Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 9

27.03.2009 (00:00) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2283×

9. Kapitola – Veřin příběh

„Vero co je to s tebou?“ Zeptal se mě Rayen, když jsme Henryho uložili ke spánku a přešli do jiného pokoje.

„Ale... to... to nic.“ Odpověděla jsem mu.

Stále jsem asi nebyla dost připravená na to, bavit se s ním o Rosalii.

„Víš že mě můžeš říci cokoli, naprosto cokoli.“ Přesvědčoval mě dál.

„Víš Rayene, je to vážně hodně dlouhý příběh.“ Odpověděla jsem mu, ale jeho to zřejmě ze zvědavosti nevyvedlo.

„Tuším, že máme dost času.“ Pousmál se na mě.

„No dobrá, ale prosím nepřerušuj mě.“ Konec věty jsem pronesla velmi důrazně.

Rayen gestem, jako malé dítě naznačil, že má pusu zamčenou a pokývl na mě, abych začala.

„Takže bych asi měla začít od úplného začátku.“ Usoudila jsem si spíše sama pro sebe.

„Víš Rosalie, tedy vlastně Rosalie Lilian Haleová, byla má nejlepší přítelkyně. Vše se seběhlo zhruba před dvěma lety. V té době byl Henry ještě vážně malé miminko a žili jsme i s mým manželem celkem v chudobě. To nám ovšem nevadilo. Měli jsme jeden druhého...“ Rayen se chystal cosi říct, ale položila jsem mu ukazováček na pusu, takže nemohl říct naprosto nic. Nevyvedená z míry jsem vyprávěla dál.

„ ... takže jak už jsem řekla, měli jsme jeden druhého, a tak nám vůbec nezáleželo na tom kolik peněz budeme mít. To hlavní jsme měli vždycky. Měli jsme co na sebe, co jíst a se zdravím jsme také problémy neměli. Byli jsme prostě šťastní. Naopak Rosalie měla na co si jen vzpomněla. Byla to snad ta nejkrásnější osoba na světě.... vlastně, mám tu jednu její fotku.“ Vstala jsem a přešla ke svému nočnímu stolku.

Nejdřív jsem se trochu zarazila, ale nakonec jsem ten malý šuplíček v něm opravdu otevřela. To jsem se neodvážila udělat vlastně už od té doby před dvěma lety, kdy jsem do něj uložila všechny věci co mi, byť jen minimálně, připomínali Rosalii. Byl plný vzájemně darovaných věcí, od přívěsků až k jedné mě dosud neznámé knížce. Vlastně jsem si až teď uvědomila, že jsem si jí nikdy nestihla přečíst.

Vzala jsem ji, ještě s jednou fotografií a šla se posadit zpět k Rayenovi. Ten na mě jen zíral. Zprvu jsem nechápala, ale pak jsem si uvědomila potůčky na mých tvářích, které mi brázdily slzy. Neobratně jsem se na něj pousmála v domnění že ho tím uklidním, ale opak byl pravdou. Rozbrečela jsem se ještě víc, a kdyby nepřiběhl a nezachytil mne asi by se mi podlomila kolena a já se sesypala na zem přímo tam, kde jsem teď stála.

Najednou, jako bych slyšela z poza okna jakýsi smutný zvuk. Absolutně jsem nevěděla k čemu by se dalo přirovnat, bylo to něco mezi zavrčením a zakňučením. Netušila jsem kdo, nebo co by mohlo takový zvuk vydávat, a tak jsem hned instinktivně otočila hlavu k oknu. Zdálo se mi, že jsem viděla mihnout se za oknem hřívu přesně takových blond vlasů, jako měla Rose. Přisuzovala jsem to ale jen tomu, že jsem právě z ní byla teď tak rozrušená a klidně se mi to díky tomu mohlo zdát. Nebyli by to první halucinace u nás v rodině.

„Už jsem v pořádku Rayene. Můžeš mě pustit a já ti to dopovím.“ Poprosila jsem ho.

„No jak myslíš Vero.“ Vyhověl mému přání a oba jsem se zase přesunuli na sedačku, abych mohla pokračovat ve vyprávění příběhu.

„Takže kde jsem to skončila?... ááách už vím. Tady je ta fotka.“ Řekla jsem a podala mu fotku, na které jsem byla já s Rosalii v obětí a obě jsme se smáli.

Rozdíl mezi námi byl neuvěřitelný. I přesto, že fotografie byla černobílá, se dalo na jisto usoudit, že Rosalie byla blondýnka, kdežto já typická bruneta. Ona byla vysoká a krásná, ale já byla spíše ta střední cesta, průměr.

„.. takže,jak už jsem řekla. Měla na cosi jen pomyslela a časem chtěla úplně to samé jako její rodiče. Dřív taková nebývala, ale to je vážně už až moc vzdálená historie. Před těmi dvěma lety měla Rosalie jasno. Chtěla mít svůj vlastní dům, o který by se nemusela starat a v něm samozřejmě luxusní vybavení. Víš dřív se těšila z toho, že bude jednou žít zde. Její princ na bílém koni totiž nebyl nikdo jiný, než Royce King druhý.

Byla přímo nadšená, když se jí Royce začal dvořit hned potom, co jí poprvé uviděl. A její rodiče na tom nebyli o nic hůře. Měli velice společenské ambice,a když se dozvěděli, že se Rose Roycovi zalíbila, tak jak měli v plánu, byli z toho nadšení. To že jejich dcera bude patřit mezi Kingovi jim otvíralo dveře snad do všech společností. Rosalie sama už měla naplánovaný snad celý život, představovala si hlavně to, jak její děti budou běhat po panství Kingů, které jsou shodou ironie nyní naše.

Abych se vrátila k tomu opravdu důležitému. Byl den před svatbou a Rosalie se za mnou přišla podívat. Zdála se šťastnější něž-li jindy. Přisuzovala jsem to tomu, že už se zřejmě těšila až bude mít vlastní děti. Vždy si s Henrym hrála a nepřestávalo jí to bavit ani po několika hodinách. Byla jsem jí za to celkem i vděčná. Když byl Henry malý měl opravdu hodně energie a já to nezvládala tak jak bych měla. Můj tehdejší manžel se snažil co nejvíce pracovat, aby nás uživil.

Rosalie u nás i tehdy byla vážně dlouho, a i když to vesměs nebylo nic zvláštního divila jsem se. Těšila se na svojí svatbu natolik, že jsem si myslela, že si půjde snad i co nejdříve lehnout, aby jí ten čas nějak utekl.

Royce samozřejmě pořádal rozlučkový večírek, ale Rosalie to nijak nevnímala. Byla to prostě dokonalá snoubenka pro někoho takového jako byl Royce. Ona sama žádnou rozlučku nechtěla, a tak jsme u nás jen obyčejně klábosili.

Když odcházela byla už tma a já jí chtěla požádat, aby radši zavolala otci,ale když jsem viděla jak je šťastná, že se ještě může projít,nechala jsem to být. Teď pomalu zjišťuju, že to byla chyba a vážně jsem jí o to měla poprosit. Od té doby už jsem jí totiž nikdy neviděla. Vlastně jí od té doby neviděl nikdo. Nikdo komu by se dalo věřit, že je to pravda.

Royce se po čase zbláznil. Před tou jeho, se tu stali ještě tři další vraždy. První dvě ... to byli jakýsi neznámý muži. Tedy alespoň pro mě. Royce ale vypadal že ty dva muže zná a začíná se bát. Začal všude rozhlašovat, že ho chce kdosi zabít a že potřebuje policejní ochranu. Jeho rodiče tohle všechno ovšem vyvrátili a všichni od té doby považovali Royce za blázna.

Když ale umřel třetí muž, jeho přítel John, Royce si najal něco jako osobní strážce, kteří s ním byli čtyřiadvacet hodin denně. Když nakonec došlo i na Roycovu smrt, jeho rodiče z toho také málem zešíleli. Nechtěli už s tímhle městem mít absolutně nic společného, a tak banku a všechny své pozemky, které zde měli přepsali na Haleovi s tím, že už stejně jednou byli málem rodina a rodina se má dělit. Odjeli někam vážně daleko a já o nich už nikdy nic neslyšela.

Rosaliini rodiče na tom byli o něco líp, oni měli ještě další dvě děti, které je drželi nad vodou. Z toho nevysvětleného zmizení Rosalie se ale také nikdy nevzpamatovali. Přišli jednou k nám domů s tím, že pro nás něco mají, a že Rose by to tak určitě chtěla. Ani jsem si nevšimla, že už celý týden stěhují své věci pryč odsud, a tak jsem byla celkem překvapená. Předali mi klíče a notářsky ověřenou listinu, na které bylo napsáno že všechen jejich a dříve Kingových majetek, je nyní můj. Můj a mého stále milujícího manžela.

Nevěděla jsem co na toto říct, či udělat, a tak jsem bez odmluv přijmula. Samozřejmě jsem jim nabídla, že kdykoliv se budou chtít vrátit všechno bude zase jejich. Oni se ale od té doby neukázali, ba ani žádný dopis neposlali.

Ty tragédie ale asi neměli nikdy skončit. Můj manžel nezvládal vedení celé banky a správu toho obrovského majetku, a tak mě tu nechal i s naším synem samotnou. Jednoho dne se prostě nevrátil z práce a až večer mi tu smutnou novinu přišla oznámit policie, vlastně ty.

No a dál už můj příběh znáš.... jsem s tebou a jsem opět skoro šťastná. Dokonalé by to bylo, kdyby se konečně objasnilo to s Rosalií.

Vážně nevěřím tomu, že jí zabil ten neznámý vrah, stejně tak jako ty muže. Jejich těla se přece našla, ale to její nikdy.

Navíc dnes... to co udělal Henry...“ Zamyslela jsem se a nevědomky mi zase začaly téct potůčky slz po tvářích.

„Vero.. tohle už bohužel asi nikdy nezjistíme..“ řekl Rayen soucitně a přitiskl si mě blíže k tělu.

„Pořád nevěřím tomu, že je Rose mrtvá. A už vůbec ne po dnešku. Ale jak mohl Henry.. ne tohle vážně nechápu. V lese nikdo nebyl a on vypadal, jako když k ní mluví, dokonce řekl její jméno. Naprosto nechápu jak si jí mohl pamatovat. Znal ji přece jen když byl ještě miminko a nikdy po tom všem jsme o ní nemluvili. A navíc.... jak mi vysvětlíš tohle?“ Vytáhla jsem z kapsy Rosaliin náramek a podala ho Rayenovi.

Se značným zamyšlením si náramek dlouhou chvíli prohlížel a bylo vidět, že několikrát přezkoumává okrasným písmem vyryté jméno.

„Kdy a kde jsi ho našla?!“ Zeptal se mě najednou.

„No, našel ho vlastně spíš Henry... Na to místo kde byl předtím volal Rosaliino jméno. Bylo to vlastně asi čtvrt hodiny potom.“ Odpověděla jsem zmateně.

„Je to vážně zvláštní, ale nepříde mi možné aby byl ten náramek opravdu Rosaliin.“ Řekl lhostejně a nedbale mi položil náramek do ruky.

„A co si tedy myslíš?! Že tam snad leží už několik let a vůbec nezčernal..prostě nic?! Já vím, že tenhle náramek je Rosalie, měla ho na sobě v ten den kdy zmizela. Škrábla s ním Henryho do tvářičky..“ Najednou, jako by do mě uhodil blesk. Začala jsem ještě usilovněji přemýšlet. ......Jestliže tam ten náramek vážně nebyl nijak dlouho a jestli ho Rosalie měla na soběv den svého zmizení...... Z mého přemýšlení mě probudila ohromná rána, která zněla jako by do kovové tyče udeřil kulový blesk.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

10. Kapitola - Tohle se nemělo stát!

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 9: