Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 23

28.04.2009 (23:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2058×

23. Kapitola – Nesprávné překvapení

„Zastav.“ Řekla Rosalie sotva jsme doběhli k lesu.

„Děje se něco?“ Divil jsem se tónu jejímu hlasu.

„Vést tě přeci musím já. Vůbec nevíš kam máme namířeno.“ Pousmála se.

„Víš, že na překvapení moc nejsem...“

Rosalie na to nic neřekla. Místo toho mě chytla okolo krku a začala se mnou očima flirtovat. Až moc dobře věděla, že při těchto jejích pohledech se nikdy neudržím. Skoro okamžitě jsem si jí přitáhl blíž k tělu a začal jí líbat. I z jejích polibků se už dalo poznat, o jak moc má lepší náladu.

Skočila na mě a svýma nohama obejmula moje tělo. Absolutně jsem vypustil z hlavy to, že pro mě má Rosalie nějaké překvapení a myslel spíš na to, že nejspíš znovu vykácíme půlku lesa.

Konečně jsem se naučil nenechat se ze začátku ovládat emocemi, a tak jsem Rosailii v celku opatrně položil na zem. Začal jsem jí přejíždět rukou po křivkách jejího těla a nakonec se dostal ke knoflíčkům její halenky.

Chvíli jsem je zkoušel s klidem rozepínat, ale byly tak malé, že to vůbec nešlo. Trvalo by celé století, než by se mi podařilo všechny ty knoflíčky rozepnout, a tak jsem zvolil trhací metodu, která byla vždy jistotou.

Rosalie se pode mnou rozesmála.

„Děje se snad něco vtipného?“ Řekl jsem rychle mezi polibky.

Rose se ode mě jemně odtáhla, aby mi mohla odpovědět, ale já jí od sebe nechtěl mít dál než pár milimetrů.

„Nemělo by se tohle vážně dít až po svatbě?“ Řekla už trochu vážněji.

„Ale no tak Rose... snad už tě Annette nenakazila. I když po těch letech by nebylo divu....“ Pustil jsem jí a lehl si vedle na svůj vlastní kousek země.

„Emmette... Dřív jsem mívala úplně stejné názory jako ona. Třeba když ten týden počkáš, bude to pak ještě lepší.“ Lehla si zase na mě a věnovala mi letmý polibek.

„Rosalie ty jsi nepoučitelná. Nejdřív si tu se mnou takhle zahráváš a teď mám čekat.. No že se nestydíš.“ Usmál jsem se, aby to nevyznělo tak zle.

„Že by to můj opičák, který si hravě poradí s Grizzlym nezvládl?“ Pošťuchovala mě neustále.

„Že by se z mého anděla strážného stával ďábel.“ Oplácel jsem jí to.

Rosalie která na mě teď spíš seděla se poklonila jako by se někomu představovala a propukla v záchvat smíchu.

„Ďábel se musí zkrotit........“ Řekl jsem a v tu chvíli si jí přitáhl zpět k tělu a začal vášnivě líbat.

Nedaleko nás se nacházel strmý svah a mi z něj během chvilky začali válet sudy. Vzhledem k tomu jak byla naše těla pro ostatní rostliny i živočichy tvrdé, ani jsme se o stromy nezadrhávali, ale naopak jsme je rovnou vzali sebou.

Při tom koulení se dolů ze svahu jsme se s Rosalii přestali líbat a začli se smát. I když sex byl odročen až na svatební noc, bylo vidět, že nám stačí i něco míň a hned za námi vzniká pohroma.

Zastavili jsme se až těsně před řekou, od které v tu chvíli uteklo stádo jelenů. Rosalie se po nich ohlédla a mě došlo, že by jsme si měli jít zalovit. Nejedli jsme už pár dní a v kombinacishromadou lidí a blížícími se zkouškami to nebyl zrovna dobrý nápad.

„Jdeme?“ Zeptal jsem se jí a pokývl hlavou směrem k prchajícímu stádu.

Rosalie nejdřív jen přikývla, ale nakonec dodala... „Počkej... Mám halenku poněkud v rozkladu.“

„Myslím, že těm jelenům je to jedno, a kdyby sem nedej bůh zabloudil nějaký muž.....“ ... přejel jsem Rosalii pohledem... „... ne... myslím že tomu by to taky nevadilo.“

„Jim možná... ale tobě by potom mohlo....“ Nadzdvihla s úsměvem obočí.

Nic jsem na to neřekl a radši si rovnou stoupl a sundal košili, aby si ji mohla obléct. Jediné co jsem měl teď na sobě já byly kalhoty.

„Tohle se zas líbí mě...“ Řekla Rosalie když už stála oblečená v mé košili a dívala se na mě.

Přiblížila se ke mně zas jen na pár milimetrů začala svou rukou přejíždět po mé nahé hrudi. Už se přibližovala, aby mě opět začala líbat, ale zadržel jsem jí.

„Podruhé žhavé uhlí neuhasíš lásko....“ Pousmál jsem se a políbil jí do vlasů.

„Promiň...“ Řekla trochu sklesle. „Je to jen týden...“ Pokusila se o veselejší hlas.

„Já vím.....“ Chytl jsem jí za ruku a rozeběhli jsme se za jeleny.

Chvilku trvalo, než jsme je dohnali a mohli se napít, ale času jsme měli víc než dost. Jako vždy bych si mnohem radši dal medvěda než nějakého tupého bíložravce, ale bohužel se poblíž žádný nenacházel, a tak jsem si musel vystačit s tímto.

„Tak co to překvapení?“ Usmál jsem se na Rosalii, když už jsme byli oba po lovu.

„No...“ podívala se na svah, který jsme vykáceli... „...Trochu jsme sešli z cesty, takže bychom se měli vrátit zpátky nahoru.“

„Jak je libo.“

Byl jsem zase tak plný energie, že jsem se rozeběhl a podebral Rosalii tak, že jsem jí teď nesl v náručí a běžel s ní přímo nahoru.

„Emmette... nohy mi ještě slouží.“ usmála se na mě Rose.

„Musím si přece nějak natrénovat to, jak tě budu přenášet přes práh až do ložnice..“ S těmito slovy jsem jí úsměv oplatil.

Když jsme doběhli nahoru zavál nám čerstvý vánek přímo do obličeje. Nebyl toaleobyčejný vánek, byl obohacený o dvě různé vůně.

Jednu z nich jsem znal.. velice dobře jsem ji znal. Byla to lidská vůně, ale já si najednou nemohl vzpomenout komu patřila. Druhá vůně byla stoprocentně nějakého upíra, kterého jsem neznal.

Z ničeho nic se o kousek dál, z houští, ozval výkřik a mě v tu chvíli došlo komu ta vůně patří.

„Annette!!!!!“ Zařvali jsme s Rosalii najednou a vydali se za výkřikem.

Přes to, že jsem tuto dívku neměl nijak zvlášť rád, jisté pouto už jsem si k ní za ty roky vytvořil. Není divu, že mi tedy sotva jsem uslyšel výkřik tělem projela vlna strachu o ní a zděšení. Nechtěl jsem ani pomyslet, jak by na tom byla Rosalii, kdyby se Annette něco stalo a to ještě ke všemu kvůli někomu, jako jsme my.

K mé smůle se ale přesně tak stalo.

Sotva jsme doběhli na místo výkřiku uviděl jsem bezvládné Annettino tělo, které bylo vybledlé natolik, že se teď neuvěřitelně podobalo upířímu. O několik metrů dál stál ale opravdový upír. Jeho tělo bylo zahaleno do černého pláště a hlava přikrytá kápí, takže jediné, co bylo na první pohled vidět, byli jeho či její rudě zářící oči.

Sotva si Rosalie všimla, že tělo patří Annette sesypala se vedle ní na kolena a vypadala jako nikdy. Stoprocentně jsem věděl, že kdyby mohla, na místě by brečela. Pohled na její smutnou tvář byl natolik skličující, že jsem musel odvrátit zrak a zaměřit se na toho neznámého upíra.

„Hej ty... co jsi zač?!“

Ta postava nepromluvila, ale místo toho jsem uslyšel, jak křičí Rosalie. Okamžitě jsem se otočil, sedl si vedle ní a chytl jí za ruku.

„Rose.. Rose.. Co je to s tebou.“ Ptal jsem se dost vyděšeně.

Rosalie ale nebyla schopná odpovědi. Začala se kroutit v křečích a vykřikla znovu.

„Rose!!“ Tohle jsem nemohl poslouchat.

Ta postava se najednou rozesmála a mně bylo hned jasné, že se jedná o dívku.

„Co je na tom vtipného?!“ Málem jsem po ní skočil, ale něco mi říkalo ať to nedělám, i když musela být o hodně slabší než já.

„Všechno a nic....“ Rozesmála se a v souladu s tím Rose znovu vykřikla.

V tu samou chvíli, jako mi došlo, že tu bolest Rosalii způsobuje ona, zmizela ta holka někde hluboko v lese. Kdybych mohl, vydal bych se za ní a rozsápal jí na kousky, ale nechtěl jsem opouštět Rosalii, nevěděl jsem co s ní přesně je.

„Rose... jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se jí zděšeně, když sebou konečně přestala zmítat.

„A-ano.... Ale A-a-annette.....“

Nevěděl jsem co jí na to říct, a tak jsem si jí přitiskl na hruď, jako by byla člověk a potřebovala se vyplakat. Obejmula mě a vůbec se nehýbala. Až po chvíli se ode mě odtáhla.

„Běž to všechno říct Carlislovi... Já přivedu do Forks Edwarda.“ Vyhrkla najednou.

„Ale Rose.....“

„Prostě to udělej Emmette... nějaký zaběhlý upír mi nebude vraždit přítelkyni. Mohl takhle ohrozit i smlouvu mezi námi a Quilety.“ Nenechala mě domluvit Rosalie a stála si za svým.

„Dobře.“

Sotva jsem to Rose odsouhlasil, zvedla se a běžela zpátky k Harwardu.

Najednou mi došlo, že já sám vlastně potřebuju s Carlislem mluvit a říct mu o příhodě v jabloňovém sadu. Musel jsem to říct alespoň jemu a doufat, že Quileté se nedoví o tom a ani o dnešku.

Potřeboval jsem tedy stihnout s Carlislem mluvit dřív, než tam přiběhnou Rosalie s Edwardem, a tak jsem běžel, jak nejrychleji jsem mohl.

Snažil jsem se po cestě nemyslet na to, jak tam v lese leží Annettino tělo. Kdybych mohl, odnesl bych jí blíže k Hardwardu, aby jí lidé dříve našli, ale copak jí tam mohlo napadnout zvíře? V tu chvíli mě ale napadlo něco úplně jiného.

.... Co dělala Annette tady v lese? Věděla co jsem já a Rosalie zač? Stopovala nás snad už někdy? A jestli ano.... Co všechno viděla? ........ Myšlenky mi hlavou lítaly takovou rychlostí, že jsem některé nestihl ani pořádně zachytit.

"Tomu říkám překvapení" Povzdechl jsem si, když už jsem byl nedaleko našeho domu a vzpomněl si, proč jsme vlastně do toho lesa s Rose tentokrát šli.

24. kapitola – Nic se vlastně neděje....

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 23: