Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettův nový život 18

12.04.2009 (13:58) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1774×

18.Kapitola - Žádost

Bylo to už skoro jedenáct let od mé přeměny, když jsem dostudovával svou první vysokou.

Za těch několik let, jsem se v odolávání lidské krvi natolik vycvičil, že to pro mě nebyl tak velký problém.

Samozřejmě jsem nebyl jediný z rodiny, kdo byl v posledním ročníku. Rosalie a Edward mě v tom nechtěli nechat samotného, a tak jsme se na Harward vydali společně, zatímco Carlisle s Esme zůstali doma ve Forks.

Jistěže toto přesvědčení o našich rozdílných domovech byla jen kamufláž. S Carlisle a Esme jsme se vídali prakticky ob den při našich lovech. Zvěř okolo Harwardu totiž nebyla zdaleka tak vydatná, jako okolo Forks. A kdo by si nechal ujít ten pekelně rychlí běh, když už byl přehlcený učením a potřeboval se trochu vyvětrat?

Zrovna dneska byl jeden z těch večerů, kdy už jsem do svého, až moc velkého mozku, nemohl už nic vstřebat,a tak jsem se spolu s Edwardem vydal do Forks na pár jelenů. Rosalie zůstala ne koleji, protože tvrdila, že když už promovat, tak pořádně. Na což jsem jí hlavně já odvětil, že přeci takových to vysokých si ještě budeme moci udělat více než dost.

„Divím se, že ani jedna Harwardská kolej ještě nelehla prachem.“ Poznamenal Edward po cestě.

„Přece se s Rose taky umíme ovládat.“ Šibalsky jsem na něj zamrkal.

„No myslím, že ten rozbořený dům v Mexiku si to nemyslí, ale budiž.“ Zachechtal se Edward.

„Kolikrát máme s Rose ještě vysvětlovat, že to bylo vážně zemětřesení.“

„Zemětřesení jménem Emmett.“ Rozesmál se zas.

Uhodil jsem Edwarda lehce do ramene, ale neubránil jsem se pokračovat. Byli jsme už skoro doma, ale malý zápas jsme si v této situaci nemohli odepřít.

„Tak co ty jasnovidče... chceš si zahrávat se zemětřesením?“

„Zapoměl jsi ještě na to tornádo v Kanadě.“

Postavil se proti mně a oba jsme začali poskakovat se zaťatými pěstmi, jako zkušení boxeři.

„Schválně jestli dokážeš vykrýt můj pravý hák.“ Snažil jsme se mu se smíchem poplést myšlenky.

Bylo mi jasné, že ví dopředu co udělám sotva na to pomyslím, a tak jsme snažil zamotat své myšlenky jak jen to šlo.

...... Když si řeknu že mu dám pravý hák můžu mu dát levý, ale teď by to byl zas pravý.. ne vlastně levý.... A tak se mi to motalo v hlavě stále do kola.

„Emmette tímhle si nepomůžeš. Víš moc dobře, že dokážu zaregistrovat tvé poslední rozhodnutí.“ Zasmál se mým pokusům, a tak jsem vypálil. Samozřejmě že ho má pěst minula.

Snažil jsme se ho nachytat už od doby co jsme ho znal, ale nikdy se mi ho nepovedlo vážně nachytat nepřipraveného. Snad jen jednou, nebo dvakrát uhnul moc pozdě, takže jsem o něj alespoň škrtnul. Neuvěřitelně mě to štvalo, a tak jsem si momenty překvapení trénoval i na jiných věcech než byl souboj.

„No tak Emmette, umíš to přeci líp.“ Zase se mi začal posmívat.

Najednou nás ale vyrušila ta natolik známá vůně krve.

„Jako na potvoru tu máš zase zatoulanou pumu a já se musím spokojit s medvědem. To prostě není fér!“ Stěžoval jsem si Edwardovi.

„Hmmm... stává se.“ Pokrčil rameny Edward a rozeběhl se za čerstvou vůní pumy.

......Příště se jede do Ghost rocks ....... Pomyslel jsem si.

Vzhledem k tomu, že Edward se teď honil za pumou a já si také musel najít něco k snědku, jsem se vydal hlouběji do lesa. Jako vždy jsem se řídil svým čichem a hledal nějakou snadnou kořist. Pokud tu totiž poblíž nebyl medvěd, neměl jsem náladu na zápasení.

Jeleni byli sice také velcí, ale nebyla to taková zábava. Jediné co uměli, bylo postavit se na zadní a začít před sebou mávat kopyty, jako dvě holky, co neznají pěst, ale jen nevypočítaní plácání rukama před sebe do větru. Jednoduše žádná zábava.

K mému překvapení jsem ve vzduchu zavětřil jinou vůni než byla ta jelenova.

.....emmmmmmm medvěd.......

Byl jsem hodně překvapený, protože se tu grizzlyové nenacházeli tak často, ale stejně jako vždy jsem se těšil na tu vydatnou svačinku. Vydal jsem se za vůní hlava nehlava.

Medvěda jsem našel až dole u potoku, kde se zrovna snažil uhasit svou žízeň. Měl ale smůlu, nebyl tu totiž jediný žíznivý.

Rozeběhl jsem se přímo proti němu a skočil mu na záda. Medvěd se jako vždy začal snažit sundat mě svými tlapami, ale to se mu nepovedlo. Zasmál jsem se tomu. Je to už skoro jedenáct let, co jsem lovil svého prvního medvěda, ale stále mě to nepřestalo bavit, stejně tak, jako je nepřestalo bavit pokoušet se mě sundat ze zad svou tlapou.

Medvěd se mého smíchu lekla začal utíkat přímo do strmého kopce, který byl na druhé straně řeky. Zastavil se až kousek dál od jeho konce, uprostřed celkem hustého lesa. Když si uvědomil, že mě ani jeho zběsilý úprk nedokázal shodit, začal se zase ošívat.

Vyzkoušel jsem na něj svůj trik, stejně tak, jako na každého jiného medvěda. Zůstal jsem na něm sedět úplně v klidu a vůbec se nehýbal. Samozřejmě, že medvěd si po chvíli začal myslet, že už na něm nikdo nesedí, a tak se uklidnil. Bylo zvláštní, jak to na všechny zabíralo.

Snažil jsem se nezačít smát a sklonil se mu k hlavě.

„Baf!!!!“ Zaječel jsem mu přímo do ucha.

Medvěd se znovu zalekl a neuvěřitelnou rychlostí si to hnal přímo mezi stromy. Najednou jsem to místo tu začal poznávat, a tak mě absolutně přešla chuť na tyhle hry. Když se medvěd zastavil kousek od místa, kde mezi hustými stromy prosakovalo slunce, zakousl jsem se mu do krku a pil.

Vzhledem k tomu, že už jsem byl přeci jen o něco starší a nepotřeboval chodit na lov každý den, jsme se s Edwardem vydávali do lesů zhruba jednou za týden. Ještě horší na tom bylo to, že na medvěda jsme narazili vážně vyjímečně, pokud jsme tedy zrovna nebyli v Ghost rocks.

Snažil jsem se tedy využít tohoto úlovku a jeho krev si vychutnat co to šlo, bylo to zřejmě na delší dobu poslední pití. Chutnalo to stále jako rajčata, ale co, vždyť jsem teď byl vegetarián.

Když jsem dopil, vydal jsem se k tomu známému místu, které se nacházelo přímo přede mnou. Neměl už jsem dnes chuť na další lovení, a tak jsem doufal, že si mě tu Edward najde sám.

Sotva jsem prolezl houštím, dostal jsem se na krásně osvícenou louku. Měsíc na ní zářil takovou silou, že všechny kytky vypadali, jako pošité stříbrnou nití. Po pařezech stromů, které tu ještě před několika lety byli, nezbylo teď už ani památky.

Sedl jsem si ke kraji a opřel se o nejbližší strom. Byla to přesně ta louka, kterou jsme s Rosalii před několika lety vytvořili. Od té doby jsem tu byl snad jen jednou a to už bylo taky hodně dávno. Tenkrát jsme sem zabloudili s Rosalii, když jsme byli na lovu a nemohli jsme si odpustit tu demoliční akci zopakovat.

Najednou jsem v dálce uviděl, jak se cosi blýská uvězněné na větvi protějšího stromu. Zkoušel jsem zjistit co to je z dálky, ale nešlo to. Šel jsem tedy blíž k tomu a když jsem uviděl co to je, byl jsem na moment dost překvapený.

Nemalé větvičce se totiž houpal stříbrný náramek, přesně takový jako měla Rosalie. Sundal jsem ho a prohlídl jsem si ho podrobněji. Samozřejmě, že byl její. Na malé placičce se třpytilo její vyryté jméno. ..... Rosalie Lilian Hale .....

...Co tady mohla dělat?..... Málem jsem řekl nahlas.

„Co tady mohl dělat kdo?“ Vyrušil mě najednou z myšlenek Edward.

„Ale nic,nic.....“ Snažil jsem se to zastřít.

„Aha, Rose... Tenhle náramek měla ale ještě předevčírem na sobě. To si pamatuju.“ Řekl najednou a sebral mi ho z ruky.

„Jo.. je to on. Spadl jí z ruky, a tak jsme jí ho musel zapínat. Měla by si ho nechat zpravit.“

„Aha... no asi jí ho do tý opravny donesu sám.“ Otočil jsem se na něj s úsměvem.

„Emmette.... nějak se v tobě nevyznám. Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě.

„Jo jasně jsem...“ Rozšířil jsem svůj úsměv. „Už jsi dojedl?“

„Ano.. můžeme jít domů jestli chceš.“ Stále se na mě díval s tím nechápavým výrazem.

„Tak jdeme.“ Pobídl jsem ho a vyrazili jsme.

Po cestě jsem si dával pozor, abych nemyslel na to, co jsem chtěl vědět. Raději sem zatím přemýšlel o nedůležitých věcech, jako například o tom, že medvědí taktika se za ty roky vůbec nezměnila.

Když jsme dorazili do našeho domova ve Forks, byla tam jen Esme.

„Ááááá ahoj kluci, tak co je nového?“ Zeptala se rozzářená Esme,sotva nás viděla stát ve dveřích.

Ani jsem jí pořádně nevnímal a šel jako by nahoru do pokoje.

..... Jdu ještě na chvíli ven. Dělej, jako že jsem v pokoji a nechoď za mnou. Do hodiny jsem zpátky...

Pomyslel jsem si směrem k Edwardovi a doufal, že to nebude nijak řešit.

Sotva jsem vyšel schody, rozběhl jsem se skrz otevřeným oknem ven do lesa. Potřeboval jsem mít svoje myšlenky chvíli sám pro sebe a tady venku to byla jediná možnost.

Běžel jsem až k hranicím Kanady a posadil se na svém oblíbeném místě. Seděl jsem teď na útesu vysoko nad mořem. Ještě stále byla hluboká noc, takže se měsíc třpytil na mořské hladině a z jeskyně za mými zády svítil modrý odraz světla, jak se voda odrážela až od úplného dna této skrýše pře malinkaté diamantíky, kterými byly poseté všechny její stěny.

Měl jsem tohle místo rád. I když mě všichni pokládali za neuvěřitelného extroverta, baviče a stále se smějícího potrhlého muže, i já měl svou druhou stránku, která občas vyplula na povrch stejně tak, jako právě teď.

Potřeboval jsem vědět, co mohla Rosalie v posledních dnech dělat na naší louce. Neměl jsem dokonce ani ponětí, kdy zhruba se tam mohla dostat. Neuvědomoval jsem si, která byla ta chvíle, kdy se mi ztratila z dohledu a odběhla si do Forks.

A ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem ani přijít na důvod její návštěvy zde. I když, byla v posledních dnech nějaká zvláštní.... jiná.

„Že by zase kvůli minulosti?“ Řekl jsem nechtěně nahlas, což mi bylo ale stejně jedno, protože tu nikdo kromě mě nebyl. Tedy aspoň jsem si to do teď myslel.

„Jen z části.“ Vyrušil mě, mně tak známý hlas.

„Ro....ro...rose?! Co tady děláš?“ Vyjeveně jsem se na ní otočil.

„Nejsi jediný, který zná tohle místo. Navíc, Edward mi řekl, že jsi našel můj náramek, a tak jsem si myslela, že budeš někde usilovně přemýšlet.“

Nezmohl jsem se na víc než jí na její spekulaci pouze přikývnout.

„A jak vidno, asi jsi nic nevymyslel, že?“ Zeptala se sedajíc si vedle mě.

Zakýval jsem hlavou na znamení odpovědi ne, a otočil jsem svou hlavu tak, že jsem se zase díval na moře.

„Je to složité.“ Řekla smutně.

„Kolikrát se ještě budeš vymlouvat na složitost a čas? Sama moc dobře víš, že času máme až dost a já chci vědět co se s tebou děje..... chci tě chápat.“

„Nechme to být..“ Pousmála se na mě.

Neudržel jsem se a vykouzlil na tváři úsměv typu 'děláš si ze mě srandu?!'.

„.. vážně to není nic důležitého.“ Roztáhla svou tvář do širokého úsměvu a podala mi ruku, aby mi pomohla vstát.

„Já tu ještě chvíli zůstanu.“ Odmítl jsem jí.

Zatvářila se zklamaně, ale ruku neodtáhla.

„Jo vlastně..tohle je tvoje.“

Napřáhl jsem se jí k ruce a zapl jí náramek.

„Jak chceš... uvidíme se doma.“ Řekla zklamaně, ale nechala mě tu a běžela domů.

Seděl jsme tam sám a bezvýsledně přemýšlel ještě dalších deset minut, než mě vyrušil další známý hlas.

„Ahoj...“ Řekl Edward.

... Poslala tě Rosalie ... Konstatoval jsem jen v myšlenkách, protože jsem byl líný cokoli vyslovit nahlas.

„No... tak trochu, ale taky by mě zajímalo co s tebou je. Vždyť je to jen náramek zapomenutý na jakési louce.“

V hlavě mi proběhli vzpomínky na naše návštěvy této 'jakési' louky od první až do poslední, sotva to Edward vyslovil.

„ouuuuha.. tak asi ne jen tak nějaké.“

.... O to nejde... Rosalie je vážně poslední dobou nějaká.... jiná.... zvláštní...

„To se srovná. Třeba má jen traumata z nějaké studentky, o které si myslí, že je hezčí než ona.“ Snažil se mě neúspěšně povzbudit.

„Myslím, že oba moc dobře víme, že s tímhle Rose problémy moc často nemá.“ Vyvrátil jsem jeho spekulaci.

...Víš.... pokračoval jsme už jen v myšlenkách ....občas přemýšlím nad tím, že se pořád ještě ani trošku nevypořádala s minulostí....

„Aspoň mi poraď... prosím. Já jí do halvy nevidím, jako ty.“ Prosil jsem ho.

„Emmette to nejde. Promiň. Zaprvé by mě Rosalie asi uškrtila a zadruhé sám nevím co se s ní děje.“

... Takže na to budu muset zase přijít sám ....

„Třeba to nebude tak těžké...“ Začal Edward sedajíc si vedle mě. „Jaké máme podklady... hmmm.. Rosalie je poslední dobou divná, ty si myslíš, že je to kvůli minulosti, byla na vaší louce a ztratila tam náramek...“ Chvíli se jen zamyšleně díval do moře, ale pak zase pokračoval. „No já ti nevím.... já sám bych v tom asi nic zvláštního neviděl ale když myslíš.“

.... Edwarde... mě tohle vážně moc nepomáhá.....

„Tak jinak... Čím si myslíš, že to je?“

.... Nemyslím.. nevím....

„Počkej, počkej.... něco mi tajíš...“ Zamračil se na mě najednou.

Za těch jedenáct let byl Edward vážně jako můj bratr, takže věděl skoro o všem. Až do dneška jsem se před ním vlastně ani nesnažil nic utajit, spíš naopak. Byl přeci jen starší než já, takže mi občas i pomohl a na souboje to byl nejlepší společník.

Vlastně jsem si přál, aby si můj pravý bratr Lucas našel také někoho, kdo by mu byl tak blízký a aspoň z části nahradil mě. Netušil jsem ale ani jestli si vzal tu dívku, se kterou se zdál být tolik spřízněný, když jsem tam poprvé a naposledy byl ve své upíří podobě.

„Tvůj bratr i matka jsou v pořádku.“ Zašeptal skoro neslyšně Edward.

„Jak tohle víš?!“ Vykuleně jsme se na něj otočil.

„No... všiml jsem si už dřív v tvých myšlenkách, že by jsi o nich chtělněco vědět, tak jsem se vypravil podívat jak se jim daří.“

„A to mi říkáš teď, jen tak?!“ Vyjel jsem.

„Klid Emmette... nemyslel jsem to zle.“

... Tak mi aspoň řekni, jak na tom jsou..... Zmohl jsem se jen na myšlenky.

„No..Tvoje matka už se s tvou smrtí vyrovnala, dokonce líp než s tou otcovou. Lucas si tu dívku nakonec vzal a mají spolu teď malou holčičku, s kterou jim tvoje matka pomáhá. Bydlí všichni ve vašem starém domě a často je navštěvuje Lucasův přítel Ralf. Asi si na něj pamatuješ tehdy z Tennessee. Byl to jeden z těch dvou můžu, co s ním byli, aby zabili tu medvědici. Nakonec se ukázalo, že byl stejně starý.“

....Wow....tolik věcí se změnilo. Díky Edwarde.. vlastně jsem vážně rád, že jsi tam šel aspoň jsem si uvědomil jednu věc.....

„Není za co... a můžu se zeptat jakou? V tvých myšlenkách jí totiž nějak neslyším.“ Zeptal se trochu ostýchavě.

Nechal jsem sebou tu myšlenku prostoupit, až jsem se nad tím začal usmívat a hned se mi vrátila má stará dobrá nálada.

„Wow....“ zachichotal se Edward „No... budu ti držet palce.“

„Díky.“ Řekl jsem zas z vesela.

„Asi tedy jdeme zpátky domů, že?“ Zeptal se.

„No.. né tak docela. Moc jsem se po cestě sem nenajedl, takže mám ještě žízeň.“ trochu jsem začichal „No..a myslím, že se nám tu loudá medvěd i s pumou... Co takhle jedna rychlovka?“ Pousmál jsem se na Edwarda.

„To se nedá odmítnout. Kdo z koho?“

„Jasně...“

„Takže... Tři, dva, jedna..... teď!“ Odpočítal Edward a oba jsme vyběhli ulovit svou kořist.

Lovení medvěda netrvalo nijak dlouho. Našel jsem ho během chvilky a neměl jsem čas na to, abych si s ním hrál, takže ti bylo opravdu rychlé.

Sešli jsme se s Edwardem zase na útesu a on tam byl samozřejmě první.

„Příště už tě předběhnu.“ Řekl jsem dobíhajíc k němu.

„No uvidíme.“ Zasmál se. „Přímou cestou domů?“

Přikývl jsem na jeho otázku a už jsme se oba řítili přímo do Forks.

Doma jsme byli během chvilky, protože jsme naší cestu pojali jako závod, a tak jsme se oba snažili být co nejrychlejší. Kdyby to někdo měřil, myslím že bychom trhli rekord.

„Počkej!“ Zastavil jsem ho těsně před vchodem a odtáhl za neprůhlednou stěnu.

„Co se děje?“ Udiveně na mě zíral Edward.

„Nemám přeci prsten.“ Zpanikařil jsem.

„Už je ráno. Myslím že ve zlatnictví ve městě budou už mít otevřeno. Mám jít s tebou?“

„Jasně. Jdem.“

Cesta do zlatnictví trvala o něco déle, protože jsme náš rychlí běh nemohli schovávat mezi stromy. Sem tam jsme museli jako všichni ostatní vyjít na chodník a jí pomalou lidskou chůzí. Bylo to neuvěřitelně otravné,ale ku prospěchu.

Ve zlatnictví měli plno nádherných prstenů, ale mě padl do oka jen jeden. Byl stříbrný a pyšnil se třemi diamanty. Jeden větší uprostřed a dva menší po stranách. Nepřemýšlel jsem nad tím kolik stojí a hned jsem věděl, že ten padne k Rosalii jako ulitý. Koupil jsem ho a spěchal s Edwardem zase domů.

„Konečně jste zpátky, přišlo nám, že už jste se vrátili před chvílí, ale nakonec se ukázalo že ne. Kde jste byli tak dlouho?“ Strachovala se Rosalie.

„No... byli jsme to mi, ale museli jsme ještě zařídit jednu maličkost.“

„Maličkost?“ Zeptala se Rosalie a Carlisle s Esme se k ní přidali zkoumavými pohledy.

„No totiž..“ Chvíli jsme nevěděl co říct, co dělat, ale když jsem pomyslel na otázku jestli si mám pokleknout Edward nenápadně přikývl.

Pomalu jsem si tedy klekl na jedno koleno. Esme asi došlo, co se chystám udělat a tak se víc přitiskla ke Carlislovi a dívala se neuvěřitelně mateřským pohledem.

Vytáhl jsem z kapsy saka malou, modrou krabičku obsahující prstýnek a pokračoval.

„Rosalie Lilian Haleová..... Vezmeš si mě?“ Nezmohl jsem se na to říct k tomu cokoli víc, protože na vyjadřování citů slovy jsem nebyl zrovna odborník, ale jak bylo vidět tohle úplně stačilo.

Rosalie se celá rozzářila a skočila mi okolo krku ještě dřív, než jsem se stačil úplně zvednout.

„Ano, ano a ještě jednou ANO!“ Zaječela na celý dům a začala mě líbat s neuvěřitelnou vášní.

Chvíli bylo ticho a my s Roslii jsme se nechali unášet touhle dokonalou chvílí, nabytou neuvěřitelným jiskřením.

„Ehm....“ Slyšel jsem někoho, jak si odkašlal, a tak jsme se opatrně od Rosalie odtáhl.

Esme už stála vedle nás a čekala, kdy bude moct gratulovat. Odtáhli jsme se s Rosalii od sebe tedy ještě o trošku víc, abychom jí to umožnili.

Hned, jak se tak stalo se Esme vrhla na Rosalii a mě blahopřál Carlisle. Poté co si to prohodili se k nim přidal i Edward.

„No.... a měla by se začít chystat svatba.“ Konstatoval poté.

„Určitě bude hodně velká.“ Mrkla Esme na Rosalii.

Ta celá rozzářená přikývla a já si jen říkal, proč jsem probůh čekal tak dlouho.

17.Kapitola - Proč já?! /   19.Kapitola - Nevhodná otázka

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettův nový život 18: