Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Equilibria - Kapitola 3

25.08.2013 (19:00) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1484×

Kdo jsem?

Nikdy jsem nezažila tak silný pocit, který mě hrozně moc táhnul za Edwardem. V hloubi duše jsem věděla, že to není správné. Mohla se vždy stát jakákoliv nehoda a já bych ho připravila o život. Přesto jsem se zachovala sobecky a vyrazila za ním hned, jak to bylo možné.

Jacob se nikde neukazoval, za což jsem byla vděčná. Nebyla jsem si jistá, co všechno v ten den viděl a moc se mi s ním mluvit nechtělo.

Díky svojí úžasné moci jsem se objevila přímo v lese u příjezdové cesty k domu Cullenových, který se nacházel u městečka Forks. Nadechla jsem se a v plicích mě zašimral vzduch, jenž byl cítit po dešti. Dřív by mi ta vůně nebyla moc sympatická, ale teď jsem si pod ní vybavila Edwarda.

Rozhlédla jsem se a pohled mi padl na pár rozhrnutých kamenů, které zbyly jako jediný důkaz, že jsem tu včera byla a nezdálo se mi to. Zkřivila jsem obočí nad tou vzpomínkou, pád na zem, že. Pomalým krokem jsem zamířila k prosklené terase a fetovala medovou vůni, která se se zmenšující vzdáleností od domu zvyšovala. Odrazila jsem se kosou od země a pomyslela jsem si, že bych ji asi měla nechat někde jinde, rozhodně bych tím dobrý dojem nevzbudila.

Z myšlenek mě vytrhl hlas, který se ozýval z domu. Byl velmi tichý a normální člověk by ho nezahlédl, ale já jsem o něm věděla. K mojí smůle Edward nebyl sám. Smutně jsem si povzdechla, ale nemohla jsem odolat pokušení jít tam a vylákat ho ven, přeci jen mě sám požádal, abych přišla. Zajímalo by mě, proč tolik chce, aby se u něj objevila sama Smrt znovu.

Poprvé za dvě stě let jsem ucítila neznámý pocit v žaludku. Byla to nervozita. Když mě dělilo od prosklených dveří jen několik metrů, zvolnila jsem krok a opatrně jsem z menší dálky nahlédla dovnitř i přesto, že přes odraz světla ve skle jsem viděla hodně špatně.

Zahlédla jsem několik členů Edwardovy rodiny, kteří spolu hráli nějakou stolní hru, vypadalo to, že se společně dost bavili. Nevšimla jsem si, co hrají, ale to jsem nijak neřešila. Spíš mě trápilo, že jsem tam nikde nemohla zahlédnout Edwarda. Promnula jsem si rukou oči a zamžourala jsem do skla znovu. Pořád nic.

Chtěla jsem udělat krok blíž ke sklu, když se mi pod nohy opět zamotal ten zatracený lem pláště, o kterém jsem si v duchu přislíbila, že ho někdy ustřihnu. Zavrávorala jsem a nalétla přímo na sklo dveří, pád jsem se pokusila ubrzdit rukama, což se mi povedlo. Nicméně to nezměnilo nic na tom, že sklo se pod mým dopadem rozechvělo, a takový detail žádnému upírovi neunikne.

Rychlostí blesku se přímo přede mnou objevili všichni členové Cullenovy rodiny a nedůvěřivě si sklo prohlíželi. Někteří koukali skrze mě a něco mumlali ve smyslu, že to musel být nějaký pták, i když asi ani oni tomu moc nevěřili, neboť toho by si určitě všimli a zvířata se jim na hony vyhýbají, když cítí predátory.

Nervózně jsem se před nimi krčila, přestože byli ode mě za sklem, rozhodně to nebyl příjemný pocit, když máte obličej namáčknutý na dveřích a bojíte se pohnout, abyste nevzbudili ještě větší pozornost.

V tu chvíli ale přišla moje záchrana. Edward si nakráčel do obýváku a překvapilo ho, co dělá celá jeho rodina u okna. Vtom si mě všiml. Překvapeně vytřeštil oči a tvářil se udiveně, než si vzpomněl, že mě jeho rodina určitě nevidí.

Asi mu došlo, že potřebuji pomoct, protože začal něco mumlat přes sklo a rodina se k němu otočila, takže jsem využila příležitosti a unikla ze spárů prozrazení. Díky chvilkové nepozornosti, která u mě kvůli tomu nastala, jsem přeslechla, co jim Edward řekl, a jen jsem mu ukázala ruku se zdviženým palcem a ať jde se mnou do lesa.

Na nějakou odpověď jsem nečekala a automaticky se vydala nějakou zapadlou cestou do lesa. Snažila jsem se, abych rukou na něco nesáhla. Mohla bych jim přivést Smrt, i když jejich Smrťák nejsem. Takové je prokletí. Povzdychla jsem si a to už se vedle mě zjevil Edward. Chtěla jsem na něj začít mluvit, když mě zarazil zdvihnutým ukazováčkem před pusou, byl v ten moment tak děsivě blízko, že jsem se od něj rychle odtáhla, což si asi vyložil trochu špatně, protože trochu posmutněl, ale moc dobře věděl, že to je nutné opatření.

Jen jsem kývla na souhlas a semkla rty do tenké linky, která mi na rtech visela po celou cestu, kterou mě Edward vedl hlouběji do lesa, aby si byl na sto procent jistý, že nás nikdo neuslyší mluvit, tedy konkrétně jeho.

Šli jsme dobrou tři čtvrtě hodinu, než jsme se dostali k nádherné louce, na kterou dopadaly paprsky zapadajícího slunce, ve kterých se Edward rozzářil. Pochopila jsem, že už můžu mluvit, proto jsem obdivně vydechla. Upíra na slunci jsem viděla jen párkrát a vždy na pár vteřin, ale tohle byl vskutku impozantní pohled.

„Tak, tady už můžeme mluvit, tady nás nikdo neuslyší.“ Zvedl ke mně oči a na tváři se mu objevil ten úžasný úsměv, který mě pomalu dostával do kolen. Několikrát jsem zakývala hlavou, i když bych v ten moment odkývala asi cokoliv a natáhla jsem se na zem. Edward si sedl o několik metrů ode mě, za což jsem mu byla vděčná, že to nemusím připomínat.

„Přišla jsem, jak jsi chtěl,“ vydechla jsem a v tu chvíli mi došlo, že nějak netuším, co dál říct. Zadoufala jsem, že mě z toho vysvobodí Edward, který se jen nepatrně uchechtl.

Přezkoumal svým pohledem můj obličej, což mě donutilo sklopit oči dolů, byla jsem vděčná, že se Smrtka skutečně nemůže červenat. „Ano, doufal jsem, že přijdeš,“ zaculil se na mě a já jsem mohla jen ve své mysli uvažovat, proč by mě tak sexy upír chtěl potkat znovu.

„A proč?“ vybalila jsem na něj první otázku, kterou jsem vyhrkla tak rychle, že mi to přišlo až nezdvořilé. Snad se neurazil.

„Chtěl bych vědět, proč jsi mě ušetřila, děláš to často?“ vyzvídal a já zjistila, že na jeho první otázku nemám odpověď. Rozhodla jsem se, že kápnu božskou, alespoň částečně.

„Ne, často to nedělám, je to zakázané, ale viděla jsem na fotce tvou rodinu, nechtěla jsem jim sebrat sourozence nebo syna,“ povzdechla jsem si a v mysli se mi vybavila ta fotka.

„Takže za to budeš potrestaná?“ zděsil se zrzek přede mnou a já se smutně pousmála. Mou odpovědí bylo jen pokrčení ramen. Když se na to přijde, tak ano, když ne, tak nebudu. Za zády jsem se podepřela rukama, což mi však nedošlo, že se tím dotknu rostlin. Jak se dalo očekávat, všechny hned zhnědly a uvadly. Díky svým schopnostem jsem cítila, že někde jinde právě začaly vznikat rostliny, které nahradily ty, co jsem právě sprostě zabila.

Edward si toho samozřejmě všiml. „Takže ty jediným dotekem dokážeš odebrat život z čehokoliv?“ zeptal se se zamyšleným podtónem v hlase. Váhavě jsem naklonila hlavu, neměl tak úplně pravdu.

„Ne, neřekla bych to přímo takhle. U lidí a upírů odebírám duše z těla a můj společník pak vytvoří příčinu smrti jejich fyzické podstaty. U rostlin a zvířat to je jinak. Sice mohou mít duši, ale nedají se rozdělit, kam v Hádově říši přijdou, protože se hned posílají do nového těla,“ pokusila jsem se nějak vysvětlit systém, jak to celé funguje.

„A…“ chtěl se zeptat dál, ale já ho zarazila a zavrtěla jsem hlavou, přičemž jsem na tváři vykouzlila spiklenecký úsměv.

„Ne, teď se zase ptám já,“ vydechla jsem a přemýšlela, kterou otázku mu chci povědět první. „Zatím jsem se nesetkala s upírem, co by ve mně věřil, jak je možné, že ty ano? Nikdo jiný z tvé rodiny mě nevidí, takže to asi nebudeš mít vštěpován z téhle strany,“ zamyslela jsem se.

Oblízl si rty, což mě udivilo opět. Od kdy si sakra upíři olizují rty? Asi mám ještě co zjišťovat. „Myslím si, že lidé mají duše, které chodí do pekla nebo do nebe, ale tak to asi nebude, když jsi zmiňovala Hádovu říši. Jenže podle mého názoru upíři duši nemají, proto v tom posmrtném životě končí špatně. Teda tak jsem si to myslel do doby, než jsi přišla ty. Takže, jak moc jsem se pletl?“

Přimhouřila jsem vlivem soustředění oči, tohle byla komplikovanější otázka, než jsem čekala. „Pleteš se v tom, že upíři nemají duše. Mají. Bohužel pravdu máš v tom, že duše upírů chodí automaticky do pekla, a jak sis všiml správně, skutečně existuje Hádova říše, takže vaše duše by šly do Tartaru.“ Nahodila jsem smutný výraz, nerada jsem mu oznamovala, že jestli se mě dotkne, tak skončí v pekle, a to doslova.

„Není žádná šance, že bych tam neskončil?“ zašeptal nešťastně Edward.

Stlačila jsem obočí k sobě, takže se mi vytvořila nad nosem tenká vráska. Natáhla jsem ruku pro jednu kopretinu, co rostla kousek ode mě. „Proč mi přijde, jako bys uvažoval tak, že jednou určitě umřeš, když jsi upír?“ zeptala jsem se a v moment, když jsem utrhla kopretinu, kterou jsem držela za stonek, Edward mohl vidět, jak stonek rostliny postupně mění barvu, která se šíří až ke květu, jemuž začaly osychat listy. Květina mi v ruce úplně povadla a já ji pustila.

Edwardovy oči po celou dobu tu akci sledovaly a stejně tak upřeně pozorovaly, jak kytka dopadá k zemi. „Myslím, že jednou zemřou všichni upíři, tak proč ne já,“ vydechl a mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomila skutečnost.

„Ty jsi se smrtí smířený.“ Nebyla to otázka, přesto na ni souhlasně kývnul. Zavřela jsem oči a doufala, že teď neudělám osudovou chybu. „Řekni mi pravdu, proč jsi mě požádal, ať znovu přijdu, jistě, taky by mě zajímalo, proč se někdo rozhodl mě nezabít, ale byla bych ráda, že jsem vyvázla, takže bych to neriskovala.“

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Zaujala jsi mě ve dvou věcech. Jsi Smrtka a nedokážu ti číst myšlenky.“

Zvedla jsem obočí a zmateně zamrkala. On umí číst myšlenky? „Ach tak, to je možná tím, že jsem nadpřirozená bytost.“

„Smím se zeptat, to před smrtí líbáš každého?“ zeptal se a zacukaly mu pobaveně koutky. Vytřeštila jsem oči, takovou otázku bych rozhodně nečekala. Zasmál se a rozhodl se, že mě nebude trápit. „Jen pro zajímavost, to včera jsi mluvila s tím svým společníkem? Neviděl jsem ho.“

Oddechla jsem si, že řeč byla převedena na jiné téma, i když ani tohle nebylo zrovna jedno z mých oblíbených. „Ano, to byl Jake. Mohl by si říkat také Smrtonoš, má dvě podoby a nikdo ho nemůže vidět, krom těch, co už patří do Hádova podsvětí.“ Ačkoliv jsem hrozně chtěla pokračovat v mluvení, věděla jsem, že je čas pracovat. Začala jsem se pomalu sbírat na nohy, přičemž jsem si oprášila ten proklatý plášť.

„Aha, a kolik vás patří do té V.I.P. skupiny z podsvětí?“ zeptal se a já zavrtěla s úsměvem hlavou.

„To ti neprozradím, možná jindy, jestli se ještě někdy potkáme. Teď už musím jít pracovat.“ Smutně jsem zavrtěla hlavou a připravovala se na zmizení.

„Přijď zítra večer, rodina bude na lovu.“ To byla poslední slova, co jsem od něj ten den slyšela, protože jsem se se zasyčením přemístila pryč. Těmi slovy mi vyrazil dech.

Už se svitkem v ruce jsem se objevila v chodbě paneláku před dveřmi 427. Nemusela jsem čekat dlouho a se stejným zasyčením se vedle mě objevil i Jake v lidské podobě. Určitě nemohl nepostřehnout můj blažený výraz, nad kterým protočil znechuceně oči.

„Jsi zas byla s ním, co?“ vyhrkl na mě podrážděně, čímž mi dokonale zkazil dobrou náladu. Můj úsměv z tváře doslova stekl.

„Zas? A i kdyby, tak ti do toho nic není,“ odsekla jsem a chtěla projít skrz dveře do pokoje, ale Jacobova teplá ruka mě zadržela a přitáhla zpět, což se mi moc nelíbilo. Rychle jsem se mu vyškubla a promnula si zápěstí. Už jsem chtěla něco začít, ale on mě přerušil a těmi slovy doslova umlčel.

„Je mi do toho hodně, protože mi na tobě záleží a kvůli němu budeš mít problémy. Stačilo mi vidět, žes ho chtěla líbat,“ odfrkl s opovržením v hlase, které z něj vyloženě kapalo. Vykulila jsem oči. Takže to nakonec viděl. Takhle jsem mu ublížit nechtěla. Zkousla jsem si ret. „Řekl jsem to Hádovi.“ Jeho poslední věta ale překonala veškerý soucit s ním a místo toho se ve mně nahromadil šok a vztek.

„Cože jsi udělal?! Vždyť jsi věděl, že mě za to čeká trest!“ vyjekla jsem na něj a rozhodla se mu to oplatit alespoň jeho neoblíbeným tématem k hovoru. „Když už jsme u toho říkání pravdy, tak bys byl moc laskavý, kdybys mi konečně řekl, kdo byl Smrtka přede mnou. Minimálně za tohle mi to dlužíš!“ Tuhle pravdu se z něj snažím dostat dvě století a pořád neúspěšně.

Jake zaskučel a zmučeně na mě pohlédl. „Vždyť víš, že si jeho jméno nepamatuju.“ Naštvaně jsem přimhouřila oční víčka a propálila ho pohledem. Ukazováčkem jsem ho několikrát bodla do hrudi, takže musel ode mě ustupovat, až narazil na zeď chodby.

„Nekecej, něco si pamatovat musíš, takže to hned vyklop,“ zavrčela jsem podrážděně a Jacob na mě překvapeně hleděl. Nicméně on byl můj podřízený, takže poslechl.

„Nevím, když se snažím vybavit jeho jméno, tak se mi v mysli objeví taková zvláštní mlha.“

Protočila jsem otráveně oči. „Ale prosím tě, neříkej, žes v tý době pil jak duha, že to máš zamlžené.“

Tohle křivé obvinění Jacoba očividně pohoršilo. „Já jsem nikdy nepil, ale jestli tě to potěší, tak si vybavuju, že to byl Smrťák a asi hodně starej, protože tu byl ještě předtím, než jsem se narodil já.“ Konečně jsem od něj ustoupila a zatvářila se šokovaně. Tohle je nějaká informace, která něco znamená, a že jsem na ni čekala hodně dlouho.

Bylo to skutečně zvláštní, ať jsem se zeptala kohokoliv, nikdo si nemohl vybavit moji minulost, můj původ nebo kdo vlastně byla Smrtka přede mnou. Jake mě rozpačitě sledoval mezitím, co jsem vstřebávala tu informaci.

Rozhodla jsem se, že ještě vymyslím, jak s ní naložím. Teď skutečně už musím pracovat.

Zatřásla jsem hlavou a pohlédla na ty dveře. „Fajn, tak jdeme dovnitř. Jedná se o starce, je dost možné, že zemře přirozenou smrtí.“ Natáhla jsem ruku s kosou před sebe, kolem jejíž tyče jsem obtočila své tenké prsty a prošla skrz dveře dovnitř, Jacob mě následoval ani ne vteřinu po tom.

Tak co říkáte na tuhle kapču? Líbí se vám alespoň trochu děj? Abych vás trochu nadchla pro tuhle povídku, prozradím vám, že vás ještě čekají dvě překvapivá tajemství, dva zajímavé souboje a trocha té vášně. :)) Těšíte se? Tahle kapitola je věnovaná tém, kteří měli tu odvahu naučit se celý název povídky. :D Jinak moc děkuji za komentáře - včetně kritických. :)

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equilibria - Kapitola 3: