na rovinu s kamenným výrazem, ale v jeho očích se zračilo to, jak mu to ublížilo. Jistě že jsem mu to plánovala říct, ale pak přišli ti pitomí Volturiovi a všechno zkazili. Jednou se jim pomstím.

„Ano, plánovala, hodně brzo. Je to trest za to, že jsem tě nechala žít. Musím si vybrat jednoho ze tří, teď už vlastně jen ze dvou, koho si vezmu. Edwarde, věř mi, nechci,“ dokončila jsem to a donutila ho ke mně zvednout pohled, který se snažil skrýt. Kéž bych i tuhle bolest dokázala převzít na sebe.

„Do kdy máme spolu čas, než mi tě vezmou?“ zašeptal tiše a na tváři se mu objevil smutný úsměv, který jsem si přála smýt a nahradit šťastným. Přesto mě uklidnilo, že to vzal takhle. Vůbec jsem netušila, že to vezme takhle. Rok mi předtím připadal celkem dost času. Teď, když jsem si představila jeden jediný rok s Edwardem, čas neúprosně letěl dál. Co bych dala za to, aby žádné takové omezení nebylo.

„Rok, než si budu muset vybrat a vzít si ho,“ povzdechla jsem si a čekala jeho reakci. Čekala jsem nějakou reakci, že rok je hrozně málo, nic se nedá stihnout a že to necháme být a půjdeme si každý vlastní cestou. Jenže taková myšlenka byla jen důkaz toho, že ho skutečně ještě moc neznám.

Přikývl a mírně pokrčil kolena, aby mi mohl zpříma hledět do očí. „Dobře, tak to abychom ho prožili naplno, ne? Rád bych tě představil svojí rodině…

Objevila jsem se u dveří Edwardova domu a zazvonila. Nervózně jsem se ošila, protože jsem věděla, že mě čeká skutečně zvláštní situace, do které se dostávám v životě poprvé a naposled. Mohla jsem pro tuhle příležitost i sundat plášť a měla jsem na sobě takové elegantní černé triko s dlouhým rukávem, černé rukavice a dlouhé kalhoty. Snažila jsem se zakrýt jakýkoliv kousek kůže, který by mohl způsobit nechtěně smrt jednoho z členů rodiny Cullenových.

Ihned mi otevřel můj zrzek. Nemohla jsem odolat a hned se mi na tváři rozlil zamilovaný úsměv. Jako gentleman odstoupil ode dveří, které mi podržel a počkal, až vejdu. Rozhlédla jsem se po domě a začala si ho znovu prohlížet. Tentokrát z jiného pohledu než z pohledu toho, kdo tam jde připravit rodinu o syna, bratra. Zamířila jsem s Edwardem do obýváku, kde seděla usazená celá upírská rodinka, a všichni se dívali jen na Edwarda. Bylo mi jasné, že mě nevidí.

„Mami, tati, sourozenci, rád bych vám představil svou přítelkyni Bellu. Ani nedokážu popsat, jak moc mě dělá šťastným,“ vydechl a zadíval se na mě s úsměvem. Měl na rukou gumové rukavice a opatrně mi sevřel ruku, přičemž se zadíval do nechápavých tváří celé své rodiny.

„Jako, Edwarde, věděl jsem, že si neumíš najít holku, ale že si vytvoříš imaginární přítelkyni, to jsem fakt nečekal,“ zamumlal Emmett a pozvedl jedno obočí. Rosalie ho praštila do hrudníku, což znělo, jako kdyby padaly balvany, aby ho zklidnila. „Co jsem zase řekl? Tak nevím, třeba se ho ta holka lekla a utekla.“

Esmé se zatvářila nešťastně a zamrkala na Edwarde. Asi si Emmettovu poslední větu vzala trochu víc k srdci a vypadalo to, že si vážně myslí, že se to stalo. „Eddie, to nevadí, že utekla, ty si zasloužíš lepší,“ řekla soucitně a chtěla vstát, aby ho mohla jít obejmout, jenže on ji zarazil.

„Ne! Ona je tady, vážně!“ křikl nesouhlasně a já potlačila smích, tahle situace mi přišla vážně vtipná a byla by ještě vtipnější, kdybych v ní nebyla já, ale někdo jiný a já bych byla jen pozorovatel, co chce někde škodit. „Počkej, fakt. Bella je… Smrtka, proto ji nevidíte, nevěříte v ni.“ Edward se na mě zoufale podíval a já přemýšlela, co můžu udělat, abych je přesvědčila, že jsem skutečná.

„Jasně a já jsem tvůj bratr, čínský bůh srandy,“ podotkl Emmett a rozřehtal se na celou místnost. Poušklíbla jsem se nad tím a přiložila si dlaň jedné ruky k puse a foukla jsem do ní, i když jsem v ní nic nesvírala. Do místnosti se rozletěl černostříbrný prášek, který jakmile se usadil, tak začal rozkvétat v nádherné černobílé kvítky asfodelu. Všichni na to v místnosti překvapeně koukali a mžourali do okolí. Emmettovi se jeden usadil na špičce nosu.

Alice se zadívala nejdřív na Edwarda a potom zapátrala po mně vedle něj. Přimhouřila při tom oči, a jakmile mě spatřila, tak zalapala po dechu a vyloženě poskočila na místě. „Ona je skutečná. Asfodel… je přece květina smrti. Pane bože, já ji vidím!“ Na konci už Alice vyloženě pištěla nadšením. Hned vyskočila na nohy a přiřítila se ke mně, přičemž mi natáhla na potřásnutí ruky svou dlaň.

„Uhm, jestli se dotkneš mojí kůže, tak tě to zabije, víš to?“ upozornila jsem ji jemně. Protože ve mě už věřila, tak mě i slyšela. Nakonec jsem její ruku stiskla přes rukavice a potřásla si s ní.

„To je úplně úžasné. Můj bratr chodí se Smrtkou. A jak to, že jsem tě neviděla nikdy ve svých vizích?“ zeptala se mě hned a ihned mi došlo, že ona patří mezi ty radioaktivní lidi. Nervózně jsem se stáhla zpět k Edwardovi.

„Ale viděla. Vždy když vidíš někoho umírat, tak mě můžeš spatřit.“ Otočila jsem svou pozornost k ostatním upírům, a jak jsem si všímala, postupně každému, až na Emmetta, došlo, že v místnosti s nimi skutečně je ještě nějaká osoba.

„Cha! To to Edwardovi vážně věříte? Ale no tak, vždyť to je blbost,“ zavrtěl nad tím Emmett hlavou a otře si „slzu“ od smíchu. Založil si pohodově ruce za hlavou a vůbec mu nedošlo, že je jediný v místnosti, kdo mě nevidí.

Poušklíbla jsem se nad ním a zadívala se na něj. Upřela jsem na něj zrak tak intenzivně, že se kolem něj rozprostřela černá mlha, která mu neumožnila nic vidět normálního. Mlha se začala různě formovat a ukázala se krátká scénka, ve které se medvěd chystal zabít Emmetta a zároveň jsem tam stála i já opodál. Pak se objevila Rosalie a všechno to zmizelo.

Emmett se tvářil vyděšeně a rozhlédl se po všech stranách, když mě konečně zahlédl, tak akorát vykřikl a uskočil i s gaučem o kus dál. „Ježíši, ty vážně randíš se Smrtí!“ vydechl roztřeseně a Alice s Edwardem se zasmáli.

Pak se konečně začalo normálně mluvit. Všichni se mě ptali, jak to vlastně funguje a já jim popisovala náš svět, i když bych neměla, ale co už. Vysvětlovala jsem jim i ten příběh s Didyme, kdy byla přenesena do Elysia, protože měla čistou duši. Celkově jsem jim říkala různé vtipné momenty, co se mi za celou moji smrťáckou kariéru staly. Jednotliví členové se mi představovali i s tím, co umí a já jsem si u některých matně vybavila, že jsem je třeba už někdy potkala. Dokonce Emmett skutečně měl před tím časem zemřít, ale došlo ke střetu zájmů mezi mnou a Kassiopeiou, která tam poslala Rosalie. Nakonec jsme to už neměnili.

Brzo jsem se ale musela omluvit. Potřebovala jsem si jít ještě něco vyřídit s Hádem.

Chystala jsem se přenést do jeho říše, když si mě odchytla Kassiopeia. Téměř hned jsem ji začala odbývat:

„Kass, promiň, ale teď na tebe nemám čas, musím si něco vyřídit,“ řekla jsem otráveně a ani jsem na ni nepohlédla.

„Bello, věř mi, že teď do Hádovy říše chodit nechceš. Jacob má docela problém za to, že zaútočil na někoho, kdo ještě do naší říše nepatří a poranil vlivem toho tebe. Navíc je rozzuřenej, že ve Smrtku začali věřit i upíři, tam teď bejt nechceš. Leda že mu hodláš oznámit, koho si chceš vzít, to by mu náladu zvedlo,“ řekla vesele, což se až absurdně nehodilo k té situaci, ve které jsem byla. „A potřebuješ se uvolnit, takže bys mi…“

„…mohla helpnout, jasný?“ protáhla jsem a povzdechla si. Během těch pár vteřin se mi podařilo zchladit svou horkou hlavu, která se mi zahřála jen při vzpomínce, že mi o mých rodičích, otcovi, všichni kecají. Měla jsem tušení, že Kass to neví, takže nemělo cenu ji dusit. Povzdechla jsem si. „Co ten tvůj tablet skrývá za mise?“

Kass se spokojeně ušklíbla a téměř hned začala obratně pracovat se svým drahocenným tabletem. Její vášni k technice jsem vůbec nerozuměla. Po chvíli si nespokojeně odfrkla. „Samé nudné akce, někde se můžeme stavit na bubble tea.“

Překvapivě mi pomohla na chvíli zapomenout na moje problémy. Nad jejími slovy jsem zasténala. „Oh ne, v žádném případě bubble tea. Naposled mi ta kulička zaskočila, a kdybych si nevzpomněla, že už umřít nemůžu, asi by mě zadusila. To by bylo trochu zcestné, kdyby se Smrtka sama zardousila. Takže v žádném případě na bubble tea nejdu!“

Snad nemusím dodávat, že ani ne za dvacet minut jsem šla podél Kass ulicí s bubble tea v ruce, který jsem si musela udělat sama, protože mě zase nikdo neviděl. Bylo to celkem těžké, když jsem se snažila, aby nikdo neviděl levitující naběračku na želé. Naštěstí ta holka, co to tam vedla, byla natolik zabraná do telefonování se svým přítelem, že zapomněla od lidí brát objednávky a nepletla se mi tam. Její štěstí, neumřela.

„Stejně nepochopím, jak jsi mě přesvědčila. Co jsi vlastně vybrala za katastrofu, že to obsahuje bubble tea?“ zeptala jsem se jí s rezignací v hlase. Kass se tajemně usmála.

„Úplně fajnovou, nikdo tam totiž neumře, jen se možná trochu někdo pošramotí, ale ještě máme pět minut čas.“ Dalších pět minut jsme strávily v tichosti a já se marně snažila vysát kus želé, které trucovitě drželo u dna a do brčka vlézt nechtělo. Ani jsem si nevšimla momentu, kdy Kass vytáhlaa brčko a vyfoukla jednu jahodovou kuličku proti jednomu právě letícímu holubu.

Ten zděšeně zavřeštěl, jak se na něm rozmázla ta štáva a zběsile vyletěl. Téměř hned nám zmizel z dohledu a já se na ni zadívala s povytaženým obočím. „To mělo být co?“

„Tys to nepoznala? To mě hluboce uráží, to je přece havárka letadla, naštěstí nijak vážná.“ Její slova doprovodil zvláštní skřípot a vzdálený černý čmoud na obloze. Zaznamenala jsem takový zvláštní pocit, že je blízko jiný Smrťák. Podle toho, s jakou okázalo magií, které si nikdo z obyčejných lidí nemohl všimnout, se objevoval, jsem usoudila, že to bude Brian.

„Soudím, že ten holub to nepřežil,“ povzdechla jsem si. Kass nad tím jen mávla rukou, to už zřejmě do jejích katastrof nepatřilo.

Dlouho na sebe nenechal čekat a za našimi zády se zhmotnil Brian. „Nazdar, srdíčka, co vy tady tak opuštěné? Nehledáte nějakou příjemnou společnost? Rád vám ji poskytnu,“ řekl domýšlivě a já jsem měla co dělat, abych potlačila chuť zvracet. Možná jsem trochu kecala Jacobovi, že bych si radši vzala Briana než jeho. Cokoli je lepší možnost než Brian. Aspoň mi to usnadnilo rozhodování.

„Ano, hledáme, kde ji máš?“ pověděla Kass.

Brian se mírně zamračil. „Koho mám?“

„No, koho asi, tu příjemnou společnost.“ Já jsem vyloženě vyprskla smíchy, až jsem se zadusila tím kusem želé, co jsem akorát vylovila. To celkem sedlo. Slyšela jsem od Briana nějaká zavrčení, ale překvapivě si sedl k nám a nechal nás si užívat ten klid té chvíle, dokud ji nepřerušil.

Seděli jsme tam asi hodinu, než Kass promluvila. I přesto, jaké byla povahy, nechtěla mě nechat samotnou ráchat se v problémech. „Bell, vím, že se ti to nelíbí, ale i když se chceš podsvětí vyhýbat, tak nemůžeš napořád. Hádovi musíš dát své rozhodnutí a Kerberos už nepochybně oslintal každou nevinnou bytost, co tamtudy prošla, protože nedostal svoje koláče.“

Nad tím jsem jen zavrtěla hlavou. „Já vím, hodlám to Kerberovi vynahradit a Hádovi dám své rozhodnutí výměnou za pár odpovědí,“ řekla jsem tiše, ani jsem si nebyla jistá, jestli to Kass slyšela, ale nějak jsem se nezajímala. Všechno mi zase bylo jedno, jak jsem si vzpomněla na slova Jacoba. Ten, i když tu nebyl, dokázal zkazit náladu.

To je šok, co? Ještě žiju. Sama sebe jsem překvapila. Je to docela krátká kapitola a ještě k tomu nic moc, já vím. Mírně jsem ztratila nit, takže mi to, prosím, odpusťte. Chtěla jsem přidat ještě trochu akce, ale to by potom tahle kapitola už byla až moc akční, až moc stresující. Přesto, za připomínky budu vděčná, třeba mi pomůžou opět se chytit. 

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equilibria - Kapitola 6: