Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 19

15.04.2009 (16:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1481×

19.Kapitola – Nevhodná otázka

Dokázal jsem si až moc živě představit představit, jak by tato zásnubní noc skončila, kdybychom nemuseli s Rosalií hned zpět na kolej. Rozčilovalo mě to, ale nic jsem s tím nenadělal.

„Zítra si to vynahradíte.“ Podotkl Edward, když jsme byli v našem pokoji.

To byla další věc, která mě rozčilovala. Na Harwardu byli ložnice oddělené. Naštěstí jsem ale mohl být na pokoji s Edwardem. Kdybych měl zůstat s nějakým člověkem vážně nevím, jak by to dopadlo.

Rosalie ale bohužel neměla tolik štěstí, takže musela bydlet s Annette. To byla jakási přistěhovalkyně s neustálou potřebou se Rosalii svěřovat a řešit s ní své románky. Samozřejmě že Rosalii to vytáčelo a nezapomínala vše převyprávět také mě, zřejmě abych si uvědomil co pro mě musí vytrpět.

Vyprávění by vlastně ale taky nebylo tak hrozné, kdyby se k nám Annette soustavně nepřipojovala na školních pozemcích. Měla dokonce tolik drzosti, že s námi chodila, i když jsem si přišel vyzvednout Rosalii k nim na pokoj a několikrát naznačoval, že chceme být sami. Na druhou stranu bylo ale celkem zábavné pozorovat, jak se na nás dívá.

Annette byla z přísně katolické rodiny, takže když viděla mě s Rosalii, jak se třeba jen držíme za ruce, okamžitě si zakrývala oči. Nemohl jsem před ní Rosalii ani políbit, aby z toho neudělala bůh ví co. Divil jsem se, že jí do teď nedošlo, jak vlastně nebezpeční pro ní jsme.

Edward už se nejednou pozastavoval nad tím, jak barvitě s představuju její zmizení. Mohla si za to ale samozřejmě ona sama. Sotva jsem se Rosalie jakkoliv dotkl, Annette si okamžitě odkašlala, nebo něco podobného. Každý by byl v tu chvíli rozzuřený a upíři o to víc. Museli jsme ale vypadat a působit jako normální lidé, takže mi nezbylo nic jiného, než se na Annette dívat shovívavě a snažit se jí alespoň trochu pochopit.

Když jsem si den po zasnoubení šel opět pro Rosalii k nim na pokoj Annette se na mě okamžitě vrhla s gratulacemi. To ale bylo až po tom co jsem zaslechl část jejich rozhovoru přes zavřené dveře. Ten upíří sluch byl někdy vážně výhodou.

„Počkej, ale když jste teď zasnoubění...“ Začala Annette. „...to znamená, že budete dělat všechny takové ty věci, jako společná postel a podobně...“

I přes ty zavřené dveře byl slyšet Annettin údiv a lehké znechucení. Dokázal jsem si dost živě představit, jak by Rosalie zareagovala. Protáčení panenek měla v oblibě.

Radši jsem hned zaklepal a vstoupil.

Annett mi negratulovala dlouho a já zato byl rád. Za prvé byla neuvěřitelně otravná se svými představami a za druhé, čím blíž ke mně byla, tím větší sem na ní měl chuť.

.... Hmm... o jednoho člověka víc nebo míň... copak by to v nynější populaci něco změnilo?... Začal jsem trochu přemýšlet.

Nevydrželo mi to ale dlouho, protože Rosalie z mého hloupého úsměvu pochopila nad čím právě dumám, a tak mě pořádným stiskem ruky vyrušila. Samozřejmě mě to nebolelo, dokonce jsem to sotva cítil, ale nevyhnul jsem se tomu, abych se rozesmál.

„Je tu něco k smíchu?“ Zeptala se zmateně Annette.

„Samozřejmě že ne...“ Provrtávala mě pohledem Rosali a uštědřila mi ránu loktem do žeber.

Zamaskoval jsem další výbuch smíchu dusivým kašlem a pokusil se zase se tvářit normálně.

„Ne.. vůbec nic.“ Odpověděl jsem Annette i já.

„To je skvělé. Co takhle se posadit?“ Ukazovala Annette na volnou postel a židle.

„No víš Annette...“ Začala Rosalie.

„Chtěli jsme vlastně jít sami trochu slavit...“ Pootočil jsem hlavu na Rosalii a mrkl na ní. Určitě v tu chvíli myslela na to samé, na co já.

„To přece teď nemůžete... musíte mi všechno říct.“ Zářila Annette a pořád se nás snažila nějak posadit.

Ta holka si vážně neuvědomovala s kým má tu čest. Většina lidí si od nás už instinktivně držela odstup, pokud jsme jim nedali podnět k opaku. Ona si ale prostě nedala říct. Jediné čeho se vyvarovala byl jakýkoli tělesný kontakt. Utěšoval jsem se tedy představou, že jí časem dojde i to ostatní.

„Annette... vážně už musíme....“ Ujala se slova Rosalie, když viděla, že bych asi brzo vyvbouchl vzteky.

„Tak alespoň chvilinku.... jednu dvě otázečky. To váz nezabije.“ Prosila Annette.

Rosalie se na mě podívala takés prosebným pohledem, abychom si to odbyli už teď a nemuseli s Annette strávit celý zbytek dne. Protočil jsem panenky a otočil se na Annette.

„No dobrá, dobrá... Ale pokud nevadí, asi radši postojíme.“

„Nevadí.. Hlavně že tu ještě chvíli zůstanete.“ Napůl mi odpovídala celá rozzářená Annette.

„No.. co tě tedy zajímá Annette?“ Zeptala se jí Rosalie.

„Tak začneme.......“ na chvíli si zamyslela „......co třeba datum? Už víte kdy to bude? A jak to bude velké? Kde se to odehraje? Jaké budete mít květiny?..... A Rosalie?! Co šaty?!“ dopověděla Annette.

„No to je vážně hodně otázek... Zasnoubili sme se teprv včera! Tohle vážně ještě nevíme.. Teda pochybuju, že si Rose už si stihla vybrat šaty.“ Pousmál jsem se a nemohl jsem si nevšimnout Rosaliina výrazu, který mi říkal něco ve smyslu, že už to možná vážně stihla.

„No to je jedno... Hlavně mi nezapomeňte dát vědět, až se rozhodnete kdy a kde se to budekonat. Hrozně ráda bych u toho byla. Svatba je tak nádherná, tak smysluplná, tak úžasná, tak romantická....“ Rozpovídala se Annette, takže jí Rosalie musela zastavit.

„Annette vážně spěcháme. Co jsi chtěla vědět dál?“ usmála se na ní, aby to nepůsobilo tak nezdvořile.

„No.. co děti? Rose... určitě se musíš těšit na nějaké to svoje maličké.“ Ptala se Annettte.

Bohužel uhodila do citlivého témata a já jsem se na Rosalii ani nemusel dívat abych zjistil, jak se tváří. Dokázal jsem si to velice živě představit i bez toho. Bylo jasné, že Rosalie chtěla děti. Bohužel bylo ale stejně tak jasné, že už žádné nikdy moct mít nebude.

„No.. nad tím jsme ještě neuvažovali. Nejdřív stejně musíme dostudovat. A už vážně musíme. Ahoj Annette.“ Snažil jsem se jí zbavit, jak nejrychleji to šlo.

Nevšímal jsem si jestli něco odpověděla, a co to vůbec bylo. Snažil jsem se Rosalii dostat co nejrychleji odtamtud.

Chytl jsem ji za ruku a táhl jí chodbou ven z této koleje. Lidská chůze byla v podobných chvílích vážně neuvěřitelně otravná. Nemohli jsme ale nijak vystavovat veřejnosti naše schopnosti, takže jsme přes celé Harwardské pozemky mohli tak maximálně pomalu, lidsky přeběhnout.

Přišlo mi to jako celá věčnost, než jsem končeně dostal Rosalii mezi stromy a mohl se s ní rozeběhnout hlouběji do lesa, kde nás nikdo nebude vyrušovat.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se jí trochu ostýchavě když jsme zastavili.

Stála s naprosto nepřítomným pohledem a vůbec se nehýbala. Vypadala, jako by byla zhypnotizovaná.

„Halo... Rose?“ Zkoušel jsem to znovu.

„Co-co-co.... jo jsem v pořádku.“ Probrala se konečně.

„Vážně? Nevypadáš na to.“

„Jsem Emmette.. Tedy skoro jsem. Annette se vážně trefila do citlivého. Jsem ráda, že jsi mě odtamtud dostal, ale asi si budu muset zvykat. O tomhle jsem přemýšlela už dlouho. Není jediná, kdo se mě na to kdy zeptá...“ Začala Rosalie. „... Vem si, že všichni lidé si myslí, že jsme stejně normální jako oni. K této normálnosti prostě po svatbě patří děti. I když... nevím jestli si na to kdy zvyknu uplně.“ Sklopila zrak.

„Můžeš pro mě prosím udělat jednu věc?“ Řekla po chvíli ticha.

„Cokoli...to víš.“ Odpověděl jsem bez váhání.

„Víš... Edward mi řekl o té návštěvě tvé rodiny. Jsem vlastně i ráda, že to pro tebe udělal a chtěla bych tě požádat o totéž.“ Řekla tónem, jako by si přišla neuvěřitelně ponížená při vyslovování této prosby.

„Chceš, abych se šel podívat zpět do Rochestru a zjistil, jak na tom je Vera?“

„No vlastně ne jen Vera. Vím, že to bude těžké, když tě se mnou tenkrát zahlédla, ale doufala jsem, že by jsi mohl zjistit něco i o mých rodičích a bratrech. Chtěla bych vědět, jestli alespoň oni mají své vysněné rodiny. Pořád doufám, že je potkal i po odchodu z Rochestru dobrý osud.“

Byl to bláznivý nápad, ale naprosto jsem chápal proč to chce všechno vědět. Já bych asi nebyl schopný sám o to Edwarda, nebo kohokoli jiného požádat a jen čekat s čím příjde, ale ona ano. Musel jsem jí toto přání splnit.

„Cokoli....“ Zopakoval jsem a políbil jí na čelo.

„Děkuju ti Emmette.“

S těmito slovy mě Rosalie objala a opřela svou hlavu o mou hruď.

„Mám jít hned?“ Zeptal jsem se, když jsem si uvědomil Rosaliino nadšení po mém souhlasu.

„Nechci tě nutit.. ale kdyby se ti chtělo.“ Podívala se na mě Rosalie tím svým andělským pohledem.

„Dobrá... vrátím se brzy. Miluju tě Rose.“

„Já tebe taky Emme.“

Věnovali jsme si ještě jeden vášnivý polibek a já se vydal na cestu.

18. Kapitola - Žádost /   20.Kapitola - Doba odloučení (první část)

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 19: