Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 22

23.04.2009 (21:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2267×

22. Kapitola – Smrt k životu patří

Annette se ani po několika dalších dnech nedala přemluvit, že Edward prostě není ten pravý, a dokonce s námi trávila o to víc času. Občas, když jsem musel Rosalii nechat večer samotnou s Annette, aby zahrála každodenní divadlo s usínáním, se Edward svěřil s Annettinými myšlenkami.

Podle všeho si velice živě představovala, že budeme velká čtyřka Harwardu. Jednou se prý na pozemcích dostala až k dvojité svatbě.

I díky této nové okolnosti, jsem skoro zapomněl na událost, která se před několika dny stala mě. Už jsem jí ani tolik neřešil, takže mi bylo v celku jedno jestli ji Edward uvidí v mých myšlenkách. Měl jsem teď mnohem víc věcí na starost.

Neuvěřitelnou rychlostí se blížili promoce a s nimi i svatba. Vzhledem k tomu, že Rosalie musela většinu denního času trávit s Annette, rozhodli jsme se noc věnovat plánování svatby a den učení.

Skoro mi až přišlo směšné, jak moc jsme se v tuto chvíli podobali lidem. Měli jsem sice jednou tolik času, co oni, ale také jednou tolik starostí, čímž se to celkem vyrovnávalo. Svatba musela být prostě dokonalá a promoce na jedničku.

Jendou večer, když Annette konečně usnula a Rosalie se mohla vytratit, vydali jsme se na naší starou dobrou louku.

Cestu tam jsme znali už skoro nazpaměť, ale přesto jsme ani jeden za celou dobu nepromluvili.

Teprv když jsme doběhli, dala se Rosalie do řeči.

„Všechno to hrozně uteklo.“

„Máme přeci plno času... upíři jsou nesmrtelní.“ Dořel jsem konec s úsměvem a šal jí zezadu obejmout.

„Ano Emmette.... upíři ano....“

„Jak to myslíš Rose?“

„Copak ty jsi nad tím nikdy nepřemýšlel?“

„Nad čím?“ Ptal jsem se jako úplný hlupák.

„Umřou Emme... oni všichni umřou....“

Nebyl jsem schopný slova, a tak jsme jí prostě jen nechal pokračovat.

„Přežijeme je nejspíš o několik století.... Naše rodiny, přátele.... Teď sice ještě můžeme být šťastní z toho, že jsou všichni v pořádku a už je netrápí naše smrt.... Ale zanedlou....“

„Zanedlouho se budeme mi trápit z jejich smrti.....“ Dořekl jsem za Rosalii, když mi došlo na co celou dobu naráží.

„Ano, přesně tak.....“

„No tak Rose.... To je život. Nemůžeš je všechny proměnit v upíry, aby s tebou žili napořád.“ Řekl jsem s pokusem o to, aby jí to uklidnilo a políbil jí do vlasů.

Rosalie nic neříkala a jen se dál dívala nahoru na měsíc.

„Rose... netrap se tím prosím... Máš ještě několik let, kdy tu budou s námi..“

Rose se na mě otočila a chytila mě okolo krku.

„To je další věc Emmtte... těch jedenáct let od tvé přeměny hrozně rychle uteklo. Další roky utečou stejně tak rychle a oni už tu za chvíli nebudou.“

Přišlo mi, že kdyby mohla, na místě by se rozplakala. Nevěděl jsem, co ne to říct. Nad tímhle jsem vlastně ani nepřemýšlel. Byl jsem rád ze zprávy o tom, že má rodina je v pořádku, ale ani ve snu mě nenapadlo začít zase řešit, jak na tom bude za pár let.

Nevěděl jsem, co na to Rosalii říct. Nedalo se to nijak vyvrátit, nedal se zpomalit čas, aby se jejich život prodloužil a jak už jsem řekl, nemohli jsme je všechny proměnit v upíry.

Chvíli bylo úplné ticho, ale pak zase promluvila Rosalie.

„Promiň Emmette.... nechtěla jsem ti kazit náladu.... já jen..“ Ani nedořekla větu a opřela si svou hlavu o mou hruď.

„Rose.. no tak. Nevěš hlavu. Ještě před sebou máme spousty let, ať už si plynou, jak rychle chtějí. Tvoje i má rodina tu ještě pořád je.“ Usmál jsem se na ní.

Tu noc už jsme ani jeden nepromluvili. Zbytek času jsme proleželi uprostřed louky a mlčky sledovali hvězdy.

Teprve když se začlo rozednívat, Rosalie konečně zase promluvila.

„Asi by jsme už měli jít... Annette se za chvíli vzbudí.“

Nemohl jsem s tím nesouhlasit, a tak jsem pouze přikývl na souhlas a vydali jsme se zpět k Harwardu.

Když jsem Rosalii doprovodil až k jejímu pokoji, ani mi nedala pusu. Jen se rozloučila slovem „Ahoj“ a zašla dovnitř. Tohle jí nebylo podobné. Na chvíli mě napadlo, jestli jí náhodou Annette nenakazila svým jeptiškovským celibátem, ale uvědomil jsme si, že tak to určitě nebude. Nevěděl jsem ale, že jí to s její rodinou až tolik trápí. Nechtěl jsme jí dál otravovat, protože ona sama o to zřejmě nestála, a tak jsme se vydal do svého pokoje.

Nečekal jsem, že Edward už bude zpět, protože tvrdil, že se zase na chvíli vydá do Forks, aby se lépe připravil na závěrečné zkoušky a vrátí se až těsně před nimi.

„Ahoj Emmette. Tak jak to tu šlo?“

„Ahoj.. co tu děláš tak brzo? Došly pumy?“ Pokusil jsem se o vtip.

„Spíš volný čas... Pozítří už je čtvrtek a s ním první zkoušky.“

To mě zarazilo. Poslední dobou čas tak utíkal, že jsem si vážně nevšiml, jak moc se zkoušky přiblížily. Všechno to plánování a učení zabíralo hrozně moc času. Když jsem se ale otočil na kalendář, který mi vysel za zády, konečně jsem si to plně uvědomil.

„A do háje..... ono už je úterý!!“

„Proč mě tohle neudivuje...“ Zasmál se mi Edward.

„Hahaha.... To je hrozně vtipný. No co... když propadnu u zkoušek, aspoň budu mít dokonalou svatbu.“ Vyplázl jsem na něj jazyk, jako malé dítě, ale hned potom mi obličej zas posmutněl.

..... Možná ani ta nebude tak dokonalá ..... Řekl jsme si v duchu.

„Stalo se něco Emmette?“ Zvážněl najednou i Edward, když si všiml mé myšlenky.

...... Rose.... je nějaká..... divná...... Řekl jsem si v duchu, protože jsem to ani nechtěl vyslovit na hlas.

Edward se na mě zamyšleně mračil, protože zřejmě nechápal. Neměl jsem chuť mu vysvětlovat celý náš noční rozhovor, a tak jsme si na něj prostě jen vzpomněl.

„To jí zase přejde....“

„Asi máš pravdu...“ Pokusil jsem se o úsměv. „Jdu se radši učit... Nemůžu přeci propadnout hned u prvních promocí.“

„Myslím, že to se ti snad ani s upíří pamětí povést nemůže.“

„Tak to mě asi málo znáš..“ Zavtipkoval jsem na svou adresu.

„Ale znám.... Mimochodem, někam si odskočím... Za chvíli jsem zpět.“

„Jasně, jasně.. Že Annette pozdravuju a nezbourejte celý Harward.“ Ušklíbl jsem se.

„Ha ha ha... moc vtipný Emmette.“ Řekl, když už procházel dveřmi a následně za sebou zabouchl.

„A hurá do učení....“ Povzdechl jsem si.

Ani jsem nevěděl, kolik času jsem nad učením strávil a Edward byl už zase zpátky.

„Ty se pořád učíš? Vždyť už všechny ty učebnice musíš umět na zpamět.“ Divil se Edward, sotva vkročil do pokoje.

„Neumím ani ťuk a to mám pozítří dělat první zkoušky.“

„Omyl Emmette... zítra.“

„Cože?!“ Vyjekl jsem.

Když jsem se podíval na hodiny zjistil jsem, že je už hodinu středa. Protřel jsem si oči, jako jsem to dělával, když jsem byl ještě člověk, abych se ujistil jestli náhodou nevidím špatně, ale jako vždy jsem měl dokonalý upíří zrak.

„Vždyť už jsem se měl dávno sejít s Rosalii! Říkal jsi, že se vrátíš za chvíli a ne až ráno!“

„Emmette klid. Rosalie byla teď se mnou, takže bude určitě u sebe v pokoji.“

„S tebou?! No to je jedno... jdu za ní..“

Už jsem ani neslyšel, co mi odpověděl a vlastně mě to ani nezajímalo. Běžel jsem přímo k Rosalii, která byla vážně ještě na pokoji.

Zlehka jsem zaklepal, abych nevzbudil Annett a ona mi hned otevřela.

„No konečně...“ Pousmála se na mě.

„Promiň... snažil jsem se ti jakožto budoucí manžel neudělat ostudu a nepropadnout u zkoušek.“

„Já vím.. Edward mi to říkal.“ Zasmála se. „Moment, ještě něco vyřídím a půjdeme.“

„Dobře.“

Rosalie vešla zpět do pokoje. Nechala za sebou otevřené dveře, tak jsem vešel za ní. Šla přímo k malému stolku, kde se nacházely papírky na vzkazy a tužka. Nechápal jsem, co chce Annette psát, když se vlastně o jejích nočních vycházkách nemá dozvědět, a tak jsem se jí naklonil přes rameno, abych to zjistil.

Milá Annette,

jedeme s Emmettem před zkouškami ještě na takový malý výlet. Neboj se o mě, zítra jsem zpátky.

Rosalie

„My se chystáme někam na výlet?“ Zeptal jsem se Rosalie sotva se podepsala.

„Víš, že číst přes rameno je neslušné?“ Podívala se na mě tím flirtujícím, káravým pohledem.

Nemohl jsem jinak, než se zatvářit jako že za nic nemůžu.

„Chci ti něco ukázat.“ Dodala a věnovala mi letmou pusu.

Nechápal jsem, co s ní Edward provedl, ale byl jsem mu vděčný. Rosalie najednou celá zářila a zdála se být opravdu šťastná. Na její tváři už nebyla vidět jediná známka trápení, či stesku.

.... Na tohle se ho musím zeptat hned jak se vrátíme ....... Řekl jsem si pro sebe a zakýval halvou v náznaku nepochopení.

„Jdeme?“ Řekla Rosalie, která nyní stála mezi a dveřmi a napřahovala ke mně ruku.

Okamžitě jsem do ní vložil tu svou a vedl Rosalii ven z budov, ven ze školních pozemků až k lesu.

21. Kapitola – Dlouhý návrat.    / 23. Kapitola - Nesprávné překvapení.

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 22: