Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Equilibria - Kapitola 2

11.08.2013 (07:30) • arnesis • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2015×

Polibek Smrti

Tak Edwarde Cullene, sice mě teď neslyšíte, ale rozlučte se se svou rodinou, odjíždíte na dlouhou cestu. Do Tartaru, pověděla jsem ve své mysli sama sobě a musela se nad tím poušklíbnout. Vzhledem k tomu, že to jméno bylo na žlutém svitku napsáno rudě, jednalo se o upíra.

Upíři nejsou zrovna nejšťastnější duše, vždycky jdou do Tartaru, nezáleží na tom, že kdyby to byly duše lidí, tak by šly do Elysia, prostě upír rovná se peklo. Odnesla jsem upírských duší už tuny, protože měli nějaké války mezi sebou a při nich jich zemřelo hodně.

Vím, že to bude znít sobecky, ale jejich duše celkem odnáším ráda, protože ve mě nikdy nevěří, takže se nemůžou bránit, mohou umřít jen na velmi málo věcí, takže není problém pro Jakea jim ten důvod vymyslet. Přesto jim nezávidím, smažit se na věky věků v Tartaru.

Když už jsem zmínila, že i hodní upíři jdou do Tartaru, vzpomínám si na jednu jedinou výjimku, které byla udělena vstupenka z Tartaru a byla přesunuta do jiného oddělení. Možná čekáte, že se ta duše přesunula na Asfodelové louky, ale není tomu tak, ten, komu ta duše patřila, si dokázal udržet čistou duši i jako upír a putoval rovnou do Elysia. Nevím, jestli vám to jméno něco řekne. Didyme Volturiová. Nepovím vám, jak to celé bylo, protože je to už spousta let, kdy jsem Smrtkou ještě nebyla.

Z mého zamyšlení mě vytrhl Jacobův hlas, který ke mně doléhal skoro jako z dálky. Trhla jsem hlavou a pousmála jsem se na něj. Většinou vedle mě chodil v podobě vlka, takže když jsem měla opět šanci si ho prohlédnout v tom černém tričku, musela jsem uznat, že mu sluší. Mrzelo mě, že mu to nikdy nebudu moct říct, neboť jsem věděla, že Jake by chtěl asi něco víc než jen být přáteli, a tak jsem mu nechtěla mást hlavu.

Nechci tím říct, že ho nemám ráda, mám a hodně, Kass a Jasmine říkají, že se k sobě hodíme, oba jsme smrťáci a prý se doplňujeme, ale já asi čekám na něco jiného. No, ještě pár desetiletí počkám a uvidím pak. Holkám vždycky oponuju s tím, že Brian a Brandon jsou taky smrťáci.

„No, jdeme na to,“ vykvákla jsem a dotkla se jména Edwarda. Se zasyčením jsme se s Jacobem objevili před nádhernou vilou. Porozhlédla jsem se po okolí. Bylo tu nádherně, všude kolem byl les a my jsme s Jakem kráčeli po kamenité cestě, co vedla ještě blíž k domu. Myslím, že tohle muselo být městečko Forks. Všude zelená barva, takže jedno z nejdeštivějších míst.

„V domě je jen náš upír, nikdo jiný tam není, tak to bude jednoduché,“ zašeptal potěšeně Jacob, neměl moc v lásce upíry, takže jim život, jestli se to tak dá nazvat, bral mnohem radši než já duše. Protočila jsem nad ním oči a schovala svitek do kapsy. Sledovala jsem, jak můj milý přítel Jake zmizel vedle mě jako pára nad hrncem, jak se rozeběhl dovnitř do domu, aby mohl vyvolat požár, ve kterém pan Cullen zmizí.

Chtěla jsem udělat několik kroků po kamenné cestě, která by mi měla praskat pod nohama, ale nedělo se tak, naštěstí. K mojí vlastní smůle jsem si ale ani ne po dvou krocích zamotala pod nohy plášť. Zavrávorala jsem a žaludek mi poskočil, když jsem nehlučně pro okolí dopadla jak široká, tak dlouhá na zem.

Pch, kdyby to mohl někdo vidět, tak se asi dost pobaví, že mu Smrtka málem natáhla před domem bačkory. Chtěla jsem se začít sbírat, ale zarazil mě smích. Když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem Jacoba, jak se nade mnou sklání a natahuje se pro mou ruku, aby mi pomohl. Zapomněla jsem, neslyšně pro okolí, protože jsem nechtěla být slyšena, ale bohužel se to na mého kamaráda nevztahovalo.

V duchu jsem zaklela a nechala si pomoct na nohy. Ten kousavý zákeřný plášť jsem oklepala od špíny a Jake radši jen odevzdaně zvedl ruce a opět zmizel, za což jsem mu byla vděčná, nechtěla jsem, aby něco komentoval, i když předpokládám, že až se dostaneme do Hádova paláce, tak to bude vyprávět každému na potkání.

Odfoukla jsem z obličeje pramínek mých mahagonových vlasů a s nepříjemnou představou hrozícího výsměchů jsem se vydala do domu. Prošla jsem zdí a rozhlédla se po vile. Asi jsem měla čekat, že když z venku vypadá tak nádherně, bude zevnitř vypadat ještě líp. Muselo tu žít víc upírů a rozhodně víc upírek, protože tu byl vidět dotek ženské ruky.

Dlaní jsem přejela po váze a vychutnávala si to, že hřeje, její teplota byla vyšší než ta má. Pozastavila jsem se u poličky s fotkami a viděla jsem na jedné sedm celých upírských členů téhle rodiny. Tři dívky a čtyři muži.

O upírech jsem toho moc nevěděla, ale poznala jsem podle jejich zlatých očí, že jsou to vegetariáni. Všichni měli stejné znaky, ostré rysy, neuvěřitelně dokonalá pleť, kterou by nevytvořil ani photoshop a další. Uprostřed fotky stál pár, kteří působili jako rodiče těch všech, i když asi nebyli. Smutně jsem se pousmála nad tím, když se mi v hlavě vybavilo, že já nikoho takového nemám a asi ani mít nebudu, ledatak Hypna, který se ke mně chová jako k vlastní dceři.

Okolo nich bylo obsypáno několik dalších párů. Neskutečně nádherná blondýnka v objetí takového velkého upíra, který vypadal jako šprýmař, protože své drahé dělal pomocí prstů rohy. Pak tam byla malinkatá upírka, která mi hrozně připomínala takové ty elfy, zamilovaně hleděla na blondýna, který se tvářil poněkud nejistě. Jako posledního jsem si nechala zrzka, zaujal mě téměř hned, byl skutečně nádherný a navíc tam byl jako jediný sólista.

Zajímalo mě, kdo z nich je Edward Cullen, jeho obrázek se mi v hlavě neukázal, kvůli tomu, že není člověk.

Rozešla jsem se dál k obýváku, abych do něj nahlédla, ale musela jsem se zarazit. Tam na gauči seděl zrzek.

Bylo mi jasné, že to je on, čí duši si dneska vezmu, doufala jsem, že to bude ten blondýn vedle elfky, ten mi připadal nejméně sympatický, ale aspoň nevezmu někomu jeho drahou polovičku. Pomalu jsem začala obcházet pokoj, abych na něj pohlédla, chtěla jsem ho vidět na živo. Měl zavřené oči a vypadal, že spí.

Stoupla jsem si před ten gauč a dávala si pozor, abych o něj nezavadila pláštěm. Pohlédla jsem na tvář toho boha s měděnými vlasy. Očima jsem důkladně prozkoumala každý detail jeho dokonale řezaného obličeje, na který bych se mohla dívat pořád. Zabodlo mě u srdce, že připravím svět o tak nádherného muže.

Očima jsem se pozastavila nad jeho perfektně tvarovanými rty a věděla jsem, že mu duši odeberu polibkem smrti. Naklonila jsem se k němu a opatrně se začala přibližovat svými rty k těm jeho, které vyloženě volaly po tom, abych je políbila, i když to byl asi jen můj vlastní popud. Usmyslela jsem si, že ho někdy do Tartaru přijdu navštívit nebo že se za něj zkusím přimluvit, aby dopadl podobně jako Didyme, ale co já vím, třeba to je hajzlík, i když ten by asi pil krev.

Dolehla na mě jeho sladká omamná vůně, jež mě přilákala jako mouchu na med. Byla jsem už jen kousek od jeho obličeje, zavřela jsem oči a chtěla se přiblížit ještě víc, aby se naše rty setkaly a já jeho duši dostala z tak úžasného těla.

Byla jsem od něj vzdálená jen na pár milimetrů, když jsem pocítila nutkání otevřít oči. Pomalu jsem je rozlepila a pohlédla do jeho otevřených medově zlatých očí, které se koukaly do těch mých. To mě naprosto vykolejilo, je to upír, neměl by mě vidět!

Uvědomila jsem si, v jaké trapné situaci se ocitla sama Smrt, a tak jsem se od něj rychle odtáhla. Byla jsem ráda, že nemůžu zčervenat, na to bych musela mít nějakou krev. Edward seděl v klidu na gauči a sledoval upřeně každý můj pohyb, což jen potvrdilo, že mě vidí.

Chtěla jsem se ho rychle dotknout, abych se zbavila toho trapného pocitu, ale příčilo se mi to. V konečném rozhodnutí mě zastavila až jeho slova: „Netušil jsem, že Smrt je tak krásná,“ vydechl to, jako by pronášel nějakou modlitbu.

Překvapeně jsem na něj pohlédla, tohle bylo šokující, skutečně mě vidí upír. To byl velmi zvláštní případ. „T-ty mě vidíš?“ vykoktala jsem a plně se soustředila na to, abych mu umožnila mě slyšet. On přikývl a akorát mě tím víc zmátl. „To znamená, že věříš ve Smrt? Že to je nějaká bytost, co pro kohokoliv jednou přijde a jeho duši vezme?“ zeptala jsem se už o něco pevnějším hlasem.

„Ano, vidím tě, slyším tě. Mrzí mě, že už se nestihnu rozloučit s rodinou. Skutečně moje duše půjde do pekla?“ pohlédl do mých červených očí a já měla chuť si stáhnout kápi pláště ještě víc do obličeje, trochu mě znervózňoval. Překvapil mě, když i on se zatvářil rozpačitě a zamyšleně zároveň.

Nasucho jsem polkla. „Tvou rodinu jsem viděla na fotce a ne, do pekla nepůjdeš, když ti tu duši neodeberu!“ V průběhu mého mluvení jsem se rozhodla, jeho duši neseberu. Chtěla jsem, aby tu zůstal, měla jsem dojem, že to je pro mě nějak důležité.

Podíval se na mě s nadějí. Srdce mi poskočilo, když jsem věděla, že mu tím dělám radost. Přikývla jsem a Jacob se vedle mě najednou objevil. Tvářil se podrážděně. Založil si ruce na prsou a sledoval mě s povytaženým obočím.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkl na mě a já sebou trhla, čehož si Edward všiml, ale nevěděl, co je toho zdrojem.

„Já jeho duši nechci vzít, takže na požár můžeš zapomenout,“ zamumlala jsem zahanbeně, pro novorozeně to neudělám, ale pro toho upíra ano. Žijeme ve zvráceném světě.

Jacob se na mě nevěřícně podíval. „Děláš si srandu? Víš, že za to bude postih!“ vykřikl na mě, já přikývla.

„Vím a ráda si ten trest odnesu sama,“ přitakala jsem a Jacob s naštvaným zavrčením zmizel. Stočila jsem pohled k Edwardovi, na kterého jsem se rozpačitě usmála.

„Takže můžu zůstat?“ zatvářil se jako sluníčko a já nemohla odolat zazubení, které mi roztáhlo rty v širokém úsměvu. Jeho radost byla nakažlivá.

Zakývala jsem hlavou a chtěla jsem odejít, tady už jsem skončila. Otočila jsem se na patě a dokonce se dokázala nepřizabít o plášť. Zamířila jsem ke zdi, abych jí prošla a zmizela. Zarazil mě ale jeho medový hlas.

„Kdy tě zase uvidím?“ Zasmála jsem se a natočila za ním hlavu. Pohlédla jsem do té božské tváře přes své rameno a zamrkala.

„Moc často se neslyší, že někdo chce Smrt potkat znovu, když jí už jednou unikl.“ Zavrtěla jsem nad ním hlavou a on se uchechtl. Znělo to jako rajská hudba.

Pokrčil nad tím rameny. „Nemyslím tak, abys přišla pro mou duši, ale rád bych tě znovu viděl.“

Sklopila jsem stydlivě oči k zemi a potlačila jsem radostné pousmátí, i já ho chtěla vidět. Ne, nechtěla, potřebovala jsem ho vidět.

„Dobře, stavím se někdy za tebou, jen tě chci upozornit, hlavně se nesmíš dotknout mé kůže, proti tomu tě nezachráním ani já,“ mrkla jsem na něj a částečně jsem prošla zdí, když mě opět zarazila jeho další věta.

„Pověz mi ještě svoje jméno,“ zaprosil.

„Bella,“ vydechla jsem. Před mým úplným odchodem jsem ho ještě zaslechla, jak moje jméno zašeptal.

Rozhodla jsem se, že svou návštěvou poctím po dlouhé době Hádovu říši, potřebovala jsem si promluvit s holkami. V první řadě jsem ale myslela na někoho jiného, možná vás překvapím, ale Edward to nebyl. Zamířila jsem do skladu jednoho pekařství, kde byla plná krabice medových koláčů.

S hekáním jsem je popadla a rychle se přemístila do podsvětí, konkrétně před bránu, zpoza ní se ozvala tři zavrčení, když se však začala rozléhat vůně medového koláče, tak se ze tmy vyřítily tři čumáky, které čenichaly něco dobrého k snědku. Musela jsem se nad tím usmát.

„Ahoj, Kerbere, tak jak jde dneska hlídání? Mám pro tebe, jak už asi tušíš, medové koláče.“ Přešla jsem k bráně, odkud se už vyřítil Kerberos a začal se se mnou vítat. Sklonil ke mně prostřední hlavu a já ho podrbala za ušima. Kerberos mě měl moc v lásce, trávila jsem u něj docela dost času, když jsem si chtěla odpočinout od své nenáviděné práce.

Sedla jsem si k jeho pelechu a Kerberos se opět uvelebil. Rozbalila jsem krabici medových koláčů a plně se jich nadechla. Bylo zvláštní, že tříhlavý pes ze všeho nejvíc miluje medové koláče. Vytáhla jsem tři koláče, se kterými jsem začala v rukách žonglovat, a Kerberos na ně vždy zaútočil jednou ze svých tří hlav. Pokaždé koláč chytil do tlamy a spolkl.  

Tuhle hru s ním hraju už sto padesát let a ještě pořád mě to neomrzelo. Poslední koláč jsem si nechala pro sebe. Nemusela jsem sice jíst, ale ta vůně byla skutečně úžasná. Pomalu jsem se do něj zakousla a přežvýkala v ústech své první sousto, ale ve vychutnávání mě přerušilo Kerberovo zavrčení.

S povzdechem jsem k němu natáhla ruku i s koláčem, po kterém se ohnal prostřední hlavu, a já byla vděčná, že mi tam paže zůstala celá.

Vstala jsem ze země a oprášila se rukou. Usmála jsem se na Kerbera a beze slov jsem se vydala k Cháronovi.

Když jsem k převozníkovi dorazila, pohlédl na mě nedůvěřivě a já potlačila nervózní polknutí, nasedla jsem k němu do loďky a on se odrazil od břehu řeky Styx, stále na mě upírajíc svůj pohled. Snažila jsem se dívat všude jinam, jen ne na něj.

Asi se chystal něco říct, když jsme dorazili ke břehu, kde jsem rychle vyskočila a pelášila k paláci, abych s Cháronem nemusela mluvit. Pravděpodobně už totiž věděl, že jsem nechala jednu duši volně na světě.

Proběhla jsem jedním z křídel paláce a snažila se dostat co nejdřív k soudní síni. Bohužel pro mě jsem po cestě potkala Briana, zloduch jeden.

„Nazdárek, Bells, kam ten spěch?“ culil se na mě jako ten největší andílek. Protočila jsem nad ním oči. Už celých sto let se o mě pokouší.

„Pro tebe jsem Isabella, Bells mi může říkat jen Hypnos, spěchám za tvou sestřičkou, chceš něco nebo mě jen zdržuješ?“ řekla jsem otráveně, ale jemu úsměv ze rtů nezmizel. Blonďák zatracenej.

Zavrtěl nechápavě hlavou. „Bells, nebudeš odolávat navždycky, hm, varuju tě, dneska je nějaká napružená.“ Zadíval se přesně směrem, kterým se šlo k síni.

„Ach jo, to já jsem taky, když jsem tě musela potkat, jdi radši vysávat duše nějakých zvířátek,“ vyplázla jsem na něj špičku jazyka, už se mu na rty asi drala nějaká dvojsmyslná poznámka, proto jsem se rychle zase rozeběhla k síni, bohužel jsem musela probíhat kolem něj. Jeho ruka mi velmi nenápadně přejela po boku.

V hlavě jsem mu věnovala pár nadávek. Postranními dveřmi jsem konečně vběhla do soudní síně, kde na nejvyšší židli seděla Jasmine a před ní byla duše nějakého staříka.

„Jé, zdravím vás!“ vyjekl stařík a zamával mi, já mu pozdrav nervózně oplatila a Jasmine ke mně stočila obličej. „Moc děkuji za tu minci, už jsem se bál, že tu řeku budu muset přeplavat, ale pak jsem si vzpomněl.“ Odkývla jsem mu, že beru na vědomí a přiblížila se víc k Jasmine.

„Potřebuju s tebou mluvit, asi jsem něco pokazila,“ zamumlala jsem tak, aby to duše nemohla slyšet. Jasmine chápavě přikývla, i když moc nadšeně se netvářila.

Promnula si prsty bradu a pronesla: „Elysium!“ Ještě jsem stihla zatleskat staříkovi, než Jasminina ruka dopadla s kladívkem na podložku a duše zmizela.

Jasmine vstala ze své židle, říkala jsem si, že za těch spoustu tisíc let už v ní musí mít důlek, ale bůh ví, kolik židlí už vystřídala. Čapla jsem ji za ruku a chtěla jsem se přemístit, abych našla Kassiopeiu, ale ta právě s rozražením dveří vtrhla do soudní síně.

„Zdravím, holky, někam jdete beze mě?“ optala se samolibým úsměvem na rtech. Našpulila jsem nesouhlasně rty.

„Ano, jdeme bez tebe pro tebe, potřebuju s vámi něco probrat, ale někde jinde, nezajdeme na kafe?“

Tak jsme my tři seděly ve Starbucksu u stolu, který byl co nejvíc odsunutý, aby se náhodou nestalo, že tam někdo přijde.

Ze stolu, kam zaměstnanci kavárny dávají připravená kafe, jsme tři ukradly a teď si je užívaly ve skrytu za zdí.

Přehodila jsem si nohu přes nohu a zadívala se na holky, které mě propalovaly pohledem, měla jsem dojem, že už něco tuší.

„Takže, chci s vámi probrat jeden problém,“ vydechla jsem. Kassiopeia mě ale zarazila zdviženým prstem. Druhou dlaň nastavila na nějakého kluka, který si to šinul přímo k našemu stolu. Najednou mu ale podjela noha a on dopadl na zem. Rychle se sebral ze země a dělal, že se nic nestalo, raději zamířil k jinému stolu.

„Jsi si jistá, že byl na seznamu nehod?“ zeptala jsem se Kass a ta jen pokrčila rameny. Občas jsem měla dojem, že trochu zneužívá svojí síly, i když to jsem udělala i já s Edwardem.

„Takže, co jsi nám chtěla říct?“ vložila se do debaty Jasmine, co usrkávala svoje vanilkové latté. Se zmučeným povzdechem jsem si promnula kořen nosu.

„Včera se mi na seznamu objevil upír Edward, chtěla jsem mu vzít duši, když mi ale pohlédl přímo do očí,“ zasténala jsem. Radši jsem vynechala detaily, nepotřebují vědět, že jsem ho málem políbila.

Jasmine se zatvářila zmateně. „Počkej, upír a viděl tě? To je nějaký divný, ne?“ Rukama si začala upravovat pásku kolem očí.

Kassiopeia se zase zatvářila potěšeně. „A byl hezkej?“

„Kass!“ okřikla ji Jasmine a já se musela nad nimi pousmát. Rovnou jsem odpověděla oběma.

„Skutečně mě viděl, myslím, že má jiný druh přemýšlení, a ano, byl hezkej,“ zazubila jsem se na Kass. „No, problém byl spíš ten, že když jsem mu pohlédla do očí, příčilo se mi mu jeho duši vzít,“ přiznala jsem se.

Jasmine se mě pokusila podpořit pohlazením po ruce. „To mě mrzí, ale aspoň jsi mu tu duši odebrala před smrtí, zmíním se mu o tobě, až ho budu rozsuzovat.“

Pohlédla jsem na ni, pochopila to špatně. Těkla jsem očima ke Kassiopeie, která to už ale věděla, neboť semkla rty a výjimečně nic neřekla.

„Ne, Jas, já mu tu duši nevzala, dokonce jsem si s ním dohodla další schůzku.“ Pohlédla na mě nevěřícně a vyprskla právě vypité vanilkové latté přímo mně do obličeje, jsem skutečně dítě štěstěny.

Zavřela jsem oči, když mi na tváři dopadly ledové kapky jejího pití a setřela jsem si je rukama.

„Cože jsi to udělala? Víš, že se to nesmí! Za to tě táta potrestá,“ bědovala Jasmine a já si nervózně zkousla ret.

„No, chci vás požádat, abyste mu to neříkaly do doby, než na to sám přijde. Nějak to vyřeším.“ Trhla jsem rameny, když ke mně dolehla otázka od Kass.

„Co na to Jacob?“ optala se. Ona pořád chtěla, abych šla do Jaka. Jí samotné se líbil Brandon, ale bála se mu to říct, což bych od člověka, jako je ona, rozhodně nečekala.

Oblízla jsem si dolní ret a přiznala se k celé pravdě. „No, moc nadšený nebyl, takže doufám, že neviděl to, že jsem chtěla dát Edwardovi polibek.“

Jasmine už s trochu nadšení plácla do stolu. „Tomu se říká hezký způsob smrti,“ zasmála se. Bylo fajn, když se občas dokázala uvolnit. Kass na mě překvapeně koukala.

„Chudák Jake.“ Protočila jsem nad ní oči.

S holkami jsme dopily kafe a vrátily se každá ke své práci. Já se už jen těšila, až se mi podaří najít chvilku, abych mohla zajít za Edwardem. 

Smrťácké trio 

Tak co na to říkáte? :D Jsem docela nadšená z téhle kapitoly, protože jsem se dneska vzbudila a těšila se, až ji napíšu, což se mi u té první nestalo. Snad je tím moje chuť ke psaní zpět. :) 

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equilibria - Kapitola 2: