Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 21

21.04.2009 (17:47) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2123×

21. Kapitola – Dlouhý návrat

Bylo mi ze sebe samého na nic. Ještě před chvílí mi v rukách leželo bezvládné lidské tělo, z kterého jsem vysál všechnu tu náramně vonící krev. Začal jsem si vše zpětně uvědomovat.

Zabil jsem tu dívku skoro bez rozmýšlení. Její krev mi prostě voněla mnohem víc, než jakéhokoli jiného člověka, co jsem kdy potkal. Moje oči nyní museli zářit rudou barvou, takže jsem se nemohl jen tak vrátit na Haward. Navíc jsem se bál, co na to řekne Rosalie.

Pomalu se stmívalo, byl jsem pryč skoro celý den. V tuhle dobu už jsem měl dávno být u Rosalie. Neměl jsem moc možností, co jsem teď mohl dělat, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet hned tu první, co mě náhodou napadla.

Rozeběhl jsem se zpět do lesa, ve směru pokračování své cesty. A snažil se neohlížet na dívčino tělo. Hlavou mi běhaly myšlenky typu „Co s ní teď bude?“ a „Najde jí vůbec někdo?“. Snažil jsem se je zaplašit a soustředit se na důležitější věc.

„Snad bude pár jelenů stačit...“ Oddychl jsem si, když jsem na malé uzavřené mýtině uviděl jejich stádo.

Doufal jsem, že zvířecí krev alespoň trochu pomůže a zbarví mé oči o několik odstínů zpět k hnědé. Věděl jsem sice, že jako novorozenému, kdy jsem měl také oči barvy karmínu, mi to zabralo několik měsíců než jsem se dostal na odstín, který připomínal spíše karamel, ale nepřestával jsem doufat, že to vážně zabere.

Pustil jsem se do prvního jelena a během chvíle už jsem běžel za druhým. Zdálo by se, že pro nás musí být lehké vylovit celé stádo během chvíle, ale nebylo tomu tak.

Zvířata měli kupodivu větší pud sebezáchovy, než-li lidé, takže brali nohy na ramena hned, jakmile nás zavětřili. Občas mi to přišlo jako naschvál. My, co jsme se rozhodli pro vegetariánství jsme to neměli těžké jen v tom, že jsme neustále pociťovali hrozné pálení v krku, ale lov zvěře byl ještě navíc obtížnější.

Lovil jsem tak dlouho, dokud jsem ve zvířecí krvi doslova neplaval. Cítil jsem se natolik přepitý, že kdybych byl člověk asi bych už celý svůj obsah žaludku vyvrátil zase zpátky ven. Jakožto upír bych si ale musel minimálně strčit prst do krku a nato jsem byl za prvé moc líný a za druhé jsem tu krev potřeboval uvnitř mého těla.

Chvíli jsem ještě přemýšlel nad tím jestli mám jít hned za Rosalii, a nebo si ke krvi přidat ještě několik hodin. Nakonec jsem usoudil, že Rosalie se do rána nějak zaměstná i beze mě. Doufal jsem, že mě nebude hledat a raději si najde nějakou zábavu ve Forks, nebo s Edwardem.

Vzhledem k tomu, že jsem teď vlastně celou noc neměl co na starost, rozhodl jsem se zajít zpět do města a podívat se do výlohy nějakého zlatnictví. Samozřejmě jsem si musel dávat velký pozor, abych někde nepotkal nějakého člověka, který by se mi mohl podívat do mých karmínových očí.

Cestu jsem si prodloužil, abych nemusel běžet okolo jablečného sadu, kde se všechno takhle divně zkomplikovalo.

Když jsem doběhl do města, na ulicích jsem neviděl jediného člověka. To mi bylo výhodou, takže jsem si v klidu mohl prohlížet výlohy kteréhokoli obchodu, co se ve městě nacházel.

První výloha, kterou jsem si prohlížel, patřila krejčovství. Shodou náhod v něm zrovna vystavovali pánský smoking a dámské svatební šaty. Okamžitě jsem si v nich představil Rosalii a měl jsem co dělat, abych se ihned nerozběhl zpět na Harward.

Představa jí, jak kráčí k oltáři v bílých šatech se zářícím úsměvem se mi neuvěřitelně zamlouvala. Vážně jsem sám sebe nechápal, proč jsem se jí na tu zásadní otázku nezeptal už dávno. Těšil jsem se na ten den, kdy bude svatba. Těšil jsem se až bude Rosalie vážně jen a jen moje.

Přešel jsem k další výloze, která tentokrát patřila květinářství. Přemítal jsem jaké květiny bude asi Rosalie chtít. Podle jejího vkusu jsem tipoval růže. To ale nebylo to co mě u výlohy zastavilo.

V rohu, za skleněnou vázou se skrývalo malé zrcátko. Do teď jsem neměl možnost, jak zjistit barvu svých očí, takže jsem se téhle snažil využít. Trvalo mi jen chvílí než jsem si stoupl na to správné místo a v zrcátku se začala odrážet má postava.

Začal jsem se různě shýbat a směrovat se na zrcátko tak, aby odrážela můj obličej. Po chvíli se mi to konečně povedlo a já zjistil, že moje oči mají skoro stejnou barvu jako karamel. Už v sobě neměli skoro žádné stopy rudé.

Okamžitě mi to zvedlo náladu a já se chtěl hned rozběhnou do Harwardu za Rosalii. Bohužel mě přerušila jakási příchozí postava.

„Do-do-dobrý den....“ Řekl uvzlykaný ženský hlas..

Nejprve jsem se přesunul do stínu lampy, abych měl jistotu, že vážně nespatří nic zvláštního v mých očích.

„Dobrý večer... potřebujete něco?“ Té ženy mi bylo opravdu líto.

Žena chvíli vzlykala a naprosto nic neříkala, začal jsem se bát jestli vůbec ještě někdy promluví.

„Paní.... jste v pořádku? Nestalo se vám nic?“

„Já-já ano..“

„Co se teda stalo?“ Zeptal jsem se zmateně.

„Má dcera....“

„Co je s vaší dcerou?“

„Já... nemůžu jí najít....“ Rozvzlykala se znovu „Měla přijít... za-za za setmění...!“

„Uklidněte se. Pomůžu vám jí najít.“ Nabídl jsem se pár minut na víc už Rosalii vadit nebude a určitě bude lepší, když jí půjdu hledat já než jiný muž, kterému to bude trvat jednou tak déle.

„Do-dobře...“

„Kde jste ji naposledy viděla, nebo spíš.. kde měla být?“

„Pra-pracovala.... nahoře.. v-v lese.“

„Nahoře v lese? Co dělala v lese?“ Trochu jsem se této informace zalekl.

„O-ona nebyla v-v lese. By-byla na mýtině.. sbí-sbírala jablka.“ Vypravila ze sebe a opět se rozplakala.

Tahle informace byla snad jediná, kterou jsem nechtěl slyšet.

„Určitě ještě příjde. Běžte domů. Třeba už tam na vás čeká.“ Zalhal jsem.

Nedokázal jsem té ženě říct, že tělo její mrtvé dcery právě teď leží na kraji jablečného sadu, a že já byl ten který její smrt zavinil.

„Mo-možná máš pravdu.“

Nedokázal jsme nic říct. Nedokázal jsme znovu zalhat, a tak jsem se jen pousmál.

„Dě-děkuju ti. Na-na shledanou.“

Rozloučila se žena a vydala se pryč ode mě.

Zdálo se, že mi celá tahle událost zhatí všechny moje plány, ale snažil jsem se to překonat. Nemohl jsme tam už déle zůstávat. Potřeboval jsem vidět Rosalii, být s ní. Nezdržoval už jsme se tedy ani minutu a běžel přímo na místo, kde jsme se s Rosalii rozloučili.

Vzal jsem to velkou oklikou, abych nemusel běžet přes jablečný sad. Do lesa poblíž Harwardu jsem se dostal ani ne za hodinu. Během cesty jsem ještě trochu přemýšlel, jak to vše zamaskovat. Rosalie měla přeci jen lepší zrak než obyčejní lidé.

Když jsme doběhl na místo, Rosalie už tam čekala. Nejdřív jsem se trochu obával, že tam bude i Edward, ale měl jsem štěstí.

„Emmette konečně!“ Vyhrkla Rosalie sotva si mě všimla.

Rozeběhla se směrem ke mně, a skočila mi okolo krku.

„Hrozně jsme se bála, kam jsi se poděl na tak dlouho!“

„No tak Rose... Co by se mě mohlo kdekoli stát?“ Povzbudivě jsem se na ní usmál a začal vášnivě líbat.

Nebyl to zrovna krátký polibek a vzhledem k tomu, že jsem Rosalii vážně potřeboval vidět, jsem se do něj vžil, jak jen to šlo. Naše rty k sobě přiléhaly, a souzněly spolu, jako by byly jen jedny.

„Ty zřejmě nechceš slyšet, jak je na tom tvá rodina.“ Zeptal jsem se po chvíli, když už se Rosalie blížila tomu, že nad sebou oba absolutně ztratíme kontrolu a uděláme v tomhle lese další louku.

„Promiň.. znáš mě.“ Usmála se na mě tím andělským úsměv, stejně tak, jako když jsme jí viděl úplně poprvé.

Nemohl jsem se tomu nezasmát.

„Tak povídej.“ Řekla,když ze mě seskočila zase na vlastní nohy a už mě držela jen za ruku.

„Tvoje rodina je v pořádku. Matka s otcem jsou zdraví a oba tví bratři založili svojí vlastní rodinu.“

Hned jak jsem dořekl tuto zprávu, rozzářila se a vypadala celkem šťastně.

„Doufala jsem v to.“

„Víš, ale je tu ještě jedna věc.“ Řekl jsme a sklopil zrak.

„Co je to Emmette?! Všimla jsem si, že jsi nějak smutně naladěný, ale proč? No tak Emmette...“

„Henry mě poznal.“ Nemohl jsem jí přeci jen tak říct, že jsem zabil mladou dívku a poté ještě potkal její matku, která jí hledala. Neměl jsem na to odvahu.

„Jak to myslíš poznal?“

„Potkal jsem ho, když jsem odcházel od Very a Rayena. Říkal něco o snu, kde mě viděl i s tebou. Pak si ale uvědomil, že to zřejmě nebyl jen sen, že to asi zažil. Odešel jsme odtamtud, aniž by se ještě stihl na něco vyptávat. Nic to podle mě nebude, ale stejně.“

„Od Very a Rayena“! Oni zůstali spolu? Tys s nimi mluvil? Byl jsi u nich doma?!“

„Hou hou hou... zpomal Rose! Ano byl jsem u nich. Jak jinak bych se to všechno dozvěděl? Vera ani Rayen mě ale nepoznali neboj. Pořád bydlí na tom samém místě. Mají se dobře.“

„Promiň. Jen mě to překvapilo. Díky, že jsi tam šel.“

„Pro tebe cokoli, to víš. Mimochodem.... měla jsi čas trošku přemýšlet o svatbě?“ Mrknul jsem na ní.

„Popravdě. Něco málo už naplánovaného mám.“ Opět nahodila svůj andělský úsměv.

„To je dobře. A co datum?“

„Za měsíc?“ Řekla a pověsila se mi opět okolo krku.

„Co takhle týden? Nebo dva a můžeme tím rovnou oslavit první dostudování univerzity.“

„Ano, ano a ještě jednou ano. Ale co to, že tak najednou?“

„Nemůžu se dočkat, až tě uvidím v bílých šatech jak se chystáš být jen a jen má.“

„Ale já už jsem jen tvá... nezapomeň.“ Řekla a zase mě letmo políbila.

Najednou se hrozně rozesmála.

„Děje se něco?“

„Jen jsem si vzpomněla na jednu celkem zásadní věc, která určitě i tobě zvedne náladu. Určitě by jsi si nikdy nemyslel, že se něco takového může stát.“ Zasmála se znovu.

„Povídej.“

„Annette se nám zamilovala do Edwarda.“

„Co-cože?!“ Vykoktal jsme v záchvatu míchu.

„Annette se mi svěřila, že je Edward úplně úžasný a je do něj zamilovaná až po uši. Zvláštní ale bylo, že to ani sám Edward nevěděl.“ Škodolibě se zasmála.

„Když už jsme u Edwarda...“ začal jsem zase vážným tónem „...Je na koleji?“

„Ne není. Rozhodl se dát si pauzu ve Forks a jít až na závěrečné zkoušky. Proč? Stalo se ještě něco, co jsi mi neřekl?“ Dívala se na mě Rosalie podezřívavě.

„Ne, vůbec nic. Jen jsem chtěl vědět, jestli je potřeba vymýšlet, jak zamluvit můj výlet. Pochybuju, že jsi mu prozradila kde jsem, a nebo to máš v brzké době v plánu.“

„No to máš vlastně naprostou pravdu.“

„Takže teď můžeme v klidu jít. Za chvíli bude ráno a myslím, že Annett by tě měla vidět ve tvé posteli.“ Mrkl jsem na ní.

„Asi máš pravdu. Navíc... musíš se sám přesvědčit, jak to s ní vypadá.“ Zase se začla trochu smát.

20. Kapitola – Doba odloučení > část druhá.   / 22. Kapitola - Smrt k životu patří.

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 21: