Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Emmettovo znovuzrození 8

26.03.2009 (10:27) • Marfulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1741×

Vždy na konci kapitoly máte odkazy na další díly:) Tak přeju hezké čtení.

8. Kapitola- Návrat

Běželi jsme hustým lesem, a já krajinu okolo absolutně nepoznával. Všude byla samá příroda, takže jsem si už myslel, že Rose snad nikdy nezastaví. Uháněla takovou rychlostí, jako by jí za zády svištěl kulový blesk a já jí skoro nestačil. Nakonec se zastavila na velkém kopci nad jakýmsi pro mě neznámým městem.

„Nedokázala jsem se sem nikdy vrátit, i když jsem chtěla. Toto je mé rodné město.. Rochestr“ Podívala se na mě a pousmála se.

Rozhlédl jsem se dolů po městě. Nejvýraznější na celém tomto městě byla asi vila s obrovskými pozemky, umístěná u lesa. Prostorná příjezdová cesta a kašna před vchode, se prostě nedali přehlédnout. Velká kovová brána místo obyčejných vrat, se také do tohoto městečka moc nehodila, ale vypadalo to, že lidem to nijak zvlášť nevadí.

„Kdo bydlí támhle?“ Zeptal jsem se a ukázal na vilu.

„Kingovi......“ Odpověděla Rosalie. Nebylo to ale zřejmě jediné co chtěla říct, a tak pokračovala „Nebo tam alespoň bydleli, když jsem zde ještě žila. Zajímalo by mě, jak se vyrovnali s Roycovou smrtí. Jim jsem za žádnou cenu ublížit nechtěla, byli to velice milý lidé, ale Royce si to zasloužil.“

Konec řekla s lehce zaťatými zuby.

„Ty...ty jsi zabila Royce?!“ Zeptal jsem se s vytřeštěnýma očima.

„Ano...“ Hlesla a sklopila hlavu.

Bylo vidět jak se za to stydí. Já jsem sice nevěděl co všechno tomu předcházelo, ale věděl jsem že Rosalie by nezabila jen tak pro nic, za nic. Nezbylo mi nic jiného než se nad tím pousmát. Zaprvé proto, že jsem chtěl odlehčit atmosféru a zadruhé proto, že mi to vážně přišlo k smíchu.

„Myslím, že bych si na tebe měl začít dávat větší pozor. Netušil jsem že jsi doopravdy krvelačný upír.“ Udělal jsem jako součást vtipu krok zpět a zakryl si halvu rukama.

Rosalie na sobě nedala znát pobavení a nastavila rozzuřenou tvář. Skrčila se do útočné pozice a začala.

„Tak jak se ti líbím teď, Já krvelačná upírka?“ Pokusila se o hluboký a drsný hlas.

„Ooooo pomoc asi zhrozením dostanu infarkt.“ Zalaškoval jsem.

Najednou se Rosalie rozeběhla a skočila mi na záda. Omotala mi ruce okolo krku a nohy okolo trupu.

„A mám tě, teď už mi neutečeš.“ Napodobila scénu jako z horroru, ale místo toho aby se mi zakousla do krku mě na něj jen políbila.

Oba jsme se rozesmáli, ale ne na dlouho. Rosalie si najednou všimla něčeho za námi. Zaškubala mi za ruku, abych co nejrychleji zmizel z palouku a schoval se do stínu stromů. Stihli jsme to jen tak tak, než na palouk vyšla jakási žena s malým, zhruba o něco starším než dvouletým chlapečkem.

Neznal jsem je, ale přesto mi to dítě někoho silně připomínalo.

Nedivil jsem se že si někdo vyšel v tento slunečný den na toto místo. Bylo tu vážně nádherně, slunce svítilo a palouk hrál barvami čerstvě rozkvetlých květin.

Rose sebou najednou vedle mě škubla a já si konečně uvědomil odkud tohle dítě přeci jen znám. Byl to malý Henry, syn její nejlepší přítelkyně Very.

„Vero, Henry.....“ S těmito, pro lidské uši neslyšnými slovy, se Rosalie natáhla a chtěla se k nim co nejvíce přiblížit.

„Rose, no tak neblázni...“ Zachytil jsem jí.

Soustředění by mi asi mělo dělat v tu chvíli větší problémy, vzhledem k mému pálení krku, ale snažil jsem se to ignorovat. Rosalie, ať už byla její touha jakákoli, prostě nemohla vyjít za Verou a Henrym na louku. Zaprvé by se její kůže začala na slunci blyštit víc nežli ty nejdokonaleji vybroušené diamanty a zadruhé bych se vážně nedivil kdyby je vystrašila k smrti. Vera přece musela mít nějakou představu kam mohla asi Rose zmizet, když se před dvěma lety neobjevila na své vlastní svatbě.

„Emmette, ale to je Vera... a... a..... malý Henry!!!“ Řekla tak zkroušeným hlasem, že jsem jí málem pustil, jen aby nebyla tak beznadějně smutná.

„Rose, prosím..buď rozumná. I kdyby ti Vera věřila, že jsi se na ty dva roky prostě někam vytratila, co si myslíš, že by asi řekla na tvou kůži?“ Zeptal jsme se abych jí objasnil to, na co zřejmě v tom překvapení zapomněla.

„Emmette, ty to nechápeš!!!! Vera... Vera má nejlepší přítelkyně stojí jen kousek odsud, i se svým malým chlapečkem, kterého si každý, včetně mě, zamiloval hned na první pohled. Musím jít za nimi. Chci tam jít! Potřebuju zjistit, co se za ty dva roky stalo! Co když je na tom Vera teď ještě hůř?! Musela bych vymyslet jak jí pomoct!“ Pronesla Rosalie tentokrát snad ještě smutněji.

Najednou jsme se ale oba zarazili.

„Henry, neběhej mezi stromy, zůstaň tady na sluníčku. Tam stejně nic zajímavého není.“ Zakřičela na malé dítě Vera, když se čim dál tím víc blížilo k nám.

Nebyl jsem si tím jistý, ale vypadalo jako by si nás snad všimlo. Dokonce mi připadalo, že ten malý chlapeček se natahuje k Rosalii. Jako by jí snad znal. Naneštěstí si toho všimla i jeho matka -Vera.

„Henry?! Co tam máš?“ Zavolala na něj zkoumavým hlasem s trochou strachu.

„Losaliiiiiiiiii......“ Skoro zaječel Henry, když jsem Rosalii zatáhl dál do lesa.

Bylo těžké pohnout jejíma přikovanýma nohama, ještě ke všemu, když mě začínala čím dál víc přemáhat žízeň a to neústupné pálení v krku.

„Henry, co to... co to říkáš? Rosalie tu být nemůže.. vždyť ona...“ Zaslechl jsem za námi Veru volat na Henryho. Větu ale nedokázala dopovědět. Hlas se jí na konci zlomil steskem.

Rosalie to zřejmě slyšela taky a z ničeho nic se zastavila. Nebyli jsme ještě o moc dál od louky než předtím a ona se sesypala na zem. Nedokázal jsem nic říct. Nevěděl jsem co. Veřin stesk jí musel ranit asi stejně tak, jako Veru ranila pouhá vzpomínka na ní.

Po troše soustředění jsem si v hlavě pokusil srovnat možnosti a nejrozumnější my přišlo to, abychom odsud co nejrychleji odešli.

„Rosali vstávej, prosím. Nebo tě mám nýst?Klidně to udělám, ale musíme se pro jistotu dostat co nejrychleji odsud.“ Nic neříkala a jen dál seděla. „No tak Rosalie, je moc světla a kdyby ten malý přišel příliš blízko nemuselo by to dopadnout moc dobře, to přece sama moc dobře víš ne?“ Dodal jsem když stále nic neříkala.

„Emmette...“ Začala větu poněkud rozpačitě. „... Já teď nemůžu odejít, musím zjistit jak Vera žije. Co si všichni myslí o mém zmizení. Prostě se nemůžu teď jen tak sebrat a odejít. Sám jsi přece viděl, že mě ten maličký poznal. Nechápu jak se to mohlo stát, ale sám jsi to přece viděl. Já sama jsme ho viděla co by pár měsíční miminko. Sama jsem kdysi o takovém snila...“ Její hlas nyní poklesl ještě více. „... a teď už ho nikdy nebudu moct mít.“ Podívala se na mě opět s tím výrazem, který vypadal, že by snad začala ronit slzy kdyby mohla.

Okamžitě jsem pochopil na co naráží. Nikdy nemohla mít dítě, ať už se mnou, či nedej bůh nějakým člověkem. Chtěl jsem jí utěšit, ale najednou jsem vůbec nevěděl jak. Já jsem nikdy o takové budoucnosti nesnil.

„Prosím Emmette...“ Začala nakonec sama, když viděla, že mi není zrovna do řeči. „Jestli neuneseš tu vůni a pálení v tvém krku, vrať se domů a nech mě tu samotnou, ale já prostě odejít nemůžu, musím zjistit to čemu jsem se do teď vyhýbala.“ Když tohle Rosalie dořekla začala se stavět na nohy a chystala se vrátit zpět k louce. Stačil jsme jí jen taktak chytit za ruku, než se rozeběhla.

„Počkej Rose, přece si nemyslíš, že tě jen kvůli tomu zatracenému pálení v krku, nechám být tu samotnou. Vrátíme se tam spolu. Jasné?“ Usmál jsem se na ní.

Rosalie se na mě rozzářila v ohromném úsměvu, ale nedalo jí to a musela se ujistit.

„Vážně Emmette, nechci abys se kvůli mně musel zbytečně přemáhat. Tvá bolest a žízeň musí být naprosto nesnesitelná.“ Řekla s dosti shovívavým tónem.

„Rose, když vedle mě stojíš ty. Žízeň vážně není to co mě rozptyluje.“ Řekl jsem jí v odpověď.

Z ničeho nic jsme se ani jeden neudrželi a vzájemně se objali. U toho to ale neskončilo, věnovali jsme si ještě jeden letmý polibek a vydali se na cestu.

Když jsme dorazili zpět k louce Vera s tím maličkým tam stále ještě byli.

„Máááámíííííí sem poď!“ Zaječel ten malý Henry přes celou louku.

Zarazilo mě to, protože se nacházel jen několik metrů od nás, ale pak jsem si všiml, proč zřejmě volal Veru právě k tomuto místu. Bylo totiž přesně to místo, kde jsme s Rosalií stáli schovaní před sluncem a jejich pohledy.

Na jedné větvičce se tam cosi blyštělo a já si až teď všiml co to je. Rosalii musel z ruky spadnout její stříbrný náramek a zachytit se tam. Já sám jsem si ho nedávno na její ruce prohlížel a nedalo se nevšimnout si na něm vyrytého jména.

„ ..Rosalie Lilian Haleová..“ Řekla Vera spíš jen polohlasně. „Copak už toho nebylo dost?!“ Řekla najednou usouženým hlasem a myslím že by se i rozbrečela, kdyby tam s ní nestál Henry.

Strčila si náramek do kapsy a vzala Henryho za ruku.

„Henry pojď půjdeme domů....“ Řekla poněkud vyvedená z míry.

„ Ale mamíííííí.. já neci!!!“ Dupl si malý Henry.

Vera si ho nevšímala a trhla s ním k odchodu.

„Losalíííííííííííííííííííííííí......“ Zaječel Henry a ukázal prstem k místu, kde jsme spolu s Rose stáli.

Vera se okamžitě otočila a podívala se tím směrem. Naštěstí jsme stihli s Rosalií jen tak tak uskočit za strom aby nás Vera neviděla.

„Henry, co to tu mamince vyvádíš?“ Zeptal se najednou jakýsi cizí muž kterého jsem si do teď ani nevšiml.

„To nic není Rayene. Jen.. trochu vzpomínek. Povím ti o tom doma.“ Usmála se na něj, i když pro mé oči to byl celkem nepřesvědčivý úsměv a věnovala mu letmý polibek.

Rosalie vedle mě naprosto přestala dýchat. Je sice pravda, že jsme to ani jeden ke své existenci nepotřeboval, ale stejně jsme si tento zvyk udržovali. Připadali jsme si prostě víc.. lidští.

„Rose jsi v pořádku..?“ Zeptal jsem se jí.

„Emmette, mohla bych tě požádat o jednu věc?“ Zeptala se velice obezřetně.

„Jistě... mluv.“ Řekl jsem, i když trochu v rozpacích po tom co asi tak bude chtít.

„Potřebuji toho zjistit víc, musím se vydat za nimi domů a sledovat Veru jak teď žije. Nic mi nedává smysl. Nevím co tu dělá ten Rayen, to není její manžel za kterého byla vdaná, když jsem jí ještě znala. Všechno je úplně jinak. Máš samozřejmě opět na výběr jestli chceš jít se mnou, nebo se raději vrátíš. Ve městě bude určitě plno lidí a já mám strach aby tě tvá žízeň nepřemohla. Nebyl by jsi potom jediný koho by to mrzelo.“ Řekla a sklopila oči.

„Neměj strach Rose, dnes už to tu nějak zvládnu. Mám strach spíš o tebe. Slunce už sice zapadá, ale někdo ve městě by tě mohl poznat. Vezmi si jak reagoval Henry, a to tě viděl, když mu bylo jen pouhých pár měsíců.“ Strachoval jsem se o ni.

„Právě i proto se tam musím vrátit a spojit si, co to všechno má znamenat.“ Řekla dost nervózně.

„Dobře tak teda jdeme... Myslím, že jsi tu musela mít i pár nepřátel, takže snad nebude tak hrozný když si svojí žízeň vybiju na nich.“ Řekl jsem s lehkým vtipem abych odlehčil atmosféru.

„Děkuju ti Emmette.“ Usmála se a chytla mě za ruku.

V další vteřině už jsme se drželi těsně za Verou, Henrym a Rayenem a sledovali je až k nim domů.

1. Kapitola - Anděl

2. Kapitola - Oheň

3. Kapitola - První lov

4. Kapitola - Vysvětlování

5. Kapitola - Smích?! ... Přejde!!!

6. Kapitola - Chybovat je nejen lidské... ale i upíří!

7. Kapitola - Objasnění

8. Kapitola - Návrat

9. Kapitola - Veřin příběh

10.Kapitola - Tohle se nemělo stát!

Autor: Marfulinka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Emmettovo znovuzrození 8: