Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Equilibria - Kapitola 4

27.08.2013 (15:15) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1480×

Náročný den

S tichým povzdechem jsem prošla do bytu starce, jehož duši jsem měla poslat na cestu dál. Moc jsem se na svou práci nesoustředila. Myšlenkami jsem byla pořád u rozhovoru s Jacobem, který konečně zmínil, že přede mnou skutečně někdo existoval. Ne, nemyslela jsem to tak, že Smrt začala existovat před dvěma sty lety. Ale všechny záznamy nebo důkazy, že někdo takový byl, nebyly k nalezení.

Byt byl plný naprostých cetek, které jsem nesnášela. Připadalo mi to tady jako v nějakém starožitnictví. Prošla jsem poměrně dlouhou chodbičkou, co byla lemována spoustou knih, bot, tretek, hodin a dalších věcí a mířila do obýváku, odkud jsem slyšela zapnutou televizi, kterou jsem zanedlouho zahlédla. Nad ní byla police plná těžítek v podobě koulí, které když se obrátí, tak v nich ve vodě plavou třpytky.

Zabrala jsem se do svých myšlenek natolik, že vteřinu předtím, než by se na mojí hlavě objevila nepěkná promáčklina, jsem si periferně všimla, že se asi metr od mého pravého boku cosi zalesklo.

Vykřikla jsem a automaticky před sebe dala kosu, do které narazila lampa, která se roztříštila a do vlasů a na plášť mi napršely střepy a zbytky toho, čím se proti mně někdo rozmáchl. Překvapeně jsem se podívala na dědu, co se už natahoval pro židli, kterou mi hodlal rozbít o hlavu taky.

Přesně tohle je důvod, proč svou kosu tolik miluju, je to úžasný prostředek, jak se zachránit, když vás vaše oběť vidí a umřít se jí nechce. Tomu dědovi jsem se ani nedivila, působil tak vitálně. To už se proti mně rozeběhl, máchajíc židlí nad hlavou a já jsem rychle sevřela kosu oběma rukama a dala ji před sebe jako štít, přičemž jsem reflexivně zavřela oči.

Ucítila jsem, jak se kosou prohnalo zadunění, když do ní narazila židle. Rozlepila jsem oči a podívala se před sebe. Kousek od mého oka byla jedna noha židle, byl to docela děsivý moment. Odstrčila jsem starce od sebe a pokoušela se tak získat nějaký čas. Snažila jsem se vymyslet, jak se ho jakkoliv dotknout, ale ani nad tím jsem nemusela dlouho přemýšlet, protože situace se nabídla sama.

„Já neumřu!“ vykřikl děda, když už neměl židli v ruce, rozeběhl se a skočil po mně. Sápal se po mě svýma kostnatýma rukama a já využila příležitosti a chytla jsem ho za ruku ze dvou důvodů. Abych tím dostala z jeho těla duši a abych se zachránila před vydloubnutím očí.

Tělo starce přesně v ten moment ochablo a dopadlo na zem. Vedle něj se zjevila jeho modrá zářící podoba. Děda se nejdřív podíval na své tělo a hned potom na mě. Když mu došlo, že je mrtvý, vycenil na mě naštvaně zubní protézu a vrhl se na mě. K jeho smůle mnou jen proletěl. Propálila jsem ho svýma červenýma očima a doufala, že brzo zmizí.

„Tak tobě teda minci nedám a vyřeš si to s Cháronem sám,“ zavrčela jsem. Moje nálada byla na bodu mrazu. Stařec mi oplatil „milý“ pohled a zmizel. Jacob to celé sledoval zpovzdálí. Nemohl mi nijak pomoct, dědou by jen prošel a z pravidla se jako první odebírala duše a teprve potom život.

Jake se ušklíbl. „Tenhle boj se měl zaznamenat, to bylo epické.“ Protočila jsem oči a sledovala, jak přistupuje k dědovu tělu, které už ale nedýchalo.

„No, jasně, chtěla bych vidět, jak by ses smál, kdybys ty měl takové nebezpečné povolání jako já.“

Pokrčil rameny a změřil puls. „Hm, tělo už umřelo na zástavu srdce. Ale ten byl zatraceně akční,“ stejnak dál provokoval. To mě zase čeká den. Hlavně jsem musela vymyslet, jak bych se dokázala vykecat z průseru, co jsem udělala před Hádem. V myšlenkách mimo jsem vytáhla pergamen se jmény a vyškrtla jméno, které patřilo starci. Po chvíli zmizelo a já si vydechla. Doufám, že už mě nic takového dneska nečeká. Ale jak se tak znám, tak přijde ještě nějaká katastrofa.

K odpoledni se objevila Kass, zrovna když jsme byli s Jacobem na procházce po New Yorském náměstí. Jacob měl dost rozumu na to, aby se vypařil, což jsem už já nestihla. V duchu jsem si za to vynadala a připravila se na nějakou další děsivou akci, kdy jí pomůžu s nějakou katastrofou, kde většinou práce oddřu já.

Zrzka mě letmo pozdravila a něco klikala na svém iPadu. Scrollovala tam na své oblíbené aplikaci a něco vybírala. Obávala jsem se, co to bude tentokrát. Kass se zarazila u nějaké akce a zářivě se usmála, což znamenalo jediné, bylo vybráno.

„Ták, pomůžeš mi? Zastavíme se někde na obědě,“ řekla spokojeně a iPad uklidila do své tašky, přičemž se rozešla směrem pryč z New Yorského náměstí. Následovala jsem ji, i když poněkud zmateně, čekala jsem, že to bude někde jinde než v NY, ale očividně jsem se zmýlila.

„Hm, povíš mi, s čím ti mám pomoct? Jako obvykle?“ Zrzka na mě hodila oslnivý úsměv a já se obávala toho, co se pod ním skrývá. Zavrtěla klidně hlavou a já s ní srovnala krok, přičemž jsem si povzdechla, když si na mě několik lidí pobaveně ukázalo. Asi nepochopili, že já jsem opravdová Smrt. Pokrčila jsem nad tím rameny, nebylo to nic neobvyklého. Hrozně jsem se těšila za Edwardem, což mě uklidňovalo.

„Nepovím, nejdřív si zajdeme na oběd, pak teprve uvidíme, co půjdeme udělat. Navíc s tebou potřebuju mluvit,“ zvážněla a mě v mysli napadla jediná věc, kvůli které by byla Kass vážná. Hádes.

Po chvíli jsme došly k nějaké velké budově, která byla určená pro výstavy. Nechápala jsem, čekala bych, že vybere nějakou restauraci, kde udělá pár naschválů několika lidem, ale místo toho mě chtěla vzít na prohlídku? Všechno mi došlo ve chvíli, kdy jsem si všimla, že tam je dneska výstava koláčů a dortů. Oh, mňam.

Pohodlně jsme prošly kolem stráže, která hlídala vchod, jako by šlo snad o koláče ze zlata. Prošla jsem jejich systémem kontroly, který byl podobný tomu, co je na letišti. Moje kosa začala houkat a rychle se všude shlukli lidé, kteří se snažili zjistit, proč to začalo houkat bez příčiny.

Vešly jsme s Kass do obrovského sálu, jenž byl lemován dlouhými stoly, na nichž přibývalo ještě kouřících se koláčů různého druhu. Místnosti, co byla provoněná tak úžasně, že se i mně začaly sbíhat sliny, dominoval velký kulatý stůl, na němž stál gigantický několikapatrový dort, a kolem něj bylo ještě několik menších dortů.

Zrzka vedle mě spokojeně prošla k jednomu stolu u kraje místnosti a vzala z něj jablečný koláč. Mně vybrala borůvkový. Bylo jí jedno, že někomu patří, prostě si je sebrala a rozešla se za mnou. Obě jsme si sedly ke zdi, o kterou jsem se opřela, a spokojeně jsme ujídaly kradenými vidličkami ještě teplý koláč. Nemohla jsem si stěžovat a rozhodla jsem se neřešit, že jsme někomu asi zkazily šanci na výhru.

Kass na mě pohlédla a volně dožvýkala sousto, co zrovna měla v puse. „Takže, Hádes už ví o Edwardovi,“ vydechla a já jsem smutně semkla rty. Váhavě jsem přikývla, že o tom vím. Povzdechla si, celkem se mnou soucítila, překvapivě uměla být i tato slečna empatická. „Už jen čeká, kdy dorazíš do podsvětí a víš moc dobře, že to nemůžeš odkládat do nekonečna.“

Představila jsem si, co mě čeká, až se dostanu do podsvětí a doufala jsem, že se Hádes slituje. Kvůli takovým myšlenkám mě v půlce koláče přešla chuť, takže jsem ho odložila na zem a odsunula. Nadechla jsem se, abych jí odpověděla, co plánuju, když se sálem rozlehl pronikavý ženský křik. Obě jsme zvedly hlavu.

Prostředkem sálu si to pochodovala nějaká ženská výraznější postavy, která byla nacpaná v extravagantních šatech, co jí očividně neseděly. Vlasy měla šíleně upravené a na nich naprosto děsivý klobouk. Promenádovala se na podpatcích, na kterých ani pořádně chodit neuměla a komandovala všechny okolo.

„Áá, jak je možné, že to tu ještě není připravené! Porotci mají přijít už za pět minut! Hned to tu ukliďte a támhle je to potřeba srovnat!“ Tahle se snažila všechny ve své blízkosti donutit, aby dělali to, co ona chtěla.

Sálem zároveň procházel docela pohledný hnědovlasý kluk, který mě překvapivě viděl. Mohlo mu být osmnáct, což je v jeho věku neobvyklé, aby věřil ve Smrtku. Jak ke mně upíral pohled, tak nedával pozor na cestu a narazil do té protivné ženské.

„Eh, pardon, j-já se omlouvám,“ vykoktal a vyděšeně pohlédl na tu ženu, co na něj nasupeně upřela pohled, když si srovnala svoje oblečení.

„Vy se omlouváte? Máte si dávat pozor na cestu! Jak se opovažujete vůbec mluvit se ženou mé pozice! Co tady takový nešika jako vy dělá?!“ vyprskla a s Kassiopeiou jsme to zaraženě sledovaly. V hlavě jsem uvažovala, jaký trest ji čeká, jestli se dostane do Tartaru.

„No, soutěžím,“ vyhrkl rozpačitě kluk a prohrábl si vlasy, přičemž zaměřil svůj pohled na mě. Radši jsem sklopila pohled a stáhla si kápi pláště víc do obličeje.

„Aha! Tak teď už nesoutěžíte, diskvalifikace! A dívejte se mi do očí, když se mnou mluvíte! Příští rok se tu ani nemusíte ukazovat!“ Jak prskala síru, tak se vzdalovala na druhou stranu sálu, aby tam vypeskovala další lidi. Kluk se za mnou chtěl očividně vydat, což mě trochu vyděsilo, místo toho se ale otočil a šel si sbalit svoje věci. Zamrzelo mě, že kvůli mně přišel o svůj sen, aby vyhrál soutěž pekařů nebo co to tady bylo. Pohlédla jsem na Kassiopeiu, která se zatvářila soustředěně, ale se zájmem si toho kluka prohlížela. Ten pohled jsem už u ní párkrát za ty dvě století viděla, jí se líbil.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala jsem se jí a ona pokrčila rameny.

„Jen mi něco došlo, ale teď zpět k tobě. Co chceš udělat s tím, co tě čeká? Nebojíš se, že tě pošle do Tartaru?“ zeptala se mě a já semkla rty. Nějaký zajímavý plán jsem na záchranu neměla. Hodlala jsem spíš jen prosit o milost.

„Netuším, ale někdy zítra v noci se tam ukážu. Chtěla bych se ještě vidět s Edwardem, nevím, co mi může Hádes udělat, takže se s ním chci kdyžtak rozloučit, navíc mě k sobě pozval.“

Kassiopeia se uchichtla a já se na ni překvapeně zahleděla, nevěděla jsem, co je na tom vtipné. „Hm, vy dva se k sobě musíte hodit. Ty kvůli němu riskuješ, že ztratíš cokoliv a on prosí, aby za ním Smrt znovu přišla, ten Edward se asi smrti moc nebojí,“ vykouzlila jsem si na svých rtech chabý úsměv.

„No, spíš bych řekla, že je s ní smířený.“ Kass chápavě pokývala a vytáhla z tašky iPad, na který se podívala, přičemž mi ho podala.

„Je čas,“ zamumlala a já si ji nechápavě prohlídla. Rychle se vytáhla na nohy a zamířila k jednomu stolu se šlehačkovými dorty. Jeden popadla, potěžkala si ho v ruce a hodila po nejbližší procházející osobě. „DORTOVÁ BITVA!“ vykřikla a já se musela usmát, když jsem si přečetla, co měla v iPadu.

Na soutěži dortů a koláčů došlo v newyorské výstavní síni k dortové bitvě. Bylo zničeno přesně 184 kulinářských uměleckých kousků. Kdo bitvu začal se netuší. Soutěž byla odložena na neurčito.

Pomalu jsem se vytáhla na nohy a opatrně se vyhýbala létajícímu jídlu.

Netrvalo to dlouho a za chvíli každý v ruce držel nějaký dort nebo koláč, který házel na jiné lidi. Bylo neuvěřitelné, jak se ti lidé toho snadno chytli. Obdivovala jsem Kass. I přesto, že ji nikdo nevidí, tak dokáže, aby ji lidé poslouchali.

Zrzka hodila ještě pár koláčů a už jsme se chystaly k odchodu, když se sálem prohnal ječák té nepříjemné ženské.

„Ne, zastavte! Dost! To jsou soutěžní kousky! Položte to přece!“ křičela a cupitala po místnosti, snažila se několika lidem jejich bomby sebrat, ale nedařilo se jí to, stejně jako zjednat klid. Z hlavy jí spadl ten úžasný klobouček.

Kass se zarazila a sledovala to s pobavením. „No, tohle tam sice napsáno nebylo, ale… .“ Přešla ještě zpět k jednomu stolu, odkud popadla takový pěkný koláč ve stříbrné formě. Napřáhla se, jako by snad hrála baseball, a hodila ho přímo doprostřed místnosti, čímž mi to asociovalo hod létajícím talířem.

Skoro jak ve zpomaleném záběru jsem sledovala let koláče, který směřoval přímo k tomu vysokému dortu uprostřed. Viděla jsem, jak do něj narazil, až odletělo několik kousků náplně, korpusu a dalších ozdob. Podstavec toho velkého dortu se posunul o víc než polovinu na kraji a všichni lidé v místnosti zamrzli, jak sledovali, co se bude dít. Dort, už částečně ve vzduchu, se zakýval, nahnul se a spadnul. Spadnul přímo na tu protivnou ženskou, která teď v místnosti stála obalená v bílém krému a šlehačce, čímž mi připomínala sněhuláka.

V místnosti zavládl až překvapivý klid, který byl ale přerušen potleskem několika lidí, který se rozšířil na celý sál. Jak jsem tak koukala, očividně ta ženská nebyla moc oblíbená. Oči jsem sklopila k iPadu, co jsem měla ještě v ruce. Zpráva se změnila. Už tam nebylo 184 dortů, teď už jich bylo 186. Se smíchem jsem podala tu elektronickou vymoženost Kass, která si očistila ruce a vzala si ho.

„Páni, tohle je úžasná katastrofa dne,“ ušklíbla jsem se.

Kass pokrčila zvesela rameny. „No, byla to ta hezčí varianta, co jsem měla k dispozici. Překvapeně jsem zamrkala.

„Jaká byla jiná možná katastrofa?“

„Ále, volby v Česku,“ zamumlala a s tím jsme vyšly ven z budovy.

Ten den a půl, co jsem čekala do další schůzky s Edwardem, mi utíkal hrozně pomalu. Procestovala jsem snad celý svět a odebírala jsem duše už skoro automaticky. V myšlenkách jsem byla jen u toho jediného upíra, který mě dokázal zaujmout. Přemýšlela jsem, co mu všechno řeknu, jak se s ním rozloučím, bylo možné, že se s ním přeci jen nějakou dobu neuvidím.

V hlavě jsem měla připravenou řeč, kterou jsem plánovala použít, když jsem však stála před jeho domem, tak se mi jakékoliv myšlenky vykouřily z hlavy a já je nemohla chytit. Nadechla jsem a zaťukala na dveře. Výjimečně jsem nechtěla Edwarda svým příchodem šokovat.

Netrvalo to ani vteřinu a dveře se otevřely. V duchu jsem se musela pousmát, asi byl někdo nedočkavý. Pohlédla jsem svýma červenýma očima na zrzka, který se nadšeně naculil. Přišlo mi, že ani nevěřil, že se vůbec ukážu. Byla jsem ráda, že jsem mu mohla udělat radost.

„Ahoj, Bello,“ vyslovil mé jméno tak nádherně, že se mi trochu zatočila hlava a bála jsem se, abych tady sebou nesekla o zem, což jsem si zakázala. Myslím, že on je ten typ, co by se mě pokusil chytit, přičemž by mohl zemřít. Okouzlil mě svým úsměvem a napřáhl ruku, aby mi pokynul, že mám jít dál do té úžasné vily.

„Ahoj, Edwarde,“ řekla jsem a pohlédla na něj. Kdyby nás někdo viděl v ten moment. Oba jsme se na sebe culili jako čerstvě zamilovaný mladý pár. Zamilovaní jsme možná byli oba, ale mladý nebyl ani jeden z nás. Rozhlédla jsem se opět po té vile. Pohled mi ukotvil znovu na té rodinné fotce, čehož si zrzek všiml.

„Měla bys slyšet jejich myšlenky, když řešili, co to narazilo do skla.“ Otočila jsem se na něj a sledovala, jak se na mě pobaveně culí. Pak se rozešel do obýváku a já ho následovala. Sedl si na jednu stranu gauče a já na tu nejvzdálenější část od něj. Nechtěla jsem pokoušet Kassiopeiu (osud), že bych se ho náhodou dotkla.

Dali jsme se do řeči. Každý řekl něco. On mi vyprávěl o členech jeho rodiny, jací jsou, mluvil i o tom, jaká byla jeho minulost a proč byl přeměněn. Já mu zase na oplátku řekla něco o sobě. Jak celý svět chodí, jak dlouho jsem Smrtkou a podobné věci. Večer utíkal hodně rychle a já úplně zapomněla, že se mám vlastně loučit.

„Edwarde, jak jsi teda vlastně starý? Španělská chřipka byla asi… před sto lety, že?“ usmála jsem se na něj a vzpomínala, že jsem procházela budovou s nemocnými a téměř každého se dotkla. Naštěstí ne Edwarda, i když jsem si matně vybavovala, že jsem koutkem oka jeho jméno na seznamu zahlédla. Ještě v černé, standartní barvě.

„Hm, přesná trefa, ale bude ti muset stačit, že přes sto let.“ Zatvářil se zamyšleně a já zahlédla zvědavý záblesk v jeho medově zlatých očí. „Ty si to pamatuješ, že?“

Váhavě jsem přikývla. „Ano, je mi dvě stě let. Netuším ale, kdo byl přede mnou,“ vydechla jsem a pohlédla skrz prosklené dveře ven, venku byla už naprostá tma. Uslyšela jsem, že venku na zem dopadají kapky, takže pršelo. Edward vstal a zamířil do kuchyně, což mě zarazilo. „He? Myslela jsem, že upíři kuchyň nepoužívají.“

„Pojď,“ řekl tajemně a já ho následovala. Byla jsem skutečně zmatená, nevěděla jsem, co chce dělat. Jestli tam má připravenou nějakou stojatou lampu, kterou mě hodlal přetáhnout nebo co. Ale důvěřovala jsem mu a šla.

Doploužila jsem se až do té místnosti, kde jsem hleděla na Edwardům výstavní zadek, když se skláněl nad nějakým šuplíkem, ve kterém něco hrabal a na co jsem už neviděla. Na chvíli jsem pohlédla ven z okna a přemýšlela, co se bude dít. Zároveň s tím jsem se snažila vymyslet způsob, jak mu oznámit tu hezkou novinu, že tu možná nějakou dobu nebudu.

Otočila jsem se přesně v moment, abych zahlédla jen šmouhu z Edwarda, který se ke mně bleskově otočil a políbil mě přímo na rty. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu chvíli, aniž bych si uvědomovala, že se mě právě Edward dotkl. Jakmile mi to ale došlo, rozlepila jsem vyděšeně oči a pohlédla do Edwardovi tváře přes kuchyňskou igelitovou folii, přes kterou mě líbal. Uklidnila jsem se a užívala si ten moment, náš první polibek. Můj úplně první v životě, teda jestli se tomu dá říkat život. Mrzelo mě ledatak to, že jsem necítila, jak chutná, ale tohle bylo přesto víc, než jsem si mohla přát. Nejlepší na tom bylo, že ani jeden z nás nepotřeboval dýchat.

Když jsme se od sebe konečně odlepili, pohlédla jsem na něj překvapeně. Vůbec jsem nechápala, co tak okouzlujícího muže jako je on vedlo k tomu, aby mě políbil. Asi to dokázal vyčíst z mé tváře, protože odpověděl: „Víš, upír se dokáže zamilovat jen jednou za život.“ Snad poprvé jsem zahlédla, že poněkud znervózněl. Bál se mojí reakce. „A já se zamiloval do Smrtky.“

Měla jsem dojem, že mi začalo tlouct i mé nebušící srdce, když jsem to uslyšela. Tenhle úžasný moment ale zkazil nějaký zvuk na terase. Otočila jsem se a pohlédla skrz okno ven. Edward během vteřinky zmizel, aby se mohl podívat, co to bylo.

Prošla jsem stěnou a zastavila se kousek od něj, přičemž jsem na něj zmateně hleděla, zvlášť proto, že měl na tváři trochu vyděšený, ale zároveň rozzuřený výraz. Stáli jsme pod střechou a já sledovala, jak čenichá, co to mohlo být.

„Edwarde, co se stalo?“ Otočil se ke mně se smutným výrazem.

„Občas za námi přijde někdo od Volturiů, zkouší mě a Alice naverbovat k nim. No, byl tu od nich Felix, asi moc nepřemýšlel, protože jsem jeho myšlenky nezaslechl,“ povzdechl si a já jsem si povzdechla. Felixe jsem znala moc dobře, právě díky němu jsem většinou odnášela duše upírů.

„To nevadí, stejně mě s největší pravděpodobností neviděl,“ pokusila jsem se mu zvednout náladu. Mírně se pousmál, i když moc klidněji nevypadal. Oba jsme opět zalezli dovnitř a já se rozhodla, že mu konečně řeknu to, co jsem celou dobu plánovala, i když teď nebyl zrovna ideální moment. „Edwarde, víš, jak jsem ti říkala, že mě možná Hádes potrestá, jestli se přijde na to, že jsem tě nechala žít?“

„Přišel na to, že?“ zeptal se a rysy v obličeji mu ztvrdly, skutečně teď připomínal nádhernou sochu boha, a že jsem těch bohů několik znala. Pokývala jsem hlavou a čekala jsem, že řekne něco na ten smysl, ať uteču nebo tak, ale asi jsem jen dokázala, že ho ještě moc dobře neznám. Jeho slova mě šokovaly. „Tak mě zabij, zemřít tvou rukou je jedna z nejhezčích smrtí, které bych si mohl přát a nebudeš za to potrestána.“

Snad poprvé jsem ucítila, že se mi derou do očí slzy, o kterých jsem si myslela, že nejsou možné. Rychle jsem zavřela oči, ale tím jsem akorát jich pár vytlačila. Po tvářích mi steklo několik kapiček krve. Nevěděla jsem, že umím brečet krev. Za dvě stě let jsem neměla důvod k pláči. Teď se mi ale naskytl.

„Edwarde, řekl jsi, že ses zamiloval do Smrtky, tak já říkám, že jsem se zamilovala do upíra a žádného jiného než tebe neznám.“ Tím jsem ho naprosto odrovnala. Šokovaně na mě koukal a natáhl ke mně ruku, jak mi chtěl z tváře setřít krev, která ho ale očividně nepřitahovala tak jako lidská. Naštěstí se včas zarazil a stáhl zklamaně ruku zpět.

„A to tě už nikdy neuvidím?“ zeptal se a zakryl si dlaň rukávem košile. Sice jsem jeho neopatrnost neschvalovala, ale byla jsem ráda, že to udělal. Košilí mi otřel krev, co mi stékala po obličeji a já k němu zvedla své červené oči.

„Ne, možná pár dní, týdnů, ale vrátím se, teď už mám alespoň důvod se vrátit.“ Věnovala jsem mu smutný úsměv a natáhla se pro fólii, co ležela na lince, kde jsme ji nechali. Napnula jsem ji a přitiskla ji Edwardovi na obličej. Hned potom jsem na jeho rty přitiskla ty své. Jeho rty mi přišly i trochu teplé, ale to bylo tím, že jsme měli skoro stejnou tělesnou teplotu. Věděla jsem, že tohle je na delší dobu poslední polibek, co od něj dostanu.

Edward se nerad odlepil a zašeptal. „Už slyším myšlenky mé rodiny, za chvíli přijdou.“ Podíval se na mě smutně a já jsem cítila, jak se mi roztřásl dolní ret, už byl čas jít. „Slib mi, že se vrátíš.“ Kývla jsem a pohlédla na něj naposled, než jsem se přenesla do Hádova podsvětí. 

Táák, co říkáte na děj téhle kapitoly? Doufám, že to není nějaká hrozná blbost. Jinak musím upozornit, že Bella, Jake ani Edward nejsou naprosté kopie těch, co jsou z oficiálních knížek, v něčem se liší, život jim přichystal jiné věci než v knížkách, takže jsou jiní. Takže pokud se Edward zachoval jinak, než by se zachoval normálně, tak to sice nebyl přímý úmysl, ale přepisovat to kvůli tomu nebudu.

Děkuji moc za komentáře, nakopnou vždycky k další tvorbě. :)

PS: Přemýšlím o tom, že napíšu k téhle povídce za nějaký čas dodatek, který by popisoval život například Kassiopeii, jak se stal smrtonošem Jacob a další... měli byste zájem? 

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equilibria - Kapitola 4: