Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 20 (první část)

16.04.2009 (16:28) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1762×

20. Kapitola – Doba odloučení > část první

Z pohledu Emmetta

Sotva jsem se oddělil od Rosalie, doufal jsem že budu zase brzo zpátky. Neměl jsem rád naše odloučení, ale tohle jsem pro ní udělat prostě musel. Věděl jsem, že její lidská rodina pro ní hodně znamená, proto jsem ani neváhal ve svém rozhodnutí.

Cesta do Rochestru nebyla nijak složitá. I když jsem si jí za celou svou existenci prošel jen dvakrát, dokonale jsem si jí pamatoval. Přišlo mi jako bych znal každý strom, takže jsem se zanedlouho ocitl u palouku, kde jsem před několika lety poprvé spatřil Veru a malého Henryho.

Přišlo mi to spíše jako včera, co jsme se s Rosalií schovávali v bývalé vile Roycových a viděla nás Vera. Vlastně mě teď samotného zajímalo, jak si později vysvětlila Rosaliino objevení se zde.

Byl jsem sice nedočkavý, kdy zase Rosalii uvidím, ale počkal jsem si než se setmí a teprve potom se vydal dolů do města. Mezi tolika lidmi to bylo přeci jen jistější, a kdyby mě navíc viděla Vera, nechtěl bych aby mě hned poznala.

Šel jsem přímo k vile kde bydlela, když jsme tu posledně s Rosalii byli, k vile Royců. Snažil jsem se nenápadně nakouknout za plot a zjistit tak, jestli tam ještě stále bydlí. To bylo ale neúspěšné, a tak jsem se rozhodl že bych třeba mohl zazvonit.

K vratům přišel jakýsi muž ve středním věku.

„Dobrý den můžu vám nějak pomoci?“ Zeptal se.

„Dobrý den... Vy jste Rayen pokud s nemýlím, že?“

„Ano to jsem. Odkud tohle víte?“

„No... zajímám se tak trochu o vojáku a všechno okolo toho..“ vymýšlel jsme si na rychlo výmluvy „... a jakýsi váš přítel mě za vámi poslal, že prý mi toho hodně řeknete. Totiž.. ani jsem se nepředstavil. Jsem Emmett Cullen.“

Doufal jsem, že moje narychlo vymyšlená lež na něj zabere a já nebudu muset vymýšlet nic jiného, abych zjistil něco víc o Rosaliiné rodině a přátelých.

„A jak se ten přítel jmenuje?“ Zeptal se mě Rayen stále nedůvěřivě.

Byl jsem vděčný, že i naše mysl funguje rychleji než ta lidská, takže si Rayen nemohl všimnout mého zaváhání, když jsem se snažil narychlo vymyslet nějaké jméno.

„Jmenuje se Ralf.“

„Aha.. to jsi měl říct hned hochu.“

Celý nadšený se ke mně natáhl a poplácal mě po zádech, jako nějakého starého známého.

..... Uff, tak tohle by mi prošlo.... Potichu jsem si oddechl.

Rayen mě dovedl až do mě už známého obýváku. Moc se tu toho nezměnilo. U dveří stále stála ta velká skříň, za kterou jsme se s Rosalii schovávali. Celkem by mě i zajímalo, jak by Rayen zareagoval, kdyby věděl kdo jsem, co tu dělám teď a že jsem tu vlastně byl už dřív.

Po celé vile jsem neslyšel žádné zvuky, ani žádné vzdálené dýchání, či tlukot srdcí.

„Rodina není doma?“ Zeptal jsme se, jako by nic.

„Nevlastní syn je někde venku s kamarády a žena jela nakupovat. Vlastně se asi ani jeden znich nevrátí dříve než za pár hodin.“ Odpověděl s úsměvem.

....Úžasné... Pomyslel jsem si ironicky.

Teď jsem tedy musel vydržet několik hodin tlacháním o vojenství a jiných věcech, o kterých jsem prakticky nic nevěděl. To znamenalo plno dalších lží a výmyslů. Pro Rosalii ale samozřejmě cokoli.

„Kolik ti vlastně je? Nevypadáš moc staře. Kdyžtak odpusť, že ti tykám, ale příjde mi hloupé vykat ti, když jsi minimálně o deset let mladší než-li já. Samozřejmě ty mně můžeš ale také tykat.“ Začal se zatím lehkým rozhovorem.

Tak tohle byla vážně zajímavá otázka. Kdybych mu chtěl odpovědět popravdě, asi bych řekl, že nejsem o moc mladší než je on sám, já mu ale musel lhát. Asi bych jen ztěžka vysvětloval, že je mi třicet a přitom nevypadám na více než dvacet.

„Totiž.. nedávno mi bylo dvacet.“

„To jsi ještě poměrně mladý. Netušil jsem, že se o vojenství i v této době zajímají takhle mladí lidé.“

„Víte..Totiž Víš....Vlastně to bylo spíš přání mého otce, který už bohužel umřel.“ Alespoň v tomhle jsem lhát nemusel.

„Aha..To je mi líto. Rád ti řeknu, co vím, pokud chceš.“ Řekl Rayen s úsměvem.

K mému štěstí jsem nemusel vymýšlet další lež, protože do domu právě přišla další osoba, jejíž kroky nás vyrušily.

„Rayene? Jsi tu někde?“ Zavolala z vesela Vera.

I když jsem její hlas slyšel jen jedinkrát v životě, dokonale jsem si ho zapamatoval.

Najednou jsem nevěděl co mám dělat, jestli se mám začít rychle omlouvat a snažit se vyjít nějakým zadním východem tak, aby si mě Vera nevšimla, nebo dělat jakože nic a zůstat v klidu sedět stejně tak, jak doteď.

Na tohle rozmýšlení bylo už ale vlastně pozdě. Nejenže se totiž Veřiny kroky přiblížily a ona už musela být velice blízko, ale Rayen jí poskytl odpověď, která mě tu upoutala jako vězně.

„Tady jsem lásko. Máme návštěvu.“

Kdyby moje srdce ještě teď bilo, určitě by mi zběsile bušilo v hrudi. Netušil jsem jestli si mě Vera v ten, nyní již vzdálený večer všimla. Nevěděl jsem ani, jestli by simě po té době ještě vůbec pamatovala. I kdyby mě zahlédla, muselo to být určitě jen na kratičký okamžik.

„Návštěvu...? Jakou? Nikoho jsme dnes nečekali. Haleovi mají přijet snad až zítra ne?“ Přidala na tempu nejen svých slov Vera.

Na chvíli jsem si pomyslel, jestli se z ní za tu dobu nějakým zázrakem také nestal upír, protože byla v místnosti dřív, než jsem se vůbec stačil otočit ke dveřím.

Rayen už tam ale stál a věnoval jí polibek na přivítanou.

„To je Emmett Cullen. Zajímá se o nějaké věci ohledně vojny. Přišel teprve před chvílí.“

Chvíli jsem si rozmýšlel, jestli mám vstát a jít se s Verou pozdravit podáním ruky, ale nakonec jsem byl rád, že svůj pozdrav mohu přizpůsobit svému věku, a tak jsem se jen postavil, kývl hlavou a pozdravil.

Když mě Vera uviděla její výraz se úplně změnil. Sám jsem se zalekl, že mě možná poznala, ale to by její reakce byla asi ještě horší. Její výraz byl nyní ale více než podezřívavý.

„Já vás od někud znám.....“ Řekla Vera po chvíli ticha velice zřetelně.

„Pochybuji. Jsem v tomto městě poprvé.“ Pronesl jsem lež s úsměvem na tváři.

Vera si mě ještě nemalou chvíli zkoumavě prohlížela, ale naštěstí na žádné vysvětlení nepřišla. Využil jsem tedy chvíle ticha a chopil se její poznámky o Haleových.

„Promiňte, ale zaslechl jsem, že k vám mají přijet Haleovi?“

„Ano, jsou to naši staří známý. Vy je snad také znáte?“ Odpověděl mi Rayen, když viděl, že Vera se k tomu nemá.

„Vlastně ne. Jen jsem ve městě zaslechl několik spekulace o smrti jakési Rosalie Haleové.“

V tu chvíli, co jsem tohle dořekl, jsem se modlil aby Vera nepojala žádné další podezření.

„Oh.... ano. To byla strašná nehoda. Ovšem je to už několik let. Divím se, že o tom ještě lidé mluví.“ Odpověděl opět Rayen, i když já si přál aby mi řekla sama Vera něco víc.

„Aha.... Prý měla rozrostlou rodinu. Vím jak jim asi muselo být.“ Snažil jsem se zavést téma tak abych se něco dozvěděl.

„Víte? Vám se snad stalo něco podobného?“

„Emmettovi zemřel otec.“ Odpověděl Veře místo mě Rayen.“

„Oh... to je mi líto. Promiňte. Já jen že... Rasile byla má velmi dobrá přítelkyně. Ještě teď mi hodně chybí.“ Sklopila Vera oči a Rayen jí hned obejmul.

Když jsem viděl, jak se Rayen soucitně tváří, dokázal jsem si představit jak se se asi cítí on. Když jsme tu byli s Rosalii naposledy, byla také hodně nešťastná z toho, že Veru už nikdy neuvidí,i když ona alespoň věděla, že žije a je v pořádku. Každopádně jsem se cítil skoro tak hrozně jako ona, protože mě přímo zžírala představa, že trpí.

„No tak... Všechno je dobré máš nás a Haleovic kluci mají také své rodiny. Musíš její rodiče podržet až se sem po tolika letech vrátí a ne do toho s nimi spadnout znovu. No tak Vero prosím. Nesnesu pohled na to, když se trápíš.“

„Dobře dobře....“ Otřela si Vera oči mokré od slz. „Už jsem v pořádku.“

„Vidíš, tak je to lepší.“Usmál se na ní Rayen.

„Stejně mě ale mrzí že nepřijedou i kluci. Moc ráda bych viděla jejich rodiny, včetně malých Haleů.“

„Přijedou příště.“

„Doufejme.“ Řekla teď už klidně Vera.

Věděl jsem teď už vše, co jsem potřeboval, a tak jsem se rozhodl odejít. Nemohl jsem se dočkat až Rosalii zase uvidím a budu ji moci uklidnit zprávou o tom, jak se její lidská rodina má.

„No... myslím, že už jsem obtěžoval dost. Asi radši půjdu.“

„Vždyť jsi se ale ještě nic nedozvěděl.“ Protestoval Rayen.

„Vážně už jsem v pořádku, klidně zůstaň.“ Přidala se Vera.

„Ne.. vážně jsem vás oba rád poznal, ale nebudu dál zdržovat. Myslím, že i beze mě máte co dělat.“

„Dobrá.... I my tě rádi poznali Emmette.“

„Na shledanou.“ Loučil jsem se.

„Na shledanou...“ Přidala se k loučení Vera.

Možná se to mohlo zdát divné, ale vydal jsem se ke vchodovým dveřím sám. Chtěl jsem odtud co nejdříve odejít. Nechtěl jsem totiž riskovat, že si Vera najednou uvědomí odkud mě vlastně zná. Navíc už jsem vážně zjistil vše potřebné.

Ještě dříve než jsem se dostal ke vstupní bráně, na příjezdové cestě, jsem potkal Henryho. Vážně už to nebylo žádné malé batole. Byl to zhruba třináctiletý kluk, kterému rozhodně nechyběli přátelé. Ještě teď jsem viděl jak od brány odchází skupina dalších deseti zhruba stejně starých kluků.

„Ahoj Henry.“ Pozdravil jsme ho.

„Odkud mě znáte...? Počkat...“

Tohle jsem asi neměl dělat. Měl jsem prostě projít a neoslovovat ho. Henry si zřejmě na něco vzpomněl, i když mi přišlo naprosto šílené, že by si na mě pamatoval, když mě viděl naposled byly mu pouhé dva roky.

„Vás už jsem někdy viděl....“

„To není možné. Jsem tu poprvé.“ Vyvracel jsem mu jeho spekulace a okamžitě o to víc litoval, že jsem prostě jen nepokračoval v cestě pryč.

„Ale ano.... ještě s tou blondýnkou. Ve snu... tedy do teď jsem si myslel, že je to sen....“

„No vážně to byl asi jen sen.... já už vážně musím jít.“Usmál jsem se na něj a dal se do lidského běhu směrem k bráně.

„Počkej...“ Zakřičel na mě Henry, ale já dělal jako že ho neslyším a pokračoval dál.

Bránu jsem otevřel jedním lehkým trhnutím ruky a hned jí zase zavřel. Ta lidská rychlost už mě zase neuvěřitelně rozčilovala, ale co jsem mohl dělat. Musel jsem prostě hrát člověka hodně přesvědčivě, a tak jsem radši ubral i na pro mě už tak dost pomalém tempu.

Sotva jsem se ponořil mezi zrychlil jsem, abych se trochu odreagoval. Doufal jsem, že Henry neřekne nic Veře, že si nevzpomenou a nebudou nás hledat. Vyčítal jsem si, že jsem za nimi šel, ale co jsem mohl dělat?

Nevěděl jsem jak jinak zjistit cokoli o Rosaliině rodině. Možná, že to byla chyba, ale měl jsem co jsem potřeboval. Mohl jsem Rosalii ujistit, že je vše v pořádku, její rodina se má dobře a ona může být klidná.

Slunce teprve začínalo zapadat, a tak jsem se vydal zpět k Harwardu. Cesta nebyla dlouhá, mohl jsem být u Rosalie do hodiny.

Zdálo se mi, že běžím stejnou cestou, jako sem, ale opak byl pravdou. Z lesa jsem se ocitl přímo na otevřené pláni plné jabloní. Vzhledem k tomu, že už bylo po sklizni, se pod jabloněmi válely popadaná hnijící jablka.

Byl tu celkem hezký výhled. Za obzorem skoro zapadalo slunce a to tvořilo příjemnou atmosféru. Navíc pofukoval lehounký větřík, takže by to po boku Rosalie byl opravdu vydařený závěr lidského dne.

Tedy až do té chvíle, než mi vítr přivanul dotváře úplně jinou vůni.

Nic takového jsem do té doby necítil. Člověk by to přirovnal k vůni šťavnaté pečínky, ale já cítil tu nejsladší krev, jaká snad mohla existovat. Té dívky co stála opodál jsem si až do té chvíle nevšiml a přitom nestála nijak daleko.

Otočil jsem se k ní a ona zřejmě nepochopila to nebezpečí, co mi vycházelo z očí. Stála klidně a dívala se na mě, i když ona na tu dálku zřejmě ani nerozpoznalo ty plamínky, které mi nyní v očích poskakovali.

V hlavě mi běhali všechny pro a proti toho, čeho jsem se teď chystal dopustit.

....... Ta dívka může mít někde svou rodinu, která jí bude určitě postrádat. A navíc... Co ty roky přemáhání se a pití jedině zvířecí krve. Přece to kvůli jedné dívce nezahodím......

S těmito myšlenkami jsem se pomalu přibližoval k oné dívce. Neměla ani tušení, co jí teď možná čeká a dokonce se na mě usmívala. Její krev byla tak neodolatelná. Naprosto se to nedalo srovnávat s mým prvním škobrtnutím. To byla čistě novorozenecká žízeň, ale tohle. Ne to bylo naprosto něco jiného.

Přemáhání sebe sama polevilo a už jsem se ani nesnažil o pomalou lidskou chůzi. Rozběhl jsem se směrem k ní, celý prostoupený její vůní a pomyšlením na to jaké to bude zpestření mého vegetariánského jídelníčku.

Ona sama nestihla nijak zareagovat. Nevykřikla, nedala se do běhu, prostě nic. Sotva jsem stál vedle ní chytl jsem jí a zakousl se přímo do její krční tepny. Věděl jsem, že zaručeně necítila žádnou bolest.

Její krev vážně chutnala naprosto neodolatelně, stejně jako voněla. Ještě horká mi klouzala přes jazyk, dolů krkem až do žaludku. Vychutnával jsem si tu chvíli, tu chuť čerstvě uvařené pečinky. Nemyslel jsem na nic jiného, než jak tuto chvíli ještě prodloužit, ale pak jsem si uvědomil zásadní věc.

.... Co na to řekne Rosalie až se na Harwardské koleji objevím s rudě zářícíma očima?.... Že jsem zklamal.... Že už mě radši ani nechce znát.......

Upustil jsem dívčino bezvládné tělo do trávy a nechal se pohltit vlastními myšlenkami.

19.Kapitola - Nevhodná otázka /   20.Kapitola - Doba odloučení (druhá část)

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 20 (první část) :