Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 24

06.05.2009 (10:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3715×

24. kapitola – Nic se vlastně neděje....

,,Carlisle“ Zavolal jsem do domu.

,,Je ve své pracovně. Stalo se něco Emmette?“ Odpověděla mi Esme, která stála v kuchyni.

,,Řeknu ti to potom.“

,,Ale Emme…“

,,Potom“ Odbyl jsem ji dřív, než vůbec stihla dokončit větu. Potřeboval jsem s Carlisle mluvit dřív, než dorazí Rosalie s Edwardem. Stále jsem totiž nestál o to, aby se dozvěděli, co se stalo, když jsem byl na zpáteční cestě z Rochesteru.

Cestou do Carlisliovi pracovny jsem bral schody po dvou a přitom na zádech Esmenin pohled. Sotva jsem dorazil ke Carlisliovým dveřím, málem jsem do nich naboural. Naštěstí jsem zkrotil svou rychlost stejně brzy jako jsem ji nabral, a tak v jsem v klidu zaklepal.

,,Dále“ Ozval se Carlisle ze své pracovny.

Vstoupil jsem dovnitř a zjistil, že Carlisle jako vždy sedí za svým starožitným stolem a čte knihu. Opatrně jsem za sebou zavřel dveře a šel k němu. Odložil knihu na stůl rozloženou hřbetem vzhůru a já si všiml názvu, který hlásal ,,Sto plus jedna o upírech“. Ten název mě udivil, ale teď jsem měl na starost něco jiného.

,,Emmette, co ty tu děláš. Sice jsem zespod něco zaslechl, ale myslel jsem, že Rosalie ti chce… No… počkat… Stalo se něco?!“

,,Ne, Rose je v pořádku… Docela… Jde o něco jiného.“

,,Docela? Jak docela…?!“ Obával se o ni Carlisle.

,,Rose je v pořádku Carlisle, tady jde o něco jiného.“

,,Dobře… Poslouchám.“ Uklidnil se konečně Carlisle.

Začal jsem mu rychle¨líčit, jak jsem šel kvůli Rosalii do Rochesteru a na zpáteční cestě potkal tu nebohou dívku.

,,Zpomal Emmette. Co že se stalo?“

,,Carlisle… já tu dívku zabil!“ Vyhrkl jsem najednou, protože jsem neměl chuť to celé popisovat a vysvětlovat znovu.

,,Ale… oh… A pokud jsem to dobře pochopil, tak Rose ani Edward o tom neví…“

,,Správně“ přikývl jsem. ,,A ani by se to neměli dozvědět… Zatím…“

,,Myslím, že Rosalie by tě nijak zle nesoudila, ale je to tvoje volba.“

,,Časem jí to řeknu, ale teď na to není nejlepší chvíle.“

,,Chápu… promoce… svatba…“ Pousmál se Carlisle.

,,No… o to tak úplně nejde.“

,,aha no… jestli jsi se na Harwardu neudržel, vlastně bych se ani nedivil. Po takové události je to naprosto normální. Jsi přeci jen ještě mladý…“

Trochu mě tahle jeho odpověď zaskočila. Věděl jsem, že Carlisle umí hodně odpouštět a chápe tyhle ,,nevegetariánské úlety“, ale nečekal jsem, že mi až tolik nevěří.

,,To ne já Carlisle.“ Řekl jsem dost zaskočeně.

,,Kdo tedy? Rose? Nebo snad Edward?“

,,Ne, ani oni.“ Odpověděl jsem už klidněji.

,,Tak kdo?! Emmette mluv!“ Carlisle byl teď oproti mě vážně zneklidněný.

,,Hned ti to řeknu, ale tentokrát už bychom měli jít dolu za Esme.“

Carlislie pokývl hlavou a namířil si to hned ke dveřím. Většinou byl úplně klidný a jen tak ho něco z míry nevyvedlo, ale teď z něj nedočkavost přímo odkapávala. Otevřel dveře a mávl rukou v gestu, abych šel jako první. Prošel jsem dveřmi a aniž bych čekal na něj, šel jsem rovnou dolu.

Pod schody už stála Esme, která byla stejně netrpělivá jako Carlislie.

,,Co se děje Emmette?“ Zeptala se mě hned, jak se k nám přidal Carlislie a stoupl si vedle ní, aby ji obejmul.

Měl jsem trochu obavy, jak jim to říct. Carlislie i Esme Annette znali a vytvořili si k ní vztah stejně tak, jako Rosalie. O Esme bylo známo, že je hodně srdečná a každého si hned zamiluje, takže nebylo divu, že to samé se stalo i u té (podle ní) hodné a milé dívky Annette.

Když jsem se pokoušel zjistit proč se tomu tak stalo i u Carlisle, napadal mě jen jediná možnost. Annette se povahou víc než dost podobala lidem, které znal, když byl ještě člověk. Tím samozřejmě není myšleno to, že by se bezhlavě vrhala do lovu upírů, ale měla stejné zásady.

Kdybychom byli lidé, asi bych jim řekl, ať se raději posadí, ale upírům to v ničem nepomohlo. Snažil jsem se ještě narychlo vymyslet, jak jim to říct opatrněji, ale nic mě nenapadalo.

,,No… týká se to spíše Annette…“ Začal jsem nakonec.

,,Co je s ní?! Stalo se jí něco vážného? A nebo snad přišla na to, kdo jsme?!“ Zděsil se Carlislie.

,,Emmette… Co se děje?“ Přidala se Esme, když jsem se neměl k odpovědi.

,,Ona… no… je... mrtvá.“ Řekl jsem nakonec.

Sotva jsem to dořekl, uslyšel jsem ze vstupní haly bouchnout dveře. Chvíli potom vešli do místnosti Edward a Rosalie.

Rosalie šla rovnou za Esme, aby ji mohla obejmout. Obě vypadaly dost ztrápeně, takže v další debatě už jsme pokračovali jen já, Edward a Carlislie.

,,Kdo?! Totiž, chci říct… jak?!“ Promluvil Carlislie po chvíli štronza, kdy vypadal, jako by do něj uhodil blesk.

,,Byl to jeden z nás.“ Oznámil jsem jim.

,,Cože? Kdo?!“ Vyjekli Edward i Carlislie naráz. Rosalie Edwardovi ani nestihla říct úplně všechno.

,,Nevím… Měla hlas i výšku jak 12-ti letá holka, ale do tváře jsem jí neviděl.“

Edward ani Carlislie se neměli moc do řeči, tak jsem pokračoval dál.

,,Zvláštní ale byla hlavně její schopnost…“

,,Schopnost? Jaká schopnost?“ Zeptal se Carlislie plný zvědavosti.

,,Nebylo to nic příjemného, chvíli jsem dokonce myslel, že tím Rosalii zabije…“ Podíval jsem se na ní a vzpomněl si na výraz v její tváři, když jí ta malá holka mučila. Edward sebou vedle mě v tu chvíli škubl.

,,Vypadala, jako by jí chtěla umučit pouhým pohledem…“

,,To ne… Jane…“ Vyhrkl zděšeně Carlislie.

Esme se na nás otočila se stejně vyděšeným pohledem, sotva to jméno uslyšela.

,,Volturiovi“ Dodala.

Všichni v místnosti ztichli a atmosféra zde by se dala krájet. Příchod Volturiových jsem si nepřál ani já ani nikdo jiný. Přemítal jsem v hlavě, co se v okolí mohlo stát, že to vyvolalo jejich příchod.

,,Rose ne! Nad tím ani nepřemýšlej!“ Málem vybuchl Edward,

,,Ale Edwarde…“ Začala protestovat, ale já jí dřív přerušil.

,,Můžete nám taky říct, o co jde?“

,,Rosalie má poněkud ztřeštěné nápady.“ Odpověděl Edward.

,,Rose?!“ Otočili jsme se na ní všichni tři.

,,To ale není ztřeštěný nápad!“ Protestovala Rosalie.

,,Rose chce jednoduše Annette pomstít.“ Řekl místo ní Edward.

,,Rose to ne!! To ti nedovolím. Copak ti to v lese nestačilo?!“ nechtěně jsem na ni vyjel.

,,To nic nebylo Emmette!“

,,Máš pravdu… To bylo jen málo z toho, co by ti mohla udělat!!“

,,Ale Annette…“

,,Ne Rose!!!“ zarazil jsem ji v půli věty. ,,Je z Volturiů… bude cvičená v boji. I kdybych ti pomohl, tak nic nezmůžeme.“

Rose na to nic neříkala. Pouze sklonila hlavu a zadívala se naštvaně do země. Nechtěl jsem ji rozzuřit nebo něco podobného, a tak jsem šel k ní a obejmul jí. Vůbec se nepohnula a ani nic neřekla.

,,Promiň, jen o tebe mám strach.“

,,Já vím…“ Řekla konečně

Zdálo se, že toto dohadování je u konce. Edward už se nesoustředil na mě ani na Rosalii, ale naopak si šli s Carlislie a Esme sednout na gauč, jako by byli lidé. Zřejmě nám chtěli s Rosalií nechat chvíli o samotě.

,,Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se Rosalie po chvíli ticha.

,,Ano… už ano. Půjdeme za nimi?“

Přikývl jsem a vzal Rosalii za ruku. Sedli jsme si do dvoumístné sedačky a Rosalie se o mě opřela.

,,Zdá se, že Vlkodlaci o ničem nevědí, jinak už by tu dávno byli. Před nimi jsme tedy v pořádku.“ Podíval se Carlislie přímo na mě.

Nálada v místnosti najednou začínala být poněkud veselá, přes ty smutné události. Jediný Edward se začal zmateně rozhlížet okolo.

,,Děje se něco Ed…“ Carlislie ani nestihl větu dokončit.

Všichni jsme přímo vyletěli do útočné pozice, sotva jsme slyšeli klapnout dveře.

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 24: